Misantropovy stránky

Na titul pohleď! Já nechci tě učiti lásce!

Ovidius, Žalozpěvy 

PŘEDMLUVA 

Žalozpěvy ode mne neuslyšíš, neb kdo nenávidí, ten nelká nad žádným bolem, tím méně nad bolem člověka. Žalost a rmut ponechme lásce, jíž náleží; nám, nenávistníkům, však sluší tvrdost srdce, o niž se zlomí každá křehká střenka lidské bídy, zatímco břitká čepel zášti mé ocelové proniká hluboko do zkažených vnitřností člověka. Erós své šípy lásky vysílá, Misantrop zas neomylné šípy nenávisti k lidstvu střílí. Šípem ostře nabroušené ironie nemíjím se cíle, jejž tak přesnadno lze zasáhnouti! Obnažené bílé ostří vražedné zášti mé k člověku sviští vzduchem a dílo, jež za ním zbývá, nejsou jen surově rozsekané lidské mrtvoly, nýbrž i šumné slovo tragického básnictví mého. Neboť není zdolán nepřítel, dokud i básník neoslavil písní svou vítězný triumf nad lidstvem. Teprve pak je člověk přemožen, když i poražený a mrtvý ožije znovu v tragédii lidského žití a padne pak a zemře pod náporem slova vznešeného ještě jednou – a naposled!

Nauč se vznešenému umění nenávisti! Nenávist je trvalejší lásky. Pravá nenávist je na celý život a věrně se drží člověka, na něj nemilosrdně zaměřena, kdežto láska je prchavá, nestálá a přelétavá jako falešná srdce lidí. Lásku a přátelství lze snadno zviklat; nenávist dlí však pevně v základě ušlechtilé mysli, jež poznala, čím je doopravdy lidstvo na této zemi: škodlivou verbeží, již je nutno vyhubit.

Tvá láska bolí, Eróte: poutá lidi k sobě, činí je nesvobodnými a je příčinou strasti a přelidněnosti; avšak moje nenávist je naveskrz slastná: lidi od sebe odlučuje, je osvobozuje a zbavuje tuto planetu hanebné lidské jsoucnosti, jíž ji zamořili. A není tato nenávist cit nikterak nehezký, nízký, hrubý, primitivní nebo nevědomý (Já věru dobře znám své důvody!). Má nenávist k lidem je naopak cit krásný, jemný a ušlechtilý, vzbuzující touhu vyjádřit jej i poeticky a filosoficky. Nenávidět člověka lze i krásně a moudře, to jsi nevěděl? Pohleď, má nenávist k lidskému rodu je krásným uměním, pravým uměním nelidské poezie a moudrosti! Teprve jako umělecké dílo je tato nenávist posvěcena, povznesena, posilněna – a nakonec i vítězna! A Já chci teď celý svět učiti vysokému umění této krásné nenávisti!

Ať zítra nenávidí,

kdo dnes ještě lidi miloval,

a ten, kdo je už nenáviděl,

ať je také zítra nenávidí!

Zde můj první šíp: 

1. »–›

Nechlubte se přede mnou, kolik máte dětí a vnoučat – nebo že vůbec máte děti a vnoučata. Já takové věci neocením. Co je mi ostatně do toho, že si někdo neuměl dát pozor? A že ani děti jeho dětí nebyly v tomto směru dost opatrné? Co je mi po tom, že se nějaké nadržené lidské hovado vysemenilo mezi nohy nějaké ke všemu svolné kurvě? Co je mi po tom, že špinavé břicho nějaké děvky vydalo páchnoucí a vřeštící plod, jenž bude každému až do smrti jen na obtíž? Ostatně mi je po tom dost, neboť Já to musím snášet. Nepřipomínejte mi to aspoň! Chtěl bych totiž věřit, že všichni narození lidé jsou spíše dílem nehody než úmyslu. Tak by se možná proti lidským závodům v množení dalo ještě něco podniknout. Ale takhle? Nechlubte se tou pýchou Niobinou, jež na sebe přivolává nenávist Misantropovu a spravedlivý trest jeho neomylných šípů!

2. »–›

Nenávidíš-li dost, pak každé pokušitelské škádlení lásky provane tebou jako posmrtný dech člověka, jako jeho neškodný duch, jenž tě nepostraší, jako slabé mávnutí křídel proletující holubice ve vichru tvé zášti, jež je podobna svistu mocných jestřábích perutí. Nenávist přehluší všechno slabošské poklonkování lidem, jež tak rádi oplzle přijímají. Čím je láska proti tvé hluboké a pevné nenávisti? Není ničím, ani vzduchem, jejž nevnímáš, když vichřice nenávisti k lidstvu duje, syčí a vyje všude kolem tebe a v tobě – proti nim, vždy a napořád jen proti nim. Vidíš je, jak se děsí tvé síly, tvé nadlidské mravní odvahy vystoupit proti nim? – Tak pamatuj, že to je pro tebe dobré. A na druhou stranu: vidíš je, jak se těší ze tvé kýly ze stálého nošení jejich břemen? – Tak věz, že to je pro tebe vždy špatné. A věz také, že kdo vskutku nenávidí, nemůže milovat ani jediného člověka; nemůže ho dokonce ani dost dobře nenávidět – tak je to. Neboť máš-li jednou nenávist, nemáš již nikdy lásku k lidským netvorům. Je to jako s hudbou a čtením; pořádně můžeš dělat jen jedno, anebo druhé; nikdy obé zároveň, neboť pak neděláš nic z toho správně, přesně, přísně, tvrdě, hrdě, silně – svobodně. Pak nejsi nic, jen ubohý člověk-obojetník bez ukotvení a bez rovnováhy. S hudbou a se čtením je to podobné: Kdo je s to číst a poslouchat při tom zároveň hudbu, k tomu hudba zřejmě dost zřetelně nemluví. Kdyby mluvila, nepřenechala by slovo jinému slovu, slovu čtenému. Bylo by to jako potichu si číst knihu a poslouchat u toho zároveň zcela jinou rozhlasovou povídku. Jen v jediném případě je možno zároveň číst a poslouchat hudbu: když hudba nemluví vůbec, nebo když kniha nic neříká. To ticho je pak příležitostí pro myslitele, aby přemýšlel o tom, co slyšel, nebo o tom, co slyší právě teď, když nikdo nic neříká a všechno mlčí – i láska. A když mluví nenávist, láska se před jejím hromovým hlasem třese. Mluví-li ovšem láska, to věru dlouho nesnese se. Mluví-li však nenávist, pak i ten nejmenší zbyteček lásky hanbou před ní mlčí. – Běž a vyzkoušej si to, nenávistníče, na tom, jehož ti lstivě předhazují jako tvého bližního a pána! Uvidíš, jak bude utíkat, skřehotat a strachy kňučet, až pozná tvou skutečnou nenávist, která si jen na ni nehraje! Jdi a umlč v sobě lásku, aby nenávist k lidstvu mohla o to silněji hřímat!

3. »–›

Zeus ve spravedlivém hněvu utopil hříšné lidstvo, ale dopustil, aby přežili zbožní Deukalión a Pyrrha, kteří poházeli jako kamením svět novými lidmi. Rozťal těla původních lidí na dvě poloviny, aby oslabil lidskou zpupnost, od kteréžto doby trvá rozdělení lidstva na dvě pohlaví, která se vzájemně milují a současně i nenávidí. Vůbec se mu však tento božský záměr nezdařil a ono se mu klidně páří dál přímo před očima a zpupné je až hanba tím víc, leč samo hanbu nepociťujíc. Řecká bohyně lesů a hor Artemis prý chránila zvěř, ale lovila ji a zabíjela. Apollónova matka Létó věděla už před porodem, že se jí narodí slavný syn. Chudý ostrov Délos, kam se Létó uchýlila vrhnout, se už dopředu obával, aby jím pak Apollón nepohrdal a neoblíbil si místo něho jinou zem; avšak ztratil by tak jen to, co předtím stejně neměl. Atd. – Všechny ty krásné báje jsou tak úžasně nelogické, až rozum přechází. Tento národ, toto lidstvo už vážně potřebovalo svou filosofii. Problém je pouze v tom, že ji dosud nikdy nezískalo; vždy byla filosofie zatím jen lepší odrůdou bájesloví. Lidstvo si však vybájilo i filosofii. A opravdová kultura, hodná toho jména, se kdysi ve velkém vyskytla snad jen v Indii, kdežto tolik obdivovaní Řekové a Římané nebyli oproti duchovně založeným a dokonce i k zvířatům ohleduplným Indům nic než barbaři, krvaví barbaři, vyžívající se ve válkách a zvířecích hekatombách. Ano, Řekové byli barbaři - teď už to vím. A Římané ještě větší. Asi jako dnešní Američané. Žádná kultura - jen bezduché vydělávání peněz a jejich nesmyslné utrácení za zbytečný přepych; jen samé válčení a ukájení se přihlížením násilnostem v akčních krvácích, při sportu a v pornofilmech; jen hloupé náboženství, založené na povrchních rituálech. Skutečná kultura a filosofie byla a je vždy jen výsadou geniálních jednotlivců, nikdy celého národa, neřkuli dokonce lidstva. To by byl výsměch všemu pravdivému. Masově se vždy vyskytuje jen barbarskost (avšak bez svobodné divokosti zvířat), nikdy pravá kulturnost. A stejné je to nakonec i se svobodou: také pouze génius v lidské podobě může být skutečně svobodný, kdežto masově se vždy vyskytuje jen všeobecná nesvoboda, tyranie většiny a více či méně skryté otrokářství, všemi si pochvalované a všemi vyžadované. Znáte přece tu otrockou větu, že politika je sice svinstvo, ale co naplat, někdo to holt dělat musí.

4. »–›

Počátek je příčinou konce; obé stojí těsně při sobě. Ta „špatná karma“ lidstva není jen jeho nejtypičtějším přívlastkem – je to jeho problém, stálý stav. Výživné, léčivé a duchovní vlastnosti rostlin jsou dostatečně známy. Lidstvo se léčí a duchaří, ale zároveň je nevyléčitelně naprosto zneduchovněle krvežíznivé. Má rádo zvířata, ale přeněžnělou péčí zahrnuje jen dravé bestie, jakými jsou lidé sami; proto si nejlépe rozumějí se psy, s kravami však ani trochu. Mají rádi květiny, ale rvou jejich křehkou živoucí krásu. Trávu slyší růst, ale nedovolují jí vyrůst a přerůst jim přes hlavu. Polovina lidstva na Zemi je nucena dýchat špatný vzduch, ale všichni dál před čistým ovzduším upřednostňují mít raději práci, která je příčinou otrávené atmosféry. Kolem naší planety se v těsné blízkosti řítí potenciálně nebezpečný asteroid, ale oni při tom myslí na vánoční hvězdu. Jakou bolest lidstvo jednou rukou vyhojí, druhou si působí. Člověk má jen dvě ruce, ale jedna neví o druhé. Osud doléhá na lidstvo tíží blížící se pohromy. A ta pohroma se přibližuje s tíživostí osudu. Lidskost je choroba degenerativní, stále se zhoršuje a nedá se vyléčit. Až tu jednou lidstvo nebude, hodná, avšak hloupá zvířata si možná budou o lidech vyprávět příběhy plné chytrosti a rozumu, odvahy a hrdinství, pověsti o tragickém pokolení, jež stálo proti osudu v beznaději, dojímající svým nešťastným vyústěním – budou si vyprávět o lidstvu, jež si svůj osud přivolalo a zasloužilo. Nikomu ho nebude líto. Tohle je tragédie lidské jsoucnosti.

5. »–›

Strašlivý „cit“ tahle láska! Strašlivý, přímo úděsný, sebezničující afekt, jenž hýbá lidskými dějinami a jenž zasahuje i kulturu! Je určujícím činitelem, je hybatelem – a je i ničitelem. Kéž by už ničila, kéž by ničila víc! Celé lidstvo, celá jeho kultura stojí a padá s takzvanou láskou. Kéž by už padalo! A kéž by už padala!

6. »–›

Pro člověka má svoboda jistě nějakou cenu. Jenže to určitě není táž svoboda a táž cena, jakou mám na mysli, v srdci a v majetku Já. A také nejcennější člověk není nutně ten nejsvobodnější. Spíše naopak. Představte si člověka, jenž by byl cenný jako originál vzácného uměleckého díla. Pak by nemohl být vůbec nikdy a nikde svobodný. Jeho poslední svoboda by měla cenu jen její ztráty. Jako svobodná bytost by nejcennější člověk – nebo jakékoli jiné zvíře – nemohl vůbec existovat. Kdo se tedy chce osvobodit, musí se napřed osvobodit od lidstva – musí přestat mít pro ně cenu.

7. »–›

Celá příroda produkuje odpadní látky, jež jsou výživné a využitelné, „recyklovatelné“. Koloběh výměny látek v přírodě se však náhle zastavuje, když doputuje nějaká hmota k člověku. Způsob, jakým lidé nakládají s vlastním odpadem, je jedním slovem strašlivý a více slovy naprosto šílený, škodlivý a člověka snižující až na nejnižšího parazita z celé rodiny pozemských virů. Člověk se nemůže dokonce ani byť jen rovnat a připodobňovat k takovým pilným dělníkům přírody, jako jsou třeba bakterie. Člověk je tím pádem vůbec nejnižším patvorem na Zemi; je netvorem, u něhož vše navždy končí, ale nic užitečného z něj už nevychází; on je konečnou stanicí, je obyvatelem septiků a všech zapáchajících hromad a děr; je netvorem skládek, hluboko pod úrovní, kde žijí a pracují neúnavní mrchožrouti (doplňková bádání v okolním vesmíru nebudou zřejmě nikdy dostatečně ukončena na to, abychom rozhodli i na tomto poli výzkumu – ale už i v této oblasti máme své pochybnosti a podezření!). Člověk je netvor, který žije na světovém smetišti, stále vyrábí jen odpad, neví, co s ním, kam ho dát, jak ho využít, jak ho neutralizovat; musí se ustavičně v odpadcích přehrabovat, platit za ně, třídit, odvážet, schraňovat, dvakrát si rozmyslet co, kdy, kam a jak vyhodit... – a hromady lidského odpadu se vrší přitom dál a dál! – Není to divné? – Člověk je tvor smetištní, jímž opovrhují i krysy. Co jednou zbude po člověku? Dnes obdivujeme odpad dokonce i v muzeích! Ano, jistě! – Vždyť co jiného než dřívější lidský odpad jsou vzácné antické amfory vylovené ze dna čím dál víc se vzdouvajících moří, jež stále více zaplavují pevnou zem; co jiného jsou keramické střepy nacházené v pravěkých odpadních jámách spolu s proraženými lebkami a ohlodanými kostmi zvířat i lidí? Lze si u toho představit nějaký konec? Je možné si vůbec představit nějaký myslitelný konec toho všeho? Lze si kupříkladu představit výstavu pravěkého umění kdesi v daleké budoucnosti, kde bude stát na mramorovém soklu hlavní umělecký exponát: plastiková flaška? Nelze, protože najít takovou flašku nebude žádná vzácnost. – Řekli nám: „Recyklujte, šetřte přírodu, chraňte vodu.“ Nemělo by se prý málem ani nic splachovat do záchodu, aby to neucpalo roury, neznečistilo přírodu a nepovalilo svět! – Nebylo by v tom případě jednodušší, aby prostě lidstvo dobrovolně vyhynulo?

8. »–›

Odedávna se lidé ptají, kdo jsou, odkud přišli a kam kráčejí. – I kdyby na tyto pradávné otázky někdy dostali odpověď, nebo i kdyby – nevídáno! – na ně dokonce přišli sami od sebe – a na správné odpovědi, to jest na odpovědi neberoucí si servítek před malým nepravým smrtelným bůžkem človíčkem, to jest na odpovědi vskutku přímé, nelidské – změnilo by se tím něco? Změnilo by se něco v lidském chápání sama sebe, světa vůkol, místa lidí v něm? Změnilo by to nějak – člověka? Změnilo by to nějak jeho příslovečný mentální handicap? Stal by se pak skutečně moudrým i vlastností, ne pouze oním hluchým jménem, jímž jej obdarovala jeho nezřízená pýcha? Přestal by pak být zbytečnou přítěží své matky Země? – Podle mého zdání však tyto tři otázky nehovoří správně k předmětu věci; jinými slovy, nejsou to ty hlavní otázky. Neboť umět klást správné otázky je teprve základ vší filosofie. Já bych celé toto mystérium tří odvěkých lidských otázek zúžil na jednu jedinou, zato však zcela odlišnou otázku: Proč lidé vůbec museli přijít na tento svět? Anebo také: „Člověče, co tu chceš!“

9. »–›

Stojí život člověka vůbec někomu za pohled? – Snad jen jemu samotnému... – a ani tomu ne, nejedná-li se pouze o jeho vlastní, nejužší, nejbližší, nejosobnější, nejsobečtější život. Lidí si všímáme už jenom proto, že jsou nám nebezpeční... – nebezpeční a odporní. – Pravda, všímáme si jich, lidužel, čím dál víc... – a víc než bychom chtěla, my misantropická zvířata.

10. »–›

Pochop chod světa a uvaž, jak bezvýchodné je, kam lidstvo došlo! Tvůj rozum, člověče – ten nechť do mne nesklouzne! Jsi chytrý, chytrý! Ó ty...! A stejně zahyneš! – Člověk – to prý z ní hrdě, díš? Ale co slovo povíš, to samá sprostá věc! A co člověk – samý sprosťák sluje. Tak dím zase Já.

11. »–›

Divná věc: i proti jedovatým hadům existuje na světě požehnání léčivých bylin, ale proti člověku, jenž je nad zmiji i blín jedovatější, žádný lektvar podnes nikdo nenašel; takovou je člověk metlou pro Zemi! Až konečně Já se pustil do protiboje mými klnutými slovy... – Čti tedy, vzácný nelidský čtenáři, alespoň ty, jenž lidstvo z duše nenávidíš tak jako Já, čti tyto upřímné řádky a užívej jich coby lék! Ty budeš zčásti vyhojen, ono lidstvo však bude zčásti otráveno svým vlastním jedem, svou vlastní kyselou medicínkou! Buď tedy pozdraven!

12. »–›

Nevěřili mi, nikdo mi nevěřil a nepopřál sluchu, když jsem volal: Zabte ho! Zabte člověka! Zabte všechno lidstvo na tomto světě! Neboť člověk nese neštěstí pro celou Zemi a všechna zvířata! Nemělas, Země, dovolit, aby se zrodil člověk! Ne, pak by na tvé děti, na děti Země, nepadlo trpké jho v otroctví, jehož je jen člověk strůjcem!

13. »–›

Ó – ze všech nejodpornější všem, lidské plémě, ty proradný sbore zrad a lsti, ty mistře lží, strůjče všech špatností, na duši pokřivený, v němž nic zdravé není a na vše myslící v kličkách, na posměch všemu živému i neživému se ti daří na Zemi! Co všechno není tvého? Co vše ty nemáš na svědomí? Ne snad nejvíc hnusných vražd? Ne mrzkost lačných zisků? Neukáže se u tebe vždy, že co na jazyku, to však na duši přesto nemáš? A co máš na duši, máš-li vůbec jakou, tím se jednak chlubíš, a na druhou stranu se tím rdíš? Tu stojí až trojí vysvětlení hned: buď se svými zločiny proti přírodě chlubíš, jaký jsi pašák a krvežíznivec, nebo chceš všemu ostatnímu tvorstvu dokázat, jaký jsi ve skutečnosti darebák, anebo chceš ve veškerenstvu vzbudit vůči sobě nenávist. Věru, člověče, věř mi: to třetí se ti již povedlo! Nic k tomu nepřidávej! Pro jeden eón to stačilo. Už aby vychcípal ten tvůj zlořečený rod!

14. »–›

Hrdinové minulosti byli směšní a pošetilí. Dnes už se jim přestáváme dokonce i smát, a máme pro ně jen slova opovržení a slinu nenávisti. Byli to většinou ti, kdo lidstvu nějak pomáhali, byli mu prospěšní, podporovali jeho růst – a přáli si být takoví. Jejich obětavost a nesobeckost budou mít hrdinové zítřka také, ale s tím rozdílem, že oni budou podstupovat svá dobrovolná martýria v neprospěch lidstva! Oni to budou, tito nesobečtí hrdinové temných zítřků, kteří se budou sebeobětovat proto, aby lidstvo bylo zdecimováno, aby jejich vlastní pyšná civilizace zanikla; ano, ti to budou, kdo si budou přát a umírat za to, aby lidstvo přivedli nebo pomohli přivést až na sám okraj vyhlazení. Leč – i tito příští hrdinové budou také neodvolatelně směšní a notní pošetilci! A snad je má nová budoucí Země bez lidí už dnes v podobě všech dobrovolně bezdětných, všech sebevrahů, masových vrahů a přenašečů choroboplodných zárodků všech budoucích smrtelných pandemií. Tito pošetilci jsou stále víc a víc uctíváni coby mučedníci nového světa – světa bez lidí. Leč – jsou směšní. Světový požár bude zažehnut a svět se zřítí do své vlastní zkázy i bez nich. Neboť choroba řádí na Zemi, choroba! Ó, má duše tušivá, jak ví již, co! Zajde jejich rod! Zajde rod lidský! Prométheus neprozřetelný dal jim oheň, avšak strašná bohyně Ekpyrósis tím ohněm jednou zažehne svět! Muž je od toho, že může, k ženě však patří, když říká, že ne! A když ne ona, pak Já jej sežehnu svým zrakem ohnivým!

15. »–›

Tragédie lidstva spočívá v tom, že nedokáže být samo, avšak svou nesnášenlivou, panovačnou povahou a svým nabubřelým, násilnickým chováním k ostatní přírodě zapřičiňuje, že samo je; že vše živé i neživé na tomto světě od lidstva v hrůze prchá, s odporem se od něj odvrací, stíhá je nenávistí či je všem šťastným nezúčastněným naprosto, ale naprosto lhostejné. Samota lidstva na Zemi je nechtěná. Není to samota vznešená, jejímž pánem je pohrdavý misantropický génius, plivající na lidstvo ze své nedosažitelné nadlidské výše. Samota lidstva je samotou tyrana, jehož se musejí všichni obávat. Ono samo je příčinou i důvodem, dokonce i příznakem své samoty, jíž se jen a jen užírá a užírat se bude, až do dne, kdy se v jeho mase červi rozlezou, osiřelí psi budou trhat jeho tělo na kusy a hyeny a supi se budou rvát o jeho kosti. To bude jediný zájem, který o lidstvo a jeho osud projeví ostatní zvířata. Milosrdná Země pak možná s jistou dávkou nechuti přijme do sebe ostatky posledního mrtvého člověka, fatálně zde zbloudivšího, ale nikomu, vůbec nikomu nebude na celičkém světě chybět. Země i zvířata na ní se zaradují, že je konečně pryč. Příroda, celá Země se zazelená radostnými ratolestmi míru a bude opět svobodná, zdravá a divoká. A vzpomene-li si nějaké zvíře či strom v tomto nelidském ráji znovu nabytém na člověka, pak jenom ve zlém, jako na šťastně překonané zlo, jež snad ani nebylo skutečné, ale jen noční můrou zažehnanou světlem nového slunného dne.

16. »–›

Jaká je lidstvo chamraď bestiální, dokládají nejlépe nikoli snad jeho barbarské zvyky, jak by se mohl někdo nemoudrý domnívat, nikoli jeho sadistické stravovací návyky, ani množství všech ostatních jeho násilnických zločinů vůči sobě samému i vůči celé přírodě. Ne – bestialitu lidské chamradě dokládá nejlépe její takzvaná kultura, včetně náboženství a vědy a básnické tvorby; tedy ne to, co je u lidí nízké, nýbrž právě to, co je u nich vysoké, co lidé považují za nejvyšší, nejlidštější, nejumělečtější, dokonce za nejkrásnější, nejmoudřejší a nejduchovnější, za to, co je odlišuje od ostatního tvorstva. Je to dokonce pravidlo, jež zřídkakdy mívá svou příslovečnou výjimku. A platilo-li by toto pravidlo za samozřejmost nejen pro mne, ale i pro lidstvo obecně a povšechně, bylo by toto zjištění – zjištění, že lidská kultura vyjadřuje nejlépe právě bestiálnost jejích nositelů – bylo by toto zjištění také zdrojem největší morální bídy a nejzoufalejšího mravního rozčarování ze sebe samých. Snad by to vedlo i k hromadným vlnám sebevražd – ale to si lze jen přát; nikdy však k něčemu takovému nedojde. Nejvíce je totiž člověk vždycky spokojen sám se sebou. – Co tvoří velkou, převažující většinu takzvané lidské kultury? – Všimněme si, že od časů Homérových až po dnešek je to především násilí. Násilí, násilí, zas a zas samé násilí, nic než samé násilí, ať v té či oné podobě, ať velké nebo malé, lhostejné či významné. Dva lidé se pohádají o nějakou titěrnou maličkost, jdou, seberou hned snadno kdesi vojsko a rozpoutají světovou válku. K vítězství jim dopomáhá jakýsi „bůh“, jehož je potřeba usmířit a naklonit si velkými oběťmi na životech – jiných lidí, ale hlavně jakýchkoli nevinných zvířat. Tak je to vždycky: než se začnou mordovat sami mezi sebou, vždy musí nejprve zemřít nějaké dobytče; před vinnými vždy musejí napřed zemřít nevinní. Seberou násilím vojsko, ale protože jsou lidé rození zabijáci, nemusejí je ani tak moc nutit. Celé lidské dějiny jsou dokladem „kulturnosti“ této bestiálně bestiální bestie. Nic než stálá rvačka lidských bestií. Nic než stálá řež lidí mezi sebou a stálé vraždění zvířat. Celými dějinami teče krev; ta krev, která zavlažuje takzvanou lidskou kulturu nejmocněji. Lidská bestialita je srdcem, jež pumpuje bez ustání stále čerstvou krev do údů takzvané kultury. – A není-li to násilí, co jedině oživuje a co stále vyživuje lidskou kulturu, pak je to láska a sex, což je zase násilí, jen jiného druhu, stejně však všem lidským bestiím příjemné; či bychom mohli raději jedním dechem říkat, nebo dodat, že kromě násilí a sexu také rozmnožování, u lidí tedy spíše přemnožování. Jejich množení je tak živelné a zhoubné, že i bez jediného výstřelu zničí svět. Jak by pak také lidský sex, láska a rozmnožování nebylo u nich též jen jiným druhem násilí na živé přírodě? – Takzvaná kultura lidí se odehrává nejen od pasu dolů, ale i v řečišti prolité krve ostatních lidských bestií – ale zejména zvířat. Vyslyšte však moji žádost: Nezabíjejte zvířata, neobětujte je, nezacházejte tak s nimi! Nejsou to přece lidi. A víte, co bylo vůbec prvním kulturním činem člověka? – Byla jím vražda – zabití neškodného zvířete. A hned na druhém místě i vražda jiného člověka. Tehdy, když člověk poprvé zabil, stal se rovněž kulturním – nikdy ne naopak, jak nám tvrdí tato násilnická bestie! Lidská takzvaná kultura si žádá vždy obětí prvorozeňátek. V jejich teplé rudé krvi se koupe veškerá lidská „kultura“. Jen na vzbouřené hladině krvotoků pluje lidstvo ke vzdáleným břehům nových pevnin, kde se jako mor šíří dál. Já však nikde nevidím kulturního člověka. Vše, co vidím, jsou jen rozšklebené tlamy bodrých kanibalů z Papuje-Nové Guineje. – Když bohové dávnověků shlédli na zem, aby se pobavili vzrušující podívanou, spatřili tam jen divý rej rvoucích se lidských bestií, nikoli ušlechtilé výtvory ducha, třebaže ani válka není nic jiného než výtvor lidského ducha. Když teď shlížejí na svět bohové současnosti – televizní diváci –, baví se bez omrzení pořád touž krvavou lázní a týmž přemnožováním jako bohové minulosti. Ony, ty lidské bestie, to nazvaly svým povýšením se nad přírodu, nazvaly to svou „kulturou“, jíž se liší od „pouhých“ zvířat. A co víc! Nazvaly to svou ctí, svým právem, řádem a spravedlností, nazvali to svou svobodou, svou božskou vyvoleností! I tato lživá slova však nejsou nic než násilím – násilím na pravdě, na pravdě o nich, o lidských bestiích.

17. »–›

Jak děsivá, leč pochopitelná nenávist k člověku mě ovládá! Nepřítel zaživa, škodlivý i po smrti je člověk! Odveďte mi ho z očí a zabte ho, zabte všechny lidi! A mrtvoly nechte jejich psům. Ať se svými páníčky se rozloučí po svém. Sic vinen budu, přesto však od viny očištěn. Oni budou mrtví a Já svoboden. Ublížím těm, kdož mně také ublížili. Což nesmím zabít ty, kteří chystají smrt? Je čistý, kdo své nepřátele zabije. A je šťastný den, který mi tohleto odhalil.

18. »–›

31. října 2011 dosáhla lidská populace katastrofálního počtu sedmi miliard, čímž virus člověk dokonale dokázal, že nejpočetnějšími pozemskými organismy jsou právě viry. Když jsem se z ženy narodil Já, byl jsem proti mé vůli oficiálně zahrnut do kategorie „člověk“ s pořadovým číslem 3.248.779.076 ± 166.257, což byl tehdejší denní přírůstek (dnes je to mimochodem už 220.364!). Jen během mého dosavadního života se tudíž množství mých nepřátel více než zdvojnásobilo. Mám z toho pocit lepkavé špinavosti a sprostoty. Země se tak stále víc a víc začíná podobat židovskému ghettu, v němž natěsnána na sebe živoří podlidská chátra. Škoda, že si nelze po myšlenkách na člověka umýt duši, tak jako si myjeme ruce po dotyku s něčím špinavým. Ta pachuť z lidského, zápach a poskvrnění lidmi – to na duši nesmazatelně zůstává. Nenávidím vše, co je svou očividnou, všudypřítomnou sprostotou špinavé a nízké. Nenávidím tedy i lidi. Lidská rasa hluboce uráží moje estetické cítění. Já tě nenávidím, člověče, vydrž tuto zprávu. A nevydržíš-li ji a pojdeš z ní, tím lépe pro mne.

2. část >>>