Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. část

25. 1. 2010

Reinlebensborn.JPG

 

neděle, 7. října 42

Slunný den. Avšak obvyklá neděle rozjívenců. Příšerná neděle. Řekl jsem, že nebudu naříkat, tak tedy jen pro pořádek, aby se nezapomnělo: Nejprve hordy závodníků na kolech, pak nahoře v lese houbař. Ve snaze se mu vyhnout, sestoupil jsem na lesní cestu, kde před okamžikem projela motokrosová motorka. Po pravé straně mám pláň, kde šmajdá nějaká nová čůza se dvěma čokly. Ubírám se tudíž přímo rovně mezi ní po pravém boku a dalším houbařem vlevo. Konečně zabočuji ode všech otrapů do hloubi lesa k posedu, kde snídám. Čekám, kdy mě někdo vyruší i tady, což se ještě nikdy nestalo, leč všechno je jednou poprvé – i naposled. jsem tu letos naposled! Sedím v lese na posedu a snídám, ale klid v duši nemám a ticho také nepanuje. Ze vzdálené střelnice se ozývají výstřely. Cestou lesem k háji pod dubem potkávám opět starého známého zajíce. Uhýbá mi z cesty, ale klidně, nijak nepanikaří. Už si na mne asi zvyká.

Stan je v pořádku, nikdo sem nevlezl. V tomto bodě můžu být spokojen se staronovým tábořištěm. Tady to byla vždycky nejlepší skrýš. Sluníčko svítí přímo vchodem do stanu a posléze se jeho zář opírá i o boční stěnu, jak putuje po obloze, ale sílu jeho příliš šikmé paprsky nemají. Být to v létě, tak v šatech nevydržím, svléknu se do naha a vylezu si do chladivě stinné náruče dubu, ale takhle, v této roční době, navlékám zimní bundu a zalézám povinně do spacáku. Rohlíků na „oltáři“ se zatím nikdo nedotknul, žádná zdejší „myšička“ je ještě neobjevila. Škoda.

Jak jsem řekl, ticho nepanuje, o nedělích ne. Četlo se mi nicméně docela dobře, poněvadž ta záměna tábořiště je velmi příjemná a i ten věčný hluk se zde snáší lépe. Přesně, jak jsem předpokládal. Spalo se mi také dobře. Ale myslím, že se mi zdálo něco strašného, protože mám dojem, že jsem vykřikl ze spaní. Probudilo mě to. Probudil mě vlastní výkřik a zmateně jsem se zprvu domníval, že sem snad někdo leze. Nejspíš byla ta můra právě o tom vlomu a o ničem jiném. Z čeho bych mohl mít také takovou hrůzu, že? Zaposlouchal jsem se, ale bylo ticho. Výjimečné ticho. Hned jsem znovu usnul, aniž bych to jakkoli rozebíral. Ale teď už vím, že jsem to křičel Já z neklidných snů.

Později odpoledne, po procitnutí, již žádné ticho opět nebylo. Od louky se ozývalo vrčení motorového paraglidingu. Ten tu občas bývá, dnes jsem však slyšel dva motory. Už i tihle otravové se tedy rozmnožují. Za deset let jich tu bude otravovat deset! To už Já tady ovšem nebudu. A kdybych měl ještě rok volna, přísahám, že už bych to tady pro letošek zabalil, ale protože už nemám dost peněz na další rok, chci tu vydržet co nejdéle, až do hořkého konce, buď do konce takzvaného „letního času“ nebo do Halloweenu; v každém případě by to mělo být nějaké významné či magické datum, aby to mělo úroveň.

Večer nastalo ticho, to správné ticho na osamělou procházku přírodou. Na louce se pasou asi tři zajíci a jedna srnka. Všichni přede mnou utekli. Díky vám, lidáci, hnusní! Neboť s vámi si mě spletli!

 

pondělí, 8. října 42

Pochválen buď pracovní den! Za měsíc, za dva sice již tohle volat budu stěží, nicméně nyní úlevně volám ještě jednou: Pochváleno budiž pracovní pondělí! Ten klid, to ticho, to liduprázdno! Opět mi to připomnělo staré dobré mladé časy, kdy to takhle bylo pořád, venku za městem i o nedělích. Je zataženo a zima, ale vyjasňuje se.

Zajíc přebíhá přes les pod posedem, ale není to ten, co tu obvykle bývá. Ten je tu dnes ostatně také. Vůbec je tu hodně zaječích pelíšků, znamení toho, že tudy asi mnoho lidí neprojde. A o kousek dál tábořím Já pod posvátným dubem. Rohlíky už konečně během mé nepřítomnosti někdo našel a trochu okousal. Nikoho jsem však u nich za celý den neviděl. Vše, co zbylo po tajemných návštěvnících, je jedno myší hovínko u rohlíku, druhé na prahu před vchodem do stanu a třetí ptačí hovínko též na prahu. Další bílý ptačí trus napadal na střechu s větví dubu a celý den ptáčci poletují kolem nebo hopsají okolo stanu a přehrabují se v suchém listí. Je to rozkošné. Přijali mě mezi sebe.

Dnes však mířím dál než jen do tábora pod dubem. A kam jinam než na výlet kolem pahorku Hirschl. Tam se dá ještě procházet naprosto nerušeně, tam se dá spatřit víc zvířat i víc rostlin, tam jsou ty božské vyhlídky. Nejinak dnes. Dřevorubce tentokrát při cestě nemám, takže nemusím nikoho a nic obcházet a mohu jít rovnou lesem. Bylo to tu dost polámané, stromy ležely jeden přes druhý v téměř nerozpletitelné změti, ale pěkně to tady dělníci a hlavně ten svalnatý superkůň uklidili! Zbyly po nich jen pařezy, klády u cesty a nezbytné blbé kupky klestí. Aspoň budou mít nová hnízdiště kosi, červenky a střízlíci. Včera to tu muselo vypadat! Hrůza! Všude nacházím spoustu lidských stop, i po autech a po psech, tráva a podrost zválené a prošmejděné od houbařů. Hrůza. Teď tu však nikdo z nich není, a to je hlavní. Kalina, krásná kalina, na niž jsem se těšil, ztratila už také své listí a je holá, jen ty červené bobule se na ní skví. O kousek dál se přede mnou objevila první drobná piha na kráse přírody: dva dřevorubci manipulují s kládami. Jeden je rozřezává, druhý je mechanickou paží nakládá. Obcházím je lesem, ale než jsem se dostal na druhou stranu, byli už pryč a Já se mohl vrátit a pokračovat dál obvyklou svou trasou. Tady už se přede mnou rozevírá úchvatné jižní panorama. Široký, dálný obzor, jak to mám rád. Liduprázdná krajina je prostě nádherná – a vzácná, čím dál vzácnější. Už vidím opět v dálce na louce mé milé krávy. Z vysoké trávy podél cesty vyskakuje náhle stádečko dvou, tří, celkem šesti srn! To je nádhera! Utíkají sice přede mnou, ale nevidí mě dobře, a tak se co chvíli zastavují a mně tak dávají jedinečnou možnost poměrně blízkého setkání, neboť nás dělí od sebe jen zástěna, tvořená vysokými travinami a rákosinami podél polní cesty. Pak se konečně stádečko rozděluje. Čtyři utíkají nahoru za kopec a jeden srneček a jedna srnka v těsném závěsu za ním přebíhají přes louku, kde na ně nevěřícně koukají překvapené krávy. Srneček má vrchol hřbetu porostlý ještě pěknou rezavě hnědou letní srstí, zbytek těla už má však zbarven nehezkou šedavě hnědou zimní srstí. Ostatní srny jsou všechny již v tomto zimním šatu. Je jich tu hodně a za bílého dne, což značí, že tu mají od lidí pokoj, stejně jako Já. Čtyři srnky, z nichž dvě jsou sotva odrostlá mláďata, se pojednou vracejí zpoza kopce a kříží mi cestu dolů k lesu. To je nádhera! Připadám si jako v ráji. Zase mám tu dokonalou náladu, ten pocit nepřekonaného štěstí, jaký jsem míval kdysi pořád, kdy se dalo ještě chodit všude a kdykoliv. Tady je už snad poslední místo v nejbližším okolí města, kde si spravím navždy lidmi pokaženou náladu. Je to tu prostě skvělé. Opět je tu spousta „štýgliců“ (stehlíků) a jiných ptáků, i dravých, a je tu ticho a mír. Ze šelem vidím v dálce jen lovící kočku. Stoupám na vrcholek řídce zalesněného kamenitého pahorku, abych si zde odpočal a snědl jeden rohlík. Oproti minulé mé výpravě je zde tentokrát dost větrno. Fičí studený ostrý jihozápadní vítr, a tak usedám se svou svačinou na závětrné straně pahorku pod širokokmennou břízu, zády k ní, zády k větru. Nabízí se mi odtud výhled na nový rybník, jenž bude jistě znamenat pro tuto oblast nevratné změny jen k horšímu, až bude definitivně hotový. Zatím se na jeho vybagrovaném dně drží jen malá louže vody a břehy také ještě nejsou úplně dobudovány a zpevněny. Děsím se, až se sem zase natahají rybáři a další pakáž z širokého okolí. Bude konec s tímto lidmi opuštěným rájem. A co si počnu potom Já? Mně asi nezbude než nasednout na vlak a odjet někam hodně daleko, protože pěšky se už nikam pryč od lidí nedostanu. Vtom jsem nasál vůni dýmu. Vzpomněl jsem si, jak voní dým bramborové natě a jak chutnají brambory pečené v popelu. To už jsem dávno nedělal. Kdybych to předvedl při nějakém táboráku nebo, jak se dnes říká, při garden party, byl bych král večírku a všichni by se po takové lahůdce utloukli. Myslím, že si dnes k večeři opeču brambory alespoň doma v troubě. A se zelíčkem – mňam! Ach jo..., kdybych měl alespoň ještě rok volna! Další rok svobody bych si dovedl jistě užít víc. Letos už jsem ze všech těch stresů celý otrávený, a stejně už je pozdě a zima. Jestli natrefím na nějakou hnusnou práci, tak s ní k prvnímu dubnu praštím a vezmu si ještě jeden rok volna. Vůbec jsem si za ty tři roky neodpočinul od lidí.

Došel jsem k cíli mého putování: na vrcholek Hirschlu. Po cestě nahoru leží na zádech mrtvola krtka, s lopatkovitými pažemi vztaženými prosebně k nebi. Způsob krtčího zmírání a krtčího pohřbu mě nepřestává pokaždé dojímat a zároveň fascinovat. Je to tak blízké všem mým eschatologickým myšlenkám, až je to zarážející. Celý život žít ve tmě a v posledním okamžiku, těsně před smrtí se vyškrábat na povrch, na světlo. Je to velmi symbolické, posvátné pocity vzbuzující, mysteriózní náladu přivozující. Přitom neznám žádnou kulturu na světě, ani v dějinách, která by si té podivné symboliky všimla a třebas uctívala krtka jako posvátné zvíře. Hovnivál či krysa se uctívání dočkali, ale takové fascinující zvíře, jako krtek, nikoli. Proč? Ten se od lidí (zvláště od zahrádkářů) dočkává jedině nenávisti, vyplavování a hubení. Ale jeho fascinující život a smrt, tolik symbolické, neocení nikdo. Je to k tomu zvláštnímu a tajemnému zvířátku nespravedlivé.

Nahoře na Hirschlu zanechala kuna svůj trus na tamní zrobené lavičce. Poněkolikáté již jej někdo odstranil, ale objevuje se tu s pravidelnou důsledností zas a zas. Takto si kuna značkuje území. Respektuji její vůli a usedám vedle. Dole ve skalistém lese, v onom pohádkovém lese, usedám znovu a jím další rohlík. Pak ještě nehybně a tiše sedím a nechávám na sebe působit to velebné prostředí. Vedle po stromech nahoru a dolů pošupuje se šoupálek a z druhé strany veverka. Už jen napjatě čekám, kdy začnou lézt i po mně jako po soše Buddhy. Po minulé návštěvě lidí zmizely odtud některé stromy. Kráse to zdejšímu lesu nikterak neubírá. Je tu jen čerstvý vajgl a trochu též pošlapáno od lidí, zřejmě od houbařů. Dnes je tu však opět pusto a tudíž hezky. Mohl bych sem chodit častěji z druhé strany, to jest směrem od pláně, to bych měl blíž, avšak dost mě odrazují čoklaři, kteří tu pláň přeměnili na výběh pro psy. Nejinak i dnes. Zase mi stál v cestě přes pláň ten nově přivandrovalý „distingvovaný elegán“ v teplákové soupravě a s čoklem, který vyhrabává hraboše. Vyhnul jsem se jim velkým obloukem kolem lesa, kde mají myslivci svůj oblíbený posed. K mému překvapení je ten posed nový, leč na starém místě, mezi třemi topoly osikami. Nyní je trošku vyšší a z masívnějšího dřeva. Dokonce se na něm teď lépe i sedí. Chvilku jsem poseděl, podumal. Mají to tu hezké, parchanti! Ale chudáci zvířata, která jim tady vlezou do rány. Když jsem se odtud potom vynořil zpátky na pláň, bylo už všude zase krásně pusto a liduprázdno. Došel jsem v pohodě až do tábora pod dub. Pořád je tu takové krásné ticho. V R3 takové ticho nebylo snad nikdy, a to není odtud nikterak daleko! No, je to tu zkrátka ta nejlepší z horších možností. Je to tu větší než v R3, půvabnější prostředí a skrytější – i po tom letním průřezu, který mě odtud nadlouho vypudil. A nelezou sem čtyřikrát za den houbaři!

Večer venku za lesem zase řádil nějaký motorkář. Chvilku, ale stačí to. Vadí mi nejen ten otravný hluk a smrad a že plaší zvěř, ale i ta drzost a vposledku již i samotná existence toho člověka. Mít ho někdy na mušce, mít někdy moc nad jeho životem, zlikvidoval bych ho okamžitě. Všem by se ulevilo. Zas by byl svět o jednu šestimiliardtinu lepší.

Po setmění – a stmívá se teď rychle, jako na rovníku! – se vzduch pročistil a dušička uklidnila. Vidím na pláni před sebou jednoho srnce. Plížím se opatrně v tom šeru kolem něj, abych ho nezaplašil. Docela se mi daří proklouznout neviděn, neslyšen okolo něj. Možná, že mě vidí, ale když si ho nevšímám a pokračuji bez zastavení klidně a tiše dál směrem od něj, nebojí se a neutíká. Doplížil jsem se však tímto způsobem k dalším dvěma srnkám, jež jsem předtím vůbec nezpozoroval. Dostal jsem se k nim asi na dvacet, třicet metrů, což je i na tu nejodvážnější srnku příliš blízko, a proto pomalu, rozvážně, odklusaly do lesa, kde jsem je slyšel šustit ve spadaném podzimním listí. Nakonec, když už jsem se posledním dlouhým pohledem loučil s plání a s jihozápadním obzorem, zkazil mi výsledný dojem jakýsi opožděný cyklista, který projel těsně kolem mne, taktak že do mne v záři jeho svítilny nevrazil. Strašné. Procházím temným lesem dolů do města. Ve staré lipové aleji potkávám kočku. Nedůvěřivě si mě měří, ale neutíká. Její ostražitý postoj mi připomíná jeden přírodopisný film, ve kterém se v naprosté tmě potkají kočka s liškou. Ulice jsou prázdné. Všichni čumí na televizní noviny.

 

úterý, 9. října 42

Ráno mě budí zase čuba a vrtání do zdí. Pryč odsud! Sluníčko nízko nad obzorem slabě ozařuje můj pokoj. Je vlhká zima a ticho. Listí se neslyšně snáší k zemi. Pod posedem opět hopká zajíček, tentokrát jen kousek stranou. Už se mi v tomhle pěkném světlém lesíku pomalu rýsuje mnou vychozený zvířecí chodníček, jak tudy pravidelně den co den chodím, vyhýbaje se lidáky zamrdané světlince. Vždycky si najdu něco nového, co mě udrží při životě. Rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou ohryzané poněkud víc, ale jen jako od jednoho hraboše. Stále jsem ho však nespatřil. Zřejmě chodí úzkostlivě jen v noci.

Dnes jsem odnesl zpátky na zahrádku další nepotřebný krám ze stanu: vojenský slaměný zhlavec. Naložil jsem ho do krosny, vyzbrojil se na cestu mou kynickou holí proti psům a šel jsem. S tou holí se jde dobře, lépe, sebevědoměji, nejsem tak docela bezbranný – proti komukoliv. Nejradši bych ji nosil s sebou všude, ale po městě, kde bych ji potřeboval nejvíc, je to příliš nápadné, neboť ten dřívější praktický zvyk chodit ven s vycházkovou holí nebo dokonce se šavlí či s kordem, vyšel, žel, z módy. Je to škoda, protože právě v dnešní době by to byla více než příhodná a užitečná móda. Psy jsem naštěstí nikde nepotkal, zato čtyři lidi: jednoho na kole a jeden mladý pár s batoletem v batohu. Mladá paní si zpívala a možná mě i pozdravila, ale nebyl jsem si jistý, a tak jsem prošel mlčky kolem nich. Stejně nemám rád, když na mne v přírodě někdo mluví, navíc někdo úplně cizí a navíc taková pakáž otravná, nadbytečná, nezaměstnaná, namnožená.

Na zahrádkách nebyl nikdo, jen sousedovic čokl se v jednu dobu rozštěkal, i když asi ne zrovna na mne. Každopádně mě to jeho hulákání popohnalo ke spěšnému odchodu zpátky do lesa. Kdysi jsem mohl považovat tuto zahrádkářskou kolonii za svou „poustevnu“, jaký tady býval klid, ale teď už se zde také nedá být, žít a přemýšlet. Letos jsem sem vůbec nechodil, vyjma pro stan, pro matrace, pro ovoce a podobně, a vidím, že se nic nemění k lepšímu, změny k horšímu již zůstávají trvalé a dál se zhoršují. Sousedi, jejich psi, travní sekačky, projíždějící auta a motorky a neustávající jejich hulákání a bouchání mne odsud kdysi vypudily, tak jako mě nyní podobné a čím dál častěji i stejné příčiny lidského původu vypuzují z lesa. Nicméně jsem se aspoň prošel po zahrádce, obhlédnul pár zbývajících květin a ptactvo po holých stromech a našel jsem jednu mrtvou luční kobylku. Vzal jsem ji do ruky, abych si ji dopodrobna prohlédnul. Má krásné, čistě zelené a do nejmenších detailů složité tělo. Nádherný hmyz. Vypadala jako živá, nebo spíš jako vyřezávaná, jako plastiková hračka pro děti, jako posvátný amulet, jako živý šperk ze smaragdu, jako živý doklad nádhery přírody, jenomže ztuhlý a bez života. Vosa, uvězněná za oknem podkroví chatky, již také mele z posledního. Všichni mřou zimou a zármutkem z konce teplých dnů. Jen kuna žije pořád v podkroví, jako vždy, o čemž svědčí uschlý její trus, jejž zanechala na skříňce.

Na zpáteční cestě do lesa jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal dalekohled. Doprovázel mě totiž hodný kus cesty jakýsi malý hbitý tvoreček, jenž se co chvíli zastavoval, panáčkoval, mizel a zase se objevoval přímo přede mnou. Krátkozrakýma očima jsem pouze onoho neznámého průvodce určil jako lasičku, nebo někoho podobného z té čeledi.

Ve stanu jsem se navlékl do zimní bundy, zalezl si do spacáku a četl si až do usnutí o Periklově Řecku. Ta kniha je mi velkou inspirací a poučením. Zdálo se mi ve snu, že čtu a listuji superobří encyklopedií, která shrnuje všechno poznání světa, dopodrobna, se spoustou obrázků. Něco podobného si vytvářím a shromažďuji v počítači, hlavně co se týče přírody, zvířat a rostlin. Z tohoto snu mě vzbudily blížící se lidské hlasy. Ach ne..., verbež šmejdivá houbařská! Už zas! Vztyčil jsem se na matracích a naslouchal, kde jsou a zda se neblíží víc. Měl jsem štěstí, bylo to napínavé, ale o kousek mě přece minuli, aniž by mě objevili. Prošli kolem mého posvátného háje a dovnitř nevkročili. Byli však docela blízko, protože jsem slyšel zřetelně, o čem si povídali. Podle zabarvení hlasu to byli dva staří manželé a bavili se, jak jinak, o houbách. O mém háji se vyjádřili jen tolik, že je tu zelená světlinka, ale jak říkám, naštěstí do ní nevkročili. Když odešli, rozhostilo se opět blahodárné ticho a Já znovu usnul. Pro tentokrát jsem měl štěstí, ale je vidět, že už ani tady to není tak nedobytné a husté a odlehlé jako dřív. Okolní les je již příliš řídký a průchozí, a tudíž je s ním konec.

Večer se silně ochladilo. Procházku podél pláně jsem dnes vypustil, protože jsem viděl před sebou znovu jako včera dvě srnky a nechtěl jsem je plašit. Odešel jsem domů tudíž skrz les. Blízko těch dvou srnek se pásl také jeden zajíc. Přál bych si žít takhle pospolitě se zvířaty jako ty dva odlišné zvířecí druhy – jako srnky se zajíci.

 

středa, 10. října 42

Ráno mě budí zase štěkání čubky a vrtání do mozku. Vydechuji páru, jaká je po ránu zima. Škoda, že jsem se nepodíval na teploměr, určitě byl mrazík, mrzly mi nejen ruce a nos, ale i uši. V noci jsem již nasával typický pach zimy. Přes den je však krásně jasno a slunečno. Kavky v aleji jsou mi jedinou suitou. Některé poposedávají na plotě, jiné cosi zobají z chodníku. Nějaká dobrá duše jim nasypala pod okna jednoho domu drobečky pečiva. Jiné kavky sbírají malá planá jablíčka. V předměstském parku, kudy chodívám do lesa, se dnes konají nějaké školní závody v běhu. Odkloňuji se kvůli nim jen mírně z trasy.

Nahoře v lese vládne klid. Jen listí se šustivě spouští pomalu k zemi, jedno za druhým. Není divu; stromy dnes v noci dostaly vážnou varovnou mrazivou navštívenku a nejinak i Já. Jsem však nadále odhodlán vydržet co nejdéle. Ze zimního kabátu se již sice nevysvleču, ale dokud mi není zima ani ve spacím pytli, nevidím důvod se vzdávat. Musím završit přesné tři roky, což bude v poslední den v říjnu. Ještě to není tak hrozné, vždyť i ten zajíc mě každé ráno vítá pod posedem. A tajemný noční návštěvník dál hryže mé votivní dary. Ve dne se skrývá a jen jeho trus dává tušit, že je to buď myš, nebo hraboš – nebo možná oba. Sluníčko svítí studeně do mého stanu, ptáčci poletují okolo a posedávají po větvích stromů, datel klove do kůry dubu, až se tato řítí s velkým rachotem k zemi. Čtu si o Periklově Řecku a dlouho spím. Sem tam přeletí stíhačka, ale jinak je zádumčivé ticho, jako stvořené pro misantropického poustevníka. Příroda a les je stále mým nenahraditelným pokladem, i když je zima. Mně to však nevadí, tohle nejsou žádné extrémní podmínky.

Večer, když odjela poslední motorka, zanechávajíc po sobě jedovatý zápach výfukových zplodin, vyplížil jsem se pomalu a potichu jako duch z mé lesní skrýše. Srnci kdesi na pláni se již také scházejí, slyším je bekat. Není to úžasné, že jsem i Já přijal jejich zvířecí způsoby za vlastní? Aniž bych chtěl chování zvířat jakkoli napodobovat, přece rád zjišťuji, že se chovám úplně stejně. Některé přírodní principy jsou prostě vlastní všem živým tvorům, zvlášť těm plachým a lidem se vyhýbajícím. Vtom se na louku přihnalo auto s přívěsem a zamířilo si to rovnou k lesu na druhé straně. To je zvláštní, že má někdo nejvíc práce se dřevem, zrovna když se setmí. Určitě to musí být nějaký drobný zlodějíček, z nichž se většinou skládá celé lidstvo. Co není přivázáno na řetězu... – známe své lidi. Dělají si to sami, tu totalitu, protože jak nad nimi nestojí dráb, jak je nehlídá na každém kroku policajt či ouřada, nemůže jejich společnost řádně fungovat. Byl jsem zvědavý, jak na to auto zareagují ti dva srnci. Jeden utekl do lesa, druhý se jen přesunul víc doprostřed pláně, blíž ke mně. „Jen pojď, milý brachu, a neboj se, Já spěchám stejně pryč, abych nemusel poslouchat řvaní té motorové pily.“ Nad hlavou mi přeletuje hvězdným nebem opět mezinárodní kosmická stanice, již jsem kdysi mylně považoval za asteroid. Opravdu to tak vypadá. Dole v parku mi někdo uhýbá rychle z cesty do podrostu. Asi to je ježek, podle toho dupání, ale ačkoli si pomáhám baterkou, nenacházím jej. V aleji se teď večer místo kavek prohánějí psi.

 

čtvrtek, 11. října 42

Čubčí hulákání pod oknem mě vyhání z vyhřáté postele. Střechy jsou ojíněné. Venku jsou pouhé dva stupně nad nulou. Brr! Sluníčko však svítí, což je kladným příslibem pro vydařený den – den jako stvořený na vycházku kolem Hirschlu. Díky té zimě je všude krásně ticho a liduprázdno. Ani ty kavky se dnes neprocházejí se mnou po chodníku v aleji, což je škoda, a ani zajíc pod posedem mě dnes nevítá. Vítají mě však dvě srnčí lesní víly a to mi prozatím stačí. Za Hirschlem bude zvířat jistě víc – jako vždy.

Jak říkám: celý den mi přeje štěstí, neboť po lidácích není ani slechu ani vidu. Je to sice poněkud studené štěstí, ale budiž. Sluníčko svítí a někde, kde je závětří a kam se opírá slunce, je docela teplo; tam, lépe řečeno, není až taková zima. Přesto jsem dnes pořádně vymrznul. Je krásně jasno, ale viditelnost na velké vzdálenosti je doslova mlhavá. Je to však pěkná mlha, taková ta šerá mlha, či spíše jen mlhavý opar, z počátečního dávnověku, z dob jarého rozpuku Země, z časů jejího vzrůstu, mladosti a štěstí, kdy lidé ještě nesužovali naši/moji planetu nelidských zvířat. Úplně to vidím – a ani při tom nemusím zavírat oči, protože dnes opravdu nepotkám človíčka. Zase mi to připomnělo ty staré dobré mladé časy, kdy jsem se mohl takhle nerušeně toulat skoro pořád a skoro všude. Zatímco v poslední době... Vím, že kdyby bylo léto a teplo, bylo by to nejspíš jinak, ale teď na to nemyslím a užívám si jedny z posledních svobodných chvil, jichž už letos nebude mnoho.

Dnes se za Hirschlem obdivuji zejména květině, která vypadá se svými fialovožlutými květy jako hvězdnice chlumní. To by byla velká vzácnost mít v našem kraji tuto ohroženou a zákonem chráněnou rostlinu! Přestože se to zdá nepravděpodobné, možné to je, vždyť jsem již našel i jiné vzácné skvosty na svých toulkách přírodou. A tady je to stále ještě tak relativně pusté a odloučené, že bych se tomu vůbec nedivil, kdybych měl pravdu. Jinou podobnou bylinu alespoň zatím nemám uloženu v počítači, ačkoli jsem jej prohledával tak dlouho a tak náruživě, že jsem jej až zahltil a musel restartovat.

Ze zvířat jsem se hlavně těšil na mé milé krávy, jichž tu jsou dnes hned tři stáda, jedno zcela blízko u polní cesty, kudy kráčím. Vyvalují na mne své krásné, trochu jakoby hrůzou vytřeštěné oči, v nichž je však mírnost, půvab a životní moudrost. Ctím krávy velice. Snažím se zmírnit jejich menší nervozitu, plynoucí z nezvyklého setkání s cizím, neznámým tvorem, s neznámými úmysly, jenž, podoben člověku, ubírá se klidně a pomalu kolem nich a oči na nich může nechat v obdivném pohledu. Šeptám jim uklidňující slova a mávám rukou na pozdrav. Zdá se, že se mi tím daří získat si jejich důvěru, takže se opět sklánějí ke své travičce. Jedna z nich právě zvedla ocas a močí mocným proudem, jako když se otevře požární hydrant. Jiná dvě stáda jsou již najezená a nyní leží, přežvykují a sluní se v tiché pospolnosti. Nádhera. Krávy mi prostě přirostly k srdci.

Srnky zde tentokrát zblízka nevidím, jen dvě nahoře na kopci, přímo na vrcholu, odkud se proti světlé obloze rýsují jejich hřbety a skloněné šíje. Občas zkontrolují situaci rychlým pohledem po okolí a zase se pasou dál. Nic je neruší, ani Já pro ně nepředstavuji problém, třebaže mě musejí dobře vidět. Všechno je to tu tak nějak nenásilné a klidné jako v ráji, že bych dal nevím co, abych tu s nimi mohl zůstat a žít s nimi. Nebýt zemědělského statku dole v údolí, myslel bych si, že jsem se nějakým zázrakem ocitnul v jiném, lepším světě, ve světě, kde neexistuje člověk.

Vystoupal jsem na protější pahorek, abych si tam sednul a snědl si rohlík. Fouká tu studený vítr, a proto hledám výslunné a závětrné místo po obvodu kamenitého remízku. Hledám a nalézám jedno takové slunné závětří. Nacházím tu i něco jiného, co jsem nehledal a co mě udivilo. Liščí noru! Není to však nora vyhrabaná zvířetem, ani nora vytvořená přírodou, nýbrž nora zbudovaná člověkem! Nevím sice jaké nekalé cíle tím kdo sledoval, že zde z kamení seskládal dlouhou chodbu, zakryl ji shora kamennou nadezdívkou a zasypal zeminou, nicméně tunelová chodba, jako stvořená pro lišku, je hotova. Zcela jistě je to nedávné dílo lidských rukou, neboť hlína na povrchu není dosud porostlá žádným rostlinným krytem a i to kamení je příliš pravidelně uspořádáno na to, aby to bylo dílo přírody. Zajímavé. Kdo a proč se tu namáhal, je skutečná záhada.

Jdu dál. Dole na polní cestě si početné hejno strnadů dopřává vodní koupel ve veliké louži. Je zábavné pozorovat je, jak si té koupele užívají a jakou radost z toho mají. Dnes si tu opravdu připadám jako v ráji. Nejradši bych se mávnutím kouzelného proutku proměnil v strnada a přidal se k nim. Myslím, že bych byl šťastný. Jaká zvrhlost být člověkem! Je mezi nimi i jeden větší pták, asi nějaký drozd, který je ponořen ve vodě až po hlavu, jen široce spuštěnými svými křídly třepotaje, a také několik štýgliců a sýkor se k nim všem váhavě připojuje a opodál vše zvědavě pozoruje červenka. Víc štýgliců je ovšem po okolních stromech a chvilku mě dokonce doprovázejí po mé cestě směrem k Hirschlu. Na obloze jsou káňata a poštolky, kdesi krákorají vrány a řachtají straky. Je tu krásně.

Výhled z Hirschlu není dnes dokonalý, kvůli tomu slabému oparu, jenž trochu zneprůhledňuje čistý obraz, nicméně mohu být přesto spokojen, kochám se tím slabě zastřeným rozhledem po kraji a usedám na lavičku, již si označkovala trusem kuna. Pak scházím dolů do pohádkově kouzelného lesa. Sedět se dlouho nedá, rozhodně ne ve stínu, to bych musel být víc oblečený, ale za chůze se misantrop zahřeje a pak se dá chvilku sedět a dumat a třebas i jíst. Druhý rohlík si nechávám dolů do lesa, kde jsem si vybral jednu vysokou skálu, jež se pne nad okolním lesem. Její studené kameny se výborně hodí za mé vyvýšené bidýlko, neboť jsou měkkounké a hebké díky mechům, trávám a jehličí. Sedím, nohy mám spuštěné dolů do propasti pode mnou a rozhlížím se kolem dokola. Nemohu se nabažit a snad bych se již odsud ani nikdy nezvednul a zkameněl bych tu též jako misantropomorfní skalní útvar, o němž by se jednou vyprávěly legendy, leč sedím dlouho, řádně jsem tím pádem vychladnul, prochladnul a zima a chlad mě pudí ven na světlo, ven do polí a luk, kde svítí hřejivé slunce.

Nikdo nevenčí žádného čokla na pláni, a tak rozjařen tímto svým dnešním neobyčejným štěstím, hledím si prodloužit výlet ještě zacházkou kolem jiného lesíka na oblíbený myslivecký posed (na ten zrenovovaný). Tady už na mne padá únava, ospalost a bolest očí. Na nočního tvora jsem dost dlouho vzhůru za bílého dne. Musím si lehnout a zavřít oči. Pokládám si na posedu alespoň hlavu na ruce, až bych byl málem usnul. Trochu mě ta krátká pauza osvěžila. Mezitím se vedle mne zjevila žlutočerná housenka. Tedy, tělo má žluté a na něm dvě boční řady černých puntíků. Nevím, k jakému druhu motýlů patří. Je jich tolik a tak dalece mé stále ještě skromné znalosti přírody nesahají. Ale co po jméně! Housenka je to prostě pěkná a jistě i motýl bude krasavec, jako všichni. Pokoušel jsem se ji chvilku hledat různě po encyklopediích, leč marně. O housenkách se všude na prvním místě dočtete, že prý škodí žírem, ale jak vypadají se častokrát ani nedozvíte. „Škodí žírem“! To je snad samozřejmé, dokonce je to přirozené, že se každý – nejen housenky – něčím živí a něco požírá. Ale že by tím i škodil? Tady asi záleží nejvíce na tom, komu údajně „škodí“ a komu to vadí, a také z čího pohledu se na věc, na „problém“, díváme. Z mého pohledu, i ostatně z pohledu přírody, je ten „žír“ bez problému. Co záleží na tom, že z pohledu člověka to problém je? Člověk je sám největší škůdce přírody a tudíž je všechno, co se mu nehodí do krámu, „problém“ – ale jen pro něj, pro jeden zdegenerovaný, mimořádně škodlivý živočišný druh, který se nějakým fatálním nedopatřením rozšířil po Zemi jako nebezpečný virus, jenž by měl být zlikvidován, a ne podporován. V přirozené a vyvážené harmonii řádu přírody je vyloučeno, aby někdo něčím škodil, nejméně pak žírem. Pokud se někde na tomto světě vyskytne disbalance a disharmonie, můžeme si být jisti, že příčinou je člověk. To lidé by měli psát především o sobě, že škodí žírem. Jenže tento více než zřejmý fakt se nikde nevypichuje na přední místo. Dovídáme se stále jen, jak je člověk rozumný, dokonce moudrý, a jak je vynalézavý a tvořivý a jaké má morální přednosti, jež jej odlišují a vyvyšují nad ostatní tvorstvo. Nikde se však neuvádí, že člověk je nerozumný jako záplava, ničivý jako zemětřesení, že zničil svět, že je věčným kazisvětem a chorobou světa, což jsou jeho vlastnosti z nejcharakterističtějších. Nanejvýš se můžeme setkat se všeobecně, neadresně, alibisticky míněnými a do prázdna mířenými nářky nad neurčitým takzvaným „lidstvem“, což nikdy neznamená žádnou konkrétní osobu, najmě ne osobu pisatelovu či vypravěčovu.

Vracím se zmrzlý, ale spokojený ke stanu pod posvátný dub. Ihned si oblékám zimní bundu, již nesundám ani před zpáteční cestou domů. Dnes je opravdu zima. Tři tvrdé rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou už hodně ohryzané, ale stále ještě jsem u nich nikoho nezastihnul. Mé „obětiny zvířecím božstvům“ opravdu mizejí a tenčí se jakoby zásahem neviditelných duchů lesa! Je to trošku vzrušující a dráždivě tajemné. Panuje stálé ticho. Ptáci poletují ve větvích a šustí v opadaném listí, jež se dál tiše snáší k zemi. Chvilku si čtu, jím, pozoruji les nebo postávám snivě pod dubem, kde poskakuje červenka. Chce se mi spát.

Procitám až večer po setmění. Západní obzor je ještě narůžovělý, avšak halí jej postupně od země stoupající hustá mlha. Je zima. Zvířata žádná nevidím. Dole v ulicích je nezvykle rušno. Nebo se mi to zdá, podle zákona kontrastu, po tak výjimečně klidném a osamělém dni? V aleji potkávám jednu mladou nezaměstnanou šlapku se dvěma čokly. Zaručeně o ní vím, že bydlí na tom novém sídlišti, jemuž se tudy vyhýbám. Už mi odtamtud lezou sem. Nic nevydrží nadlouho. Ani moje svoboda. Je zima. Prodlužuji nástup do práce, jak se dá, ale stejně se tomu nevyhnu. Blíží se to, blíží. Cítím se jako odsouzenec na popravu.

 

pátek, 12. října 42

Je šest stupňů nad nulou. Kabát už letos asi neodložím, protože je v něm příjemně. Zvlášť jeho hřejivé pohodlí oceňuji při snídaňovém posezení na posedu.

V aleji jsem potkal, kromě kavek, jednu škaredou starou rašpli, která se na mne nepřátelsky dívala. Fuj, to byl kundí ksicht nesympatický! Kdybych byl šógun, zaplatila by za svou nestoudnost hlavou; takhle mi bylo líto si i jen tradičně odplivnout, abych kvůli té herdekbabě zbytečně neztrácel tělesné tekutiny. Táhla na provaze jinak docela roztomilého bílého psíka, což by jí ve středověkém Japonsku ještě prošlo, neboť bílí psi se tam těšili úctě, ale ta baba byla absolutně zum Kotzen - k zblití. Někteří lidé by měli povinně nosit mohamedánské ženské hábity přes obličej, aby neobtěžovali okolí svým odporným zjevem. Pakáž jedna škaredá zdegenerovaná! Fuj, to jsou zážitky!

Naštěstí už jsem dál potkával a viděl jen kavky a vrabčáky, takže se mi brzo zase vrátila dobrá nálada. Na okraji lesa je na stromě připíchnutý papírový klíč a na něm nápis LES UZAMKLY DĚTI. Co to má být? Že vodáci symbolicky zamykají řeku na zimu, jsem slyšel, ale že by se uzamykal na zimu také les? To je nějaká nová praštěná tradice? Já chodím do lesa i v zimě; pro mne není uzamčený nikdy. Kéž by se tím „oficiálním“ uzamčením lesa lidé alespoň řídili! To by byl ráj! Dnes to tak nicméně vypadá; všude je opět vzácný klid, ticho a pusto. I tohle studené roční období má tedy své nepopiratelné klady – a když se misantrop dobře oblékne... Ne, ne, ještě nekončím!

Na posedu se díky té zimní bundě sedí příjemně, vůbec mi není zima. Po včerejšku jsem byl vymrzlý a nemohl jsem se pořádně zahřát ani večer doma u topení. Pod posedem se před pár dny objevila nově vyhrabaná myší díra. Nalézá se šikovně umístěna pod jasanovým stromečkem a zajímavé je na ní to, že je někdy holá a odkrytá, jindy však zakrytá listím a zahrabaná. Listí, jež kryje, zamaskovává a zatepluje vchod do nory, je vždy tak umně a důmyslně naskládáno, že mě jímá podezření, že to dělá nějaký člověk. Ale to není možné, protože by tu byly lidské stopy a člověk by spíš tu díru ve shodě se svou povahou poničil nebo rozkopal, než by si hrál s listím a hlínou jako dítě na pískovišti. Jednou jsem jinou myš viděl takto zacpat svou noru i toaletním papírem. Tu chytrou myšku bych chtěl věru vidět.

Stejně tak bych chtěl vidět i ty moje „myšičky“, které nepozorovaně ukusují z „obětiny“ za mým stanem. Dnes zmizla půlka rohlíku a ostatní dva rohlíky jsou také víc ohryzané. Zajíce, stálého to obyvatele lesa poblíž posedu, jsem zahlédl znovu, ale jen na okamžik. Včera tu byl jistě také, ale možná jsem ho přehlédl. Listí z dubu hromadně opadává. Za pár dní bude takto zcela holý. Zapadává tou podestýlkou celý můj stan. Ve větvích dubu pobíhá veverka a nad ním krouží draví ptáci a havrani. Je ticho a klid.

Večer se zatáhlo a trošku sprchlo. Stmívá se brzy, noc je teď přesně o hodinu delší než den. Tím pádem se vracívám domů z lesa dřív a dřív. V ulicích je ještě velký provoz, alespoň v kontrastu s tím báječným tichem a klidem, jemuž jsem se celý den oddával tam nahoře v Reinlebensbornu. V porovnání se ztichlým podzimním lesem je ve městě hotový mumraj. Silnici málem ani nepřejdu, co na ní jezdí aut, a všude na mne štěkají čokli. Jenom sice dva, ale stačí to. Je to hrůza a šok. U nás před barákem samozřejmě taky. Strašné. Doma se hned vyhladověle vrhám ke gramofonu a pouštím si Bacha, abych přehlušil ten venkovní rámus a sebe uvedl zpět do harmonie. Ty návraty mě ničí. Musím se dostat navždy pryč z města. Tady se nedá žít.

 

sobota, 13. října 42

V noci a ráno před rozedněním pršelo, a proto jsem se rozmýšlel, nemám-li dnes zůstat doma. Uvařil jsem si tedy zatím čokoládovou kávu, ovesnou kaši se zeleninou, zacvičil jsem si, neboť bolest zad již odezněla, a zopakoval jsem si jednu lekci řečtiny. Spíš bych si měl opakovat francouzštinu, protože až mě to tady jednou nasere, všechno tady klidně nechám a odjedu navždy kamsi do francouzských zámořských departementů, jak jsem vždy toužil, a nikdo mě tu v životě neuvidí.

Také jsem se šel podívat na lodžii, jak je spravená. A zjistil jsem, že je v horším stavu než prý údajně byla předtím! Pravá postmoderní fušeřina made in Czech-šmejd. Takhle zfušovanou práci jsem už léta neviděl. A to máme denně na očích levné čínské šunty, jimiž nás zaplavily kontrakty socialistické vlády. A Já si říkal, co tam do té Číny letěli domlouvat! Soudruzi si padli do noty! Ta rádoby „opravená“ lodžie však nesahá žádné „čínské pomstě“ ani po kotníky! „Čínská pomsta“ se dřív v žertu říkalo rýži, nyní je to téměř každé spotřební zboží, od tupých plechových ohebných nožů, přes nekvalitní textil až po ucházející nafukovací lehátka na jedno použití. Nicméně až budu příště používat slovo „šunt“, přidám k němu nikoli přívlastek „čínský“, nýbrž „český, lodžiový“. Přitom každá takto „opravená“ lodžie prý stála 20 000 korun! Ty peníze bych chtěl mít za takovou fušeřinu – a nejen za ni! Ještě že to neplatím. Vyhozené peníze. Podfuk. Stejně jako ty regulační ventily na topení. Ty jsou také na hovno. V noci, když je největší zima, tak se stejně netopí, ať s ventilem kroutím, jak kroutím. Na co tedy potom jsou? Mám z tohohle baráku pitomýho vážně už ponorkovou nemoc! Nedá se v něm bydlet, nedá se z něj vyjít ven – a teď se nedá ani jít na lodžii! Staré dlaždice vytrhali a místo nich dali nové, jenomže jejich spáry vůbec neutěsnili a u zdí a mezi jednotlivými dlaždicemi zejí nezaspárované průrvy! To má být oprava? To má být lepší? To má být poctivé řemeslo? Připadám si jako v blázinci, to snad není pravda! Dočítám zrovna tu knihu o Periklově Řecku. Jedna z příčin, proč se stalo starověké Řecko kulturní velmocí, byla ta, že povýšili řemeslo na umění; že nestavěli obyčejné zfušované stavby, ale umělecká díla, která přetrvala věky a která dodnes celý svět obdivuje – kromě křesťanů, kteří je ničili. Řekové byli svým smyslem pro dokonalost pověstní už v tehdejším světě, mezi svými sousedy. A teď si to srovnejte s dneškem a zeptejte se, jaká je naše kultura, co po ní zbude a kam se tím pádem řítí civilizace! INTELLIGENTI PAUCA – Moudrému napověz.

Pak se venku krásně vyjasnilo a Já šel tedy přece ven. Z motokrosového závodiště se ozývá řev motorů. Začínám litovat, že jsem nezůstal doma. Zas ty příšerné víkendové dni! Zauvažoval jsem, že budu raději o víkendech zůstávat doma; tam je sice taky kravál, ale rozhodně aspoň tlumenější. Později jsem si to rozmyslel, protože nahoře v lesích Reinlebensbornu už to nebylo tak slyšet. Byla tam však slyšet pila. Nevěnoval jsem jí zprvu příliš pozornosti, ale nakonec jsem si uvědomil, že ten řezavý zvuk jde odkudsi z míst blízko mého bývalého působiště v táboře R3, odkud jsem se nedávno přestěhoval sem pod dub. A vycházely odtud i lidské hlasy, o nichž jsem se nejdřív domníval, že patří nějakým výletníkům. Nedalo mi to a šel jsem se podívat blíž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam uviděl bandu dřevorubců s celou rodinou a dětmi! Byli opravdu blízko mého bývalého tábora, byť ne přesně v něm. Leč kdybych byl teď nepřestěhovaný a stále pod břízou, měl bych po klidu a nervy totálně nadranc. Na cestě stál traktor s valníkem, na nějž nakládali poražené kmeny a o kousek dál dvě osobní auta. Později, když už odtáhli, jsem šel zkontrolovat, jaká spoušť po nich zbyla. Nebylo to tak hrozné, nicméně asi deset stromů zlikvidovali. Krásně jsem se přitom prošel, o samotě, v klidu a tichu, jako za starých mladých časů. Říjen je nakonec nejlepší měsíc. Je sice zima, ale aspoň chodí do lesa míň lidí. O víkendech je to sice horší, ale jak vidno, je třeba sem přece chodit každý den, už kvůli hlídání. Když dřevorubci odtáhli, udělalo se navíc krásné podvečerní ticho, požitek mu naslouchat. To si pak misantrop říká, že přece neudělal chybu, že šel do přírody i o víkendu, kdy lidáci otravují nejvíc. Teď v tom blaženém lesním tichu je vše zlé a lidské rázem zapomenuto.

Dočetl jsem poučnou knihu Periklovo Řecko. Sama kniha je ovšem také Czech-šmejd. Není pěkně zhotovená; stránky jsou sešity ke hřbetu tak blízko a natěsno, že vnitřní její okraje se nedají málem přečíst. Kniha obsahuje velké množství obrázků, což je dobré, ale odkazy na ně v textu ne vždy odkazují vhodně na ten správný. Knize bych vytkl rovněž jako obvykle mnoho tiskových a pravopisných chyb, ačkoli je pod ní podepsáno několik odborných poradců a odpovědných redaktorů, kteří však zřejmě nečetli, pod co se podepsali! Hlavně že jejich tituly jsou delší než jejich jména, ale nikde to vidět není. Pletou si tvary přivlastňovacího zájmena „ji“ a „jí“, pletou si měsidlo na víno jménem „kratér“ s „kráterem“ (asi sopečným), „nadsázku“ s jakousi „nadsádkou“ a jméno čínského myslitele Lao-c‘ je špatně napsané jako „Lao‘-c“. Jazyková úroveň tedy hrozná. Ta literární také nestojí za moc, což u literatury faktu tolik nevadí, ale přesto se mohla větší pozornost věnovat i obratnějším formulacím. Některé výklady v knize obsažené je nutno brát s velkou rezervou, například když se tam tvrdí, že Řekové neměli mnoho dětí, což prý je nutno přičítat sňatkům z rozumu a rozšířené homosexualitě. To je zřejmá vymyšlenost. Mám jiný názor. Jednak sňatky z rozumu jsou statisticky trvalejší, a tedy jistě i plodnější, než manželství uzavíraná z lásky, a za druhé při neustálých válkách, morech, zemětřeseních a vysoké dětské úmrtnosti, by málo rodících se dětí nestačilo nejen na přirozené doplňování obyvatelstva, nýbrž ani – a to už vůbec ne – na kolonizaci dalších území na pobřežích Středozemního a Černého moře. Tady tudíž rádoby feministický pokus o výklad dějin řádně přestřelil v odhadu. Vůbec je to celé divné; takové dějiny nikoli jak byly, nýbrž jak asi byly – v čemž může být podstatný rozdíl. Úsměvný, avšak zcela mylný je dále výklad gesta vztyčeného prstu jako prý „náš dlouhý nos“, když jde zřejmě daleko spíše o i nám dobře známý, prastarý, vrcholně obscénní, sexuálně agresivní posunek, znamenající „jebu tě“ nebo „strč si to do prdele“. Také výklad o filosofii předních řeckých filosofů mě neuspokojil a zanechal v pochybnostech o jeho správnosti. Někde je slátáno dohromady neslučitelné, například v kapitole o magii, kde se tvrdí, že se používaly probodnuté voskové a olověné figurky a destičky s nápisy, což je slátanina, vytržená odkudsi bez pochopení kontextu. Za prvé olověnou věc nelze jen tak propíchnout, a za druhé byly ty destičky, na něž se psalo, olověné, nikoli figurky! Někdo si zkrátka něco z něčeho špatně opsal a dělá chytrého, ačkoli je úplně blbý! Strašné. U tohoto typu publikace je to těžký hřích. Naštěstí se v knize nevyskytují ve větším množství obvyklé marx-leninské nejapnosti, i když určité náznaky o vyvyšování dnešního „sociálního pokroku“ tam učiněny byly. Mohlo to být horší. Ale dnes by to nebylo jinak. To, že například filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés nebo třeba dramatik Eurípidés jsou vyzdvihováni jako typičtí představitelé „řeckého zázraku“, ačkoli byli ve skutečnosti jeho největšími odpůrci a věrozvěsty zániku, podvratníky, rebely bez příčiny, protosocialisty a protokřesťany, je dnes, stejně jako v roce 1989, kdy kniha vyšla, naprosto běžné – lidužel. A není to vynález komunistů 20. století, nýbrž táhne se to dějinami už od závěrečné fáze helénství a pokračuje vesele dál křesťanským středověkem až do dnešní doby! Líbí se mi však cena té knihy: pouhých 80 Kčs! Dnes by takováto výpravná, bohatě ilustrovaná kniha v tvrdých deskách stála desetkrát tolik a byla by zfušovaná ještě víc.

Dočetl jsem také Carlylova Hrdinu jako božstvo. To už jsem na to sotva viděl, protože se setmělo. Procházka podél pláně se vůbec nepovedla, protože mi ji zkazil zase ten motorkář, který tu pořád rajtuje. Právě dnes, kdy jsem napočítal na pláni šest srn a jednoho zajíce – a přiřítí se blbec na mašině a všechno zaplaší a zkazí. Nadávám a přemýšlím, jak ho zabít a uniknout policii. Jsou chvíle, kdy se do té práce těším, protože aspoň budu mít peníze a budu moci na víkend vypadnout z města. Celý les zasmradil tím nečistým strojem! Ani po setmění se tady nedá procházet.

17. a poslední část >>>

<<< 15. část