Plivanec na rozloučenou - 5.
Tak jsem se dozvěděl, že ten nedomrd Mareš, který napsal knížku o Yettim, by popřípadě nebyl proti, kdyby se podařilo dostat Yettiho živého nebo mrtvého a to i v tom případě, že by ho museli zabít. To je hajzl! Drž se, Yetti!
3. únor - Člověk je rozumově vyspělý asi jako dítě. Dokonce i u takových lidských jedinců, kde každý předpokládá rozum, jej někdy nenajdeme. Řeč je o vědcích. Tak například: objev, jak využít uvolněnou energii atomového jádra, byl s pravou dětskou naivitou nezodpovědně předán verbeži. To je přece naprosto neslučitelné s vyspělým rozumem! Jaké to mělo a má následky, všichni víme. Jaké následky to bude mít, to tušíme. - U všech objevů a vynálezů je to téměř totéž. Jak se dostanou verbeži do jejich humpoláckých pracek, je to katastrofa. - Patří jistě k verbeži ten, kdo říká, že atomová energie je neškodná. Jen vyspělý rozum chápe, že radioaktivní odpad se nebezpečně hromadí a že jednou může přijít doba, kdy se ta Pandořina skříňka otevře. - Vývojová řada opice - člověk - misantrop snese srovnání s řadou embryo - dítě - dospělý jedinec. - Člověk, který dostane do rukou technické vynálezy, je jako dítě, jemuž dáváme na hraní sirky. - Stejně tak je člověk kolektivu stále dítětem, držícím se máminy sukně, zatímco misantrop je dospělý jedinec, který je samostatný a v životě dokáže stát na vlastních nohách. - A jako vědci, střežící své objevy před zneužitím verbeží, tak i Já si chráním svá tajemství a neodkrývám nikdy před žádným člověkem moje nitro. Na to mám dost rozumu. Jen tahle knížka to činí, ale tady mě chrání anonymita pseudonymu.
6. únor - Nenávist osvobozuje, láska zotročuje. Kdo nedovede být sám, ten je vždy připraven ochotně snášet třeba i každodenní bití, ponižování a vorání s sebou, jen aby si ho někdo všímal. - Druhý typ někoho, kdo nedovede být sám, je ten, kdo zase potřebuje někoho bít, ponižovat a vorat s někým. - Obyčejný rozhovor, debata nebo jiné komunikování není nic jiného než hádka, v lepším případě monology. - Plivu na lidstvo. Nadchází čas rozhodnutí. Ten čas je obsažen v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. To rozhodnutí už bylo učiněno. V okamžiku, kdy mi nenávist k lidem otevřela oči, vidím pohostinnou náruč volné přírody, volající po návratu ztraceného syna. - Divočina je spravedlivější než lidská civilizace. Zákon džungle mi úží dech, ale takový je zákon rovnováhy, síly, mládí a krásy. Lidi jsou daleko horší. - Nejradši bych se rozběhl hned. Mé zraky se stáčejí za sluncem, na jih, do teplých krajin vína, datlí, fíků, pomerančů, mandarinek, oliv a vždy zelených macchií. Do země Olympu, mírných zim; do řeckých horských lesů s výhledem na moře a s otevřenou volnou cestou do Indie nebo do Afriky. - Chtěl bych se upamatovat a opět se naučit, co civilizovaní lidé zapomněli: naučit se nacházet obživu v šiškách, bukvicích, žaludech a v dalších lesních plodech; naučit se dobývat jedlé kořínky, jíst kůru stromů a jehličí, pokud jde o zimní období - v létě není o výživu nouze. - Chtěl bych získat, či spíše potvrdit znalost, jak se správně chovat za deště a v noci a v zimě. - Chtěl bych se umět vůbec pohybovat v divočině tak, abych přežil a hlavně, abych se dovedl úspěšně vyhýbat lidem. Lidi jsou ze všech tvorů nejnebezpečnější. Sním romantický sen o tom, jak ostatní zvířata, až si zvyknou na nového obyvatele lesa, který je nepronásleduje, nebudou přede mnou prchat a pro mne to už taky nebude nic neobvyklého. Pro mne je však lepší, když zvířata přede mnou prchají jako před smrtí, než aby na mě útočila jako na kořist. Chtěl bych se volný potulovat a víc už nepoznat lidskou špínu. Nemám jinou možnost. Čím dál víc lidských věcí se mi protiví. Začínají se mi protivit už i knihy: dívám se na ně jako na něco, co kazí oči. Protiví se mi i vysedávání v uzavřených místnostech. Je to nutnost, co mě volá ven a pryč. Je to vnitřní hlas, který uvnitř řve a nedá si pokoje, dokud mi nepomůže se vysvobodit a nevrátit se už mezi lidi. Znám lidi moc dobře. Proto by i fingovaná sebevražda nebo nehoda byla dobrá na zmatení stopy. Návrat do přírody se vším všudy! Že je to nemožné? Říkám vám, že mě neznáte! Půjdu třebas až na hranici mezi životem a smrtí, abych zjistil, jestli je to možné, nebo ne! A když ne, tak to budu aspoň vědět z vlastní zkušenosti a nebudu moct říct, že jsem se o to nepokusil. Ale i potom se budu snažit z vydobyté pozice vytřískat co nejvíc pro můj pud svobody a v ničem neslevit. Je v tom velmi málo vědomého snažení. Je to skoro pudová záležitost, když nepomyslím na stříhání vlasů a na holení vousů. O co je příjemnější chodit bos než v botách? Každý bez přemýšlení potvrdí, že je lepší spát pod širákem. Nikdo nepochybuje o blahodárných účincích pobytu v přírodě. Kdo by neměl rád tropické ovoce? To není výplod šíleného mozku, to je otázka instinktu, který mě pudí pryč z betonových bludišť, pryč z drsného severu zpátky, odkud jsme se zatoulali. A tak hledám, protože nic jiného mě netěší. A Já se musím těšit ze života, abych mohl žít. Nikdy jsem se nijak zvlášť rád nemyl. Vlastně se jenom sprchuji po cvičení, abych byl trochu otužilý. Nevím už skoro, co je teplá voda. A teď se dovídám, že prý mytím (koupáním a sprchováním) se odstraňuje ochranná vrstva pokožky! Co když je smrad z nemytého těla jen jakýsi odlišovací pach zvířete? Ovšem uznávám opodstatnění vodní hygieny v kolektivu. Jakou má však váhu, když si uvědomíte, čím je pro mne kolektiv? A další: Sterilita nedovoluje organismu vytvářet obranné látky atd. Mezi lidmi není přirozenost, není tam svoboda a všechno pudové je potlačováno. Proto mi moje svoboda umožňuje oddat se instinktu a ten mi zase našeptává, že svoboda je v samotářském životu v divočině. V duchu se směji všelijakým těm vědátorským teoriím o tom, co a kolik by měl člověk jíst. Dovedu si lehce představit, že je někdo tak ochromen, co do instinktivního poznávání a co do vůle samostatně jednat, že potřebuje nějaký životní itinerář. Jenže recepty na život, jako: denně vypít 1,5l tekutiny, jíst třikrát denně apod., to jsou podle mě bláboly. Pít se má jen, když je žízeň a jíst, jen když je hlad. To je jednoduchý návod zdravého instinktu, a ne nějaký takový vyseděný výplod mozku. Stejné je to s tím, co jíst. Zase si tělo samo pomocí instinktu vynutí dodávku tolika a takových živin, které skutečně potřebuje a nemusí se obracet na stránky vědeckých publikací o radu. V praxi se to projeví tak, že dostanu na něco chuť. Mám vrozenou nedůvěru k těm potravinářským prefabrikátům, o nichž ani jeden neví, co za chemikálie do nich dali. Taky asi nedostanu chuť na maso, právě jako nedostanu chuť zabít zvíře, které mi nijak neubližuje. Zaznamenávám u sebe nebývalý vzrůst vitality od té doby, co naslouchám citu. Který tramp se rád vrací z víkendového pobytu v přírodě zpátky do města? A to jenom kvůli penězům, bez nichž by se neuživil!
8. únor - Už jednou jsem se zmínil o "haciendě", lesním doupěti dětství. Už je po ní. Podle stop ji mají na svědomí dřevaři. V těchhle hustě osídlených oblastech se dá těžko najít nepřístupné místo pro lesní úkryt stabilního typu. Všude pařezy označují frekventovaná místa. Důvodů, proč blíž k rovníku, je víc. Za další je to zdejší chladné podnebí a poměrně chudá flóra. A navíc zvětšující se ozónová díra, která co nevidět postoupí až sem. Tedy útěk před smrtí nebo před oslepnutím nebo před odsouzením k domácímu vězení a k zákazu vycházení na ničivé ultrafialové záření. Tedy prodloužení života. Jenom ke Středomoří je to odtud zhruba 1000 km vzdušnou čarou. To znamená, že když denně urazím pěšky přes 10 km v průměru (počítám nemožnost postupovat za deště otevřenou krajinou), tak mi stačí k překonání vzdálenosti jedno léto! Skoro si přeji, aby mě začali pronásledovat verbíři. Bylo by hned o důvod víc, abych se vydal na osamělou cestu vstříc svobodě a životu. Miluji život a nenávidím civilizaci. Maskot civilizace je pro mne panák v brýlích a v kravatě. Ten módní doplněk je pro mne totéž, jako kdyby někdo nosil na krku oprátku. A opravdu. Ten vztah kravata = oprátka je symbol krutě pravdivý. Miluji život, plný život, život, plný svobody, a ne pouhou umlácenou existenci (když ne rovnou smrt), kterou mi nabízí civilizace kolektivismu a ozónové díry. Kdo by prahnul po umírání? Nebojím se smrti, té nekonečné prázdnoty, ale chci žít. Ještě jsem nic neužil. Miluji život a svobodu a nenávidím lidi. Dokonce mi nemůžou být ani lhostejní. Ve společnosti lidí by ze mne byla brzo poloopička lori, která zuřivě napadá příslušníky jejího živočišného rodu. Ale spíš by se dalo říct právě o lidech, že jsou jako loriové. Taky na sebe útočí a taky žerou všechno živé, na co stačí. Všechno, co se přemnoží, přináší devastaci. Utíkám do zdánlivé nadlidskosti. A přece v tom není kouska sebezapření. Z lidské perspektivy je to jen zdání a přelud. Nemožnost, hrdinství, šílenství? Blbost! Moje pojmy se shodují s lidskými pojmy. Jsem Misantrop, protože kriticky a bez skrupulí pohlížím na lidi. Stejně takovou kvalitu má i moje asexualita. To je vše. Samozřejmě, že mám povědomost, že lidi se baví vyděláváním peněz a že peníze je uspokojují, ale ne mě. Už to vydělávání peněz je spojeno s činností, která mi nesedí: styk s lidmi. Proto je pro mne lehčí odejít od lidí. Ne, že bych nevěděl, co s penězi. Ohó! Jenže má to háček. Za peníze si nekoupím svobodu. I kdybych koupil nepřístupný ostrov s panenskou přírodou, s hojností rajských plodů a s přívětivým klimatem, nezbavilo by mě to daní a obtěžování úředníků. Pro někoho maličkost, pro mne nepřekonatelná překážka! Je mi snazší být snílkem či hrdinou či šílencem, než řádným občanem. Samy peníze jsou urážlivé, jak jen kýč dovede. I kdybych nakrásně mohl vydělat peníze bez styku s lidmi, nesnesl bych pomyšlení, že mě přitom někdo jiný okrádá a vydělává na mě. - Ještě k tomu taková verbež! Nenávidět verbež a nechat se od ní tahat za nos, to by bylo opravdu silný kafe! K vydělávání peněz mi taky chybí čas a vůbec ochota k takové činnosti. Znám mnoho zábavnějších způsobů, jak trávit čas.
10. únor - Zastánci manželství se snaží dojmout manželské páry, které se hodlají rozvést, poukazováním na utrpení dětí, ztrácejících rodinu. Chtějí je tak přimět, aby zůstali spolu, ačkoli oba vidí, jak je to nesmyslné a nudné. Já jsem vždycky trpěl spíš tím, že je náš rodinný cirkus kompletní.
Prý je to se mnou čím dál horší, protože mám u sebe v pokoji skoro celé topné období (tedy většinu roku) vypnutý radiátor ústředního topení. Ale k čemu topit? Je to nepřirozené. Radši se teple obléknu, aspoň když vyjdu z domu ven, není to takový extrémní teplotní rozdíl, který zahajuje chřipkovou epidemii. Po setmění (tedy většinu dne) skoro nesvítím. A k čemu svítit? Nemám chuť kazit si zrak nepřirozeným umělým světlem. Prý je to se mnou čím dál horší, protože tu sedím potmě, ale Já se nebojím ani tmy, ani myšlenkových dobrodružství. Prý je to se mnou čím dál horší, protože rád ohryzávám syrovou zeleninu. A k čemu ji vařit? Vařením ztrácí chuť a přirozenost, mrhá se energií a časem. Syrová strava je přirozená a zdravější než vařená. Dokonce je to vědecky doloženo. Střední Evropa je další nepřirozenost, co do místa k životu. Většinu roku chladno a zima, většinu dne tma, malá rozmanitost za syrova poživatelné stravy - jedna nepřirozenost za druhou! A to jsem se mohl narodit jako Eskymák! Brr! Prý je to se mnou čím dál horší... - a to ještě není všechno!
11. únor - Populární umělci jsou ti, jejichž díla si může každý vykládat po svém. Tohle nemá platit o mně. Filantropové by měli při četbě mých prací dostávat nervový záchvat. Nikdo si nesmí myslet, že to v podstatě myslím dobře. Nebylo by to pravda.
Kdyby lidi tolik nebláznili za Ježíšem Kristem, nikdy by nemohl upoutat moji pozornost. Je to typicky lidské, že se takový chcípák mohl stát bohem. Stejně tak by si lidi mohli vybrat za boha kteréhokoliv chovance ústavu pro tělesně postižené nebo z ústavu choromyslných a mentálně retardovaných. Aspoň kdyby to byl kulturista... - u něho se ptačí mozek jaksi toleruje.
Kromě lidí neznám žádné jiné tvory, kteří tolik holdují utrpení a smrti. Člověk se svými sebevražednými tendencemi nemá konkurenta. Jedině snad se mu blíží chobotnice, která po vyvedení potomstva přestává přijímat potravu a umírá, ale ta aspoň svou smrt nevnucuje okolní živé přírodě, jako to dělá člověk. Kéž by lidi byli jako chobotnice!
Přichází doba, kdy stav životního prostředí na Zemi bude takový, že příští generace budou litovat, že se narodily a proklínat ty, kteří je přivedli na svět!
14. únor - Z chlapce se stává chlap teprve tehdy, když se dokáže vyhnout vojně. Mně se to nepodařilo dva roky.
Na dobročinnosti není nic ušlechtilého. Je to právě tak chladně účelná a obezřelá vypočítavost, jako cokoliv jiného. Když přede mnou upadne vetchá stařenka a Já jí nepomůžu na nohy, vystavuji se nebezpečí, které mi hrozí od morálně uvědomělých kolemjdoucích.
Když někdo uvěří, že se všechno zlé obrátí v dobré, uchlácholí ho to a nenapadne ho, že taky všechno dobré se obrací ve zlé.
17. únor - Kdo nosí na krku křížek, ten tam může nosit klidně i oprátku. Když jsou na hrobech kříže, můžou tam být klidně i šibenice. Komu visí na stěně bytu kříž, ten může zrovna tak dobře spávat v rakvi, sedávat v elektrickém křesle nebo nosit na nohou "španělské boty".
Bojím se, že upadám do nebezpečného nadšení, ale ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, nevidím pro sebe jinou možnost, než za poslední peníze koupit stan, popřípadě i teplejší spacák a vydat se za sluncem do teplých krajin. Slunce! Na slunci hned okřívám a samým blahem mžourám očima jako kočka. Chce to jen jediné a asi nejtěžší: vypěstovat si schopnost nacházet potravu ve volné přírodě. Připadám si jako nějaké zvíře v rehabilitačním středisku. Jenže Já musím být víc než zvíře. Já mám vůli! Připadá mi celý můj dosavadní život jako dějiny lidstva s jeho neuvědomělými začátky, přes jeho chyby a omyly, až k jeho prozření. Teď nastává doba, kdy předstihuji lidstvo. V Austrálii začínají první přírodní lidé obydlovat prales, i když si ještě myjí vlasy šampónem, na rozdíl ode mne. Nejenže si neumývám vlasy, ale ani si je nečešu. K tomu si vůbec nečistím zuby, a to už od té doby, kdy mě nějaký návrat do přírody ještě ani neovanul. To dokazuje, kam se od začátku ubírám. Bude mi však snášet jistou nevýhodu pionýra v obklíčení civilizace. Kdo se dnes odpoutává od lidí, přestává být člověkem; nebere se na něho zřetel jako na občana s právem na život a pod ochranou státu: stává se psancem a lovnou zvěří. Za to ale nemá žádné povinnosti. Tak jsem napřed; jako kdybych měl nějaký úžasný a rychlý dějinný metabolismus. Na co jiní potřebovali milión let, mně stačí jeden rok. Můžu se živit pouhým sběrem, když celé generace mých předků pracně dobývaly potravu na polích a v zimě se udržovaly naživu z uskladněných zásob? Nedočkavě očekávám jaro, protože v takovéhle tuhé zimě nemůžu provádět tenhle experiment. Potřebuji jít ven a zakázat si brát jídlo doma, aby mě hlad donutil najít potravu v přírodě. Když jsem prvně ochutnal jehličí, nechutnalo mi. Ale třebas je to jen proto, že na ně nejsem zvyklý nebo že jsem neměl ten správný hlad, který, jak známo, je ten nejlepší kuchař. V duchu se ptám, jestli je pravdivý ten příběh o Maresjevovi, který se plazil nekonečnými lesy, živě se stromovou kůrou a šiškami. Zvířata dokážou takhle přežít a Já ne? To bych rád věděl proč! Určitě je za tím jen lidská otrocká pohodlnost. Jestli se mi podaří můj návrat do přírody, budu si do smrti děkovat, že jsem objevil v lidech verbež, což mi umožnilo všemu lidskému nedůvěřovat. Jestli se mi to ale nepodaří, budu lidi ještě víc nenávidět za to, že zavedli svůj druh tam, odkud není návratu. A to trvá pořád dál a pořád víc účinně!: tím, že lidi zahánějí přírodu dál a dál; tím, že ji stále víc oklešťují a zamořují. Třeba voda: zanedlouho to s ní dopadne tak, že už se nebude dát pít ve volné přírodě, a tak bude člověk donucen k závislosti na čistírnách. A až se ozónová díra rozšíří nad obydlené části světa, a lidi budou smět vycházet na slunce jen ve skafandrech, budou poroba a závislost člověka na civilizaci definitivně zajištěny.
Lidský imperialismus, který postavil člověka do úlohy vládce nad přírodou, je příčinou zákonitého protitlaku, jenž člověka z jeho trůnu taky svrhne. Nic ve vesmíru není totální nebo stálé. Vzájemné působení sil vytváří zdravou rovnováhu. Život nemá rád totalitu. Jak nedostatek, tak i nadbytek mu škodí. Čím víc se kyvadlo vychýlí do jedné strany, tím víc se vychýlí při zpětném pohybu do druhé strany. Čím víc tedy člověk drancuje přírodu, tím víc bude on sám drancován. Tak asi vznikli masožravci. Býložravých už bylo tolik, že se na všechny nedostávalo potravy, a tak ti agresivnější z nich začali požírat slabší. Toto je stvoření světa! Žádný žoviální stvořitel, ale růst života a interakce sil! Duše neexistuje. Všichni jsme jako listí na stromech: rosteme (kyvadlo se vychyluje na jednu stranu), abychom opadali (kyvadlo se vrací zpět). Listí zetleje a definitivně zmizí. Vyroste zas nové listí, ale už to není to, co minulého podzimu opadalo na zem. Žijeme, abychom žili, nic jiného v tom není. Když zemřeme, shnijeme a dáme tak život jinému životu, ale nikdy se žádné z našich Já nevrátí, tak jak se to vykládá v teoriích o stěhování nebo o vzkříšení duší. Kdo si tohle uvědomí, ten si teprve začne pořádně vážit života, toho ojedinělého a prchavého okamžiku (ve srovnání s kosmickým časem). Pak už je těžké mrhat s ním a zacházet s ním jako s trvalým kapitálem a rozdávat jej na všechny strany. Když na jaře uvidím první hmyz poletovat, je to pro mne zvláštně vzácné a cítím jakousi radost z jeho pozorování. Ale v létě, když je hmyzu moc, leze mi už na nervy. Možná, že kdyby lidí bylo málo, tak bych je nenáviděl míň nebo bych k nim vůbec žádnou nenávist necítil. A asi by ani nebylo proč je nenávidět, protože v malém počtu by nenadělali takovou paseku. Čemu se dobře daří, ať rostlina, nebo živočich, to se rychle množí, což vede k tomu, že dusí zase něco jiného, co ve vlastním zájmu vyvíjí tlak proti tomu. Čím víc lidí bude, tím víc jich bude muset zemřít. Čím víc lidí bude, tím bude jejich život těžší. Prostě se o to ostatní síly postarají, přičemž je nelze zničit, protože jsme všichni se všemi (všechny síly) vzájemně propojeni a protože existence ostatních sil umožňuje existenci naši. Pro odstranění utrpení by bylo možné předejít předčasné smrti i těžkému životu: redukcí porodnosti. A je lepší udělat to dobrovolně, než čekat, až budou násilně působit utlačené síly, čekající jen na vhodný okamžik. Lidi jsou jak nerozumné děti, které se nacpou bonbóny, až je jim z nich špatně. Ale lidem se může dobře dařit bez toho, že by to dávali najevo hemžícími se caparty. Opačně ne. Lidí je moc a ostatní síly už působí: přemnožení = pohlavní choroby a hlad; devastace přírody = živelní katastrofy a civilizační choroby; hromadění se lidí na jednom místě = epidemie a agresivita.
Žádnou společnost není možné udržet v chodu bez zákonů. Není to dostačující důkaz toho, že člověk není v podstatě žádné zoon politikon čili tvor společenský nebo aspoň důkaz toho, že ne všichni lidi jsou takoví? Kdyby byli všichni lidé tak hrozně přirozeně společenští, museli by být donucováni k dodržování zákonů? Jak to, že mravenci a včely nepotřebují policii?
18. únor, Léta Misantropova 26 - Učiteli náboženství se zpravidla stávají ti polepšení legrační pánové, kteří před školami dříve na děti laškovně rozepínali své kabáty.
"Kdyby všichni lidi..." = nejnesmyslnější hypotéza.
Slzy osamění = počátek vší tyranie; krev sebevraha, řinoucí se z žíly, proříznuté jeho vlastní rukou poté, kdy už svůj sadismus nemohl uplatňovat na někom jiném.
21. únor - Ženské si často stěžují na chlapy, že nemyslejí na nic jiného než na sex. Přitom kdyby to tak nebylo, nikdo by si na ně v dobrém ani nevzpomněl. Ženy často vyčítají mužům větší zájem o sex a jejich motýlí přelétavost. Nikdo však ženám nevyčítá jejich zájem o mateřství. Sex se považuje za cosi nemravného a nízkého, zatímco mateřství je vyzdvihováno. A přitom jedno se neobejde bez druhého. Je to pochybný dualismus: sex jako hanba - rodičovství jako poslání (někdy se kryje se slovem posrání). Je to takový lidský evergreen (v podstatě však nevergreen), stále tatáž lidská slepota. Neboť na konci dobra lze vidět jen a jen - zlo. Narození dítěte provázejí radost, úsměvy a spokojenost, ale na druhém konci lze zahlédnout další hladový krk a další zabrané místo v přecpaném lidském hemžení. Sex bez oplodnění, asexualita, homosexualita a další deviace, prostituce, onanie, bezdětnost, potrat a mužská nechuť k otcovství jsou v opovržení jako zlo. Kdo má však zdravý zrak, nestižený krátkozrakostí z četby morálních věd, ten jistě spatří na konci těchto všech zel - dobro. Dobro v podobě zdravé, početně vyvážené populace. A znovu se rozcházím v názorech s celým lidstvem, které se posmívá teploušům a lesbičkám, zatímco Já jim chvalořečím, jako chvalořečím každé vyváženosti. Oni ve skutečnosti nejsou nemocní, oni jsou zdravé výjimky. Je potřeba stále víc těchhle výjimek, aby mohlo být bezbolestně zastaveno sebevražedně překotné množení lidí. Láska k lidstvu a přehlížení pravdy zavádí vše živé do strašlivých útrap. Příroda není dokonalá. Je sice nesmírně životaschopná, ale její život je kvantitativní, nikoliv však kvalitní. Příroda obdařuje živé tvory pudy a city, které někdy pomáhají přežít a někdy jsou slepé. Pro zkvalitnění života je misantrop postaven do úlohy šachisty, který každý jednotlivý a zdánlivě sebeprostší tah promýšlí mnoho tahů dopředu. Příroda našeptává:
"Množte se, ať váš rod se zvětšuje na věčnost."
Jenže nezáleží na kvantitě rodu, ale na jeho kvalitě. To každý jednotlivý příslušník rodu je nadán psychikou a nervovou soustavou, ne rod; ten necítí dopad mnohosti. Lidi jednají tak, jako kdyby to bylo právě naopak: jako kdyby rod mohl být šťastný, když se zvětšuje a jako kdyby jednotliví členové rodu necítili bolest ani štěstí. Příroda se žene bezhlavě za vytvářením víc a víc životů jen proto, aby vznikala kvantita na úkor kvality. Odpovědnější lidi zakazují zabíjet zvířata, ohrožená vyhynutím, ale zabíjejí bez skrupulí, zbytečně a často jen tak pro pobavení zvířata, jejichž početní stav je buď kontrolován, nebo je velký. A přitom nezáleží, jestli nějaký živočišný druh vymře, ale záleží víc na každém jednotlivém životě! Japonci, když mají zabít živého tvora, tak mu vzdávají čest. Jako kdyby právě tohle živý tvor potřeboval! Živý tvor chce žít! To je to jediné a nestojí o nějaké lidské šaškárny! Člověk vystavuje na odiv svou lásku ke zvířatům tím, že zabíjí jiná zvířata.
"Ná pi pi pi pi ná!"
Babička sype v zimě ptáčkům do krmítka zrní a přidá jim k tomu... - sádlo. Jejich láska ke zvířatům je jen jedna z možností, jak je využitkovat. Příroda nemá smysl ani pochopení pro jednotlivý život, zajímá ji jen celek. Nicméně, moje chápání plného a velkého života dává za pravdu vůli jednotlivců před vůlí celku, živému jednotlivci před neživým rodem. A tady se právě střetávají moje názory s názory kolektivistů. Rovněž všechna učení o nesmrtelnosti duše nebo učení o stěhování duší považují za větší pohromu zničení veškerého života, než zničení jednotlivého života. Ona říkají:
"Co na tom, že zahyne jeden život! Zbývá jich ještě dost, kam se duše může vtělit (nebo: "Tělo zemřelo, ale duše žije dál, tak jaképak neštěstí!")."
V zásadě si tedy mohou spiritisti a kolektivisti podat ruce na dotvrzení jejich znetvořování života. Celý svět se nechává řídit beze zbytku voláním přírody po kvantitě, anebo ti, kdož se dovedli odpoutat částečně od přírody, věří v duši. Takže jsem zase sám, kdo si razí cestu za kvalitou života. Všechno, čeho jsem až dosud dosáhl, celá moje velikost, záleží od mého vyhýbání se člověčinám.
Podstata státu: jeden za všechny a všichni na jednoho.
Kdybyste mě mohli vidět, neřekli byste, že se něco tak zarostlého, nemytého a s tak divokým vzezřením může vyskytovat v samém centru civilizace, na kontinentu s největší hustotou obyvatel na km². Ještě tak bych se dobře vyjímal mezi lidojedy na Nové Guinei, ale tady? Co tady pohledávám? Dokonce prý smrdím. Pche! To může tvrdit jen někdo, komu smrdí... - svoboda.
23. únor - Umění se pozná podle toho, že přivádí verbež k zuřivosti. Umělec je pak někdo, koho verbež nenávidí už jen pro jeho osobu. Tohle si profesionální kejklíři, komedianti a šašci nemůžou dovolit; musejí se zalíbit všem, a tak jim skutečné Umění uniká. Verbež Umění pronásleduje a dělá mu problémy, zatímco podlézavé tatrmanství odměňuje Nobelovými cenami, Oscary apod.
Ženské propukají v pláč z tak malicherných příčin a tak často, že to vede k domněnce, že nejde ani tak o citový projev, jako spíš o biologický jev, srovnatelný s jejich menstruací a mužským výronem semene.
Odborný (neplést s odporný, prosím!) posudek zaměstnavatele na p. Soběslava Misantropa:
"Zaměstnanec je líný, nešikovný a kolektivu se stranící pracovník. Při jednání s nadřízenými projevuje nehoráznou drzost až hrubost, nemá úctu k autoritě. Je to neustále s něčím nespokojený fluktuant. Zvláštní znamení: Pozor, plive do obličeje!"
24. únor - Kdyby se ze mne stal filantrop, začal bych ubližovat lidem. Bylo by to ode mne krajně zlomyslné a sobecké, kdybych nebyl od té lásky a neprokazoval těm masochistům takovou službičku.
25. únor - Chlap chce udělat ženě dítě, aby se mohl vycákat do kundy.
27. únor - A je to tady! Stan koupen a k němu samozřejmě i krosna. Stan je pastelově tmavě žlutý jako písek (lepší barva nebyla) a je zbytečně velký - pro dvě osoby (menší taky nebyl, asi se pro jednu osobu nevyrábí, nebo co). I když je stále ještě zima, přesto se blíží jaro a s ním můj experiment pro návrat do přírody, neprodleně jsem přebral šatník, abych vybral ty nejteplejší a největší části oděvů. Ty jsem se pak snažil všechny na sebe naházet. Dobrou polovinu jsem vyřadil a co zbylo, to se tak tak vejde do krosny. V létě, jestli budu venku jen v kraťasech a bos, potáhnu na zádech náklad o hmotnosti 16kg. To je dost. Jestliže mám příští rok po úspěšném experimentu urazit 10 km denně na cestě ke Středomoří, tak je to tak akorát. Otázka ochrany před chladem se zdá být tedy vyřešena. Podle klimatických údajů ze Středomoří vyplývá, že průměrná zimní teplota se tam pohybuje kolem 10°C. Jinou otázkou je získávání potravy. To si zatím neumím dost dobře představit. Je to ale hlavně tím, že jsem nucen zatím pořád sedět v bytě, a tak nemůžu vyjít na celý den ven, protože dřív, než by mě hlad donutil pátrat po vhodné potravě, roztřásl by mě chlad k návratu domů. Taky mě svádí lehce přístupné a dobré jídlo tady, na které jsem chuťově zvyklý. Co potřebuji, je vypadnout odtud, a nejlíp co nejdál. Předpokládám, že naučit se nacházet potravu ve volné přírodě bude asi tak těžké, jako naučit se plavat. Když tak vzpomínám, jak jsem se vlastně naučil plavat, zjišťuji, že jsem se vlastně plavat neučil. Prostě jsem plavat začal. A takhle to bylo se vším. Všemu, čemu jsem se naučit chtěl, jsem se vždycky naučil snadno. Čemu mě chtěli naučit, vzdor mému nezájmu nebo přímo odporu, v tom jsem byl úplný debil. Pohybovat se v přírodě bylo pro mne odjakživa jako pohybovat se ve svém živlu. Dětství jsem prožíval ve hrách v přírodě s jasnou tendencí: pryč od civilizace. Inspirován knihou mého dětství Dva divoši od Setona, kterou sice dnes považuji za člověčinu, běhal jsem s kamarády divoce po lesích nebo zas tiše našlapoval jako Indián na válečné stezce. To je to! Jen už začít, jen už začít! Ne, nezačínám dětinštět. Pouze si uvědomuji, jaká moudrost byla v tom neuvědomělém dítěti a jak zkurveně mnoho byly promrhány pozdější roky na internátě, na vojně, v práci i mezi punky. Jen se chci vrátit k jednou už rozdělanému. A chci se postarat, aby to byl návrat triumfální! Zvláštní (ne však pro mne) je to, že se s blížícím příchodem zahájení mého experimentu čím dál tím víc programově snažím vyhýbat tepelně i jinak upravené stravě. Pokud si třeba uvařím kroupy nebo nějakou luštěninu nebo pokud si upeču placky z celozrnné mouky, je to jen ústupek mým chutím a mému pokušení, vznikajícímu ze snadné dostupnosti. Takhle by to ale dál nešlo. Už mě svrbí chodidla. Už aby bylo aspoň jaro! Moje krosna už čeká, až se rtuť teploměru ustálí poněkud výš. Jen už začít! Lidi se budou donekonečna pachtit v bludných kruzích a snít svoje sny o lepších lidech, o nezkorumpovaných politicích, o možnosti uzdravení životního prostředí, zatímco Já budu pryč z toho všeho a alespoň ve svém živlu, když už nic jiného. A když se mi to přece jen nepodaří, stanu se radši zločincem, než abych byl donucen milovat verbež, která mě dostala tam, odkud už není úniku. Anebo si vytvořím pro sebe jakýsi ostrov Délos s jeho katarzí, kde se nebude ani rodit, ani umírat.
28. únor - Nechci popouzet, nechci protestovat, ani provokovat nebo udělat skandál. Nic z toho. Všechno tohle si opravdu myslím. Když myslím na svoji budoucnost, stáčí se můj pohled k jihu. Nejenom kvůli jeho teplu. Západní civilizace zabíjí svoje životní prostředí a tím i sebe. Kdo uteče, ten vyhraje. Až zabijou svůj svět, bude to přesně v duchu jejich syntetického náboženství, kde zní ohlušující řinkot peněz, kde se chřestivě šklebí smrtka a kde skučí svízel. Potom na tom budou nejlíp ti, kdož budou mít dost peněz na to, aby se mohli z toho průmyslového ráje (či pekla, to záleží na úhlu pohledu) vystěhovat. Jenže právě to vydělávání peněz je tou pilou, která přeřezává jejich větev. Tou pilou je vůbec veškerá lidská činnost. Dokonce i pitomé rozdělání ohně je ve svém důsledku sebevražda skleníkovým efektem. Chtěl bych docílit toho, abych jako antický filozof Diogenés ze Sinopé mohl odpovědět na lákání k návratu do konzumního ráje temných a studených měst:
"Ustup ze slunce a nezacláněj!"
Náhle prozírám, a vidím veškerou západní filozofii (či spíš metafyziku) v novém světle, jako produkt nudy. A podle toho taky tak vypadá: není k ničemu. Teprve misantrop, který nemusí v příjemných klimatických podmínkách svádět ustavičný boj s přírodou, může poznat, co je to pravá moudrost. Jestliže pak není jeho rozum bržděn žádným davem, vzniká teprve ta nejvyšší inteligence. Takový misantrop má čas jen na starost o sebe; neruší jej žádné soupeření nebo nuda, a tak nemůže vymýšlet nesmysly nebo způsoby sebepoškozování. V zemských oblastech, kde lidi díky klimatu nemusejí pracně dobývat potravu, ani se nemusejí lopotit s dřívím a uhlím na zimu, a kde je málo obyvatel, tam je nejlepší život. Chudoba tam je příčinou toho, že vzduch není otráven výfukovými plyny, a že lidi netrpí civilizačními chorobami, včetně duševních poruch. A tomu se u nás říká zaostalost! Já tomu říkám... - vyspělost. Dneska je zase taková inverze, že jsem při cvičení musel tentokrát nechat okno zavřené; nedalo se vůbec dýchat ten zasranej vzduch z okolních kotelen. Jak tu verbež nenávidím! Říkám si: co je větší zločin? Nedovolit zrození příštích generací, nebo je přivést do téhleté člověčiny? Nejhorší na tom je to, že lidi jsou nerozumní jako dobytek. Oni si budou stále víc a víc přivykat stále se zhoršujícím podmínkám. Přitom je ani nenapadne, že by se s tím mělo a mohlo něco udělat a že oni jsou toho příčinou. Nebude se jim to třeba líbit a budou nadávat (už dnes to dělají), ale zůstane jen u toho řečnění a nadávání. Budou se na to zhoršování dívat jen jako na špatné počasí, které prostě nejde ovlivnit, protože kdyby s tím chtěli opravdu něco udělat, museli by začít něco dělat s tou katastrofální přelidněností. A to by přece bylo v rozporu s jejich úctyhodnou láskou k lidem!
1. březen - Tak jsem si poprvé zkusil, jaké to je živit se jen tím, co poskytuje momentálně příroda. Odešel jsem z betonové kobky s prázdným žaludkem a zjistil jsem, že toho je žalostně málo, čím se můžu vykrmovat. Nejdřív jsem sáhl po šípkách, ale byly nahnilé. Rozebral jsem několik šišek, s tím výsledkem, že mi není jasné, jak to může někdo žrát. Jehličí se jíst sice dá, ale mnoho výživné asi nebude. Když se dostavil první nápor hladu, utišil jsem ho překvapivě snadno jednou větvičkou jehličí. V druhé půli dne přišel silný nápor hladu, projevující se hlasitým kručením břicha. Sáhl jsem opět po vyzkoušeném jehličí, ale musel bych ho sníst ohromnou spoustu najednou, aby dal žaludek pokoj. Problém je v tom, že se musí náležitě rozmělnit, aby mohlo být v pohodě spolknuto. A to nejde tak rychle jako u ostatní potravy. Už jsem se pomalu chystal, že se na to vykašlu a půjdu domů, když vtom hlad ustal. Nebylo to ale asi díky množství spásané potravy, jako spíš díky jakémusi ošizení trávicího systému. Je vidět, že zdejší poměry jsou pro takový způsob života naprosto nevyhovující. Musím si zjistit, jak jsou na tom v tomhle ohledu tropické oblasti, z nichž jsme vyšli. Něco mi říká, že tam je daleko větší výběr než jenom jehličí. Když se začalo stmívat, začala mi být zima. Další nevýhoda. A to jsem byl navlečený do nejteplejších součástí ze všeho mého ošacení! No, není divu na tomhle dálném severu. Šel jsem domů s předsevzetím, že příští den budu pokračovat, ale zanedlouho po návratu k plné spíži jsem neodolal. Nedokážu si už odpírat, co je na dosah ruky. Život má smysl jenom tehdy, když nás baví. Ale život v betonu a v nesvobodě by mě taky nebavil. Přál bych si, abych se mohl jedním rázem přenést někam (kam, to ještě s určitostí nevím), kde by mě nesužoval ani hlad, ani zima, ani lidi. Nezbývá mi než počkat, až přejdou Tři ledoví muži a pak snad budu moci pokračovat lépe.
3. březen - Mám další důvod, proč vypadnout a stát se tulákem. Říkají a myslí si o mně, že jsem cvok, ale Já si spíš myslím, že nemůže být nikdo psychicky silnější než Já. Kdo jiný by unesl to věčné špehování, to zasahování do mých záležitostí, do toho, co mám jíst, jak se mám oblékat, jak se mám chovat, to neustálé pronásledování, to páčení slov ze mne, to zadržování a otevírání mých dopisů, to schovávání mého pasu, než opravdu psychicky vyrovnaný misantrop? A od té doby, co jsem si koupil krosnu a stan, je to ještě horší. Láska je největší a nejstrašnější tyranie. Krotitelé jsou jako bachaři, hlídající každý můj pohyb a bojíce se toho dne, kdy zvednu kotvy, jako už tolikrát předtím. Domácí kutil, z obavy, že zmešká můj odchod a nebude moct pronést marnou formuli o tom, že mi tady nic nechybí, nemůže dospat a téměř celý den obchází hlídku kolem mých dveří. Bojí se jít z domu, dokud nepřijde z práce Salomé a nevystřídá ho v téhle bohulibé činnosti. Jako kdyby mi mohli zabránit, abych odešel! Nezavírají v žádné místnosti za sebou dveře, aby mě náhodou nepropásli, až vylezu z mého pokoje a mohli hned kolem mne šmejdit a mluvením na mě pohnout mě taky k mluvení. Při tomhle by se každý normální člověk musel už dávno zbláznit! To, že jsem ještě nevzal sekyru a nepovraždil je tady, nerozmlátil celý byt a nepodpálil ho, za to vděčím Já i oni mé nadlidské duševní pohodě. Chci jen odejít do krajů věčného léta a zapomenout lidskou řeč. Moje bláznovství spočívá v tom, že odmítám být člověkem. Člověk, ten ohyzdný mutant, není ani tak zvrácený živočišný druh, jako spíš samo jméno pro duševní poruchu. Ostatně, zdá se mi, že takový chovanec psychiatrického ústavu, který si o sobě myslí, že je Napoleon, nenadělá tolik škod, co řadový člen druhu Homo Sapiens.
Pohladil(a) ho.
"Co se o mne otíráš!"
Politici a kněžouři si můžou klidně odpustit tu námahu s oblbováním lidí. Ta verbež to dělá za ně. Čemu chtějí lidi uvěřit, tomu uvěří.
6. březen - Ještě mi lidi dokážou udělat radost! Například, když se některý z nich zadusí rybí kostí, nebo když býk smrtelně zraní toreadora, nebo když si při rodeu někdo zlomí vaz při pádu z koně, nebo když je při lovu postřelen myslivec.
Lidi jsou idioti z lenosti. Jsou líní přemýšlet. Nemají ani čas přemýšlet, protože jsou stále v kolektivu, jenž je zaměstnává bezduchou a prostomyslnou konverzací bez hlavy a paty. Jednodušší, než přemýšlet, je vstřebat informaci z hromadných sdělovacích prostředků nebo z podání od autority či ze sdělení jiného člověka, a to i při úplně banálních otázkách. Rčení "víc hlav víc ví" je přesná ukázka lidského sebeklamu. Je to návod k tomu, jak získat moudrost tisícihlavého a přesto bezhlavého stáda. Teprve v samotě se tříbí opravdová inteligence a moudrost, poněvadž misantrop jich nabývá samostatně od začátku až do konce, zná dopodrobna celý průběh jejich vznikání, z něhož může odvozovat ponaučení pro další otázky. Kolektivní člověk přichází k hotové informaci bez možnosti bližšího obeznámení a jeho inteligence se podobá inteligenci papouška. Bez potřeby a nutnosti přemýšlet degeneruje mozek, právě tak, jako degenerují všechny orgány, když nejsou používány.
Lidi říkají, že práce šlechtí člověka. Hmm, podivné. Já si myslím, že tohleto tvrzení je jen další důkaz, jak lidi glorifikují svoje nedostatky. Práce je jen způsob, jak trávit čas a zahnat nudu. Jestli je práce nutná k přežití, pak nemůže na ní být nic ušlechtilého. Spíš naopak: stavba domu nebo polní práce jsou jen známkou přirozené nedostatečnosti člověka. Práce přivedla lidstvo a celý svět na pokraj ekologické katastrofy. Člověka šlechtí ne práce, ale dovedná schopnost jeho organismu přežít bez práce. Teprve tehdy bude člověk vyšlechtěný, až se obejde bez práce. Nejušlechtilejší člověk (misantrop) je ten, kdo se umí vyhýbat práci.
7. březen - Zarůstám vlasem i vousem. Připadalo by mi nesmyslné a marnotratné dávat růst vlasům a vousům jen proto, abych se jich zase zbavoval. Bylo by to jako psát knihu na tabuli a vždy ji mazat, kdykoli ji popíši.
11. březen - Vrazi dělají užitečnou práci. Jsou to dobří ochránci životního prostředí. Snižují počet jeho škůdců.
13. březen - Protisobecká morálka je morálkou slabochů. Silný misantrop nepotřebuje ničí pomoc nebo soucit. Sobectví je nám vrozené a jen strach z bezmoci nutí slabochy vyznávat morálku, založenou na lásce, altruismu a soucitu. Vzniká tak u nich neřešitelný vnitřní svár, který je užírá, takže nemají nikdy daleko k násilí. Jen jednou jim jejich morálka dovoluje, ba přímo jim nařizuje, aby dali najevo sobectví: když oplakávají ztrátu blízkého člověka. Snad taky proto si lidi tolik libují ve válkách a v nemocech.
Podstata všech zákazů je vždycky oplzlá a v mých očích se obrací proti původci zákazů. Třeba když nějaký mně neznámý dosud člověk něco zakazuje nebo se snaží zakázat, hned jako by se mu odchlípla maska, jako by se prozradil, co je ve skutečnosti zač. To si pak pomyslím:
"Vida, jak jsi se nám vybarvil!"
Když chtějí lidi zakázat pornografii, znamená to jedno: že mají nějaké nevyjasněné sexuální problémy. Pokud lidi říkají, že pornografie uráží ženu, pak uráží vždy jen ty ženy, které mají potíže se sexem nebo sní o tom, že budou rodit z neposkvrněného početí po políbení od prince z pohádky. Pornografie neuráží ženu-samici, ale ženské úchylky a sny. Pak ale zakažte nejdřív realitu! To chce udělat morálka. Dále lidi říkají, že pornografie kazí děti a škodí jim. Já si zase myslím, že ve věku, kdy by dětem mohla uškodit, ji děti nevnímají, a ve věku, kdy ji vnímají, jim neškodí, ani je nekazí. Spíš si myslím, že zpřístupnění pornografie dětem, škodí nejvíc jejich pokryteckým rodičům, kteří se bojí ztráty autority. Rodiče, kteří chtějí autoritativně vládnout nad svými dětmi, nesmí totiž připustit, aby byli viděni nazí (i obrazně) při dělání "prasečinek", jak to sami nazývají. Pak už by nemohli kázat o morálce. Chápu, že poetickým duším přináší pohled na orální sexuální akt nevolnost atd. Mnohým vadí i neslušná slova, ale co dělat? Někdo jiný si v tom zase libuje. Lidi jsou už prostě takoví: nesnesou rozdíly a chtějí, aby byl každý jako oni. A když je jejich názor náhodou ve většině, ihned chtějí potlačit menšinu. Zkrátka verbež! Já jsem asexuál a přesto mi nevadí sexualita u jiných. Nenávidím lidi a nelíbí se mi jejich ksichty a přesto jim nechci zakázat, aby se přede mnou ukazovali, nebo jim přikazovat, aby si nechali udělat plastickou operaci obličeje k mé podobě. Musím se spokojit jen s tím, že jim nadávám v téhle knížce a že mezi ně nechodím. Nejsem kuřák, ale kuřáci mi nevadí. Ovšem jen do té doby, než mi někdo z nich nekouří pod nos. Neříkám kuřákům "nekuř, kazíš si zdraví". Ne, takový pokrytec nejsem. Starám se jen o sebe. Když půjdu do hospody, musím dopředu počítat s tím, že tam bude nahuleno, ale když přijde kuřák ke mně do bytu a zapálí si, vyrazím mu tu smradlavou věc z ruky! V lekci snášenlivosti se ještě vrátím k pornografii: Nevím, proč by se nemohla zobrazovat činnost, nebo proč bránit někomu v pohledu na činnost, kterou provozuje téměř každý a dost často. Proč nemůže být soukromí uveřejňováno? Jestli to jsou pro někoho oplzlosti a ohavnosti, jak si potom ten dotyčný počíná tehdy, když on sám mrdá, onanuje, líže kundu, kouří čuráka nebo po vysrání si vytírá prdel? A jak vůbec může provádět hygienu svého pohlavního orgánu? To zavírá oči, nebo zakazuje svému poetickému a mravnímu mozku vnímat? To by to dopadlo! Ale takhle to dopadá se světem! Já si svoje soukromí úzkostlivě střežím a nejradši bych byl neviditelný, protože v tomhle bezesporu nepřátelském světě je výhodné chovat se tajemně a držet se stranou, aby nikdo nevěděl, čeho se od vás může dočkat. Přesto nemám nic proti, když někdo jiný takhle odhaluje svoje soukromí a intimní záležitosti. Zakazováním se nezmění ani realita, ani lidské choutky. Diskriminace a kriminalizace pornografie není ani dobrodiním, ani zábranou před vulgarizací lidského rodu. Přátelé poezie nemusejí mít strach. Ani milovníci pornografie nemusejí mít strach. O svoje záliby nikdy nepřijdou. I kdyby byla v převaze a ve většině pornografická vulgárnost, vždycky se najdou poetické duše, které budou hledat romantiku a růžovou lež. A i když světu vládnou panovační a pokrytečtí mravokárci, vždycky se najdou nekulturní barbaři, kteří budou hledat realitu a hrubou pravdu.
14. březen - Když se podíváme na zvířata, která jsou součástí státních znaků, jsou to samí dravci, jako orlice a lvi. Dravec opravdu přesvědčivě symbolizuje charakter státu. Proč si státy, tvrdící o sobě, že jsou mírumilovné, nezvolí do znaku takové mírné a přitom nezkrocené zvíře, jako je srna nebo zajíc?
S lidmi jsem definitivně skončil. Unavilo mě reorganizování a reformování společnosti, což znamená obětovat se budoucnosti národa a hrát úlohu spasitele, který musí denně umírat, aby jiní mohli žít; který musí prohrát, aby jiní vyhráli. Neboť smrt je prohra a život je příliš prchavý, abych se ho vzdával bez boje. Kdokoliv mě osloví, už to považuji za útok na mne. Opravdu: člověk mi chce buďto vnutit, jaký je pašák (tahle kniha taky říká jenom "Já jsem jednička a vy všichni jste nuly!") nebo chce, abych mu s něčím pomohl, nebo abych něco dokonce udělal za něho, a v třetím případě mě chce moralizovat a předepisovat mi, co mám a nemám dělat. Jsem unaven z nalhávání si, že lidi je třeba jen přesvědčit a všechno bude OK. Vím až moc dobře, že ta verbež nechápe ne proto, poněvadž nemůže dost dobře pochopit, ale protože nechce pochopit. Tak je to. Člověk bez váhání zamíří a jediným výstřelem přeruší můj život, ne jménem vlasti, ale jménem zabíjení. Člověk mě okrádá, utlačuje a znásilňuje, ne jménem státu, ale jménem okrádání, útlaku a znásilňování. Člověk kazí svět, protože je líný vymanit se ze svých pohodlných stereotypů a přiměřeně reagovat na měnící se požadavky doby a situace. Je umíněný jako dítě, tupý jako dobytek a přitom mi klidně a s úsměvem na rtech vrazí skalpel do břicha, rozpárá mi ho a jménem vědy pozoruje moje tlukoucí srdce, jak v zájmu humanity jeho činnost slábne a slábne, dokud se nezastaví. A v okamžiku, kdy mu zachutná moje maso, nevidí už ve mně živou bytost. Brutální řezničinu završí způsobným pozřením ze stříbrného talíře za pomoci vidličky a nože podle všech pravidel bontónu správného stolování - a kosti háže po psovi - ne jménem výživy, ale jménem brutality.
16. březen - Tak nám na Slovensku spálili naši milovanou státní vlajku. Jsou za to teď úředně popotahováni. To je hrozné, v jaké temné době to pořád žijeme! Lidi jsou šikanováni za to, že pálí kus nějakého hadru! Když chtějí Slováci samostatný stát, mají ho mít! Češi do toho nemají co mluvit! Pudově nemám rád velké státy, a proto Slovákům fandím v jejich osvobozovacím úsilí. Ale nechtěl bych žít jako občan Slovenského státu. Myslím, že jestli se osamostatní, tak že to bude takový malý Írán v Evropě. Jejich politici se mi zdají být katolickými obdobami Chomejního. Už se předváděli v aféře s Kasardovou povídkou (Azda) Posledná večera, a tahle aféra je příliš podobná aféře s Rushdieho Satanskými verši. Trochu neobvyklý postoj česky píšícího autora. Spíš by se ode mne očekávalo, že se budu zastávat českého neokolonialismu. Ale pokud jde o mou národnost, nepatřím ani k Čechům, ani ke Slovákům. Patřím k nejmenší národnosti světa. Tu národnost tvoří jediný Misantrop. Že mluvím a píši (v poslední době víc píši než mluvím) česky, takže jsem Čech? Nesmysl. Američani (navíc ne všichni) taky mluví anglicky a nejsou to Angličani. Spálili státní vlajku a prý je to urážka a hanobení státního symbolu. To se podívejme! Mne by zase urážela a hanobila jakákoliv nehořící vlajka, která by vlála nad mojí anarchií.
21. březen - Vždycky, když klesá popularita armády, začnou se vypravovat veselé historky z vojny. Verbež si pak říká:
"Ha, haha! Na té vojně se ale užije legrace! Já se divím, že tam někdo nechce jít!"
23. březen - Ženy říkávají, že ony, coby nositelky života, by nikdy nevedly války. To je objektivní skutečnost; ovšem je podmíněna tím, že jejich agresivnější mužské protějšky to dřív udělají za ně. Kdyby muži měli stejnou povahu jako ženy - i když v poslední době se to tomu blíží - nakonec by musely válčit i ženy. Jak jinak by mohly reagovat, když by nasmrt vyhladovělé byly ochuzovány o poslední zdroje potravy jinými hladovými konkurenty? Lidí už je tolik, že do tohohle stavu není daleko. Ty fifleny ale umějí jenom rodit, zrovna tak, jako ti mrdáci dovedou jen skákat na každou chlupatou díru (osobám s plnovousem se nedoporučuje spát s otevřenou pusou). Málem dávám za pravdu rozšiřovatelům pověrčivosti. Je zajímavé, že v přelidněné Číně stačí pouhá pověra, hlásající nepříznivý rok v tom a tom znamení, aby okamžitě znatelně klesla porodnost. Snížení porodnosti tedy je v lidských silách. Dokážu docela dobře pochopit nějakou čůzu, že splnění jejích fyziologických předurčení jí přináší uspokojení. Dokážu, byť coby asexuál, pochopit i nějakého mrdáka, bloumajícího se ztopořeným čurákem po světě. Celkem obstojně se lidi naučili používat antikoncepci. Co ale nepochopím, je umíněná zaslepenost ženské logiky, podle níž těm pitomým samicím nestačí jen jedno děcko.