Misantropovy stránky

Nyní vizte záblesk nejhlubší myšlenky. Neboť tak promlouvám Já, Misantrop. Nebojte se mne, nejsem člověk. Pocházím z krajů, kde není zvykem pojídat s gustem zamřeliny a pálit stromy. Vážím si jen takových bytostí, které mají co nejméně lidských vlastností, nejlépe žádné. O zbytek se domůže svých práv má strašlivá nenávist. Nietzsche zabil Boha – výborně. Teď zbývá jeho dílo dokončit a zabít také původce všech bohů a všeho zla – Člověka.

Nenávist, jedině osvobozující nenávist a zášť ke všemu lidskému! Neboť láska je to pravé a skutečné semeniště zločinu a drogové doupě lidstva! Nikoliv ta hříšná města zpustlých eroto-narkomanů, kde září do neřestné tmy ne-tmy neonová srdíčka jako někde v bordelu! Narkoman nebo erotoman – to je jedno. Konce jsou stejně samoničivé. Furt ta růžovoučká srdíčka jako u blbejch! Probodnuté srdce nebo hákový kříž – v čem je rozdíl? Ta lidská sídliště-hemžiště-smetiště, od New Yorku po nejzapadlejší papuánskou vesnici, jsou ohnisky nákazy nesvobody jako důsledek lásky, ne její příčinou! A je jedno, jak se všechny jmenují: jestli je to Sodoma-Gomora, Babylon, Hammeln, Kocourkov, Potěmkinovo selo, Zvonokosy, Dalskabáty, Staré Bělidlo, Southpark, Springfield nebo Shelbyville. Pro lásku lidskou i boží se pášou ty nejhorší zločiny. I pitomý kapsář je tedy pouhým lapkou z vilnosti. A násilnický prznitel nevinných panen je jen o něco dychtivějším vyznavatelem věrného milování a lásky nebeské, ve srovnání s běžným zákonodárcem, imámem, policajtem, pojišťovacím agentem nebo dějinným sjednotitelem národů, kteří dělají v podstatě to samé, jen déle a tedy umírněněji a tudíž nevykořenitelněji.

A masy, mají neocenitelnou podporu širokých mas. Proč je, dejme tomu, takový nacismus zakázaný a trestný, zatímco jiné podobně zločinné humanismy, ideologismy a církve jsou povoleny? Protože nacistů je nyní tak málo a byli kdysi hned po jejich porážce včas zakázáni. Proto lze tuto hrstku fanatiků držet na uzdě, poněvadž jich je málo. Navíc nynější celková špatná pověst tohoto hnutí zapříčiňuje ten důsledek, že nacismus již nepřitahuje téměř žádné inteligentní lidi, nýbrž jen zhulákané holohlavé opilce a primitivní pouliční rváče na úrovni podprimátů. Rozumný člověk se nehlásí k takovému zdiskreditovanému hnutí. Rozumný člověk nevkládá své naděje a svou moc do paktování se s lumpenproletariátem. To nemůže nikdy dopadnout dobře. Ale zkuste postavit mimo zákon a vystavit všeobecnému opovržení třeba takový islám s jeho miliardou potenciálních teroristů! Nebo křesťanství, které má na svědomí také mnoho zločinů nejen proti lidskosti, byť čert vem lidskost, ale hlavně proti přírodě a zvířatům! Ani komunisty nelze zakázat. Takových adeptů na kriminál nebo oprátku by bylo hodně. Ale zavřít nebo zlikvidovat je všechny není prostě uskutečnitelné. A v tomto duchu bychom mohli směle pokračovat, až by došli na řadu všichni malí provinční tyrani a úředníčci, kteří by kdy chtěli do něčeho vtisknout svou zmýdelnatělou pečeť a na něco obtisknout svoje inkoustové razítko. Takto bychom si vykoledovali nanejvýš nějaký druh krevní msty, nějakou fatvu, exkomunikaci, úřední popotahování, džihád, křížovou výpravu proti svobodě! A veřejné mínění by se postavilo proti. Ne ani tak „za něco“ tímto svým „proti“, protože nemá za co. Nehájí svobodu, ale pouze svůj nerušený klid otroka, jemuž je jedno, kdo je jeho pánem. Hlavně, že má svůj chléb a hry. Ale to už se vracíme tam, kde jsme byli.

Když už jsme u toho chleba, nutno podotknout, že ten už dávno lidem zdaleka nestačí. Křesťané děkují Bohu za požehnaný chléb náš vezdejší, dělník se lopotí, aby měl na svůj denní chléb, krajánci jídávají svůj chlebíček v cizině... bla, bla, bla... – a všechno to jsou dávno zasuté jazykové archaismy. Dnešní pořekadla jsou úplně jiná: „A co vlastně jíš, když nejíš maso? Ha ha ha!“ Životní úroveň se měří počtem zamordovaných a sežraných zvířat, ne tím, zda člověk nemusí trpět hlady a zda dostane denně svou skývu chleba. Moderní doba zná dokonce takové absurdní termíny, jako „odpírat si maso“, „trpět nedostatkem živočišných bílkovin“ a stvořila nový druh askety, jehož tzv. „postní pokrm“ (contradictio in adiecto?) se skládá „pouze“ z ryb. Taková je naše rozežraná doba, kdy je už pomalu normální mít cukrovku a nadváhu. Anorekticko-bulimická doba, která je posedlá nekonečným marným hubnutím a divokými žranicemi u televize. Konfucius prý jednou, uslyšev krásnou hudbu, zapomněl po tři měsíce na maso. No to je výkon! Já jsem v tom případě musel nejspíš uslyšet nějakou neznámou Nadhudbu, již normální smrtelníci vůbec nevnímají! To je právě ono: Tato Nadvnímavost, tyto Nad-uši, tyto Nadsmysly jsou tím, co mě nejvíce odlišuje od člověka. Ani hroši nemají tak tlustou kůži jako lidé. Neboť není jedno, co jíte a komu tím, a nejen tím, prokazujete úctu a komu projevujete sympatie! Záleží na tom velice! –

Křesťané a podobná verbež ovšemže své bohy žerou, všichni alespoň v symbolické rovině nějak přijímají „tělo páně“. To není můj případ. Já nechávám božskou podstatu zvířectví ve mne vcházet a ze mne vycházet čistšími otvory. Nejsem věřící nějakých zvířecích bohů, k nimž bych se modlil; ne, toto ryze lidské blbečkování, tento anankasmus lidských popletů je mi z duše protivný; tak se žádné zvíře nechová – a Já jsem zvíře! Říkám jen, že mé tělo oživuje stejná božská zvířecí prapodstata jako těla ostatních zvířat – to je všechno. Jsem více sám stvořitelem svého vlastního kultu, než v područí jiného. MISANTHROPUS SUM, OMNI HUMANI A ME ALIENUM PUTO (Jsem Misantrop, všechno lidské je mi cizí). Touto magickou větou jsem se postavil na roveň bohům, na roveň zvířatům, jsemť jako oni. A své bohy Já nejím. –

Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli. To věděli všichni velcí myslitelé starověku i novověku, od Buddhy, přes antické filosofy, až třeba po Schopenhauera, ze spisovatelů pak jmenujme např. G. B. Shawa či Anatola France, a samozřejmě H. D. Thoreaua. Všichni vynikali brilantním intelektem a nezvyklou dlouhověkostí – tedy pokud je někdo nezavraždil, nestihla je nehoda nebo pokud se od ostatních lidí nenakazili nějakou chorobou. Já jsem možná poslední, kdo to ještě dnes chápe a pro něhož je tento princip samozřejmostí. I naši sedláci, abychom nechodili pro příklad příliš daleko, „si dopřávali“ maso jen o svátcích, byť arci z jiných, méně vznešených pohnutek, zatímco ve středověkém Japonsku bylo požívání masa zakázáno úplně! – zřejmě pod vlivem buddhismu a všeobecného konsensu. To byl středověk! Samurajové, kromobyčejně vyvinutý smysl pro čest, pro zdvořilost, země uzavřená před cizinci, v období Tokugawa (1603-1867) dokonce zakázané křesťanství; neustálé války zajišťovaly, že se obyvatelstvo na takových poměrně malých ostrovech nikdy příliš nerozrostlo; pěstovaný cit pro krásu přírody, pro meditaci, pro sebezdokonalování, pro disciplínu, jemné filigránské umění a řemesla, vegetariánská dieta... Snad nejlépe vystihuje tehdejší ovzduší toto japonské přísloví: „Mezi muži jest první válečník, mezi stromy jest první sakura.“ Kde je tomu všemu dnes konec v Japonsku! Žel, dnes platí o Japonsku totéž, co řekl vévoda z Edinburghu onehdy o Číňanech: „Má to čtyři nohy, a není to židle, má to křídla, a není to aeroplán, plave to pod vodou, a není to ponorka. Potom vám garantuju, že Číňané to snědí.“ – Skvělé poměry, které vládly v medieválním Japonsku (až do modernistických reforem 19. století), mohly panovat i v Evropě, nebýt křesťanství. A nebýt vojenských hrozeb ze strany tehdejších Spojených států amerických a posléze i ze strany opačné, tedy z Ruska, mohlo se tradiční Japonsko, jako vzor pro všechny, zachovat mnohem déle, ne-li napořád – včetně té bezmasé stravy.

Vegetariánská, či lépe řečeno veganská strava, je také vzhlednější, barevnější, voňavější, chutnější, lehčí a rozmanitější než stále ty samé zahnědlé a zamřelé fádní flaksy masožroutů, nad nimiž se každým jemnějším duším zvedá žaludek. Avšak přineste si ve zdobně malované porcelánové misce čerstvě upravenou zeleninku: jaký to rozdíl! Srdce se na to jen směje a sliny sbíhají! Jak by i mysl nepookřála a nestala se jarou!

Nemohu se stále srovnat s myšlenkou na to, že někdo dokáže doma v bíle obíleném teplém chlévě vypiplávat domácí zvíře, hýčkat je, chránit je, hladit je a podstrojovat mu – a pak mu jednoho dne podříznout krk a sežrat je nebo prodat jinam na jatka. Pochopím lovce, kteří loví, aby sami mohli žít; pochopím dokonce i běžného spotřebitele, který se setká už jen s úhledně zabaleným produktem na pultech obchodů a který tak může předstírat, že neví, odkud se to maso bere; může si představovat, že třeba roste na stromě, když chce. Co mě ale nesmírně děsí je právě ta podlá cynická bezcitnost, která jako by ani nebyla z tohoto světa, ale spíš ze záhrobí; ta úděsná, hrůzu nahánějící vypočítavá cynická zrada, jíž se dopouští lidský vrah na svém důvěřivém zvířecím chovanci. Nedokážu prostě pochopit psychotickou mysl člověka, který si s bezohlednou krutostí promýšlí a plánuje do nejmenších podrobností všechny náklady a výdaje chovu nebohého zvířete a těší se už na zabíjačku, až si omastí hubu sádlem toho tvora, jenž k němu mezitím přilnul jako k svému druhu a příteli. Ten vrah to ví dlouho dopředu, připravuje se na svůj krvavý zločin, počítá dny, sleduje tučnění a bytnění a přírůstek na váze své nicnetušící oběti. Přitom také tento bezcitný zabiják si musí chtě nechtě vytvořit jakýs takýs blízký vztah ke své budoucí kořisti, byť by to byl jen vztah založený na pouhém zvyku, ba dokonce, opět zcela vypočítavě a cynicky, musí budovat důvěru a falešný pocit bezpečí onoho zvířete, které je určeno na porážku, aniž o tom ono něco ví. To proto, aby šlo bez odporu a bez hluku pod nůž. A ono jde, jde poslušně za svým pánem, dá se vést klidně na porážku, jako by šlo na jinou lepší pastvu, následuje svého vraha důvěřivě až na smrt, do poslední chvíle bez nejmenšího podezření. A pak se o tom důvěřivém, podvedeném tvorovi s velkýma smutnýma očima, v nichž se zračí samo nebe, řekne, že šel na smrt „tupě jako ovce“ či „jako to hovado“. Ale kdo je tu opravdu ten „tupec“ a kdo to „hovado“? Kdo, když ne člověk? To šlechetné zvíře, jehož blízkost uzdravuje a v jehož doteku se dějí zázraky? To po všech stránkách užitečné zvíře, jež je lepší než my a jemuž se tak podivuhodně podobáme? Ano, přesně tak! My jemu se podobáme, nikoli ono někdy nám, kdykoliv se nám to hodí. Měli bychom být našim zvířecím bratřím vděčni, za to jací jsou, za to, kolik toho pro nás dělají, za to, že vůbec někdo tak úžasný na tomto světě existuje, někdo, kdo nás učí správně žít a kdo nám připomíná, jací jsme mohli být i my, nebýt té naší nevyléčitelně choré mysli. Jak napsal francouzský sociální antropolog Claude Lévi-Strauss: „Přírodní druhy jsou dobré nejen k jídlu, ale také k myšlení.“ Chápe se, co je tím myšleno? Nejspíš ne. A tak dopouštíme, aby se děly nanejvýš pobuřující věci, při nichž neumírá jen zajaté a zotročené zvíře, ale i cosi uvnitř nás, co umírá spolu s ním. Většině lidí je totiž bližší jelito než duše. Ať jejich vlastní, nebo toho uondaného, uvláčeného, utýraného nebožáka, kterého se zákeřně chystají bodnout do zad. Ono zvíře otáčí se ve zmatku za svým pánem, jako se on, ten vrah, teď dívá na ně, avšak bez mrknutí oka, bez pohnutí brvou, bez výčitek, bez citu. Vidí ten strach, ten pohled, který prosí o záchranu, vidí ty záškuby, vidí ten zoufalý marný boj, slyší ten srdcervoucí nářek, vidí tu agónii trýzněné živoucí bytosti, nadané větším citem a širší duší než kdokoli z lidí. A nic to s tím podlým vrahem nedělá. Vůbec nic. Jen si možná řekne ono cynické: „Dosud jsem já živil tebe, a teď budeš ty živit mne!“ Ne, lidé nejsou nadáni citem. Jsou to tupé bestie, s nimiž nic nepohne, nic neotřese. Nejvíc dovedou brečet jenom sami nad sebou. Hluboce jimi opovrhuji.

Morální pojem a morální problém zvaný „kanibalismus“, jakož i mravní dilema z toho vyplývající, by se mělo vztahovat i na náš vztah ke zvířatům. A jestliže by shodou okolností bylo mala fide shledáno, že není prakticky možné a záhodné zahrnout i zvířata mezi své bližní, neměly by být jakoby „nalezeny“ a „objeveny“ též ty samé důvody pro opuštění našeho příliš citlivého přístupu k člověku – a vposled i k jeho masu? Nebesa by se nezhroutila nad tím „zvráceným záluskem“, kdyby kupříkladu taková cikánská pečeně byla „vyrobena“ ze skutečné Cikánky, tatarský biftek ze skutečného Tatara, anglická slanina ze skutečné Angličanky nebo čína ze skutečné Číňanky. Jsme v tomto směru zbytečně upejpaví. Víme, že v Číně popravují drogové dealery. Jejich mrtvá těla, plná chutné svaloviny, vnitřností a různých „tradičně léčivých“ žláz jdou přitom neužitečně vniveč. Já osobně bych takový nezdravý člověčí hnus nežral, ale jsem si jist, že by se našlo mnoho bohatých zhýralců, kteří by nelitovali jakkoli vysokých finančních prostředků na takovou exotickou krmi s příměsí zakázaného. Určitě lepší než kvůli této snobské prostopášnosti vybíjet gorily, tygry, medvědy, velryby a jiná vzácná zvířata. Takových „volně se pasoucích lidských dobytků“ je všude dostatek; a když ne, stačí si dát inzerát a zájemců, kteří se nechají samou láskou sežrat, je také přehršel.

Kanibalismus se v přírodě vyskytuje stejně často jako jakýkoli jiný druh přijímání živin. Nic neobvyklého. Ale člověk je předmětem takového falešného modlářství a jsou mu připisovány takové nadpřirozené vlastnosti, které ani v náznacích nemá, že pláčeme nad každým zmařeným lidským životem, nad každým vyškrábnutým potratem a nad každou neoplozenou kmenovou buňkou, byť by to všechno bylo sebebezvýznamnější, sebeškodlivější a sebepitomější. Polovičním kanibalismem by se dalo nazvat již třeba takové kojení mláďat nebo požívání placenty či vaječné skořápky, jak je zcela běžné u samic. Kojící samice rypouše sloního (to jsou ti tlustí mořští ploutvonožci) ztrácí dvě kila hmotnosti na každý kilogram přírůstku svého mláděte. Za tři týdny kojení je již tak zesláblá, že musí mládě opustit, jinak by zahynula. Samice jednoho druhu pavouka jde ještě dál: nabídne stovkám maličkých pavoučátek rovnou své vlastní tělo za potravu. A otec této rodinky se stal možná první vydatnou potravou oné těhotné pavoučice. Příroda se neošklíbá nad žádným soustem, i kdyby tím krvavým soustem měl být vlastní příbuzný nebo vlastní sourozenec. Ani nevábná lidská mrtvola neujde bystrým zrakům mrchožroutů, což člověk nerad vidí a považuje to až za jakousi nehoráznost a nemístnou opovážlivost, za což taková zvířata zahrnuje nespravedlivým opovržením a nejzazší nenávistí; asi zapomíná, že on sám je takový a ještě horší; že on sám si své kulinářské zážitky zpestřuje a umocňuje těmi nejohavnějšími druhy koření: totiž bezmeznými krutostmi k jakémukoli živočichovi. Bez této nelítostné soli v očích veškerenstva by mu snad nechutnala žádná krmě, ačkoli, slovy Plútarchovými, „mají tolik jiné potravy k obživě, leč sami se zbytečně potřísňují krví nevinných“.

Vše je na pokraji života a smrti. Obyčejný polibek (německy Kuss) je již polovičním kousnutím (slovensky kúsnutím). Jinak též francouzská pusa (bises) a španělský polibek (beso) jsou podobné německému i anglickému kousání (beissen, resp. bite). Sám sexuální akt je již napůl zápasem na život a na smrt. Je to akt násilí, ne lásky! Násilí je potom i tak trochu aktem lásky. (Lépe je to zjevnější např. u oboupohlavních hlemýžďů, kteří se v milostném zápalu šermují svými údy jako kordy. Vítěz tohoto boje, který první probodne svého milence a zároveň i soka, se stává otcem, poražený matkou.) Již sám porod je polovičním se zbavením života. V přirozených podmínkách, tj. bez medicíny, by pošlo mnoho lidských rodiček následkem porodu. Také mnoho dětí by se nedožilo dospělosti – v přirozených podmínkách ovšem, jenže ty už bohužel neexistují, ke škodě všeho živého. Dříve, ještě tak ani ne před sto lety, se říkalo břichu „život“. No a když tedy rodička slehne a zbaví se tak svého těhotenského břicha neboli „života“, je to také již poloviční smrt. I ženské měsíčky signalizují svým krvavým nachem cosi smrtelně vážného, co žaluje každý měsíc bledé bohyni Luně. Když se mi spustí krev z nosu nebo z dásní, je to neblahá předzvěst nějaké nemoci. Krvácí-li vagína pět dní a pak nikdo nezemře, neznamená to ještě, že si Luna, která podivuhodně řídí svými slapovými vlnami mnohé pozemské živly, nevybrala žádnou oběť. Vždyť nebylo počato dítě! A to je také částečná smrt!

Tzv. „lesní vrah“ Kalivoda, který v létě ulovil v lesích tři lidi, byl jen v podstatě na lovu a nyní trpělivě pyká za svou loveckou vášeň. Své ulovené kusy prý chladnokrevně dorazil ránou jistoty jako na popravě. To od něj bylo celkem šlechetné a humánní, že je nenechal dlouho se trápit. Dokonce si s nimi před smrtí popovídal, aby necítili strach – takový to byl dobrák od kosti! Maso svých obětí sice nezkonzumoval, ale myslivci přece také nezabíjejí jen kvůli masu. Zabíjejí často i jen kvůli trofeji nebo své bezcitné vraždění omlouvají pokryteckou lží o nutném snižování početních stavů přemnožené zvěře. Člověk, jako lovná zvěř, se k těmto účelům hodí nejlépe. Není vůbec ostražitý a plachý – a neskrývá se. Není na světě přemnoženějšího zvířete nad člověka. Je to snadná kořist, lehce dostupná, vyskytující se v mnoha a mnoha exemplářích a navíc je mimořádně škodlivá a neužitečná, takže rovněž jakékoli etické zábrany jdou stranou. Kalivoda vraždil možná jak z prosté lovecké vášně, tak i pro trofej a nakonec i z čím dál nutkavějšího pocitu přemnožení lidí, z jasného vědomí bezcennosti jejich životů a z vkrádající se potřeby něco s tím udělat. On sám o svých motivech zarytě mlčí. Někdy je totiž pravda tak strašná nebo tak mlhavá nebo tak triviální, že je lepší mlčet. Psychologové jsou bezradní před tímto přírodním úkazem. Ale jen proto jsou bezradní, protože si nedovedou vysvětlit, ani si jen představit, že by se někdo mohl začít chovat k nedotknutelnému polobohu jménem „člověk“ stejně jako ke každému jinému zvířeti. Tato myšlenka je prostě pro lidi nestravitelnou představou. Proto je to, jako možné vysvětlení té „kardinální záhady“, nenapadne ani ve snu. Takové nebezpečné a podvratné myšlenky si zakazují. Co kdyby přišly do módy jako nejnovější superhit! Já když jsem v té době, kdy „řádil“ lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji! Takhle by se mohli přede mnou tvářit pořád; nic jim tak nesluší jako strach ze šelmy – ze zvířete, které je mocnější než samozvaný pán Země. I tento slastný pohled do vyděšeného lidského ksichtu může být velmi silnou pohnutkou k vraždění! „Chci se ti přitom dívat do očí“, dí pomsta. Neboť duše posledního svobodného vlka se převtělí do ledví a žil krvelačného vlkodlaka.

Člověk – co to znamená? Jaký je etymologický význam tohoto zlopověstného slova? To je nějaký cikánský výraz pro „divného patrona“ – jako čóro móro? Nebo je to anagram jiného cikánského slova – čokl, což neznamená nic jiného než „bídný pes na guláš“? To mi řekněte! Podle mého soukromého pátrání po významu slova „člověk“ se jedná s největší pravděpodobností o složeninu slov „(každý) člen (rodu) jednotlivě“ (např. v antickém Římě znamenalo prý slovo homo – člověk – výhradně totéž co „svobodný muž“, tedy ani otrok ani žena). Proto je to tak odlišné slovo od množného čísla „lidé“! Proč došlo k tomuto zpronevěření, k této diskrepanci, v každém mně známém jazyce!, je záhada. Proč od jednotlivé existence přešel člen lidského rodu ať již pod souhrnný název „Člověk“ nebo pod název „lidstvo“, k hromadné existenci pod pomnožným jménem „lid“, „lidé“, to je také záhada. Možná bývaly doby, kdy nebylo tak samozřejmé, jako dnes, patřit automaticky k nějaké skupině lidí či vůbec k nějaké množině bytostí – lidských či nelidských. Kdysi, v naší zvířecí minulosti, to možná bývala výsada, ve světle dnešního stavu spíše pochybná výsada, ale budiž; výsada, již získat mohlo být těžké, přetěžké, spojené s různými zkouškami a úkoly, kdežto ztratit ji mohlo být lehké a náhlé – jako smrt. Ta je vždy snadnější a dostupnější než život. Dnes se však všechno převrací, ba již je všechno vzhůru nohama. Dnes je daleko těžší se lidstva zbavit, vymanit se z jeho zhoubných vlivů a žít jednotlivě, než se stát platným členem lidské společnosti. To je naopak až příliš lehké a jisté. Naše zvířecí minulost byla plná nejistot: nebyli jsme si jisti téměř ničím: životem, budoucnem, naším původem a naším směřováním; nevěděli jsme nic o tom, zda jsme „lidmi“ nebo „zvířaty“. Bylo to jedno. Na konci pozemské pouti člověka zbyla jediná jistota, která již není předmětem žádného smlouvání ani pochyb – jistota našeho konečného zotročení.

Znásilnění, jako jednorázový akt penetračního ukojení, je hned odbyto, ale znásilnění svobody je mnohem horší: oběť zažívá hrozné post-traumatické stavy a nezřídka umírá. Zabili veškerou volnost, denně ji zabíjejí, denně je na jatkách, každý den masakr. K tomu to vždy směřovalo. A nelepší se to, je to čím dál horší. Je to v nich, je to v lidech, je to v jejich zparchantělé přirozenosti, v jejich chlupatém přirození, v jejich lepkavé dotěrnosti. Znamená to nikdy nebýt sám, nemít na sebe čas, trávit život jako novodobý otrok ve dvanáctihodinových směnách prakticky jen za byt a stravu, snášet strkání zasopleného frňáku do našeho nedotknutelného soukromí, mít za zadkem neustále nějakého vztyčeného čuráka, navlečeného do taláru místo do šprcky, který má tu drzost ti říkat, co máš dělat nebo nedělat a radit ti, abys zůstával ohnutý s vystrčenou prdelí nebo s roztaženýma nohama, že je to ta nejpříjemnější poloha. Pro něj možná. Pro ně určitě. Pro mne nikdy!

A proto dím :

„Nenávist, jedině nenávist !

Seru vám na lásku !

Ta mne nezahřeje.

Copak se vás nikdy nezbavím,

Holoto protivná ?

Je mi z vás divná zima,

Jež nepookřeje.

Nenávist, jedině nenávist !

Seru vám na lásku !

Ta mne nezahřeje.

Přeji si lepší klima

Ptáčků zpěváčků radostný hvizd

A slůvka obdivná

Pro vás šel bych světa kraj.

Duj, větře, duj,

Fuj na lidi, fuj !

A hudbo sfér, ty hraj !

Jen nenávist, jedině nenávist !

Mé motto je jak prutu svist :

Menschenhass macht frei !“

I takové blbé, člověku podobné zvíře, jako je pes, je možno naučit různým kouskům a naopak odnaučit některým jeho zlozvykům. Ale člověk je ještě míň než kdejaký zablešený čokl, který někde v boudě kouše vaši starou odrbanou bačkoru. Člověka nenaučíš nic, leda tak bezduše opakovat slyšené, poštvat ho proti komu si vzpomenete – a dávat pac. Nic víc se nenaučí. A odnaučit ho nějakému zlozvyku je vůbec sisyfovská práce, neboť pro jedno zapomíná druhé a k starým omylům se vrací neomylně jako vrah na místo činu. Marná lásky snaha zabývat se těmito neuměle přetvořenými potvory se zdviženými ohony a s chlupy mezi prsty. Pes měl raději zůstat samorostlým vlkem z pustotou skučících bílých plání. Člověk měl raději zůstat milou skotačivou opičkou v tajemných stromovích džunglí. Pak by snad bylo všechno na svém místě a Já bych měl svatý klid. Ale chovat člověka jako dobytek a pěstovat si k němu jiný vztah než je obezřetný poměr k jiným šelmám, je mírně řečeno nemoudré. Šelma zůstane šelmou a parchant v rouše svatouščím nikdy nepřestane být člověkem, tímto nastrojeným zlým bubákem z afrických pohádek, který mění tváře a masky, ale všechny jsou stejně ohyzdné. Jsem skromný, stačí mi málo. Přeji si jen smrt – smrt člověka.

Neustále se mi vrací jeden přenádherný sen. Je to vidina tak jasná a živá, že vždy po probuzení hledám v paměti a v mapách, kde jsem ten idylický obrázek viděl, abych se tam, do té vysněné krajiny mých horoucích přání, mohl zase vrátit a zmizet v ní napořád. Zdává se mi o zapomenutém koutku přírody, kam dosud lidská noha nevstoupila. Zdává se mi o ztraceném světě uprostřed rozbouřených vod, kam člověk nemůže. Všude rozeklané skály s doširoka rozevřeným výhledem, členitý zalesněný terén s mnoha přirozenými úkryty – a pokoj a ticho a klid a samota. Vlastně je to místo velice podobné pevnosti, středověkému hradu. Je to taková má soukromá nedobytná pevnost. Pevnost Misantropa. Opustil jsem tedy krví zbrocenou pláž nenáviděné Novastošny a Lukanonu, abych zde nalezl neporušený ráj. Užaslí cestovatelé i dnes stále ještě nacházejí skrytá pralesní údolí, kde dosud nepoznaná zvěř žije v nevinnosti a beze strachu z člověka. Jen věčné snílkovství a hledačství má ještě nějaký smysl v tomto přelidněném totalitním světě. Je konec února, přilétají první skřivani a slunce již má třpytný svit blížící se vesny. Nuže, veď mě, mysl má, veďte mě mé mořské krávy k útesům neznámým! A lidé? Ti ať chcípnou!

Vlastně i v havraním hejnu se vyskytují skupinky jedinců, kteří se zabývají výhradně krádežemi toho, co ostatní sami nasbírali. I zvířata tedy mají cosi jako své „politiky“. Jenže u zvířat je všechno dobrovolné a komu se to nelíbí, může jít. V lidské společnosti je naopak všechno povinné a zakázané – a nikomu není dovoleno odejít. Svoboda a volnost, pravá volnost divokého zvířete, se nikdy v dějinách lidského společenství nezjevila. Nikdy jako hromadný fenomén, nikdy jako něco chtěného a podporovaného, vždycky jen jako trestuhodný nezdar a nevítané opomenutí, jako „nepořádek“ – a to ještě jen u jednotlivců a jako výsledek nehody, morové nákazy, přírodní katastrofy nebo dlouhé, vyčerpávající války, která přinesla celkový zmatek, prudký pokles populace a dočasné bezvládí. Jakmile se politické poměry stabilizovaly, přinesly s sebou opět konsolidaci nesvobody.

Nejhorší je však to, že systém vychází z každého ohrožení své existence vnitřně posílen; že vždycky na svou obranu před virózou anarchie vynalezne nové účinnější očkovací sérum; že po každém průstřelu svých obrněných zákonů a pořádků přidá svému opancéřovanému molochu byrokracie další ocelový plát. Tento tzv. „pořádek“, toto povodňové bahno, měnící svým dusivým objetím všechno živé a svobodné v odporně mazlavý adipocire, zanikne až s posledním člověkem. Dnes je Rakovina už tak dokonalá a rafinovaná, že dokonce dokázala i to, co bylo dříve pokládáno za prakticky nemožné: namluvila lidem a přesvědčila je, že teď už je všechno v pořádku a že jsou svobodní tak, že už to ani víc nejde.

A bývá-li někdy politika jasnozřivě a podezřivě spojována s organizovaným zločinem, pak to není až tak daleko od pravdy. Politika sama je organizovaný zločin. Nic jiného než zločinné spiknutí za účelem krádeže, omezování osobní svobody, vydírání, vyhrožování a ohrožování na životě. Už staří Řekové říkali, že μακραι χαι τον βασιλεον χειρες (vládcové mají dlouhé ruce). Je to ještě horší: oni mají nejen dlouhé ruce, ale také dlouhé prsty, takže jim leccos zůstane za nehty.

další část >>>

<<< předchozí část