Misantropovy stránky

šanivár, 5. června 44

Ráno jsem se nasnídal, sbalil jsem si do batohu vodu, jídlo a fotoaparát se stativem a zamířil jsem ke hvozdu Mumbaí. Chci se podívat k rybníku Garvit, jejž jsem objevil na mapě. Tu mapu s sebou ovšem nemám, tu mám v hlavě. Myslím, že v mé fotografické paměti plní svůj účel lépe než nejlepší a nejpodrobnější mapa papírová a že bych spíš zabloudil s papírovou mapou než s mapou v mé hlavě.

Věděl jsem, že musím jít v Mumbaí směrem na západ, a třebaže jsem nemohl jít po lese stále rovně, nýbrž pokud možno po lesních cestách, pěšinách a průsecích, za dvě hodiny jsem skutečně bez bloudění přišel k rybníku Garvit.

         Nejprve mě jedna cesta zavedla k dalšímu skrytému domu uprostřed lesa. Lidužel v něm však toho času byli právě lidáci na víkendu. Viděl jsem už zdálky otevřená okna a auto na zahradě. Cesta vedla přímo k domu, ale nebylo jisté, zda tam končí nebo vede dál. Šel jsem tedy drze přímo k domu. Tu se v otevřeném okně zjevil čokl a začal na mne samozřejmě štěkat. Vzápětí vyhlédl z téhož okna mladý muž ne až tak nesympatického zevnějšku. Pozdravil jsem a zeptal jsem se na cestu, zda vede někam dál. Odpověděl mi celkem kultivovaně, že cesta vede „v podstatě jen do lesa“.

         „To mi naprosto vyhovuje, díky,“ odvětil jsem a rychle jsem pokračoval dál „v podstatě jen do lesa“.

         Byl to hezký dům, s velkou zahradou a s vypuštěným rybníčkem v ní. Dům ztracený v lesích. Hned za ním stál v ruinách další dům, ne tak hezký a zřejmě dávno opuštěný. Kdysi se ho zřejmě snažil někdo opravit, avšak marně. Troska odsouzená k zániku. Zajímavé věci lze nalézt v tomto velkém lese! Už chybí jen nalézt zde ztracený svět, ztracený ráj nebo ztracený kmen divochů z pravěku! Nedivil bych se ničemu z toho.

U rybníka Garvit jsem byl sám, a tak jsem se svlékl donaha, abych se vykoupal. Kráčel jsem neohroženě do vody, ale napoprvé jsem došel jen do hloubky po kolena a musel jsem z vody zase vylézt. Je strašně ledová. Podruhé jsem se octl ve vodě až po pás, ale také jsem se nakonec vrátil na břeh. Tak strašně mě zábly nohy, že se to nedalo vydržet. Obdivoval jsem užovku, která s hlavou zdviženou plavala hbitě od jednoho rákosového břehu k druhému. A to je studenokrevný živočich! Já bych v té ledové vodě asi umrznul, svaly by mi ztuhly a do nohou by mě jistě chytla křeč! Alespoň jsem se tedy jemně celý opláchl a vylezl jsem z vody ven. Kromě mne, užovky a jedné potápky nebyla jinak na rybníce živá duše, nepočítáme-li starou nafouklou duši z pneumatiky buď traktoru nebo nákladního vozu. Je to škoda: krásně je, teplo taky, nikde nikdo; jen ta příliš studená voda to kazí. Ještě to bude chtít počkat. Však také takových pěkných dní bylo letos zatím pár: voda se ještě nemohla dostatečně prohřát.

         Nyní se pokusím najít Dům snů. Nebude to snadné, protože z tohoto místa jsem k němu ještě nešel. Vím jen, že teď by to chtělo jít jižním směrem.

Využíval jsem opět lesních cestiček – a skutečně jsem po jedné z nich došel přímo k tomu starému domu v lesích! Stanul jsem přímo před ním, před Domem snů!

Nikdo tam nebyl. Hned jsem začal s focením. Kolem však jako naschvál právě procházeli dva lidáci, a tak jsem spěchal. Šanivár, čili po česku sobota, se pozná. Byl jsem hotov, a titíž lidáci se vraceli! Zabloudili a hledali cestu. Já jsem se strategicky uklidil poněkud stranou, abych je nemusel potkat a mluvit s nimi. Naštěstí potkali další dvojici turistů, radili se a vydali se pak společně všichni čtyři jinudy než Já. Přesto jsem po cestě ke skále Vinatí potkal ještě jednu zatrolenou dvojici: otce s dospívající dceruškou. Měla na sobě jen tílko a šortky a už zdálky se na mne usmívala. Sklopil jsem zrak k zemi a prošel jsem kolem nich mlčky, nedívaje se na ni. Proti takovým pokušením jsem se zatvrdil. Byla černovlasá, s pevně staženými dlouhými vlasy, rasově spřízněná, s tělem pružným a štíhlým, jaké mívají jen hezké dívky v jejím mladičkém věku, ale později už ne. Ani ve tváři nebyla škaredá, a možno-li soudit podle výrazu, byla snad i trochu inteligentní, vstřícná a přímá. Ale říkám: vanaprastha míjí dívčí krásu a lásku k dívkám. Je to jen mámivé chvilkové pokušení zatvrzelého samotáře, s nímž se tento zatvrzelý samotář lehce vyrovnává a jež snadno poráží. Já jsem ten zatvrzelý samotář. Láska k dívce je jen pozlátkový přelud, jenž se rozplyne v lučavce královské samoty. Především každodenní banální skutečnosti neodolá romantická láska i k té nejkrásnější a nejmilejší dívce na světě. Rozpustí se v reálném životě jako cukr ve vodě. Láska je možná jen v platonickém smyslu, jen v mysli – avšak ani tam není nevinná, neboť škodí čistým myšlenkám misantropického světce, jenž putuje světem se spravedlivou nenávistí k lidem. Možno jen nenávidět – nebo milovat vše; a ztratit při tom sám sebe, ztratit to nejcennější na světě, nebýt už sám, ztratit svobodu. Láska k dívce znamená vždy také lásku k lidem. Z hloubi duše miluji jen samotu, to jest sebe. Sebeláska je prvním zákonem všech živých bytostí. Ne každý však zároveň se sebou miluje i svou samotu. Lidi nenávidím. Nenávidím tedy i dívky.

Samozřejmě i Já se dovedu potěšit pohledem na krásnou mladou dívku; proč bych to zapíral, jsem koneckonců zdravý, silný muž, třebaže jiný, vyšší druh člověka. Je-li ta dívka zcela nahá, v přírodě, například v lese nebo ve vodě, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, líbí se mi ten pohled. Musí to však být jednoznačně nahota cudná, přirozená, to jest bez vyzývavých erotických póz a bez jediného kouska oděvu. Roztažené nohy a názorný detail vagíny mě pouze odpuzují. Také mužská krása musí splňovat tato náročná kritéria. Jakékoli chlípné náznaky, jež obyčejně lidé spojují s nahotou, naprosto odmítám. Sadomasochistické porno je pouze odporná lidská zvrhlost, přesně souhlasící s lidskou povahou. Nevidím v tom nic vzrušujícího, jen hnus. Dívám se na krásné nahé lidské tělo nikoli jako na předmět sexuální touhy, ale stejně jako na každé jiné krásné zvířecí tělo. Ale je tak těžké splnit tyto požadavky! Nahý člověk je nejohyzdnější zvíře, co znám. Hlavní nedostatek nahého lidského těla – a možná též hlavní důvod, proč se odívání ujalo i v horku a dokonce jako morální povinnost – spatřuji v nestejnoměrném ochlupení a v celkové tělesné ochablosti civilizovaného člověka. Zatímco dlouhé vlasy jsou ozdobou každého nahého člověka, včetně vousů mužů, naopak ostrůvkovitý porost v ohanbí, v podpaží a na prsou je kaňkou na této kráse. Buď by měl být člověk zcela holý, nebo celý osrstěný, jako jiná zvířata. Kůň však zůstává krásný, i když má jen dlouhý ohon a hřívu. Takováto estetická nestejnoměrnost je u člověka odporná. I lidoop s olysalým zarudlým zadkem a obrovskými plandavými varlaty je krásnější než průměrný nahý člověk! Není divu, že se lidé za svou nahotu veřejně stydí a zakazují ji všem. Mají věru proč. Lidská nahota má být také sterilní. Nesmí z ní být patrné nic sexuálního; nic, co by upomínalo na pravý účel sexuality: tedy na prostředek k zhoubnému množení lidí. Jak je to zhoubné přitom kromě jiného vidíme už v tom, že zatímco všechna mláďata ostatních zvířat jsou na pohled hezká a roztomilá, mládě člověka je odporný, oteklý, brunátný, věčně posraný, vřeštící parchant, kterého by měli hned po narození raději utopit. –

Je prostě šanivár, sobota. Bál jsem se, že ani na skále Vinatí nebudu mít od lidáků pokoj, ale naštěstí jsem tam byl výjimečně sám. Pořídil jsem pár dalších fotek, najedl se na vrcholu, sám jsa na vrcholu blaženosti, uniknuv všem pokušením, poseděl jsem, porozhlédl se po širém tom světě... – a vydal jsem se nyní již známou cestou zpátky do mého ášramu.

         Potkal jsem ještě další čtyři lidáky: dvě od pohledu i od způsobu neotesaného chování a mluvy protivné čůzy se svými otravnými čokly a jedním mladým mužem jako bezvládným přívěskem, a dále odporného tlustého cyklistu v těsném trikotu, a samozřejmě ještě dvě auta. Je holt šanivár. Samota přestala existovat dokonce i zde – v sobotu tedy zcela určitě.

         Vraceje se přes jeden lesní palouk, na prosluněném svahu, spatřil jsem vzácně velmi bledě fialově zbarveného orlíčka obecného. Rarita!

Po sedmi hodinách, uřícený, s nohama zapařenýma, bolavýma a k smrti unavenýma, doputoval jsem takto a rád do mé skrýše. I tady jsem pořídil dva snímky. Píše tyto řádky, přiletěl znenadání velký drozd, usadil se na protější větev jako na pódium přímo přede mnou a jal se krásně zpívat.

ravivár, 6. června 44

Dopoledne svítí zase sluníčko a je příjemně teplo. Oděl jsem se jen vzduchem a četl jsem si. Pak mě ještě znovu přemohl sladký spánek. Zburcovalo mě z něj až nesnesitelné vedro a sluneční výheň, jež sálala uvnitř mého stanu. Sbalil jsem si batoh a vydal jsem se dnes na dlouhou pouť k jinému lesnímu rybníčku: k rybníčku Khalídž. Na sebe jsem si vzal jen kšilt proti slunci, maskáčové trenýrky a zelené tričko, jež jsem si mimo civilizaci vždy sundával. Cesta ubíhala dobře, pochvaloval jsem si ten lehký úbor.

Je to stále tentýž úbor, po nahotě můj druhý nejoblíbenější, jejž nosívám v horkých dnech, jako je tento, již drahně let. Nevyměnil jsem ho dosud za žádný úbor lépe odpovídající mému zralému věku. – Avšak jaký by to měl vlastně úbor být, ten úbor pro zralého muže v letech? Snad pracovní modráky? Nebo kravata a business suit? Ne. Myslím, že způsob oblékání nemá co dělat s věkem, s nějakým určitým věkem; spíše se stavem mysli, anebo ještě lépe se stavem společenským. Svobodní muži se oblékají mladě, protože neženatí mladíci bývají mladí. Není to však ve skutečnosti úbor mladých, který tito mladíci nosívají, nýbrž úbor svobodných. A je-li tedy potom svobodný pán skutečně svobodný, pak nezáleží na tom, kolik je mu let – oblékán chodí většinou stále mladě, totiž podle módy a vkusu svého svobodného stavu. Svobodný pán může být tělesně stár řadu let, avšak má-li mysl mladou, nebude se nikdy chovat ani oblékat tak, jako se obvykle chovají a oblékají starci. Naproti tomu také platí to, že ztratí-li tělesně mladý člověk svou svobodu (ženitbou, prací) či ztratí-li svou mladou mysl a začne myslet podle toho, tedy jako nesvobodný stařec, pak i tento mladík, ač dosud fyzicky mlád, v duchu již zestárl víc než svobodný pán, jemuž je třebas dvakrát tolik let. Svoboda to je, co uchovává věčné mládí až do hrobu, a jará mysl, nikoli skutečná léta!

Je ravivár, neděle, a tak se všude hemží lidáci. Počítal jsem s tím, a tak mi to zpočátku ani moc nevadilo. Těšil jsem se na koupání. Jen u posledního domu, jejž jsem musel minout, jsem vzbudil nemilé extempore, když se na mne rozštěkal jeden jezevčík. Když jsem se pak později stejnou cestou vracel, čekali tam na mne už jezevčíci dva a extempore bylo jejich vinou ještě větší a halasnější. Oba čokli byli puštění na volno a doráželi na moje nohy. Bál jsem se, aby mě snad ještě k tomu všemu nepokousali. Ale co může ubohý cizinec, tulák jako jsem Já, proti tomu dělat? Zřezat je holí, zkopat? To bych byl rázem Já ten špatný, Já, kdo vyvolává konflikty, a extempore by bylo ještě horší. Dokonce by snad hnali holemi a kopanci ti vesničani mne! Nejlepší je prostě jít rychle dál svou cestou a nevšímat si těchto xenofobních výstřelků. Lidáci se hrnuli před domy podívat se, co se děje. Nenávidím psy! Nenávidím lidi! Tudy už nikdy nepůjdu! sliboval jsem si. Jakkoli jindy proti vrozené a zkušenostmi prohlubované lidské xenofobii a homofobii nic nemám, neboť učí nenávisti nejprve k cizím lidem, později ke všem lidem bez výjimky, a tudíž učí lásce k samotě, k odloučení od všech lidí, a tudíž ke svobodě, jsem-li však Já sám vystaven účinkům této vrozené lidské xenofobie, není to nic příjemného. Tím jí to však v ničem neubírá její užitečnost, nevyhnutelnost a neskonalou potřebnost! Právě naopak: vždyť xenofobie nepostihuje nejvíc mne, samotáře, který mezi lidi nechodí zásadně, takže mu to nemusí tolik vadit, nýbrž hlavně lidi, kteří se zásadně s ostatními lidmi sbližovat chtějí. A to mi vadit také nemusí, naopak z toho můžu mít jen škodolibou radost. Já odejdu do své samoty, ale lidem společenským naruší xenofobie jejich pochybnou, všelidskou, totalitní jednotu.

K lesnímu rybníčku Khalídž jsem dorazil za dvě hodiny úmorného pochodu přes tři vesnice plné nepřátelských lidáků. Ať žije zákon a pokrytectví! Jinak by mě byli sežrali zaživa! Jsem hodně utahaný, unavený. Unavený vším.

Když jsem vstoupil na břeh, odletěl odtud právě nějaký pták od rozsápaných ostatků domácího holuba. Pták odletěl tak rychle, že jsem ani nestačil určit druh, velikost nebo jeho barvu. Z domácího holoubka zbývalo již jen peří a jeden okroužkovaný pařát, jinak zhola nic. Chudák holoubek se vylíhnul z vajíčka své maminky, žil si doma v holubníku mezi ostatními holoubky, dělal vrkú, vrkú, radoval se ze života... A nyní je z něho tohle: hromádka peří a jeden pařát poznamenaný lidským područím. Padla na mne existenciální tíseň, těžká jako černá opona tohoto absurdního světového tyjátru. Nevyčítám jeho lovci nic; jistě měl hlad a jeho mláďata ještě větší. Podivuji se jen nad tímto nesmyslným způsobem života, jenž tvoří živá stvoření, jež jsou vybavena pro život bázlivou duší a úzkostným vědomím, a jenž tato stvoření vzápětí dovoluje a přikazuje ničit, zabíjet a trhat na krvavé cáry jiným oduševnělým a uvědomělým bytostem z masa a kostí. Proč jen máme duši? Proč jen to všechno má duši? Proč jen jsme nadáni vědomím, my, kteří se děsíme smrti? Je snad Země opravdu peklem, jak říkají někteří? Proč nemůžeme existovat věčně jako neživé, necitlivé, bezduché věci, anebo jako takové nevědomé věci prostě beze vší bolesti vznikat a zase bezbolestně zanikat? A jaký vrchol zvrácenosti je pak tvor, jenž, pozoruje to, trpí tím vším, jako by to byla všechno jeho bolest a jeho vědomí? Nebyl život vlastně příliš starý a příliš vyvinutý už tehdy, když poprvé získal smrtelnou duši a vědomí sama sebe?

Svlékl jsem se donaha, vstoupil na prkenné molo a spustil jsem se opatrně do vody, zavěšen pažemi za zábradlí. Voda se zdála být hodně studená, ale dodal jsem si odvahy a pustil jsem se zábradlí. Zahučel jsem do vody a potopil jsem se v ní až nad hlavu. Byla sice studená, ale dalo se to vydržet. Tímto střídavým namáčením a sluněním jsem strávil u rybníčku Khalídž více než dvě hodiny. Nakonec jsem se osměloval do vody rovnou po hlavě skákat z mola a trochu i déle plavat. Nebylo to špatné pokoupání, nikdo mě nerušil. Skvěle jsem se osvěžil a odpočal si. Pořídil jsem další dva autoportréty.

         Na zpáteční cestě provoz znatelně zhoustl. Lidáci se hromadně vracejí z víkendového venkova do svých městských robotáren-otrokáren. Také ta dálka z mého ášramu až sem k rybníčku Khalídž je dost značná, aby se dala bez potíží překonávat každý den. Denně bych takovou štrapáci nechtěl podnikat, zvlášť když navíc všude jezdí auta a štěkají a dorážejí psi pod blahosklonným dohledem nepřátelských lidáků. Ale léto bez koupání není žádné pořádné léto. Asi budu muset využívat zdejší miniaturní pidi-rybníček jako loni.

         Po cestě jsem viděl též kupodivu hodně srnců. Našel jsem také nedávno zesnulého samečka ťuhýka. Vzal jsem ho do ruky. Očka má skelná jako černé korálky a je už celý tuhý, jakoby vycpaný. Jen ho přibít k bidýlku a vystavit citově otrlým dětem ve školním kabinetu.

         Když jsem se blížil k mému lesu, vidím, že po brambořišti jezdí traktor. Doufám, že to pole nerozorává, třebas kvůli tomu, že se brambory, zatopené vodou, neujaly. To by mě mrzelo. Tolik se na ně těším jako na pochoutku největší a nejexotičtější...

         Nechtěl jsem nicméně okolo toho traktoristy procházet, a tak jsem se rozhodl obejít ho spodem, kolem miniaturního rybníčku. Alespoň se podívám, jak to tam letos vypadá... –

         Vypadá to tam stejně jako loni, ale teď tam byl zrovna v blízké chatě její majitel. Bez dalekohledu, jejž jsem nechal tentokrát ve stanu, jsem si až na poslední chvíli všiml mopedu, stojícího venku před chatou. Vrátil jsem se tedy trochu výš na kopec a křižmo přes louku jsem se začal prodírat vysokou trávou k lesu. Spodní přístup do mého ášramu přes potok mezitím zarostl hlavně pohříchu kopřivami. Nezbývalo mi než zatnout zuby a holýma, nechráněnýma nohama si razit cestu těmito žahavými kopřivami. Naskákaly mi z nich velké bíločervené pupeny po celých nohách, jež pálí jako samo peklo.

Při příchodu do stanu zjišťuji, že vnitřek je plný mravenců. Zas něco! Jak se tam jenom, u všech všudy, dostali? Hledám otvor, jímž prolézají, ale nenacházím. To je zvláštní... Mravencům stačí zřejmě jen nepatrná skulinka, jíž se dokážou protáhnout, a chemickými stopami přivedou další. Až dosud jsem každého jednotlivého mravenečka ohleduplně vynášel po jednom. Nyní to vzdávám. Bydlím prostě najednou s mravenci. Jsou jich tisíce. Snad zmizí zrovna tak rychle jako přišli. –

V jedenáct hodin v noci třeskl zase výstřel! Zase to bylo odkudsi zblízka! Ale ležel jsem v tu chvíli právě na břiše a na uchu, takže jsem nerozeznal směr, navíc jsem spal. Je mi to divné: je dávno tma, měsíc se blíží k novu a navíc ještě ani nevyšel; že by myslivci byli vybaveni přístroji na noční vidění? To se mi nezdá.

sómavár, 7. června 44

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Ráno zase prší. Vlastně jen tak střídavě občas poprchává, ale i tak už to není to, co v uplynulých třech krásných dnech. Dnes se mi také rozhodně nechce udělat ani jeden zbytečný krok!

         Vzal jsem na sebe zdánlivě nemožný úkol: pochytat se zručností krutihlava všechny mravence a vyházet je pokud možno živé ze stanu.

         Šlo mi to dobře a asi tak za hodinku jsem je opravdu všechny pochytal a vyházel. Ztráty na životech jsou minimální, spokojenost na obou stranách „konfliktu“ nejvýš možná.

         Přemýšlel jsem ještě jednou, odkud se tam tolik mravenců vzalo, a dospěl jsem k nejpravděpodobnějšímu vysvětlení, že jsem si je tam asi postupně zatahal všechny sám, hlavně tím, že jsem sušíval své věci a krosnu přímo na trávě, nikoli tedy zavěšené na větvích břízy jako nyní; mravenci si do těch věcí při své všetečnosti vlezli a tímto způsobem se mi také dostali do stanu, kde se zabydleli spolu se mnou jako tiší a nenápadní podnájemníci. Když bylo chladno, zůstali téměř neviditelní v rozích a v různých koutech, kde jich bylo také nejvíc na sebe namačkáno, a teprve nyní, když se oteplilo, rozlezli se poslušni svého pudu po celém stanu.

         Doufám, že mám pravdu a že se nepletu a že budu mít od nich pokoj. Nedalo se kvůli nim v klidu ležet, spát, aniž by mě nelechtalo jejich horečné pobíhání sem a tam a přese mne. Také mé jídlo a odpadky si očividně oblíbili. Sanitární den snad splnil svůj účel.

Odpoledne se zase udělal krásný den. Šel jsem se projít k nedalekému rybníčku. Před chatou stojí zase opřený ten moped. Tentokrát nepropadám panice a obcházím chatu z druhé strany. Zdálky vidím v dalekohledu, že celá chata je pozavíraná, dveře i okenice. Nic se tam nehne, nikdo tam není, a ani včera možná nebyl. Avšak právě když jsem začal uvažovat o koupání, objevila se zničehonic nahoře na kopci hlava lidáka. Okamžitě jsem se otočil a nenápadně jsem se začal vytrácet pryč. Jeli sem dva haranti na mopedu, nejspíš ti, jejichž rodině to tu patří. Šel jsem pomalu pryč a nakonec jsem se ještě jednou ohlédl. Haranti nejprve jeli mimo chatu nahoru do svahu, kde před nimi utíkala do lesa srnka. Nevím jistě, jestli ji pronásledovali schválně, ale jak znám lidi, tak určitě ano. Parchanti pak přijeli k rybníčku a jeden z nich na mne také čuměl dalekohledem! Parchanti mizerní! To mám strašně „rád“, tohleto! Nestačí, že jsou lidáci všude, takže nelze být nikde ani ne pět minut o samotě, ale navíc jsou ještě vyzbrojeni dalekohledy, aby mě lépe viděli!

Jsem rozhodnut přestěhovat se zpátky za ves Haidžarí, už kvůli tomu nerušenému koupání v tamním lesním rybníčku Khalídž. Léto bez pořádného koupání není to správné léto. Jsem přesvědčen, že lesnické práce, jež mě odtamtud vypudily, již ustaly a nyní je tam jistě znovu klid. Kvůli tomu báječnému osamělému koupání v rybníčku Khalídž stojí za to zkusit se tam vrátit.

Jsem rozhodnut. Naneštěstí mi dochází jídlo, takže zítra musím jít ještě „domů“ do verbežárny pro další. Pak se uvidí.

mangalavár, 8. června 44

Ráno naslouchám jitřním písním ptáků. Kos zní jako Telemann, budníček lesní je Johann Sebastian Bach, drozd a kukačka jsou Mozart a strnádkovo „pa pa pa pá“ je Beethovenův motiv z „Osudové“.

         Dnes musím jít „domů“ pro zásoby. Nechce se mi. Je krásný tropický den. Oblékl jsem se opět nalehko. Dlouhé kalhoty a vestu jsem nechal ve stanu. Půda a cesty konečně trochu vysychají. Takovéto pěkné suché počasí by mohlo vydržet aspoň měsíc, když předtím měsíc lilo.

Viděl jsem po cestě asi tři srnce. Všichni samozřejmě prchají jako šílení. Ani před nejlítější bestií na Zemi by neprchali tak jako před tvorem, jejž pro jeho vnější podobu mylně považují za člověka. Ani kdyby ti srnci uviděli kráčet s kosou samu Smrt, neutíkali by před ní tak jako před zjevením člověka. Jsou to sice známé a běžné věci, co tu vyprávím, a někomu velmi neznalému pravého stavu věcí se mohou zdát dokonce přirozenými, ale ony takové zdaleka nejenže nejsou, ale navíc jejich směšnost a absurdita nebyla zdaleka dostatečně popsána a reflektována – a připomínána. Je přinejmenším směšné, že za tohoto stavu věcí se člověk sám ještě dokáže nazývat dobrým, laskavým, nesobeckým, nenásilným, svatým, ušlechtilým, rozumným, mravným, slušným, moudrým a kdesi cosi, a myslet si to o sobě! Láry fáry! Myslíte si, že je člověk dobrý, nebo ne horší než jiná zvířata? Běžte a zeptejte se zvířat, jež před vámi v panice prchají, nebo je pozorujte, nedovedete-li se ptát, jak se před vámi chovají, a pak porovnávejte, kdo budí v přírodě největší hrůzu! Ach ten člověk – toť vtělený sebeklam! Co ten už nám o sobě lživého navykládal!

Došel jsem k rybníku Svarg. Vidím tam černého čápa, volavky, kachny s kačátky, poláky, lysky, potápky, ledňáčka, ryby vyskakující nad hladinu. Ti všichni se spolu snesou bez nejmenších potíží. Jsou tu – všichni spolu, protože nablízku není žádný člověk. Protože jsou lepší než člověk.

Také Já využívám toho, že jsem tu sám z druhu Homo, a svlékám se ku koupeli. Dnes je vedro, osvěžení mi přijde vhod. Voda je báječná, teplounká. Plavu kraulem k ostrůvku a prsama se vracím na břeh. Mezitím všechno živé opustilo rybník. (Co jsem říkal!) Navlékl jsem si trenýrky a vyfotil jsem se s rybníkem v pozadí. Pak jsem se znovu svlékl a smočil jsem se ještě jednou, potápěje se jako rozpustilé dítě.

Pomalu se vzdaluji k městu. Vyrušená kachna vede zpět svá kachňátka. Celou cestu až ke starému posedu ve stínu jasanového háje, kde se vždy zastavuji posedět a porozjímat, jsem nepotkal jediného lidáka. To tady nebývá dvakrát obvyklé. Nebýt průmyslového randálu, podlehl bych snad tomu mému starému dojmu, že snad lidstvo vychcípalo – vychcípalo na lidskost. Mne by lidskost nezahubila, mne ne; možná bych měl pár dní horečku, ale přežil bych. Tak málo je ve mně lidského, tak málo špatného a zlého... – a i to málo do mne vložili oni nebo to vyprovokovali. Kdyby vychcípali – vidím to jasně – už bych se neohlížel stále přes rameno, neutíkal bych před nikým, nepřemýšlel bych, který den a hodina je nejoptimálnější pro vycházku, nezabýval bych se tím, co mám na sobě a pokud vůbec něco mám na sobě. Hned bych se vypravil na jih, za sluncem, za teplem. Co tady? Celý den bych si mohl shánět potravu a budovat si úkryt jako ostatní divá zvířata. To by byl život! Bez lidí by byl svět rájem.

V lese se vždycky za těch pár dní tak krásně odlidštím, že mám z návratu mezi tu verbež malý šok. Sotva jsem vkročil na předměstí, vešel jsem rovnou jakoby do psince, do blázince, do odchovny hnusných lidských hovad, do centra vší neřesti, hluku a špíny. U nás před barákem se na ulici slézá zase všechna ta chamraď ze sousedství, psi nechybějí ani jeden, čubka uřvaná v čele. Je dusno k zalknutí, přesto musím několikrát zavřít kvůli nim okno, abych je neslyšel: „Kurva, do píči, mrdat!“ – Mládež se baví družným hovorem.

7. část >>>

<<< 5. část