Misantropovy stránky

„A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi.
Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí,
jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě,
kterou jsem prožil v ráji svém.“
(Ladislav Klíma, V zasněném údolí)

mangalavár, 6. dubna 44

Začátkem dubna je ještě zima, leckde na nejstinnějších místech v lese jsou patrny zbytky sněhu –, který ostatně napadl před pouhými šesti dny.

         V poledne jsem dorazil do starého ášramu za vsí Haidžarí. Rozbil jsem stan, přečetl deset stránek z Třetího šimpanze, pojedl ořechový závin a hodinku si poležel. Pak jsem se dychtivě vydal na první jarní procházku. Ačkoli svítí sluníčko, přesto je dost chladno. Oblékám zimní kabát, rukavice a maskáčový šátek na hlavu, aby krotil mé dlouhé, neposlušně povlávající vlasy do čela. Je krásné ticho vůkol a rajské liduprázdno. Všude je spousta srn, zajíců, hrabošů, kachen a ovšem nejvíc nejrozličnějšího ptactva, které vesele poletuje sem a tam, vyluzujíc ze svých chvějících se hrdélek ty nejsladší tóny přírody, jaké znám. Je to krása pozemská a nebeská.

         V lese je po zimě hodně polomů; od července, kdy jsem tu byl naposledy, přibylo i holosečových, co dím, přímo holocaustových pařezů. Některé části lesa prostě zmizely – víme, čí vinou. Nedaleko u rybníčku Khalídž za tu dobu vyrostl též různobarevný včelín, velký jako malá chatička. Zhrozil jsem se: To by tak scházelo, aby si tady někdo postavil chatu; stačí, že tady chovají kachny. Letos zde však žádné kachny zatím nejsou, takže by tu tentokrát mohl být od člověka svatý pokoj.

         Poseděl jsem na břehu rybníčku Khalídž, vyhřívaje se na slunci. Je zde krásně.

         Po návratu do stanu opět čtu Třetího šimpanze, jím a spokojeně usínám. Jsem příjemně unavený, bolí mě však nohy.

         Probral jsem se až do hluboké tmy, s hvězdným nebem nad hlavou, neboť jsem schválně pro ten účel nepokládal na vnitřní moskytiéru stanu vnější střešní díl. Nechce se mi už spát a navíc je krutá zima. Lituji, že jsem si nepřipravil ve dne ohniště a dřevo na oheň. V jeho teplé záři by se teď lépe četl Diamondův Třetí šimpanz, než v drkotavé zimě při chladném světle baterky.

         Usínám opět po půlnoci, lehce znaven tou trochou intelektuální námahy. Noc byla krutě studená: třásl jsem se zimou.

budhavár, 7. dubna 44

Ráno v devět pospíchám honem pryč ze studeného ášramu ve stínu ohřát se někam na chráněné výsluní. Bíle ojíněná loňská suchá tráva svědčí o mrazivé noci. Beru si s sebou knížku a čtu. Sluníčko hřeje, ptáčci zpívají a mně je za pár chvilek zase dobře, teplo po těle i na duši.

         V poledne jsem přestěhoval stan z toho mrazivého stínu právě sem na toto hřejivé výsluní. Ihned jsem se mohl na přímém slunci vysvléci donaha. Chybu to tu má jen tu, že právě odtud mě před lety vyhnal takzvaný vlastník lesa, třebaže příroda ve skutečnosti nepatří nikomu, nýbrž všem. Ale předpokládám, snad správně, že jarní inspekci už udělal o velikonocích a teď už sem tudíž nepřijde. Přinejhorším mě vyhodí znovu. Pak ovšem padá možnost zřídit si tady ohniště, protože to bylo tou nejzávažnější příčinou toho, že jsem mu tehdy musel slíbit, že se nevrátím. Slib byl vynucený pod nátlakem, slib je promlčený, slib je neplatný. Svět má patřit divokým tvorům, jako jsem Já, a ne jemu. Zatím je mi krásně teplo – zatím.

         Je den vzdělanosti, a tak si budu číst Třetího šimpanze. Narozeniny má Mahávíra, zakladatel džinismu. Letos by mu bylo 2611 let. Stylové zahájení sezóny coby vanaprasthy!

         Na procházce jsem viděl pást se srnku na jakési polní jařině, nebo co to je. Ochutnal jsem to taky. Bylo to dobré: malé lístky, podobné například kedlubnovým a téže chuti. Sednul jsem si k té chutné pastvě na bobek a bez ostychu za svou zvířeckost jsem si skvěle pochutnal.

         Pak jsem si zase sednul na prosluněný břeh rybníčku Khalídž a oddal jsem se pozorování ryb. Měl jsem štěstí, neboť připlouvaly důvěřivě až ke mně a v průzračné čisté vodě je bylo dobře vidět: kapři, pstruzi, dokonce i párek zamilovaných štik, plujících pomalu vedle sebe tělo na tělo.

guruvár, 8. dubna 44

Noc byla opět jasná a krutá. Pro mráz se nedalo vůbec spát. Spatřil jsem padat „hvězdu“ při otáčení z boku na bok. Krásně houkaly sovy.

         Ráno byl stan pokryt námrazou, led se utvořil i uvnitř ze spadlé večerní rosy. Vítám jitřní paprsky slunce stejně posvátně jako gibon či pohanský žrec.

         Jen co se slunce trochu výš vyhouplo nad obzor a oteplilo se, musím ještě hodinku dvě dospat.

         Tentokrát jsem si připravil na noc ohniště; ale ne zde na výsluní, kde příliš padá rosa, nýbrž na původním místě, kde je sice přes den stín, ale v noci zato sušeji. Natrhal jsem plnou krosnu sena na podpal, posbíral několik kamenů na vyhraničení ohniště a pak jsem ještě nanosil tenké větvičky, tři krosny větších polen a na rameni jsem si ještě jako bájný Atlas přinesl velkou kládu na sezení. Snad to bude na jednu noc stačit. Dnešní noci se ohřeji.

         Viděl jsem pod jedním stromem, že se tam slétají na něco mouchy. Byla to míza z břízy, která skapávala dolů z jedné její nalomené větve. Vzal jsem svůj samurajský nožík a zkusil jsem navrtat do kmene otvor. Překvapilo mě, že se odtud ihned po prvním vrýpnutí vyřinul silný proud březové mízy. Přiložil jsem k té ráně ústa a sál tu tekutinu jako robě z matčina prsu. Bylo to dobré, ale myslil jsem, že to bude sladší. Chutná to spíš jako obyčejná voda, jíž je všude jinde záplava. Zbytečně jsem zranil živou bytost. Promiň, sestřičko břízko.

Dnes jsem se poprvé setkal s člověkem. Byl to jeden dřevák, jejž jsem mlčky, výletním krokem míjel na své obchůzce revírem. Měl tu drzost, že na mne promluvil:

         „Turystyka?“, řekl pidžinizovanou češtinou větu neúplnou.

    Jelikož je o mně známo, že na takové vulgární projevy jazykového primitivismu zásadně neodpovídám, odvětil jsem místo odpovědi jinou řečnickou otázkou, jež nezavdává příliš možností k delšímu rozhovoru:

         „Tady je polomů po zimě, že jo?“

         Dřevák řekl takové to rétorické „nó...“ ze slovníku politiků a zřejmě by byl rád pokračoval nějakou inteligentní myšlenkou, kdyby na ni měl dost inteligence... – ale to už jsem se otočil zády a šel jsem si po svých, dávaje nepokrytě najevo, že slyšení je u konce.

Raší první kopřivy, petrklíče a sasanky, v rybníčku jsem též zahlédl dvě tři ropuchy.

         Znovu jsem se zastavil na poli napást se těch výtečných „kedlubnových“ lístků. Přemýšlím, co to může být za rostlinu. Vytrhl jsem jednu i s kořenem, který skutečně vypadá jako nějaká brukvovitá miniaturní řípa. Její lístky jsou opravdu velice chutné. Již je mi to jasné: je to řepka olejka, tedy ta dobře známá zemědělská plodina, která později tak nádherně žlutě rozkvete a jež bude tak omamně sladce vonět do celého kraje, vytvářejíc hustý, spletitý, neprostupný porost.

Říká se mezi lidáky taková pověra, že prý jsou její chutné lístky nějak škodlivé pro zvěř, která se jimi jednostranně živí. Srnky jsou prý po nich jako zdrogované a nebojí se člověka. Nevím, co je na tom pravdy. Slyšel jsem už za život příliš mnoho podobných lží a nesmyslů, jež vzešly ze sebevíc učených hlav, abych tomu přikládal velkou váhu. Zvykl jsem si zásadně lidem nedůvěřovat, neboť vím, že jsou plní omylů, slabé inteligence a že si rádi vymýšlejí záměrné, úskočné lži. Vždycky se ukáže, že podobné nepravdy šíří někdo záměrně: buď myslivci, nebo lesníci, zemědělští odpůrci výsadeb řepky ve velkém, nebo dokonce olejářská lobby, která nevidí ráda v řepkovém oleji konkurenci. Možné je všechno, prazdroje lidských lží se nikdy úplně nedohledáte.

Tato pověst – řepková báchorka – se opět příčí všem mým zkušenostem; neboť Já sám na sobě nepozoruji žádné škodlivé účinky po požívání řepkových lístků, a ani u žádné srny nevidím, že by byla zfetovaná nebo ztratila svůj spásonosný strach z člověka. Spíš naopak. Ony také bytostně nedůvěřují všemu lidskému. Vzpírá se to i všem instinktům: jedovaté rostliny mají většinou odpornou nebo mdlou chuť, ale něco, co chutná tak výtečně, nemůže být špatné.

Vzhlédl jsem a vidím, že nejsem sám: opodál se pase se mnou pět srnek. Jsou klidné, ale jen dokud dřepím u země; jakmile se zase postavím do vzpřímené lidské podoby, ihned raději utíkají schovat se do lesa.

         Večer jsem četl až do tmy. Téměř vzápětí jsem usnul jako špalek. Probudil jsem se asi v jednu hodinu, Velký vůz přímo nade mnou v průhledu okolních stromů. Pojedl jsem kousek bábovky, znovu chvilku četl, sklapl knihu a zase usnul.

šukravár, 9. dubna 44

Ráno byla zima, ale v stínu vzrostlého lesa ne tak hrozná a mrazivá jako tam v otevřeném mlází. Alespoň jsem neměl potřebu rozdělat oheň, třebaže slunce dnes zakrývají šedá mračna.

         Místo toho jsem se vypravil na procházku. Došel jsem k velmi pěknému místečku, jemuž vévodí obrovský mohutný buk. Pod bukem se tísní malá dřevěná chatka, podle stupně sešlosti několik desítiletí stará a dávno nepoužívaná, s přilehlým rybníčkem, jehož břehy zdobí mnoho trsů bledulí a též pár modře kvetoucích plicníků a nad jehož vodami, z nichž pijí čížci a v nichž tiše kuňkají žabky, se sklánějí dlouhé pruty nepěstěných vrbiček. Hezké místo. Poseděl jsem dlouho na lavičce pod starými dvěma smrky.

         Vrátil jsem se do ášramu. Je chladno. Konečně rozdělávám oheň, abych se zahřál. Plameny vesele plápolají a Já zažívám hřejivý pocit domácího štěstí a bezpečí.

šanivár, 17. dubna 44

Týden pršelo a dokonce i ještě sněžilo, ale nyní už je zase hezky a Já jsem zpátky v lese.

         Doma jsem dočetl Třetího šimpanze. Nebylo to nic moc: velká bublina, která splaskla. Nedozvěděl jsem se nic, co bych už nevěděl a podání také nebylo nijak oslňující. Zhruba ve čtvrtině knihy jsem poznal, že autor Jared Diamond musí být určitě Žid, podle způsobu myšlení a psaní. A také že ano; trefil jsem se dobře: jeť to původem polský Žid.

         Jen chlípný Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o sexu a „vztazích“[1]; jen k vyhlazení určený a vyhlazení uniknuvší Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o holocaustu a genocidách. Jeho kniha se hemží tolika hroznými nesmysly a humanismy, tváříc se přitom kdovíjak chytře a pesimisticky, snad málem i misantropicky, až je četba skoro nesnesitelná.

         Titulní „objev“, že člověk je třetím druhem šimpanze, není žádný objev, ale v podstatě jen převrácený fakt, že šimpanzi učenliví a šimpanzi bonobové jsou nám geneticky nejpříbuznější a že se lišíme jen ve 2 % genů.

         Říkám sice „my“ a „nám“, ale mezi mnou a lidmi musí jistě existovat daleko větší rozdíl než mezi lidmi a šimpanzi. Srovnávat člověka se šimpanzi a připodobňovat ho k nim, se mi navíc jeví jako zřejmá urážka šimpanzů, na nichž není zhola nic lidského, jak se nám, totiž mně, snaží autor namluvit. A lidé už vůbec nemají nic šimpanzího! Člověk, jako omyl přírody, nesnese srovnání s ničím na této planetě; leda snad jen s nějakou jinou chorobou, nemocí, morem, rakovinou, virem...

         Nejsem z této knihy nadšen tak jako jiní, najmě ti, kteří ji chtějí dobře prodat. Světová rakovina se projevuje různými způsoby, ale své ničemné existence se nehodlá za žádnou cenu vzdát dobrovolně. Stále si vymýšlí nové a nové důvody, proč dál sužovat tento svět. A ačkoli je jejím osudem smrt a vyhynutí, přece stále doufá, že se tomuto jejímu nevyhnutelnému osudu vyhne a přežije, přežije navěky věkův amen, přežije i samu zkázu přírody, již zapřičiňuje. Směšné. Směšné a pobuřující.

         I papírovou masku pesimismu a hraného misantropismu si neváhá nasadit tato celosvětová lepra jménem lidstvo; ale když se pozorněji podíváte pod její masku, pod její obvazy a fáče plné hnisu, spatříte zase jen nestvůrnou tvář člověka. A máte-li dost trpělivosti s lidstvem – víc než Já –, můžete se od něho dočkat jen toho, že svou škrabošku nakonec sundá, odchlípne se mu nebo se mu věkem zkroutí, zpráchniví a odpadne sama – a jeho ohyzdné nehojící se strupy a boláky a hnisavé vředy se opět ukáží a rozhojní nákazu, otráví svět a zničí jeho krásu i divokou majestátnost. To je lidstvo.

         Nevěřím lidem, ani když na sebe vezmou podobu kajícníka. Svou zparchantělou podstatu změnit nemohou.

         Dobrá byla jedině kapitola o lovcích-sběračích z doby před 10 000 lety a dál do minulosti, předtím než se rozmohlo zemědělství, s jeho velkoprodukcí potravin a tím lidužel i lidí, s jeho zotročováním zvířat a následně i lidí a s jeho ničením pralesů. Ale to, že vznik zemědělství neznamenal žádné zlepšení života, naopak jeho zhoršení, na to jsem přišel také, i bez Jareda Diamonda.

         Shrnutí? Z Ameriky nikdy nic kloudného nevzejde. Tradice amerického selfmademanství je tam příliš silná, a proto se největší oblibě těší nejrůznější obskurní příručky o tom, kterak se stát tím či oním nebo naopak tím či oním nebýt: „Jak vydělat milión“, „Jak se coby chudý přistěhovalec s jediným dolarem v kapse stát boháčem“, „Jak udržet funkční manželství“, „Jak vyhrát v kasinu“, „Jak napálit důvěřivé hlupáky a zbohatnout“ – to poslední by ostatně mohlo být podtitulem pro Diamondovu knihu Třetí šimpanz. Nebo ještě lepší podtitul mě napadá pro tuto jeho příručku: „Jak se stát tím, čím jsme coby lidstvo nikdy nebyli, nejsme a čím ani nikdy nebudeme, nestat se obětí našeho vlastního ničení světa a přežít to všechno“.

         Také tuto knihu odhazuji v dál...

Příroda je liduprázdná. Na větévce dlí jako zlatý šperk sytě žlutý strnad, o kousek dál poletuje a poskakuje červenka. Všude je plno srn. Před vesnicí mě vítá všech osm koní, v potoce se potápí kachna. Nahoře v lese si i letos zbudoval hnízdo pár černých čápů. Tentokrát ne na mohutném sekvojovitém modřínu, nýbrž na vysoké jedli. Když se přibližuji, čápi z něho vzlétají a krouží po nebi.

         Stan je v pořádku na svém místě, jen v moskytiéře ční malá dírka od „myšičky“, která se mi hned vzápětí přišla ukázat, jako by se tím, co provedla, chtěla pochlubit.

         Stěhuji stan na výsluní, abych jej vysušil, i věci a šatstvo v něm, zalepuji díru záplatou a snažím se dospat dluh z bezesného domu v sousedství zlověka.

         Střechu opět záměrně nenasazuji, takže dobře vidím na okolní stromky, ptáky na nich zpívající, a také na ta tři káňata, jež se honí po obloze. Dvakrát se spustila až k zemi a prolétla těsně nad mým stanem, vlastně mně nad hlavou. Svistot jejich křídel a zvuk těl, prorážejících velkou rychlostí vzduch, byl ohromující. Jsou to věru mocní dravci! Nechtěl bych být jejich kořistí!

         Po probuzení se již těším na procházku.

         V suché trávě šustí milá ještěřička a chytrýma očkama se na mne dívá. Poletují různí motýli, hlavně černopláštník čili babočka osiková a babočka paví oko. Lidáci odporní nikde, nanejvýš kdesi v dáli na obzoru v nějakém zemědělském vehiklu. Tentokrát jsem doma dalekohled nezapomněl, a tak je můj požitek z liduprázdné jarní přírody zmnohonásoben tím, co bych na vlastní oči nespatřil.

         U rybníčku Khalídž ani pomoc dalekohledu nepotřebuji, neboť ropuch od minule znatelně přibylo a nejsou vůbec plaché. Hrají si spolu, dovádějí z čisté radosti ze života, narážejí do sebe, párují se, lezou po sobě a plovou těsně u břehu, avšak mnou, který sedím vedle nich na břehu, se nenechají vůbec vyrušovat.

         Je krásné je pozorovat. Divoký svobodný život je krásný a stojí za to jej žít. Černé myšlenky nás napadají, jen když je něco v nepořádku s naším vlastním životem, ne s životem jako takovým. Nejsme-li svobodní a divocí, zjišťujeme náhle, že naše úcta k životu se vytrácí. Na to je jen jeden lék: odejít jako vanaprastha do lesů a žít životem volných tvorů, kteří neznají porobu, otroctví a blízkost člověka.

Vrátil jsem se do ášramu, až když slunce zapadalo. Přestěhoval jsem se k ohništi a pustil se do Shakespearova Snu noci svatojánské.

         Četl jsem až do úplné tmy, pak při světle baterky, dokud jsem nedočtl do konce.

Také to nebylo nic moc. Zdá se, že všechny dobré knihy, jichž je na světě málo, jsem už v životě přečetl a že už mě nic nového nepřekvapí. Totéž si myslím ostatně i o všech současných i budoucích knihách.

Shakespeare jako by znal jen samá „podpásová“ témata. Také ve Snu jde především a pouze o ty věčné a mně navýsost protivné „slasti a strasti lásky, nevěry a žárlivosti“. „Kultura člověka se odehrává jen od pasu dolů“...

Já znám lepší a vyšší lásku, vyšší kulturu, než je láska člověka k člověku. Zdráhám se ji dokonce nazývat stejným zprofanovaným slovem „láska“ a raději jí proto říkám „návist“ – je to láska k přírodě, tedy lépe návist k přírodě. Vylučují se tyto dvě lásky, láska k člověku a láska k přírodě? – Ó, ano! A jak! Neboť milujete-li přírodu, nemůžete zároveň milovat i tu stvůru lidskou, která vaši milovanou přírodu neustále ničí, otravuje a poutá. Příroda se bez člověka ráda obejde, avšak Já bez přírody velmi nerad, kdežto lidstvo ze srdce nenávidím. Nadešla kdysi doba velkých rozhodnutí, velkého misantropického finále, kdy bylo postaveno na jednu stranu lidstvo a na druhou příroda. Kterým směrem jsem se vydal? Taková otázka je již dnes u mne bezpředmětná, neboť je již dávno zodpovězena. Ale otázka, již položí světu budoucnost, bude znít jinak: Kterým směrem půjde budoucnost? Přikloní se k přírodě, nebo k lidstvu? Někteří říkají, že budoucnost bude buď zelená, nebo žádná. Jak pro koho žádná budoucnost. Svět nepotřebuje lidstvo. To bude nanejvýš jednou vyhlazeno a postupně nahrazeno nějakou novou misantropickou rasou divokých, vysoce kultivovaných lidí, ke každému jinému než k člověku mírných a nenásilných, samotářských a málo početných, tak jako kdysi v dávnověku vyhladil a nahradil člověk kromaňonský primitivního neandrtálce. Dnešní lidstvo je také příliš primitivní a také příliš překáží v cestě přírodní evoluci. Tak to končí se všemi nepodařenými zmetky, jež jsou nebezpečné samy sobě, přírodě, jež jsou brzdou přirozeného výběru. Každá slepá ulička má svůj konec a ti, kdož se po ní ubírají s nadějí na pokračování, nebo jen proto, že jednoduše není cesty zpět, dojdou jednou na konec. Lidstvo skončilo na této planetě. Již je vlastně mrtvé, jen si to dětinsky dosud odmítá přiznat. Nu, jen se porozhlédni kolem sebe, člověče, a pokus se již dnes uhodnout mezi svými bližními zástupce a první výhonky té vyšší misantropické rasy! Poznáš-li je, budeš je jistě nenávidět, tak jako oni nenávidí tebe. Ano, nejprve zanikne láska k člověku – možná, že pro lásku k přírodě – a potom zanikne i samo lidstvo.

Ale aspoň je Shakespearův Sen noci svatojánské napsán kultivovaným jazykem, který nepostrádá originální obraty, rytmus, vtip a rým; také špetku přírody, pohádkového snění, i vždy přítomného stínu smrti.

         Sen noci svatojánské má být komedie; ale mockrát jsem se u toho nezasmál. Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle, například:

„Umírám, rám, rám, rám.“
„Jakýpak rám, ten je snad pod obraz.“
„Kdepak pod obraz, ten už je přímo pod drnem.“
„S lékařskou pomocí ještě přijde k sobě a bude z něho nesmrtelný vůl.“

A podobné.

Dočetl jsem, zavřel knihu. Nastala zatím černočerná noc, ptáci zmlkli, vyšly hvězdy a měsíc. Zapálil jsem seno na oheň; ale zapomněl jsem, že týden lilo a že bude asi příliš vlhké. Chvilku to hořelo, ale nakonec to vždy zhaslo. Po několika marných pokusech rozdělat oheň z vlhkých surovin jsem to vzdal a šel si lehnout.

2. část >>>