Dokonce už se otírají svými špinavými dušemi i o události staré dva tisíce a více let a podrývají a ryjí jako svině zahrádkářská na podzim! Už hanobí a překrucují i slavné IMPERIUM ROMANUM, jako všechno, co je velké a co je převyšuje! Upravují si historii podle potřeby. Tak například v jedné hollywoodské slátanině o událostech kolem ukřižování Ježíše Krista prožívá římský kopiník jakoby „morální muka“ (to „určitě“!) z toho, že bodl svým kopím Nazaretského do boku, a říší se lavinovitě šířil nový neodolatelný kult křesťanského vytržení a lásky, jemuž římská moc lítě, avšak marně, zbraňovala. Strašnej doják! Nejsměšnější byla ovšem postava císaře Caliguly. Herec byl schválně načesán tak, aby jeho účes připomínal čertovské rohy a jeho věčně rozlícená tvář se křivila ďábelským šklebem. To všechno by bylo moc pěkné, až na jednu dosti podstatnou historickou nepřesnost: K ukřižování křesťanského „spasitele“ došlo zhruba na přelomu dvou letopočtů, jenže v té době nevládl v Římě Caligula, dokonce ani jeho předchůdce Tiberius, nýbrž všemi ctěný božský císař Augustus, který vládl ještě celkem osvíceně, zavedl např. různé reformy a stabilizoval Římskou říši po četných občanských válkách! A ten ještě o křesťanství ani o jeho představitelích prokazatelně nic nevěděl; nevěděl nic ani on, Augustus, ani Tiberius, ani Caligula, ani jeho nástupce Claudius – až Nero byl dlouho dlouho potom poprvé konfrontován s prvními křesťanskými nepokoji a rozvraty, tedy žádný Caligula, ten nikdy žádné křesťanské problémy a revolty neřešil a nemusel řešit! Jenže historická skutečnost se filmařům nehodila do krámu, oni potřebovali tyrana na trůně a k této roli se Augustus příliš nehodí. Tak místo něj tam „šoupli“ šíleného Caligulu! Já nevím, co se to děje s tímhle světem, ale to to vážně nikdo nevidí?
Když se zfilmuje něco o Hitlerovi, tak je to – nenapadá mě lepší výraz – debilita na entou, která nemá se skutečností absolutně nic společného a všechno se tam schválně převrací v opak, pro pobavení vládnoucí chátry, nikoliv pro poučení. Ve filmu například Hitler týrá psy, ačkoli ve skutečnosti měl psy často raději než určité lidi; počíná si v rozporu se známými fakty zbaběle, hloupě, nevzdělaně a nekultivovaně, dokonce úchylně a sexuálně perverzně; není schopen žádného lidského citu ani lásky; ženy a děti se mu vyhýbají, třebaže ho ve skutečnosti měly rády, pak je posílá na smrt a podobně; kam přijde, tam pokazí svými náladami, svým křikem a svým otravným fanatismem každou zábavu atd. atd. No, samé výmysly. Hlavně na něm za každou cenu nevidět nic dobrého, aby se neřeklo, že jsme (a byli jsme!) na jeho straně, že? Že stejní lidé, kteří se k němu modlili, nenechají na něm nyní nitku suchou. Jako kdyby se mu nikdy nepodařilo získat ve volbách přes 11 milionů hlasů! Co by za to dali naši dnešní jaloví politici, kteří jsou všichni oproti Hitlerovi takhle maličcí, kdyby mohli disponovat voličskou základnou, početnou jako celá Česká republika! Hitler byl možná diktátor, prahnoucí po moci, ale alespoň měl nějakou vizi, věděl, co chce a jak toho dosáhnout, a tvrdě a upřímně za tou svou vizí šel, kdežto dnešní politici, kteří by také byli rádi alespoň malými diktátoříčky, žádnou vizi nemají a jde jim jenom o moc či ještě lépe o snadné a nezaslouženě privilegované živobytí, protože poctivě se živit nehodlají. Dokud Hitler vítězil, byl kdekomu dobrý, ale jak začal prohrávat, nenáviděli ho. Jó, jó, tak už to holt chodí na tom světě, kde vládne jen nevděk a zrada. Už Napoleon si trpce postěžoval, že nemá přátel, jen jeho úspěch je má. A proti Napoleonovi se nakonec také spikla mohutná koalice evropských mocností...
Už i starověký Řím jim leží v žaludku! Je to arci pochopitelné: Římská říše byla světovládná, vyspělá kulturní velmoc, do jisté míry vzor pro nacistickou třetí říši a určitě pro Mussoliniho fašistickou Itálii. A navíc této velkoleposti dosáhl Řím stejnými bezohlednými a zarputilými metodami (mimo jiných přísným vnitropolitickým režimem, tuhým pořádkem, otrokářstvím a vojenskými výboji), jaké pak používalo i např. hitlerovské Německo. Přesto dosud si nikdo soudný nedovolil zpochybňovat oprávněnost výsluní, na němž se hřeje celý antický starověk, včetně Řecka a Sparty, a to dobré, co z něj pro nás vzešlo. Nebo chtějí tito Prométheovi, Spartakovi a Ježíšovi následovníci, ty všelijaké blbé pradleny Charpentierové, ti různí kočí opilí, ti šupáci netalentovaní a závistiví, tento vpravdě rudý, zdegenerovaný, humanistický mor, podkopat samy základy evropské civilizace? Skoro to tak vypadá. To si ostatně uvědomoval i Adolf Hitler. Proto z něho udělali ďábla, největšího zločince a masového vraha všech dob, ačkoli to vůbec není pravda; na tom trvám a neodvolám!
Kdyby se jim to aspoň povedlo, zničit lidskou civilizaci na matičce Zemi, to bych byl rád, to by bylo vysvobození! Jenže oni jsou schopni vyprodukovat akorát tak virvál, bordel, německy wirrwarr, nikoli toužebnou anarchii! A ne že by se jim to nedařilo! Výsledkem tak není ani divokost, ani vyspělá kulturnost, ani život, ani smrt. Taková polovičatost se mi hnusí.
Dějiny se falšovaly odjakživa (vítězové je falšovali), ale kdo se dlouho a dopodrobna zajímá např. o druhou světovou válku, o to, co jí předcházelo, co následovalo, jaké důsledky z ní a z jejího výsledku povstaly, o dějepis vůbec, zjistí nakonec, že málokteré historické období podléhá tak masivní dezinterpretaci jako právě doba nacismu/fašismu. Nejsem zdaleka jejím zastáncem. Nejsem ale také slepý a blbý a ledacos si dokážu dát do souvislostí. A nemám rád, když mě někdo uráží zřejmým lhaním. Tím to totiž vždycky začíná a končí.
Nacismus, Hitlera a druhou světovou válku obestírá doposud taková posvátná hrůza, že vyřkne-li kdokoliv jakoukoliv pitomost, lež, pomluvu, nesmysl či nepřesnost k tomuto ostře sledovanému a stále ještě třaskavému tématu, všechno dojde sluchu, neodváží se nikdo odporovat ani polemizovat. Je to démonické tabu. Posvátný zákaz. Lež je košer. A pravda je dokonávající vykrvácené dobytče s podříznutým hrdlem, z něhož si rudá chátra zaživa odřezává kusy masa. Existuje skryté přesvědčení, že lidé mohou žít v klidu a míru jen ve lži, nikoliv v pravdě, jen v otroctví, nikoliv na svobodě. Jestli je to tak, pak ať se raději navzájem vyvraždí, třeba to pak půjde lépe! Kolikrát až žasnu, co všechno si různí pisálci dovolí napsat či říct, jaké do očí bijící nesmysly, hloupé cynické urážky inteligence a laciné senzace, že jim není hanba! Vědí totiž, že si nikdo netroufne s nimi polemizovat, protože jinak by takové troufalce čekal společenský propad, moralistní odsouzení, mravokárný lynč nebo dokonce vězení. Někdy se mi zdá, jako by ti bezostyšní nactiutrhači pera a slova zkoušeli, kam až mohou se svým lhaním zajít, co si můžou vůči nám, pravdivým, dovolit; jako kdyby chtěli poslední zbytek čestných lidí vyprovokovat k nějaké neuvážené reakci, která by je pak mrzela a která by je odhalila, jakožto dosud skrytá individua, nebezpečná svým rovným charakterem dnešní postmoderní zkažené společnosti. Příkladů lží by bylo na tisíc, vlastně z každé publikace by mohla vzniknout jiná nová kniha plná lží a omylů. Tak například co mě z poslední doby nadzvedlo, abych přece jenom uvedl jeden stylový příklad za všechny: Hitler údajně cvičil každé ráno před otevřeným oknem s pružinovým siličem svalů proto, aby při přehlídkách vydržel držet pravičku vzpřímeně, a podobné nesmysly: Všechno prý bylo špatné, nemoderní, zpátečnické, zločinné, krvavé, zvrácené a megalomanské, jako kdyby to dnes bylo jiné a lepší, a co je nejhorší, mstí se i na nevinných dětech, takže např. syna Hermanna Göringa nazývají sprostě jeho „produktem“, děti Alberta Speera nutí zapírat otce, jiné děti, synovce, vnuky a příbuzné bývalých nacistických pohlavárů nutí k jednoznačným odsudkům apod. Je to nechutné. Jak říkám, nepěkných příkladů by bylo na tisíc, příkladů, jež dokládají jen malichernou mstivost a nízkou závist méněcenné lůzy. To ukazuje nejlépe, kdodnes vládne, kdo ovládá veřejné mínění, neboť komunisty ani socialisty, kteří jsou stokrát horší, nikdo nešikanuje za jejich neméně zvrácené názory. A socialisté jsouhorší než komunisté! Jsou!Názorně to dosvědčují např. tehdejší plány Varšavské smlouvy na invazi do západního Německa: mělo být navázáno spojení a spojenectví nikoliv se západoněmeckými komunisty, nýbrž se sociálními demokraty! Ano, ano, přesně tak! A ti jsou teď u vesla. Když Spojenci zabavovali nacistický majetek, dostali se k němu, jak jinak, zase němečtí sociální demokraté! V Británii dnes vládnou díky lůze labouristé a židobolševik Karl Marx tam byl nedávno vyhlášen největším Britem. To jsou konce! Komunisté jsou většinou už jen pomatená partaj naivních snílků v důchodu, ale skutečně nebezpeční jsou socani, kteří k dnešnímu datu ovládají a kazí celou Evropu, půlku Ameriky, Afriku a převážnou část Asie a Arábie. Tam, v Arábii, se jedná v podstatě o židobolševismus v bledě zeleném (barva islámu je totiž zelená), vzešlý ze široké základny tradičních abrahámovských náboženství. Komunisté potom dnes slouží hlavně jako strašák.
Politici všech ostatních stran potřebují tohoto strašáka. Naoko a navenek jsou jakoby „nesmírně“ antikomunističtí, ale v kuloárech a v zákulisních jednáních jsou pak s nimi jedna ruka. Potřebují se navzájem. Sice se pořád jakoby hádají a o něco „strašně“ důležitého se až do krve přou a spílají si, ale jak dojde na lámání chleba a na rozdělování funkcí, platů a postů a sinekur, dokážou se najednou „přímo zázračně“ shodnout a táhnout za jeden provaz. Proti mně ovšem!
Pomocí strašáka komunismu se jim stále ještě daří dostávat lidi k volební šaškárně. Kde ani odvěké strašidlo anarchie už nezabírá na politikou znechucené občánky, mlžný přízrak komunismu je spolehlivě zažene opět jako bezhlavé stádo k volebním urnám. Také se jím dají vysvětlit všechny nepořádky a vůbec veškeré zlo. Kdysi za vlády církve byl tím užitečným strašákem ďábel, na nějž se sváděla existence „zla“ na božím světě, nyní se straší čertem komunismu – a satanáš socialismu zatím vesele vládne! Tak je to!
Vystoupí-li potom v naší tzv. „Hyde Park society“ vedle tisíců cvoků někdo skutečně věcný, se závažným sdělením a varováním, není stejně brán vážně. Cvok nebo prorok, všechno jedno, to je mimo rozlišovací schopnost člověka. Závažnost, ryzost a hloubka sdělení už beztak nikoho nezajímá. Nikdo nerozpozná blouznivé nesmysly od jakkoli očividných, zato však nepříjemných pravd. Všichni se dají příliš lehce svést. Lživou propagandou, veřejným míněním, reklamou. Jen opravdu inteligentní a vnímavý člověk okamžitě pozná, když se mu lže a když ho chce někdo podvést. Jenže lidé nejsou až takto inteligentní. Nikdo takový neexistuje. Nechtějí se vůbec ničím znepokojovat. Kassandřiným věštbám nikdo nikdy nevěří. Svět se chce hlavně bavit. Svět chce být klamán, a tak je klamán. To platí jak v Hyde Parku, tak i v celé společnosti. A neplatí se penězi, i když o peníze jde vždycky až v první řadě. Platí se ztrátou ideálů, dříve tak přehnaně zdůrazňovaných a právě tak ztrácených. Nicméně o peníze přijdete také.
Ba ne, peníze se dají využít jen jako výkupné. Výkupné za volný čas. Neboť mít na všechno dostatek času je základ vší suverenity mysli a veškeré svobody bytí. Je pravda, že většina lidí si s volným časem neví rady a tráví jej třebas netvůrčím a prázdným čuměním do bulvárních novin a na nepodnětné stupidní televizní show, ale to je konec konců každého věc, čím se kdo baví, každý podle své duševní úrovně, nebo, jak krásně řekl Goethe, „každý trhá ovoce ze stromu vědění jen z té větve, na kterou dosáhne“. A rostoucí stupidita lidstva je vlastně dobrá věc, poněvadž lidstvo oslabuje.
Stupidní televizní „reality shows“ pro stupidní blbce mě neurážejí ani nerozčilují – jen se na ně prostě nedívám. Bohatě mi stačí k vytvoření obrázku, zahlédnu-li kousek těchto odporností při zapínání videa nebo při neopatrném surfování po TV kanálech. To slovo „kanál“ je více než příhodné. Neboť co misantrop spatří a uslyší, není nic než kanál a žumpa. Nechápu, že je někdo celý den mezi lidmi a pak si doma pustí program, kde zírá zase na ty samé blbce, jichž se zřejmě dosytosti ještě nenabažil a kteří jsou blbí až tak, že neumějí třebas ani vyjmenovat česk(oslovensk)é prezidenty.
Já jsem celé dny sám a že bych právě dychtil patřit na nějakou odpornou Rakovinu, to bych netvrdil. Naopak: čím déle je nevidím, tím větší hnus pak ve mně vzbuzují. Otevřu-li si okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a potěšil se výhledem, a ten výhled mi zkazí nějaký chodec, blbec s mobilem přitisknutým u palice, nebo hůř: nějaký soused, s odporem a s klením se odvracím, zavírám okno, zatahuji žaluzie, zatloukám okenice, nasazuji sluchátka, zalézám zpět do zimního pelíšku.
Moji sousedi jsou totiž taky pěkná verbež: jeden nás shora pravidelně vytápí vodou, když usne ožralý ve vaně, načež se potom dušuje, že za to nemůže, zatímco u nás kape voda ze stropu jako v krápníkové jeskyni, ale on nic, on je jenom blbý člověk; druhý doma neustále něco kutí, bouchá a vrtá do zdí, že už musí být jeho byt proděravělý jako ementál; jednou se takhle dokonce provrtal až na nějaký hlavní elektrický kabel, takže vyhodil na půl dne pojistky z celého domu; další se po něm ve vzácné sousedské výpomoci člověčí, takže už jsou na ten bordel dva a v baráku je virvál jako někde na stavbě; třetí je pořád venku před domem s čoklem, kterého nechává celý den štěkat; čtvrtý chodí domů z hospody s tak agresivní opicí, že jsem ho jednou musel důrazně upozornit, aby se do mne nenavážel, nebo že mu dám přes držku, za což mě teď paradoxně nejvíc nenávidí nikoli on, nýbrž, kdo ví proč, jeho manželka; jindy nemohl v podroušeném stavu odemknout, a rozbil proto dveře; pátý hulí z okna tak často a mocně, že nemůžu ani otevřít okno, kdy chci, abych se nalokal trochy čerstvého vzduchu a porozhlédl se po venku, aniž bych neměl celý pokoj zasmrádlý od tabákového kouře; další při potkání na schodišti naschvál ani o kousek neuhne stranou, jiný se na mne dívá jako na vraha, další neodpovídá na pozdrav, další na mne volá anonymně policii kvůli rušení nočního klidu, ačkoliv jsem spal a ten divoký mejdan při otevřených oknech pořádal můj mladší soused zdola atd., atd. Samé „radosti“ mi poskytují moji „milí“ sousedé. Může se mi někdo divit, že na ně mám alergii? A nejen na ně, ale alergii na všechny lidi? Když si představím, že podobné situace se opakují ve všech společných domech světa, tak bych se nejraději přestěhoval někam na opuštěnou samotu na kraji zemské pevniny, kde lišky dávají dobrou noc – nebo nejlépe rovnou na opuštěný ostrov.
V létě jsem si holt navykl na blažený život lesních samot a teď v zimě prožívám tady ve městě cosi jako malý civilizační šok. V létě jsem byl volný a šťastný jako divoké zvíře; Hvozd bylo jméno mého bratra, Doubravka se jmenovala má sestra; mohl jsem si pět, spolu s básníkem Antonínem Sovou:
Napojen světelným jasem, svěžestí horských míst, prostoupen silicí sosen jsem jak vzduch lesní čist.
Ano, byl jsem „jak vzduch lesní čist“; má družka se zvala Studánka, můj druh slul Pramen; ale teď v zimě jsem obklopen jen samou lidskou špínou, jež kalí vřídlo duše mé; špínou, již se snažím od sebe zapudit, seč to jde. Sere mě tohle pitomý maloměsto, tenhle pitomej barák! Škoda, že naše rodina nezůstala bydlet na vesnici v dědově stavení. Tam by mi bylo lépe, než tady s tou pakáží všude okolo. Nechci své sousedy ani vidět. Je mi z nich zle. Když jdu ven, dlouze vyhlížím oknem a špehýrkou a zkoumám sluchem, jestli je tzv. „čistý vzduch“, abych nemusel nikoho z té chamradě potkat. A když už se to stane a není vyhnutí, hledím bez pozdravu, bez pohledu na ně rychle proběhnout chodbou a zabouchnout jim před nosem a za sebou dveře. Nenávidím je, natož abych se ještě na podobně odporné zjevy díval byť jen v televizi. Všichni jsou stejní, jeden jako druhý. Všechno jedna verbež.
„Big Brother“? Toto Orwellovo slovo pro vševidoucí oko státu je výrazem celého lidského stáda, ne jen jedné reality show. „Big Brother“ je totéž co „Rakovina“. Platilo to plně již v „titulním“ roce 1984, dnes (v roce 2005) to s rozvojem techniky platí dvojnásob – a bude hůř. Celý svět bude nakonec jedna velká globální „Čína“. Přelidnění, státní dohled a kontrola totální, svoboda a samota žádná, ale žaludky naplněné a hlavy prázdné, takže všichni budou „spokojení“ a „šťastní“. Všichni žijeme v jedné velké globalizované čínské vile. Zažívat to na vlastní kůži a ještě se na to koukat v televizi, „bavit se“ tím, kterak banda blbů předvádí v plné nahotě vzorce lidského sociálního chování? Pěkně děkuji za nic! A „VyVolení“? Já bych navrhoval jinou reality show: „VYHLAZENÍ“! Na to bych se díval rád.
Přírodopisné filmy jsou také takovou „reality show“. Ale zatímco na zvířata je radost pohledět, člověk v záběru skryté kamery budí jen děs a opovržení. Kdyby se měly dokumenty ze života lidí natáčet stejně nepokrytým a surovým způsobem, jakým se točí filmy ze života zvířat, nebylo by možné takovýto typ pořadu ani odvysílat, protože co by divák uzřel, bylo by jen pro otrlé oči pornografických sadomasochistů a cenzura by takovou hrůzu ostatně ani nepovolila. Zakazují se i daleko přívětivější a umírněnější náhledy na lidskou realitu. Namátkou zmiňme například hysterii, jaká se strhla kolem Pasoliniho filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Zděšeni na nejvyšší míru bychom byli, i kdybychom jen hypoteticky srovnali satelitní snímky povrchu Země z pravěku s těmi dnešními. Mimozemšťan, neznalý pozemských poměrů, by si nejspíš pomyslel, co za zhoubnou nemoc se to tady šíří. A měl by bohužel pravdu.
Reality show nepotřebují komentáře. Jsou výmluvné až hanba, neboť lidé lidi moc dobře znají – móc dobře! – a nepotřebují žádný zasvěcený výklad, který by jim ozřejmil, co vidí. Pro ně je to jako dívat se do zrcadla. Pokud by už museli sáhnout do nádobíčka interpretace, pouhá pravda by se z toho kukaččího vejce nevyklubala. Byla by to jen neochmýřená lež, která by doširoka rozevřeným červeným zobáčkem žadonila o potravu. A lidé by se mohli strhat, aby holátko-lež nezaniklo na úbytě!
Přírodopisné filmy však popisný komentář potřebují. Zde je alespoň částečná lež nutná. Jednak by lidé nepochopili viděné, protože to samozřejmě neznají – neboť přírodní svět je jim přirozeně cizí – a za druhé je jim nutno určité přírodní jevy a určité projevy chování zvířat jaksi dovysvětlit, připodobnit jim je k jejich lidskému obrazu, polidštit je, předsunout jim před jejich zaslepené, tupozraké oči odpovídající navyklou čočku, aby jim „špatně“ nerozuměli. Já za svou osobu bych tedy žádný komentář nepotřeboval, spíš naopak: někdy jsou ta průvodní slova takového rázu, jako kdyby vypadla odněkud z 50. let – jenže předminulého století! Nebo jako by se Darwinovy objevy propadly o sto, dvě stě let nazpátek do karteziánského pojetí přírody jako bezduchého stroje. Tudíž je tento naroubovaný hybrid plný „boje o přežití“, „nevědomých instinktů“ a „vědeckých záhad“.
„Boj o přežití“! To je spíš tzv. „akční“ termín pro zvýšení atraktivity, než terminus technicus toho, co se skutečně v přírodě děje.Kdyby se takto popisovalo chování a život lidí, mysleli bychom si asi, že jde o silvestrovské vydání, nebo že se musel někdo asi notně zbláznit. „Boj o přežití“? Touto militaristickou hantýrkou se nicméně kdysi skutečně mluvilo, i pokud šlo o lidské bytosti! Opravdu! Dnes už by to znělo směšně, tak jako to mně zní směšně, mluví-li se takto o nelidských bytostech, ale kdysi bylo sousloví „boj o přežití“ skutečně všedním výrazem, nad nímž se nikdo nepozastavoval. Dokladem toho je např. moje stará protektorátní učebnice němčiny, kde se muž nevrací domů z práce po celodenní dřině, alébrž po celodenním „boji o živobytí“! Ano přesně tak! A kdo nevěří, ať si vzpomene na doby nedávno minulé, kdy neprobíhala na polích sklizeň obilí, nýbrž „boj o zrno“, což neznamenalo, že by někdo po někom střílel kvůli pár zrnkům žita, jak by se dalo usuzovat podle toho zavádějícího výrazu „boj“, nýbrž pouze to, že se přetáhla přes korbu nákladního vozu plachta, aby se zrní nesypalo ven. V takové trivialitě spočíval tedy ten velkohubý, dramaticky znějící název „boj“!
„Boj o přežití“? Ale prosím vás, vždyť je to směšné: Někdo před sto lety napíše nějakou blbost do učebnic, a všichni to pak bezmyšlenkovitě opakují jako skalní ozvěna. Ale i ten rozezvučený kámen dokáže po čase umlknout nebo pozměnit nesmyslné halekání typu „Jak se máš, Rakousko?“ na smysluplnou odpověď „-ouzko, -ouzko...“. Jen u lidí to trvá věky, než se opraví omyly. Učebnice dějepisu se přepisují bezmála každých deset let, s každou změnou režimu nebo s každou změnou společenského ovzduší, na což jsou lidé kabrňáci, to jim jde, na to jsou vynalézaví až hrůza, ale učebnice přírodopisu, tj. nauky, která je stále živá, stále otevřená, stále nedokončená, stále skýtající a odhalující nová a nová tajemství, ta ustrnula v konzervačním nálevu jako zrůdné dvouhlavé embryo.
„Dobré“ a „špatné“ vlastnosti zvířat jsou v přírodopisných filmech blbě připodobňovány k lidským, jako by to „lidské“ bylo nějakým měřítkem „dobroty“ či „zla“. Použije-li náhodou, z nezbytí, nějaký tvor nástroj v podobě větvičky či kamene, je to málem vědecká revoluce, a hned je ten tvor „podobný lidem“ a „inteligentní“, jako kdyby nebyl inteligentní i bez toho užití nástroje. (Pravda je ostatně úplně někde jinde: ne v inteligenci, nýbrž ve schopnostech. Nástroje používá nejvíc takový tvor, který je nejneschopnější obejít se bez této pochybné dovednosti. Používání nástrojů je výrazem jisté nedostatečnosti toho kterého živočicha, nikoli důkazem jeho inteligence. Že je někdo sdostatek inteligentní totiž velmi zhruba dokazuje již tím holým faktem, že je vůbec naživu! Pak by byla ovšem inteligentní celá živoucí příroda, a ne jen jeden hloupý, leč o to víc namyšlený, lysý blbeček, který si nárokuje inteligenci jen pro sebe!)
Pak tu máme ovšem stále ty samé staré nesmysly o údajném „potravním řetězci“, jako kdyby opravdu někde v přírodě existoval nějaký ocelově neporušitelný lineární systém výživy, který by předem vylučoval jakoukoli možnost, že dravec se sám může kdykoliv stát kořistí a že malá ryba nemůže nikdy sežrat velkou. Nesmysly, samé nesmysly!
Stále to zdůrazňování věčného boje zvířat za přežití – přesně podle rčení „podle sebe soudím tebe“ – jako kdyby si zvířata nikdy nehrála, nikdy neodpočívala, nikdy nežila v míru a nikdy nezažila pocity štěstí. Takovýto realističtější pohled na život zvířat by snad „pán tvorstva“ nestrávil. Neboť jen on je na špici a jen on má tudíž právo na štěstí! Skutečnost je však mnohdy právě opačná, neb je to člověk, kdo je v přírodě nejnešťastnější a kdo musí stále bojovat o holé přežití!
Stále to zdůrazňování „nutnosti“ zvířat trávit většinu času krmením: v opozici ke komu? Ke „šťastnému kulturnímu“ člověku? To snad ne! A co mají asi tak ta zvířata celý den dělat? Vyhledávat zbytečné konflikty? Vršit ze svého trusu hromádky až do nebes? Stavět pyramidy? Ničit svoje životní prostředí? Najít si „pořádnou práci“? To by to dopadlo, kdyby byl každý takový hlupák jako člověk! Že se zrovna on vyvyšuje právě z této pozice! Zavřete člověka do supermarketu plného jídla – a uvidíte, že se i on bude většinu času zabývat ožďubováním a ochutnáváním té přehršle rozmanitých pochoutek! Pro zvířata je příroda právě takovým prostřeným stolem – na truc a k závisti člověku, který je tak nepodařený, že si svou potravu musí pracně vydobývat. Když je v létě venku plno lesních plodů, také strávím hodně času krmením – a není to kvůli nějaké mé podřadnosti, či nekulturnosti, natož kvůli nutnosti: je to prostě dobré a rozkošnické.
Tlupa mladých nadržených samic honí pohledného samce – a hned je to „přírodovědná záhada“; zvířata si hrají a dovádějí jen tak pro radost, ale „vědecký duch“ žasne: „Jak si vysvětlit toto chování, jaký účel mu přisoudit?“ Stáda zvířat chodí na jistotu na míle daleko za čerstvou pastvou a neomylně dorazí k napajedlu, a ten vědecký tvor, jenž nadobro ztratil kontakt s přírodou, se nemůže vynadivit: „Jak to dělají? Jak to dokážou?“ Záhady, samé záhady! Ale kdyby se mohli tito nevědomí všeználci zeptat těch zvířat, a kdyby jim ona mohla odpovědět, stejně by nevěděla, jak takovou samozřejmou věc vysvětlit tupému patvoru, jménem člověk. Bylo by to jako vysvětlovat barvoslepému, jak to děláme, že poznáme a odlišujeme jednotlivé barvy. Jednou bude člověk už natolik odtržený od přirozeného světa, že se bude podivovat zvířatům, jak je možné, že od sebe rozeznají den a noc, aniž by se podívala na digitální hodinky. Však již dnes se mnozí lidé raději kouknou na počasí do zpráv, než by jednoduše otevřeli okno a vyhlédli ven.
Descartovo nelehko smazatelné dědictví, jež se drží lidského nazírání na přírodu jako klíště – a stejně tak mu pije i krev – je i onen nesmysl o tom, že jen člověk si uvědomuje sama sebe a přemýšlí o sobě; že jen člověk má vědomí. Když pak tímto zřejmým nesmyslem oblbnutý přírodozpytec vidí např. slona, jenž ohmatává za podivného ticha kosti svého zemřelého soukmenovce, a když ještě ke všemu – ó hrůzo hrůz! – vidí toho slona, kterak se mu řinou slzy z očí, pak je celý vědecký svět zmaten, řka: „Skoro to vypadá, jako bychom měli před sebou tvora, jenž si možná uvědomuje sám sebe, svoji smrtelnost a asi pociťuje i cosijako žal.“ – Jaké „skoro“, jaké „možná“, jaké „asi“, jaké „cosi jako“! Co jsou to za nesmysly! Takto podivovat se může jen naprostý blbec nebo velmi velký pokrytecký lhář. Celé je to nesmysl. Možná že právě člověk nemá nic z toho, co tak rád upírá ostatní přírodě, jinak by tak nemluvil! Kdyby žádná dýchající bytost (v sanskrtu „prání“) nebyla vybavena vědomím, nikdy by neožila z tzv. „mrtvé“ hmoty (ale i ona žije!); nikdy by se nic nenaučila, nenajedla by se, neunikala by smrti, nevytvořila by si žádnou z těch víceméně složitých soustav reflexů a pudů, jimž karteziánství a ještě i moderní neodarwinismus nepřisuzují vědomí. Ach ano: klíč je v tom slově „nepřisuzují“; neboť člověk chce zůstat soudcem, aby mohl soudit jiné „prání“ a vyvyšovat se nad ně svými odsudky. Přepište si konečně učebnice, blbečci! Takhle to není, vy lžete!
Takzvaná „reality show“ nezobrazuje skutečnou realitu, je to zase jen představení, jen hra na realitu. Muselo by nám být ukázáno všechno z reálného života lidí, přesně jako při filmování zvířat. Muselo by nám být vyjeveno v celé nahotě a do nejmenších detailů, jak lidé serou, chčijou, mrdají, rodí, jak se mezi sebou zabíjejí atd. Zkrátka všechno to, co dělají normálně, když si myslí, že je nikdo nevidí. To by byla pravá reality show. Ale jak říkám: zatímco u zvířat se jedná o romantický, poetický, estetický, harmonický a uklidňující snímek, u lidí by šlo o děsuplný horor, jemuž by se vzpíraly naše vnitřnosti, jakož i veškerý náš biofilní soucit. Takové přímé estetické srovnání života zvířat a lidí by bylo více než nežádoucí. To by lidská Rakovina nikdy nepřipustila. Nikdy nesmí vyjít najevo, že počínat si a žít jako divoké zvíře je lepší a vkusnější než plácat se životem jako ubohý člověk. Lidé nikdy nemohou připustit nezkrášlený pohled na sebe sama, zbavený všech líčidel, iluzí a obvazů. Neboť pak by se poznalo, že člověk není v žádném případě, jakkoli a čímkoli, nadřazen zvířatům, nýbrž že je hluboko pod nimi; že lidé jsou choroba, dočasný nádor na kůži Země.
Přírodopisné filmy popravdě také nezobrazují přesnou realitu. Jsou tam mnohdy umně naaranžované scény, které by se nikdy normálně nestaly, nebo aspoň ne v tak rychlém „akčním“ sledu. Viděl jsem nebohou myšku, zakoupenou kdesi ve zverimexu, kterak ji vhodili do vody přímo před chřtán vodního hada. Režisérské „akční“ sestřihy jsou plné napětí, vzrušení a bojových scén, stěsnaných do třicetiminutových dokumentů, které nesmějí nudit. A tak se i tam skutečnost trochu poupraví pro krvelačné oko divákovo. Ve skutečnosti se v přírodě dlouho nic neděje. Na rozdíl od filmu musíme dlouho trpělivě čekat, než se kdesi mihne nějaký tvor, a namísto „věčného boje“ zná příroda naopak dlouhé chvíle klidu a míru. To je ovšem pro tak neklidného tvora, jakým je člověk, příliš velká nuda. On potřebuje válečný vzruch, loveckou kratochvíli, tragické momenty, krev. Potřebuje si údajnou brutalitou přírody ospravedlnit brutalitu svou.
