Misantropovy stránky

pondělí, 11. června 41

Dnešní den mám chuť zapsat zlatým písmem. Usmála se na mne Štěstěna. Je nádherně horké tropické počasí, lidí všude málo a viděl jsem srnku s mládětem. Přecházely obě dvě přes lesní pěšinu, po níž jsem se právě ubíral. Kráčely zvolna, důstojně a bohorovně, jak jim náleží, jako by si byly vědomy toho, že matka s dítětem jsou nedotknutelní, a mne si nevšímaly. Nádhera!

Vyložil jsem v táboře batoh a vypravil se k Přehradě. Něco mi říkalo, že dnes tam nikdo nebude; je pondělí, poledne, vedro k zalknutí...

A skutečně! Nejenže tam vůbec nikdo nebyl, ale za celou dobu, co jsem se koupal, tam ani nikdo nenahlédl. Mohl jsem se klidně koupat úplně nahý, kdybych to byl věděl. To se dnes rozdávají sociální podpory, že zde skoro nikdo není?

U zbývajících tří zdejších nádrží pár skalních blbců čumí na břehu do vody a pečou se na sluníčku, ale tady vzadu je pusto jako za starých dobrých mladých let. Divím se, že se nikdo jiný tady kolem také nekoupe, což je jen další důkaz jejich blbosti. Koupání je zde přitom (zatím) povoleno, „na vlastní riziko“ sice, ale není zakázané. A ti blbci čumí oblečení na sluncem rozpálené hrázi a ani se nesmočí. Asi by k tomu potřebovali sličnou plavčici s bujným poprsím a vyholenými třísly, schůdky do vody, plážová lehátka a vybetonované dno rybníka – a nějaké ty zábavní atrakce za horentní vstupné jako ve správném akvaparku. Prostě zdegenerovaní blbci, kteří se radši baví týráním živých tvorů než pěstováním kultury těla a ducha. Uplivnul jsem si nad nimi, ale výtečnou náladu mi to nemohlo zkazit.

úterý, 12. června 41

Další tropický den.

Dnes už bylo venku o něco víc lidí než včera a na přehradě dnes očumoval jakýsi kluk. Voda a koupání však byly přesto jako vždy báječné.

Na kraji paseky po loňské holoseči, tam kde pařezy přecházejí opět v les, jsem učinil kapitální objev. Objevil jsem tam kolonii náprstníků červených! To je podle obecně rozšířených údajů velmi vzácná rostlina ve volné přírodě, natož u nás v podhůří Vysočiny a natož její bílá varieta! Obě formy náprstníka – červená i bílá – zde rostou pospolu! To je neuvěřitelné! Je jich tu jen pár, ale stačí. Možná ostatní zahynuli vinou té zpropadené holoseče, takže jich tu dřív mohlo být o hodně víc. Poblíž se zase povalují dvě plastikové flašky, ale to je už skoro normální. Náprstník je smrtelně jedovatý; stačí spolknout pouhé dva listy a je po všem. Až mě omrzí život, vím, kam si jít pro lék.

Na plotě jedné z rybářských chat dovádějí jiřičky a na jejím komíně je ještě pořád usídlený strnad, což z plna hrdla oznamuje světu pod sebou.

Lidužel, jediná kaňka tohoto jinak překrásného faunova odpoledne se zhmotnila do podoby třicetihlavého stáda puberťáků na školním výletě, jež jsem minul na úzké stezce vedoucí zpátky k táboru v lesích Reinlebensbornu. Nebylo vyhnutí, spatřil jsem tu rozjívenou verbež příliš pozdě. Tyhle hlučící davy všelijakého ksindlu nemám rád v přírodě, kde chci být sám. No, to nic, už se to přehnalo, už je zase dobře, už jsem v táboře.

Zatáhlo se a spustil se lehký deštík. Přeháňka to byla tak slabá, že jsem ani nezavíral okno a vchod do stanu; rozložitý dub nade mnou nepropustil ani kapku.

Lesanka mi sahá až ke krku.

Dva drozdi si sedli naproti sobě do vrcholových větví stromů, nepříliš daleko od sebe vzdálených, a uspořádali pěvecké klání. Nevím, který z nich se považoval za vítěze, ale u mne to vyhrál na celé čáře ten „můj“ místní drozd. Jeho soused, který se s ním utkal a denně utkává, nemá zdaleka tak bohatý repertoár ani výdrž jako ten „můj“. Pokaždé mě překvapí nějakou novou obměnou či úplně novým a neotřelým nápěvem, až se divím, kam na ty nápady chodí. A ta zvučnost! Pozoruji ho dalekohledem. Obyčejný drozd, z jehož otvírajícího se zobáčku se linou zázračné melodie plné zlata a jenž se při tom nakrucuje jako slovácká tanečnica. Člověk s takovým darem by na tom vytřískal majlant, avšak drozdí píseň zanikne a už ji nikdy nikdo neuslyší a neocení – kromě mne. S tímto vědomím si jeho umění vážím ještě víc.

Večer se tradičně loučím se západním obzorem. V dálce vidím první váhavé kročeje plachých srn. Zaběhlá kráva se sama opožděně vrací do koncentráku. Zas jedna! Chvíli jsem myslel, že to je jeden z mých starých známých celostátně hledaných uprchlíků, ta takzvaně „zdivočelá“ jalovice, ale při důkladnějším pozorování jsem se opravil. Jednak byla sama, bez býčka, za druhé mířila přímo ke kravínu, což by uprchlík neudělal, a za další to byla černobílá stračena, kdežto uprchlík patří k rase hnědobílé. Ale pohled to byl, jak si to šine přes obilné pole zpátky domů! Kráva v žitě vyděsila jednoho srnce natolik, že tento vzal nohy na ramena a zdrhal mílovými skoky plavmo a hbitě, přikrčen jako gepard na lovu. Mne pro změnu vyrušily reflektory blížící se motorky, a tak jsem skočil z cesty zpátky do lesa a šel jsem také domů, do koncentráčnického baráku. A v zimě mě čeká total Einsatz.

středa, 13. června 41

Mrtvé tělo krtka už je pryč; nejspíš zmizlo v něčím žaludku.

Četl jsem v knize kapitolu o šťavelu kyselém a uvědomil jsem si, že tento stínomilný „zaječí jetel“ se v mém posvátném háji vyskytuje ve značném množství. Hned jsem to šel zkontrolovat.

Samozřejmě, že ano; je ho tu plno. Škoda jen, že už nemá květy; ale ty jeho zvláštní srdcovité čtyřlístky, které toho tolik dovedou, jsou rovněž pozoruhodné. V knize se píše, že tyto slabě jedovaté nakyslé listy děti rády pojídají, aby zahnaly žízeň. To mi připadá jako poměrně vtipné tvrzení. Chutnají sice celkem dobře, ale že by se tím dala zahnat žízeň, o tom silně pochybuji. Člověk, neřkuli dítě, by toho musel spást určitě větší množství, jenže pak by se tím mohl přiotrávit, respektive si poškodit ledviny. Jako přitažený za vlasy se jeví i ten důraz na „děti“. Možná dřív, dejme tomu před dvěma sty lety, nebo ještě raději v mnohem dřívějších dobách, to mohl být vítaný doplněk výživy chudých – ale dnes? Nedovedu si představit, že by dnešní děti ještě dovedly využívat darů přírody a někde se pásly na nějakém býlí. To je prostě nesmysl. Ty doby jsou dávno pryč. Pokud dnes děti vůbec vytáhnou paty z domu od televize a počítačových her, pak jdou do lesa leda tak chlastat, fetovat, mrdat, jezdit na motorkách a na kolech nebo řvát a pohazovat odpadky. Celá ta věta o dětech pojídajících listy šťavelu mi připadá jako jeden z těch tradovaných nesmrtelných výmyslů, které kdysi před sto lety utrousila jen tak od boku nějaká od reality odtržená systematizující a katalogizující autorita, a nyní se ten nesmysl opisuje automaticky z jedné učebnice do druhé.

čtvrtek, 14. června 41

Mezi mé nejzamilovanější denní doby patří bezesporu předjitřní čas; doba kolem čtvrté hodiny ranní, kdy se východní obzor začíná modrat nebeským blankytem, kouzle pomocí obláčků úchvatný kaleidoskop barev a tvarů; všude je ještě ticho, protože kazisvět nejapný chrápe a tímto tichem se tedy linou jen překrásně libé hlasy kosů, drozdů a rehků. I vzduch je radost vdechovat, ježto není dosud zasmraděný exhalacemi aut a to ticho jako by mu přidávalo na průzračnosti. V takovém tichu jsou možné všechny akustické zázraky, jež umí příroda a ptáci ve svém chrámu vytvořit. Chodívám v tento požehnaný čas spát a je to dobrý spánek.

Dnes jsem ochutnal první letošní lesní jahody. Žádné děti je nepožírají – tak jako nežerou ani šťavel. Vsadil bych se, že „děti“ by ty jahody ani nenašly, natož aby je vůbec hledaly. Kdepak by se obtěžovaly vyhledávat studánku k utišení žízně nebo hledat v trávě malinkaté lesní jahůdky, pro něž je škoda námahy se i jen shýbnout, nebo se dokonce namáhat kvůli nějakému kyselému šťavelu! To už zkrátka neplatí. Stejně jako už neplatí výrok francouzského osvícenského filosofa Jeana-Jacquese Rousseaua, že děti mají raději mléko a ovoce než maso, což považoval za jeden z důkazů vrozené dobroty člověka. Absurdita. Ty si berou do přírody leda tak jahodový džus v kartónové krabici, kterou pak prázdnou pohodí přesně tam, kde jim upadla z pazour. Jakákoli osvěta či výchova je marná, neboť ta ovlivňuje jen bezvýznamnou hrstku posledních slušných lidí a ostatní je geneticky narušená pakáž. Je to v nich. Je to v lidech. Mají to v krvi. Nezměnitelně. Ať dělají, co dělají, ať se jakkoli násilně snaží změnit svoji zparchantělou přirozenost, stejně jednou zničí tento svět. Vím to Já, vědí to oni, ví to celý svět, protože už to tak dávno je. Kdyby se kterýkoliv živý organismus přemnožil tak jako člověk, také by Zemi zničil – o to ani tak nejde –, ale člověk je navíc ještě mimořádně ničivý i v malém, ba nejmenším počtu. Na příkladu „dětí pojídajících šťavel“ a protivících si maso ve prospěch mléka a ovoce je názorně vidět úpadek člověka. Máme v tom malý zlomek svědectví minulosti. Lidská degenerace je totiž kontinuální jev. Nepřerušená řada pozvolně degenerujících generací lidí jde od lovců-sběračů až po ultramoderní degény, kteří už nemají důvěru k odvěkým přírodním zdrojům, neznají je a nevěří ničemu, co nelze koupit zabalené do nejméně tří vrstev obalů. Nevzývají již mocné přírodní síly, avšak tím více navštěvují nákupní bohoslužby v chrámech konzumu. Výjimku snad tvoří sběr hub či borůvek, jenže i tato činnost má charakter plenivých nájezdů a je tedy opět symptomem choroby. Lesní plody tak neslouží k občerstvení žíznivých poutníků a náhodných kolemjdoucích, nýbrž často k prodeji či dokonce k bezduchému „urvání“ co se dá, poněvadž je to „zadarmo“. „Hamty, hamty, ať mám víc než tamty“, že? Dříve se k užitku cestovatelů sázely podél cest aleje ovocných stromů. Kde je tomuto prospěšnému a spolu i pěknému zvyku konec! Dnes rostou kolem dálnic jen předražené supermarkety, poněvadž ovoce stromů by bylo stejně plné olova z výfukových zplodin. Otrávili svět a ještě ti ho chtějí draze prodat!

pátek, 15. června 41

Tropické horko vrcholí. Koupu se na přehradě sám a sám; jen jednou přešla baba s čoklem po protější hrázi. Ryby vyskakují vysoko nad hladinu jako nějací dovádiví delfíni a blyštivě modré vážky poletují nízko nad vodou. Je to jejich i moje poslední léto. Vážky v zimě zemřou, Já nastoupím do práce. Nevím, nevím, kdo z nás je na tom lépe... Je takové vedro, že jsem musel otevřít stan z obou stran, aby jím jako tunelem mohl proudit chladivý vzduch. A to se nacházím v polostínu lesa! Paráda. Takové klima by mohlo být pořád, celý rok. Toulám se po lese a po západu slunce si jdu ještě nabrat vodu ke studánce. Chutná výborně. Noční motýli se třepotají na síťovině mého vnitřního stanu a Já usínám spánkem blažených.

sobota, 16. června 41

Spal jsem jako Šípková Růženka. Tohle jsem potřeboval – konečně se jednou týdně pořádně v klidu vyspat, aby mě nebudilo řvaní sousedovic čokla.

Je klid, meteorology předpovídaný déšť se nekoná (blbci), veverka pobíhá po dubu nade mnou, pak z jedné jeho až k zemi převislé haluze skáče na nejbližší smrk a mizí opět v lese. Kosi se na zemi přehrabují v suchém loňském listí a jiné druhy ptáků sem střídavě zaletují, aby tu krátce zapěli svou písničku. Je to blaho. Nikdo z nich – ani zajíci – se nebojí mého stanu, jenž zde byl zpočátku cizím tělesem a jenž se nyní ztrácí v záplavě zeleně. Trávy, kopřivy, lesanky, lopuchy, maliníky a další rostliny tak přispívají zcela přirozeně k jeho zabudovanosti do okolní přírody, jakož i k jeho zamaskování. Když se pohybuji kolem stanu, dávám si pečlivý pozor, abych tento zelený pokryv nenarušil víc, než je nutné; šlapu téměř po špičkách okolo něj po stále týchž cestičkách; rozhrnuji zeleň pod nohama a ta se pak za mými kročeji opět uzavírá, kloníc své dlouhé poléhavé stvoly křížem krážem přes cestu. Lenoším a čtu si nebo jen tak přemýšlím a koukám vleže z oken. Tohle by mělo trvat věčně.

Večer jsem byl nějaký zmalátnělý a chtělo se mi spát. Jídlo na jeden den mi ještě zbývalo, a tak jsem opět přespal v lese.

neděle, 17. června 41

Noc byla krátká. Zdálo se mi o putování divukrásnými krajinami bez lidí a jiné pěkné sny.

Procitl jsem neobvykle brzy, ještě za šera, leč ptáci již svými popěvky dávno vítali nový den. Napadlo mě, že bych se mohl jít podívat na východ slunce.

Nelenil jsem, oblékl jsem se do teplého kabátu a šel. A udělal jsem věru dobře! Procházka ranním pustým lesem byla skvostná a východ slunce ještě znamenitější!

Dorazil jsem na vrchol holého kopce, obráceného k východu, právě včas. Scenérie, jaká se přede mnou otevřela, mi vzala dech, jak byla úchvatná. Celý obzor byl již celý rudý, takřka „nažhavený“ nedočkavým čekáním na Slunce, na toho svrchovaného pána nad životem a smrtí nás všech, bídných pozemšťanů. Půlka nebe s několika roztroušenými obláčky a siluetami letících ptáků hrála všemi odstíny červené. Daleko na obzoru se jasně rýsují vzdálená úbočí Orlických hor, zdající se být nyní o polovinu blíž v tom jasném, chladném vzduchu.

Pozoroval jsem to vše ani ne pět minut, když vtom mě osvítily první paprsky slunce, té obrovské, oslepující žhavé koule, již naši předkové uctívali jako boha. Opravdu je to nábožný zážitek! Ve zlomku sekundy se přede mnou rozestřelo něco, co má úžasnou sílu, moc a energii; něco, co mě nutí zaclonit si oči a odvrátit tvář.

To bylo načasování! Zcela intuitivně, bez hodinek, jsem se dostavil v pravý čas na dostaveníčko s tímto veleobrovským hybatelem veškerenstva. Nevím, co víc k tomu dodat; jsem prostě asi opravdu dítě přírody; zrovna takové, jako všichni ti obdivuhodní tvorové kolem mne, kteří také přesně vědí, co kdy začít a s čím včas přestat.

Jsem z toho všeho tak nadšen, že se ještě dlouho potom procházím zatím liduprázdnou krajinou, poněvadž i když mi kručí hlady v břiše, zpátky do tábora se mi vůbec nechce.

Přesto po návratu ještě dospávám a asi tak kolem poledne jsem znovu na obchůzce lesem.

Objevil jsem menší naleziště jahod a když jsem se na nich pásl, proběhli kolem dva nerozluční zaječí kamarádi, kteří obývají tento posvátný háj také.

Včera jsem dočetl knihu o jarních rostlinách a dnes se vracím k rozečtenému románu o Janu Keplerovi.

Večer vytvořil srpeček nového dorůstajícího měsíce pěknou symetrickou konjunkci s planetou Venuší, zvanou básníky Večernice.

Luna tančí s Večernicí,
jak by poét zatroubil
v měch a v troubel pod vinicí,
kdo že je tam zasnoubil?

pondělí, 18. června 41

Další černý den pro Reinlebensborn! Pískal jsem si veselou písničku do pochodu, když tu mi vytanula myšlenka:

„Ty si bezstarostně pohvizduješ, a zatím se kdovíco děje špatného tam nahoře v lese.“

Podotýkám, že jsem nemohl v tu chvíli ještě slyšet žádné nekalé zvuky, neboť jsem se nacházel na předměstí, daleko od lesa. Přesto jsem měl neblahé tušení, které se mělo záhy potvrdit. V Reinlebensbornu zase řádila černá ruka drvoštěpova.

Myslel jsem si, že už tady skončili s kácením, ale vrátili se znovu. Vypadá to, že se rozhodli prořezat celý věnec hustého stromoví, jež obklopuje jako obranný val můj posvátný háj uvnitř.

Kdybych tak znal jejich úmysly! Je to o nervy. Nejsem sám, kdo je z toho řvaní motorové pily vyvedený z míry. Zajíc sedí mírně dezorientovaný v křoví a vyděšeně zírá na tu spoušť.

Přemýšlím, zda by nebylo přece jenom lepší přestěhovat se jinam. Pár náhradních stanovišť mám sice vytipovaných – většinou jsou to místa, kde jsem už kdysi tábořil –, ale nikde to není tak malebné jako tady pod tím starým dubem. Rozhodně se mi nechce jen tak pro nic za nic opouštět dosavadní postavení.

Myslím, že vytrvám dál ve vyčkávací taktice. Ta ničivá lidská „vichřice“ se třeba přežene bez větších škod a mne se netkne; ostatně tady v mém táboře ani není co kácet – aspoň podle mého mínění. Jsou tu jen mladé smrčky, spousta křoví, kopřiv a jinak nic než pár vzrostlých solitérů. Není tu nic, co by se dalo „prořezat“. Stan je navíc ze všech stran „neviditelný“, jsa ukryt v bujné zeleni – to by nemuselo být tak zlé, jak to vypadá!

Jo! Zůstávám. Nehnu se z místa, dokud mě odsud někdo výslovně nevykáže.

Trochu uchlácholen tímto rozvažováním, pouštím se jako by nic do oběda.

Konečně hluk ustává a trabant „combi“ odjíždí. Jdu obhlédnout situaci na místě a zjistit stav škod.

No ano, je to hrozné. Holoseč ani holokaust to sice není, ale zdecimováním už by se to dalo nazvat. Práci mají viditelně rozdělanou, takže ještě není zdaleka konec všemu utrpení. Jistě se znovu vrátí. Přestěhoval bych se, ale při mé smůle by jako na potvoru začali kácet i tam. Ne, lepší bude zůstat, nehýbat se a nechat to osudu; ono už to nějak dopadne.

Při prohlížení škod jsem také náhodou objevil obrovské mraveniště. Ale jak obrovské! Je vysoké asi půl druhého metru a je to tudíž víc termitiště než mraveniště. Takhle veliké jsem ještě neviděl – a to už jsem viděl ledacos! Není divu: mravenci měli v těchto dříve nepřístupných částech lesa možnost absolutně nerušeného vývoje. O tuto výhodu nyní asi co nevidět přijdou – a Já s nimi. S napětím lze očekávat další dny a další pohromy, jež přinesou.

Večer jsem se šel podívat na temně rudý západ slunce – a další pohroma! Kousek od mého tábora, na světlince, kudy denně chodívám na procházky, na místě, kde jsem měl loni postavený stan, jsem nalezl nové stopy po souloži. Zase zválená tráva, zase dvě šprcky, zase odhozená prázdná krabička od cigaret, tentokrát ještě navíc i kus hajzlpapíru a nějaké papírky rozvěšené po bodlácích. Bordel jako v tanku. Tak to už je příliš! To byla ta příslovečná poslední kapka. Pohár mé trpělivosti přetekl. Kdyby si ten člověčník po sobě aspoň uklidili, bylo by to sice pořád nepříjemné zjištění, ale dalo by se to tolerovat; takhle toho mám dost. Všeho: lidí, přírody, lesa, života... Je vidět, že to jsou nějací mladí degéni bez jakéhokoliv kladného vztahu k přírodě. Můj chrám, můj nejvlastnější, nejmilovanější, nejčistší zdroj žití byl pošpiněn, poskvrněn, zhanoben, znesvěcen jakousi lidskou chamradí, která si nezaslouží žít! Je mi z toho na blití a chytá mě závrať. Musím pryč. Dnes už je pozdě, poněvadž se stmívá, ale hned zítra musím pryč. Z jedné strany se kácí stromy a lítají třísky, z druhé strany se mrdá, heká a stříká semeno. Mám toho dost. Musím pryč, musím se přesunout jinam. Musím odtud pryč, protože kdybych tady tu chamraď hnusnou někdy náhodou načapal, asi bych je musel ubít za tuto svatokrádež. Z toho, co tady dnes všichni spáchali, je mi zle. Hnusím si to tady. Musím pryč. Ještě letos a končím. Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově. Nyní je konec s touto idylkou. Definitivní konec. Tuším to už dlouho, ale bráním se to vzít plně na vědomí – tak jsem si to zde za ta léta zamiloval. Vzpomínky, ach jen ty vzpomínky, ty zůstanou. Lepší by však bylo, kdybych zapomněl, protože jestli nenajdu nový čistý ráj, ty vzpomínky mě budou jen drásat a soužit. Dnes toho všeho bylo na mne moc. Jediný pozitivní moment dnešního dne je večerní rej světlušek a hvězdnaté nebe nad hlavou.

úterý, 19. června 41

Jsem z posledních událostí tak nervově vyčerpaný, že jsem ani nemohl spát; spal jsem sotva dvě hodinky. Nic tak hrozného se mi sice neděje, pouze se mi hroutí život, ale přesto z toho mám žaludeční neurózu a střevní potíže; jíst mi nechutná...

Dnes se v lesích Reinlebensbornu zase pracovalo. Nešťastný zajíček to zase pozoroval z téhož křoviska, co včera.

Proplížil jsem se zadem k táboru, sbalil jsem stan a všechny věci a na dvakrát jsem je přenesl na nové místo, i s prknem ze starého zbořeného posedu, coby prahem.

Na tomto novém místě jsem krátce tábořil předloni na jaře, ale ze stejného důvodu jako dnes jsem ho byl nucen opustit. Doufám, že už se letos nebudu muset stěhovat.

Stan jsem tedy rozbil, leč později v poledne a odpoledne jsem zjistil, že jsem vybral naprosto nevhodné místo, a to na přímo pekelném výsluní. Horko se nedalo vydržet, ani když jsem použil osvědčeného triku s oběma otevřenými vchody.

Máme to ale letos žhavé středomořské léto! Když si vzpomenu, že jsem se dříve za takovýchto teplot ještě na sucho opaloval...!

Naštěstí jsem o kousek dál našel útulný stinný koutek pod jednou košatou břízou a přesunul se tam.

Dvojí stěhování za jediný den! Uf! Jsem z toho celý uřícený v tom parnu.

Není to tady tak hezké jako pod dubem, spíše stísněné, ale snad sem nebude nikdo lézt a šmejdit tady aneb šukat. Připomíná mi to tu tak trochu moje začátky: mladý lesík, hustý, mohl by mít budoucnost. Nu, uvidíme. Poletuje tu mnoho motýlů a ptačí osazenstvo je jiného složení. Vše má milé kouzlo novosti a naděje. Docela jsem se vpravil do dobré nálady.

Viděl jsem jednoho nočního motýla nevšední krásy s křídly složenými do tvaru řeckého písmene delta. V knize se mu nejvíc podobá šedokřídlec jeřábový, ale tam už mi nepřipadá tak krásný jako v živé skutečnosti. Měl takový nápadně velký a nahoru zahnutý sosák a barvy pestřejší. Tak nevím, co jsem to vlastně viděl. Něco mezi ním a bekyní mniškou.

Ale poseděl jsem na starém posedu, natrhal si trochu lesních jahůdek do pusy, nálada se mi vrátila.

Večer zase svítil půlměsíc a Večernice a dole v ulicích bylo překvapivě docela pusto: jen pár koček a Já; žádní čoklisti ani cyklisti.

Domů jsem šel zvesela jen v maskáčovém tričku a zelených šortkách. I komáři dali pokoj.

Cestou jsem se bavil vymýšlením vtipných bonmotů a glos na lidstvo, potichu jsem si je nahlas odříkával, těše se z jejich břitkosti a libozvuku a sám jsem se jim potutelně smál.

Jsou to blbci. Všichni čumí na nějakou pitomost v „bedně“. Otevřenými okny doléhají ty melodramatické žvásty až na ulici.

středa, 20. června 41

Dnes jsem musel čekat doma až do půl druhé než otevřou městskou knihovnu, abych tam vrátil přečtené knihy a půjčil si další. Při hledání Platónovy Ústavy mi padl do oka svazek Poeových povídek, jež neznám, s názvem Krajina stínů, a tyto dvě poměrně tlusté knihy jsem si tedy vypůjčil.

Je vedro k padnutí, takže jsem rád, že si mohu lehnout v lese do stínu břízy a nic nedělat.

Cestou jsem potkal jen jednu chytrou veverušku, jinak je klid a pohoda.

Nořím se do četby Platóna. Přiletěl motýl okáč černohnědý, usedl normálně na stránku rozevřené knihy a svým dlouhým sosákem se jal nerušeně sát její stopové šťávy. Pobaveně jsem se nad ním usmíval, protože to vypadalo, jako by si chtěl také číst.

Pak jsem se lekl, když se nedaleko odtud zřítila mezi maliníky nějaká velká větev nebo malý strom. Už jsem myslel, že se sem někdo tím křovím prodírá.

Jakýsi velký hraboš nebo snad potkan pobíhal blízko stanu mezi stromky a dupal při tom jako jezevec.

Horko veliké je i ve stínu; stan mám tedy dokořán, čehož čile využívají mravenci k průzkumu nového, jim neznámého území. Vlezou všude, dokonce i do bot na prahu, z nichž je musím potom vysypávat; lechtají mě a valí se dál jako dobyvačné hordy barbarů, ale to se nedá nic dělat; mravenci jsou prostě pány lesa, užiteční svému prostředí, například tím, že roznášejí rostlinná semínka. Mravenci mi nevadí; jak přicházejí, tak zase odejdou. Ze zkušenosti vím, že jedinci, uvěznění na noc, až se bude stan zavírat, příští den odejdou, nebo jim sám pomůžu ven.

Poblíž, ve starém trouchnivém pařezu, cosi slabounce šustilo. Od jisté doby nemám rád tyto podezřelé zvuky bez viditelného původce. Jenom aby tu nebyly zmije.

Když se slunce klonilo k západu, šel jsem se projít a podívat se na staré tábořiště pod dubem. Zase se zde pracovalo a dnes dokonce pronikli i přímo dovnitř, do svatyně, kde jsem měl ještě včera stan! Právě včas, na poslední chvíli, jsem se odtud včera vypakoval! To byla zase intuice! Já to věděl, že přijdou! Porazili nemilosrdně pár břízek a dva kmínky z olšového soukmení. Lesanka zázrakem přežila a už mi sahá až k hlavě. S tímto hájem je tedy už definitivně ámen. Spadla opona, konec dalšího dějství. Plačte, přátelé!

Rozloučil jsem se v duchu a pokračoval dál na posed. Přihopkali tam zase ti dva zaječí bratři a chvilku si tam hráli.

Po setmění se odkudsi z luk a polí ozýval křepelák s tím svým „pět peněz, pět peněz“. Toto jeho monotónní frázované volání by mohlo sloužit jako psychodiagnostická pomůcka. Je nesporně zajímavé, že lidé slyší v tomto bezeslovném zvuku právě cosi o penězích. Jiní v tom slyší pro změnu zase „pojďte žít, pojďte žít“, jako kdyby ten ptáček sám zval lidi k žatvě, jež by mu zničila hnízdo. Nevyzývá je ani k životu, spíše ke smrti. Já v tom křepelčím volání alespoň slyším něco zcela jiného, totiž „chcípněte, chcípněte“.

Když jsem pak pil ze studánky, vznášely se po lese bludičky a jakýsi noční motýl, v té tmě blíže neidentifikovatelný, se mi uvelebil rovnou na láhev a nechtěl se hnout. Těch motýlů tam u té studánky poletovalo víc. Všichni jsme žízniví. Všichni máme žízeň po životě.

čtvrtek, 21. června 41

Tropické vedro uťala prudká bouře s krupobitím, právě když jsem se již chystal jít ven. Jedna včela vletěla oknem do mého pokoje, aby zde přečkala ten nejhorší liják. Je to přírodní živelné představení. Doufám jen, že mi ty kroupy neponičily stan.

Když se bouře přehnala a udělalo se zase hezky, stoupám již dychtivě po lesních pěšinkách k táboru. Přestálé kataklyzma kupodivu nikde nenadělalo žádné škody – člověk je horší pohroma.

Travou se houževnatě probíjí jako evropský cestovatel džunglí jeden velký černý brouk s paličkovitými tykadly a s nákladem miniaturního potomstva na těle.

V mém novém polesí mi v cestě stojí auto. Nedaleko obhlíží lesní dělník právě dodělanou práci. Rozřezával na klády loňské vyvrácené stromy. Ach ne! Už zas! Už jsou zase tady? Rok se tu nic nedělo, ale sotvaže sem dám stan, můžou se najednou samou pílí ztrhat. Takovou smůlu snad nemohu mít! Musím jít proto ke stanu oklikou a tam nacházím v jednom důlku ještě několik stále nerozmrzlých krup... No, „krup“; ono se jim říká „kroupy“, ale tyhle kusy ledu mají spíš rozměry velkých fazolí!

Stan je k mé úlevě v pořádku; bříza jej ochránila, když ztlumila razanci ledových kulí. Postupně a příležitostně pomáhám na svobodu mravencům, kteří jsou tu od včerejška uvězněni. Měl jsem je počítat, ale asi bych se nedopočítal.

Pak se rozzuřila další bouře. Hromy a blesky se s ohlušujícím třeskotem zarývaly do země a rozrývaly nebe ohnivými brázdami z klik a háků, naplňujíce svět svou lítou zlobou. A udělalo se chladno. První letní den – a léto jím skončilo. Obloha je šedivá, všechno je mokré, studené, nevlídné, snáší se déšť. Jen světlušky si z toho pranic nedělají; černý les je poset jejich duchově se vznášejícími bludičkovými lucerničkami. Je to kouzelné jako v pohádce. Končí nejdelší den v roce, začíná nejkratší noc.

pátek, 22. června 41

V novém Reinlebensbornu, pořadové číslo 3, pokračují odklízecí práce; nepovažuji je však za ohrožení mého klidu.

Zapřáhli tam nějakého koně, což jsem žel zjistil až následně podle stop; býval bych se byl podíval alespoň dalekohledem na ubožáka, jehož také donutili pracovat, kdežto on by se jistě raději proháněl po nedozírných svobodných stepích s ostatními koni. Jenže to by nesměl být člověk člověkem.

Najednou vidím vnitřním zrakem všechna „domácí“ zvířata zcela volně venku, všude kolem nás. Měli bychom v přírodě znovu krávy a ovce, stádečka koz a hejnka slepic, jichž kohout by kokrhal v lesích – utkvělá to představa též Thoreauova!

Jak by to bylo krásné a rozmanité! Ale člověk, ta nenasytná bestiální zrůda, by je stejně zase brzy buď vyvraždil, nebo znovu uvrhl do otroctví... Místo toho živočichů a rostlin čím dál víc ubývá, vinou člověka, a dokud budou jeho počty vysoké, nebo se budou dokonce ještě dále zvyšovat, jako doposud, bude to i horší.

Počítal jsem letokruhy na pařezech: čtyřicet – ten les je stejně starý jako Já! Zdravím tě, sourozenče! Začíná se mi tady líbit.

Odpoledne dštilo a trochu též zabouřilo tam nahoře v cumulonimbech. Je pošmourno.

Ten Platón není nic moc; nezáživné, nelíbí se mi to. Čtu to – tu Ústavu – ani ne tak pro autora samého, nebo pro toto jeho dílo, jako spíše kvůli vyhledávání marginálií a detailů, jež by mě přivedly na stopu nějakých neznámých starořeckých reálií, rčení, přísloví, pověstí, osobností, způsobu mluvy a podobně. V tom je ta kniha přínosem, jinak je to zatím všedně napsaná nuda a literární slabota, soudě zatím podle První Knihy s názvem „Sókratés“. Dovolím si tvrdit, že Já píšu lépe. Opět poznávám to, co už jsem poznal dávno: že slavní lidé, všeobecně považovaní za největší velikány, jsou ve většině ti největší blbci.

sobota, 23. června 41

A je to tady! To, čeho jsem se nejvíc bál: houbařská sezóna. A už mi tam šmejdili nějací šmejdi, posraná rodinka greenhornů na víkendovém výletě, s dětičkami, s čoklem. Motali se tady dokola jako vítr v bedně, až málem zabloudili v tomhle „parčíku“. („Kdepak to jsme?“) Ještě že nezavřou na chvíli hubu a že nosí oblečení křiklavých barev; tak aspoň pěkně slyším a vidím, kde jsou. Začíná holt houbaření – národní sport českého ksindlu.

Bylo hezky, pak zase sprchlo z bouřkového mraku. Denně chodím domů celý urousaný.

Postál jsem chvíli na místě bývalého tábořiště pod dubem v zármutku v srdci jako truchlící pozůstalý na hřbitově. Tady to bylo stejně nejlepší.

Ta Ústava začíná být konečně v druhé půli Knihy druhé čtivější. Začátek Knihy první také ušel, třeba ty hovory o stáří a o sexu s vynikajícím známým citátem od Sofoklea, když se ho kdosi zeptal:

„Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?“

„Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu.“

Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... – to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo. Teď už v Platónovi opět poznávám toho vytříbeného řeckého ducha antiky, jejž mám rád, s moudrostí prostnou a jasně formulovanou. Jeho Πολίτεια, tedy „Ústava“ či „Stát“ nebo „Obec“ mi v něčem připomíná Hitlerův Mein Kampf; tam se také rozvíjí představy o podobě nového ideálního státu, jenž je přirovnáván k lidskému organismu a měl by být také tak spravován a léčen. Platónova rozprava o počátcích obce, kde dává v přímou souvislost neuměřené plození dětí s bídou a válkou, a nadbytečné hromadění majetku a zvyšování nepotřebných potřeb s těžším životem a s drahotou, to zase připomíná Malthuse. Kdyby Platón napsal takovouto knihu dnes, homofilové, demokrati a feministky by ho za to jistě roztrhali na cucky aneb mu oči vyškrábaly. Ale daleko pravděpodobněji by tohoto veleducha nikdo nečetl nebo vůbec neuznal za hodného pozornosti. Buď by se mu vysmáli, nebo by ho odmítli a zatratili, ale spíše by jej ignorovali. Dnes se, lidužel, píší a čtou zcela jiné knihy. Závažná díla nikoho nezajímají. Trapné nesmysly typu Denik Ostravaka – to teď frčí. Ani to není zábavné. Však takové škváry by Platón nepovoloval vůbec tisknout, natož číst! Obec, podle Platónových představ, by vůbec byla docela slušná nacistická totalita! Mám takové tušení, že Hitler Ústavu četl a mnoho věcí z ní použil do Mein Kampfu: cenzura umění, pěstování músiky a gymnastiky, přísná eugenická opatření, utracování méněcenných dětí, euthanasie nevyléčitelných jedinců, vláda aristokratické elity (čti NSDAP!), silná, vypěstovaná, vysoce uvědomělá třída vojensky vycvičených strážců (čti SS!), nerozšiřování obce (říše) nad její možnosti a její celistvost a podobně – ještě nejsem u konce. Zajímavá četba!

neděle, 24. června 41

Léto mi poskytuje praktickou výuku přírodních věd tou nejlepší formou – přímo v terénu. Naleznu-li nějakého zajímavého živočicha nebo nějakou zvláštní rostlinu, již neznám nebo již nedovedu pojmenovat, snažím se pomocí různých informačních kanálů na jméno té bytosti přijít a zjistit o ní něco víc. Ale dělám to i obráceně: dočtu-li se, nebo jinak dozvím, třeba o bylině, jménem černohlávek obecný, jdu ven do přírody a pokouším se ji tam najít. Dnes se mi to právě s tím černohlávkem povedlo. Jsem na sebe pyšný. Pomaloučku polehoučku získávám touto zábavnou metodou docela slušné znalosti. Otevírá mi to oči a podivuhodný svět přírody se tím stává ještě podivuhodnějším.

Dnes nepršelo, ani zima nebylo, moje oblíbená podvečerní procházka lesem byla tudíž zase rozkošná. Viděl jsem pěkně zblízka tři mlynaříky štěbetat ve větvích bříz, pak jasný silný hlásek konopky... Vůbec je tu teď v novém místě víc rozličných menších ptáků, kteří se někdy osmělují i škrábat drápky po kupoli stanu a poskakovat kol kolem něj, z větších ptáků je tu proti minulému místu víc kosů než drozdů, víc motýlů a lesík je hustší a neprostupnější. Kéž by to tu vydrželo aspoň takhle ještě pár let! Je to již jen „na dožití“, ale nešť!

Po starých místech chodím samozřejmě pořád, hlavně obdivovat majestátní dub, procházet listnatými světlinkami, kde mám své vlastní soukromé pěšinky a kde se hlasy ptactva rozléhají, klenou se a šíří jako v lesní katedrále, a pak, znaven víc unylostí a krásou než skutečnou tělesnou únavou, usedám na starý zapomenutý posed, kde se tak dobře rozjímá a sní s otevřenýma očima vprostřed tiché zelené záplavy.

Potkávám lepé srnky, coby víly, jež tančí k oslavě čistého zdroje žití, a důvěrně dotýkám se stromů, jako když se sejdou staří dobří přátelé, kteří si potřásají rukou a plácají se po ramenou. Hledím jim do korun a jímá mě slastná závrať.

Vzduch je svěží a voňavý. Zaveďte sem nevidoucí, nebo je raději odtud honem vyveďte, protože toto je Život.

Dnes je ten den, kdy se zdánlivě nic neděje, a právě proto je to tak blahoslavený čas.

Slunce zapadá a zažehuje svými šikmými rudými paprsky v lese ohnivý požár. Cítím ten neuhasitelný žár až v srdci svém neklidném.

Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi světy. Pochodně světlušek mi světélkují na cestu jako při nějakém magickém pohanském rituálu očisty a loučení. Žába se mi vrhá k nohám, že jen tak tak stačím uhnout a nedošlápnout na ni plnou vahou. Na chodníku dole u lidí již leží jedna mrtvá rozplácnutá. Nejen na silnici, ale už ani na tom chodníku nejsou v bezpečí.

Měsíc je čím dál větší, brzy bude v úplňku.
 

pondělí, 25. června 41

Lázeňský den. Zprvu jsem se koupal sám, ale sotva jsem doplaval na protější břeh, už se tam usadil zase jeden blbec rybářský.

U břehu roste ve vodě okřehek, orobinec a také – světe, div se – leknín, který právě teď vykvetl ve třech krásných, velkých, růžových květech. Takovou raritu jsem u nás tedy ještě neviděl. Je zde jenom jeden takový malý ostrůvek jeho plovavých listů. Připlaval jsem až k němu, abych se zblízka pokochal nádherou jeho široce rozevřených květů. Ó ano, už je vidím – jsou opravdu pěkné. Vtom mě kousla nějaká rybka do nohy. Reflexívně jsem ucuknul, ta rybka se také lekla a vyskočila tím úlekem úplně nad hladinu. Dnes vůbec všechny ryby hodně vyskakují. Několik mrtvých nafouklých ryb vzplývá břichem vzhůru. Že by bylo něco s kvalitou vody? V létě se to stává často, když se bakterie přemnoží jako lidé a otráví vodu sirovodíkem, nebo když nepřitéká dost čerstvé okysličené vody. Ale žádný puch po zkažených vejcích necítím, ani voda není příliš teplá. Možná ty ryby prostě zemřely na stáří, kdo ví? Všechno je možné. A také bodají ovádi.

Všude v lesích, kudy procházím, se pracuje. U mne též. Konečně vidím toho koníčka, jenž je tu nucen tahat klády jako vůl. Chudák, vypadá tak smutně a odevzdaně – úplně jinak než divoká zvířata. Na těch je patrná radost ze života, kdežto tento jejich bratr v jařmu je ztělesněné trápení. V jeho stopách nacházím dalšího mrtvého krtka.

Později jsem v lese našel další příděl šprcek. Na stejném místě, co minule. Už mě to nešokuje, pociťuji již jen hnus. Udělali tady z toho „pěkný“ mrdník a smetiště. Datlovi, jenž přistál na jednom stromě a nyní po něm šplhá vzhůru až do oblak, to nevadí. Tak Já se budu tvářit, že mi to je taky jedno.

Když jsem seděl na posedu a dojedl právě rohlík, zahlédl jsem náhle před sebou svýma krátkozrakýma očima jakousi hnědavou skvrnu. Byla to srna. Přišla blízko, neznámo odkud, neznámo kdy, potichu jako lesní přízrak. Vydržel jsem se na ni dívat až do tmy. Takové záběry v televizi neuvidíte. Ještě jsem totiž neviděl půlhodinový přírodopisný film, který by tak dlouho snímal jen jedno jediné zvíře tak blízkým detailem jako Já svým dalekohledem. Takový film neuvidíte, který by se skládal jen ze záběrů, jak srna střídavě jí, lehá si, vstává a zase si lehá, očichává různé byliny, ukusuje je, žvýká a postupně polyká, boltci zahání obtížný hmyz, nastražuje uši, zahledí se kamsi nadlouho, větří cosi, olizuje se, drbe se – a to všechno pořád dokola. Takový film neuvidíte, poněvadž by to asi lidi nebavilo. Mne to však baví. Lidem se ukazují spíše takové momentky ze života zvířat, které jim mají dokázat, že zvířata jsou stejně brutální a hloupá, ne-li víc, jako člověk. Takovéto obrazy dokonalého klidu, harmonie a uvolnění by lidi nudily, protože by v nich nemohli poznat sami sebe. Mne to však baví tak, že zapomínám na čas, zapomínám na nepohodlí a na přesezené údy.

Srna si lehla za dva stromy. Začíná se stmívat. Je zřejmé, že tu hodlá přenocovat. Avšak Já tady spát nehodlám!

Umínil jsem si, že až budu slézat dolů z posedu, nesmím ji vyplašit. Lezl jsem tedy opatrně, tiše a pomalu jako lenochod dolů. A podařilo se! Úkol jsem splnil. Neviděla mě, protože jinak by jistě utekla. Jsem dobrý. Asi bych byl i dobrý lovec. Jenže srny bych nelovil. Jen škodnou – takže jen lidi. Jen bych se tím lovem nemohl živit, ježto jsou mi lidi tak odporní, že bych jejich maso nepozřel.

Od západu se zšeřelou oblohou nasouvá jakási frontální oblačnost, která již zakrývá měsíc, Večernici však zatím ještě ne. Pozoruji chvilku proti tomu nebi netopýra. Rej bludiček se podobá hvězdám spadlým blíž k zemi. Ještě pár hltů skvostné vody od pramene a již kráčím osamělými ulicemi k domovu.

úterý, 26. června 41

V noci se přihnala vichřice a přinesla s sebou studený arktický vzduch. Oproti včerejšku poklesly teploty o 20°C. Včera jsem se toulal po lese jen v tílku, dnes v zimní bundě. A hodně jsem spal; šumění silného větru ve větvích stromů mě příjemně ukolébávalo.

Někdo pronikl k posedu; byly tam polámané suché dolní větve smrků a odhrabané roští na zemi. Asi obhlížel situaci nějaký lesnický plánovač, který určuje, kde se bude co kácet. Doufám, že ten posed nezbourají; využívám ho již jen Já, a to často, a oblíbil jsem si chodit si na něj sednout. Byla by to další tupá rána do srdce Reinlebensbornu. Letos to tady kolem vůbec vypadá, jako kdyby se na mne všichni domluvili, že mě odtud vypudí.

O kus dál, na svahu, kde je sjezdovka, zase navážejí zeminu a kamení a vrší je zde. Hotová „Putinova sjezdovka“, jako když si ruský faraon Putin – nebo vlastně prezident, pardon! – nechal navršit umělý kopec na lyžování uprostřed ruské roviny. Anebo jinak: Je vám záhadou, proč Egypťané stavěli pyramidy? Přijeďte se podívat sem – a pochopíte. Nemají prostě roupama co dělat. Akorát že tohle není pyramida, jen pyramidální blbost. Vůbec všechny záhady světa jsou lépe pochopitelné z hlediska hlouposti, a ne rozumu. Když selžou všechna rozumová vysvětlení, budou platit ty hloupé důvody – abych trochu parafrázoval Sherlocka Holmese. Jsme celý život vedeni k tomu, abychom věřili, že člověk všechno koná z rozumných příčin, a pak se divíme, jak je možné, že se stalo to nebo tamto. Jedině když se díváme na lidi jako na hlupáky a blbce a totální magory, a ne jako na rozumné bytosti, pak teprve dávají ty jejich věčné vylomeniny smysl.

Večer na mne dole na ulici zaútočil pes. Chlap, který ho venčil, ho jen tak tak strhnul stranou a udržel na vodítku. Ty psy na ulicích bych zakázal. Jestli mě jednou nějaký čokl pokouše, povodím jeho páníčka po soudech tak exemplárně, že si příště každý rozmyslí lézt s takovou bestií nevychovanou ven!

středa, 27. června 41

Chladno trvá. Dnes jsem si našel pozorovatelnu s výhledem na lesnického koníka, který zde tahá klády. Statné, svalnaté zvíře, s dlouhým hustým černým ohonem a s bujnou hřívou, spadající mu přes oči! Vypadá jako ty nadživotní sochy koní z dílny Josefa Thoraka.

Ale chudák kůň, stále to musím opakovat. Z jedné strany je na stehně nějaký odřený. Vodí ho takové hrubiánské nízkočelé hovado ve vatovaném kabátě, s nožem v pochvě u pasu a s pazoury jako neotesané kořání. Ten jistě v životě nepřečetl jedinou knihu, natož aby byl schopen sesmolit smysluplnou větu. Nedovedu si v těch jeho klackovitých prackách představit knihu či pero. Knihu by určitě držel vzhůru nohama a perem by pohyboval po papíře jako klikou od staré tramvaje. Na pohled primitivní blbec. Zlostně řve na chudáka koně hlasité povely jako na nějakého... – nu jako na otroka. Jistě to není žádná slast dělat celý život (až třicet let) v područí takového sprostého dobytka. Je vidět, že ten kůň je pro něj prostě jen necitlivá věc, jen pracovní nástroj, nic víc a že ho má „rád“ asi jako ten traktor z padesátých let s přívěsem, v němž ho sem a zpátky převáží. Chudák kůň. Víte, napadá mě, kdykoliv lidé mluví o tom, jak se vyšvihli na vrchol všeho tvorstva, vždycky řeknou, že to bylo díky jejich inteligenci, skrze niž si podmanili některá zvířata. Ale pravda je taková, že všechna zvířata si nepodmanili, a ta, která jim patří, ta zotročili násilím, nikoliv rozumem.

Nepříjemné překvapení mě čekalo ve stanu: obrovská prokousaná díra v moskytiéře! Ach ne, jako by nestačili ti lidé okolo a jejich psi, kteří mě sužují; ještě i hlodavci mi budou ničit stan. Díra je tak obrovská, že jsem ji musel zalepit celou záplatou. Ještě párkrát takhle a dojde mi lepidlo! Kousek od stanu je v zemi výmluvná „myší díra“, takže se za to na ní asi pomstím a také ji poničím.

Po západu slunce jsem se vypravil na dlouhou procházku měsíčnou nocí. Bylo to skvělé, nikým nerušené korzo kolem polí a luk. Viděl jsem sovy, srnce, zajíce a naslouchal jsem tajuplným nočním zvukům. Na lehátko ve stanu jsem poté upadl, jako když mě do vody hodí. Přespal jsem v lese.

čtvrtek, 28. června 41

Ráno mě vzbudilo až hulákání jakéhosi školního výletu. Za to může ta naučná stezka poblíž. Já to věděl, že to nebude k ničemu dobré. Akorát se sem natahají lidé a po nich tu zbude jen nepořádek a bolavá hlava, užitek veškerý žádný a přínos do budoucna nulový.

Vstal jsem tedy a šel jsem se podívat na stavbu nového rybníka za Hirschlem. Vypadá hotově (jako Já z něj), veškerá činnost ustala, stačí jen napustit vodu.

Ti dva uprchlí tuři, které jsem tu vídával, už zde asi nejsou; nenacházím žádné nové stopy. Kdepak je jim asi konec?

V lese mi nad hlavou přeletěla nějaká živoucí „stíhačka“. Po chvíli jsem ji ještě na malý moment spatřil mezi mezerami v korunách stromů, jak plachtí v silném větru vysoko na zamračeném nebi, odkud vypadávají občasné přeháňky. Byl to buď některý čáp, nebo volavka.

Pozoroval jsem dva zajíce a do záběru mi najednou vskočila srna a zmizela zase v lese.

Je počasí jako v dubnu: chvíli svítí sluníčko, vzápětí studený vichr přižene černá mračna a spustí se déšť. Motýlům chladné povětří nevadí, pouze jeden z nich sedí odevzdaně na cestě, poněvadž má křídla jaksi celá zkomolená nebo snad upálená či ukousaná. Po stromech posedávají svítivě žlutí strnadi a nebojí se, ani když jdu těsně kolem nich aneb pod nimi. Na louce leží stádečko krav.

Za celou dobu jsem nepotkal človíčka, což můj dobrý dojem z procházky jen umocňuje. Jakpak to tu bude asi vypadat za rok? A kdepak budu Já?

Ten Platón má sice dost hluchých míst, jak už to tak bývá u knih, jež si nenapíšeme sami, ale přesto se tam pár pěkných vět dá vyzobnout. Dokonce jsem tam našel i jednu větičku, která by se hodila i do této mé knížky, poněvadž s ní úplně souzní, hle:

„Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?“

6. část >>>

<<< 4. část