Misantropovy stránky

Když známá čachtická paní, „die Blutgräfin“ Báthoryová pochovávala se všemi náležitými poctami svého nejmilejšího koně Vihara, opovážil se to místní farář a kronikář v jedné osobě označit slovy „Jaká zvrhlost! Jaká hanba!“ To je víc než typické pro takového zvrhlíka, jakým je na tomto světě zvrácená zrůda jménem „křesťan“! Křesťan má nejméně co povídat o zvrhlostech! Však kdo to řekl?: „Mějte se na pozoru před lidmi, jejichž bůh je na nebesích.“ G. B. Shaw? Jo, to bude on, to bude ono... Nejenže tam nikdo není, ale ani tam nemá co být! Člověk je od začátku až do konce strašlivý omyl přírody, defektní zemský hnus, ale s příchodem těchto a ostatních monoteistických zvrhlíků je to ještě horší. Příběh hraběnky Alžběty Báthoryové je vyprávěním o tak silné lásce a vášni, že se vzpírá všem lidským měřítkům – především křesťanským měřítkům! Je to příběh o přirozených právech vznešených a nad vše lidské povznesených tvorů, jako byla ona. Příběh tragický a krvavý, ale takové už velké a vznosné příběhy bývají. Mezi lidmi lásku nenašla, jen podlost lidí, zklamání v pomíjivém životě a odkvétající mládí a svěžest. Uznala svého koně i po jeho otrávení zákeřnou lidskou rukou za hodna větších poct, než se od ní dostávalo lidem. To je zvrhlost? To je hanba? Lidé si přece nezasluhují žádné z poct, jež je stavějí nad zvíře! Pro silnou, svobodnou a hrdou aristokratku, která si dělala co chtěla a která si nenechala poroučet, byli její poddaní nic než ovce, s nimiž si mohla dělat co libo. To jsou přirozená práva, žádná zvrhlost! Všecka přirozenost si žádá naopak jisté vyrovnání, vystavení účtu, srovnání pozic, lidskou krev, která by smyla tu obrovskou křivdu a nespravedlnost, páchanou na zvířatech, jakož i hanbu a ponížení z té nejzvrácenější zvrhlosti, která vyvyšuje i toho nejsprostšího člověka nad zvíře! 

Zrovna křesťané mají co povídat o zvrhlosti! Neznám nic tak děsuplného, hrůzunahánějícího a mrazivě chladného, jako je právě křesťanství. Z dřívější hrdé, zmužilé a nebojácné pohanské Evropy, která měla svým způsobem života a filosofií tak blízko k přírodě a jejím zákonitostem, udělal tento semitsko-arabský hnus stádo vystrašených ovcí, odmítajících všechnu přirozenost, drmolící ve svatém poblouznění zvrácené bludy pomateného šílenství a zneucťující posvátnost divočiny. Staleté stromy byly vyvráceny touto subsaharskou fata morgánou a místo nich vztyčeny odporné popravčí kříže. A i ta nejstatečnější pohanská knížata sklonila hlavu před touto odporností! Kdyby nebyl Nazaretský ukřižován, ale dejme tomu nabodnut na kůl, padali by dnes ti zvrhlíci na kolena před každým zahroceným klackem a olizovali by si navzájem posvátnou řiť! A ti pitomci, jimž se v posvátném vytržení dělají stigmata, by dnes s velkou slávou ukazovali, jak krvácejí z prdele! Pěkná odpornost to nahradila dřívější přírodní kulty a posvátná zvířata, jen co je pravda! Dokud k nám odkudsi z východu nevtrhla tato pouštní vyprahlost duše s její patologickou láskou k člověku a k jedinému bohu, mohlo se všechno vyvíjet jen lépe. Od té doby se však všechno naopak jen zhoršuje. V souladu s biblickými proroctvími, nutno dodat.

Co se to stalo se světem? Všechno se přece již ubíralo správnou cestou! Mohli jsme dnes žít úplně jinak; v souladu s přírodou, v bratrství se zvířaty; také naše krajina mohla být zelenější a divočejší – a prázdnější! – Pak se cosi stalo, cosi se zvrtlo. Jaká strašlivá korupce peněz a moci a dobrovolné chudoby ducha to tehdy zachvátila tyto drsně krásné severské hvozdy! Co to musí být člověk za tvora, že zahodí každou dobrou příležitost a všechno přirozené obrátí v temnou kryptu kamennou! V člověku přebývá něco, co je nutno vykořenit. I takzvaná „nerozumná“ zvířata jsou s to zareagovat pružněji a rychleji na měnící se podmínky než takzvaný „rozumný“ člověk, u kterého trvá tisíc, dva tisíce, tři tisíce let, než se dokáže zbavit svých škodlivých návyků a stereotypů. Dnešní degenerace či involuce či entropie, nebo jak současný stav vlastně pojmenovat, je jen důsledkem procesu, který kdysi odstartovala jedna cizácká zhouba, jménem křesťanství! A tito lidé nám kážou cosi o zvrhlosti, již představují nejlépe oni sami! Křesťanství stojí na počátku všech promarněných příležitostí, na počátku všeho zmaru, na počátku ničení a poplivání Země, na počátku všeho buřičství proti přírodě!

Lidské duchovno také není výrazem něčeho vznešeného, něčeho, co ční vysoko nad pouhou tělesností. To je omyl. Duchovno v lidském podání má složitější charakter. Nicméně zase ne tak moc, jak by se zdálo. Ale není to v podstatě jedno? Náboženské konfese jsou přece masovou záležitostí! A náboženská pravidla a dogmata přijímají za své i naprosto pitomé svíčkové báby, jakož i nejvyšší vládcové, akademická elita a novodobá plutokratická šlechta. Náboženství a víra je tedy svého druhu určitý „bulvár“, uličnictví, kýč pomatenců a populár vyděděnců přírody. Bible je jako deník Blesk, jen o něco horší. Starý zákon si v ničem nezadá s Mein Kampfem nebo s Komunistickým Manifestem, ledaže to druhé je lépe napsáno.

Všechno je nasáklé tím odporným primitivním a bezduchým humanismem, jenž se lepí na paty jako smůla, úplně všechno! Umění z toho nevyjímaje. Neboť i v těch nejoduševnělejších a nejuznávanějších „pokladnicích“ světové kultury, ať už to je Shakespeare, Bible, nebo triviální telenovela, jde v podstatě vždy jen o jedno: „Milujte se a množte se a svým množstvím naplňte Zemi“. Nebo, jak Já říkám: „Rozmrdejte se a rozprcejte po světě, ať má Misantrop zlost!“ Pořád jen ten mrd, to je to oč tu běží, o nic jiného! A ničení nepřátel a rušitelů umrdaného lidstva. Vyhlazování odpůrců lidstva, skutečných nebo fiktivních, je stejně staré jako lidstvo samo. To není Hitlerův vynález. Před Hitlerem bylo lidstvem vyhlazeno nepočítaně živočišných a rostlinných druhů, a stále dosud toto „bohulibé úsilí“ nepohaslo ani v nejmenším; zmiňme vyhlazení biblických „pronárodů“ „vyvoleným lidem Izraele“; vzpomeňme vyhlazení amerických indiánů španělskými conquistadory a novoanglickými pionýry; připomeňme si obchod s otroky atd. Je toho hodně, co bychom mohli uvést na podporu mého tvrzení, že lidská kultura a myšlenka humanismu není nic jiného než hnus, v němž není pražádná oduševnělost ani výše. Už si tolik neříkají „pán tvorstva“, to není v dnešní socialistické demokracii právě košer být „pánem“; takže si říkají na dnešní dobu lépe znějícím termínem „dobří hospodáři“. Jenže ono je to totéž! Pán tvorstva, nebo dobrý hospodář – vždy jde o tentýž zažraný humanistický hnus! Jestliže Nietzsche volal po někom bezbožném a nejbezbožnějším, kdo by mu byl příkladem hodným následování, Já volám po někom, kdo by si přál zkázu lidstva tak toužebně jako Já. A nenacházím, leč sám sebe. Hitler se svou vyhlazovací válkou je považován za největšího zločince všech dob, ale i on „to myslel s lidstvem v podstatě dobře“! A i on byl pouhý člověk, stejný jako ostatní lidé. Ještě i on byl pouhý humanista! Nesmlouvavý a tvrdý, leč humanista každým coulem!

Lidské tzv. „duchovno“? Otevřete si teletext stanice Nova nebo Prima. Pokud tam chcete najít např. předpověď počasí, vybafne na vás nejdřív reklama typu: „Jsem zvědavá na tvoji kládu, frajere“ a „Vraž ho do mě až po koule“! Takže žádné „věrné milování“, žádný „hrdliččin zval ku lásce hlas“, žádný „máj, lásky čas“, žádné „ach, Romeo, proč jsi Romeo“. Smetana, Mácha a Shakespeare by se asi podivili, kterým směrem se pohnulo lidské duchovno. Však co: vždyť oni to přece mysleli také tak! Jenom to neříkali tak tvrdě a cynicky. Žádný podstatný rozdíl mezi renesanční poezií a upoutávkami do bordelu. Dnešek není žádná poetická přítomnost. Na básničky není čas. Na nic není čas. Jaké „věrné milování“? Seš vadnej? Užívej sexuální volnosti, vole! Jaký „máj, lásky čas“? Mrdej, vole, každej den, ne? Ser na to! Fucking shit, vole! Zahulíme, uvidíme. Jaký veršíky, vole! Mrdej, ty fylozófe, nad čím jako přemejšlíš? Seš nějakej divnej, vole. A jak to divně mluvíš, ty vole? Jako z roku raz dva! Ty seš ňákej chytrej, čoveče. Kam na ty hlášky chodíš? Ty máš vejšku, nebo co? Nemysli si, že seš lepší než my. – Tak tohle je to lidské „duchovno“! A nikdy nebylo jiné. To je na tom to nejhorší.

To taková hudba (nebo vůbec každé vysoké umění) je určena pouze vyvoleným, kteří musí být také tak trochu sami umělci, zatímco lůza žádné vrcholné umění není schopna rozeznat a nerozumí mu, nemá pro ně smysl. Věčným údělem lůzy je práce a utrpení všeho druhu. Privilegiem vznešených je zasvětit život hudbě, umění, přemýšlení, sladkému nicnedělání a svobodným toulkám přírodou. Hudba zůstává také tím jediným, co se dosud lidstvu docela povedlo, či spíše tím, co tak šikovně někteří nadanější jedinci okopírovali z přírody. Kdyby si příroda nárokovala autorská práva, lidstvo by si ani nedrnklo do strun a platilo by jako mourovaté. Jedině brnkat nám na nervy – jedině na to mají patent!

Jediná spiritualita, kterou znají, je vehnat si spiritus do žil a opojnost suverénního života zamění za opilost dna lahve. „Nažerem‘ se, opijem‘ se, poblijem‘ se a pobijem‘ se“. Hlavně, že nám chutná a stojí, ať to stojí, co to stojí. Nažrat, nachlastat se a lehnout k bedně. „Proč bychom se netěšili, když nám pán Bůh zdraví dá“, že jo, hovada! I ten nebohý ustájený dobytek má víc rozumu a spirituality než tahle blbá bodrá chasa! Měli by si prohodit místa. Za týden už bychom nepoznali, jestli se ten smrad line z prasečáku, z cikánského sběrného tábora nebo z obyčejné vesnice Lety u Písku! Je více než výmluvné, že koncentrák pro zvířata postavili na místě koncentráku pro Cikány.

Já bych jim dal okusit bolehlavu, těm vypiplaným usomraným chcípákům! Spálená země. To je jejich taktika. Nenechat ležet půdu ladem. Myslí si, že k svému zaslouženému pádu přizvou i všechno živé jako při nějaké perverzní rozlučkové zahradní slavnosti spalovače mrtvol; že budou hořet hranice a živé pochodně a vystřelovat rachejtle a odstřelovat si přitom hnáty a pazoury a pálit si kůži; že se střemhlav vrhnou na přírodu jako japonský kamikadze na americkou válečnou loď; že se opásají výbušninami jako islámský sebevražedný terorista a budou doufat, že Zemi tím uvrhnou do pekel a sami přitom vstoupí do ráje; že to bude nějaká zasraná památná derniéra či co – vím Já, co se jim honí v palici? Asi se domnívají ve své nebetyčné domýšlivosti, že když tady nebudou oni, tak ani nikdo jiný. I kdyby se jim to povedlo, i kdyby dokázali provést tak neslýchanou věc, zapomněli na jedno: že hned jak za nimi zapadnou „dveře“, život se vrátí zase zpátky a bez lidí bude vzkvétat měrou nebývalou, barvami rozzářenými a radostí nezkalenou pomyšlením na toho dřívějšího netvora, který hubil Zemi. Joj, to bude veselo!

Mohou jak chtějí projikovat své vlastní nezdary, držkopády, útrapy a bídnou existenci do celého pozemského života, jako by oni byli tím zrcadlem a tím životním principem, a ne příroda. Jedno je jisté a nade vši pochybnost. Je to lež a rouhání a Já jim nevěřím ani půl slova z toho, co říkají. Vím, že bez nich nastane Gaudeamikum, jako před jejich příchodem z pekla. Není pravda, že když trpí oni, trápí se i zvěř a vonné býlí. Není pravda, že když oni bojují o holý život a nic jiného, je to údělem i všelikých jiných tvorů. Nevěřím jejich zkazkám o „slzavém údolí“. Nevidím je nikde. Kde je vidí oni? Kde slyší ten pláč a skřípot zubů, ne-li sami v sobě? Ale vlastní hlas nepoznávají! Tak se neznají, tak jsou slepí a hluší - a lidští! Myslí, že slyší nářek stvoření. A zatím to kvílejí jen oni ze svých vlastních běd. A dobře jim tak! Nic jiného si ani nezasluhují.

Vždycky, když vidím zarůstat nějaké lidské ruiny, hřeje mne to tak u srdce, je v tom tolik naděje! Zaváté semínko stromku vyraší, doroste jednou v statný dub a ten prorazí střechu. Jeho kořeny snadno rozrazí a rozruší každý ocelobeton a zdivo se rozpadne a pokryje lišejníkem. Zvířata si zde najdou úkryt a zbytek rozfouká Esus, keltský bůh větru a stromů. Je na čase jej uctít lidskou obětí. Chci říct: Vše se vrátí k normálu, až vymizí člověk.

Neříkejte mi nic o lidském duchovním snažení, když za největší civilizační výdobytek je považováno vysrat na svět co nejvíc parchantů, udržet za každou cenu naživu i toho nejneduživějšího kripla, nakrmit všechny chcípáky - a milé dětičky poslat do škol a tam jim vymýt mozek. Zdaliž velký Učitel Národů neříkal jasně, že „všeliké biflování toliko pro hovado dobré jest“? To jsou mi pěkné duchovní disciplíny, to je mi pěkný pokrok, když za největší dobrodince lidstva jsou považováni ti, kteří je učí žít v zajetí a pod kontrolou, místo na svobodě a v utajení. Vezměte si takového Konfucia nebo Ježíše Krista, kteří jsou oba zakladateli, vůdci a svůdci a führery, nedotknutelnými ikonami té nejzhoubnější myšlenky, že být otrokem a sloužit Bohu a lidu je něčím, co je hodno úcty, následování a úsilí. Marie Terezie je vnímána jako pokroková a lidumilná reformátorka za zavedení povinné školní docházky, evidence půdy, centralizace moci aj. experimenty sociálního inženýrství. Její nejstarší syn Josef II. zavedl v Čechách patentem z r. 1786 povinnost mít příjmení! Pak už nic nebránilo zavést povinnou registraci obyvatelstva a průkazy totožnosti, a policie a úřady mohly směle zahájit celoplošnou šikanu a perlustrační vyzývavé otázky typu „Jmenujete se...? Cítíte se vinen?... Ne?“ Když mě někdo osloví mým oficiálním příjmením, mám z toho vždy takový nepříjemný pocit... Znejistím vždy, jako kdybych byl v nějakém neznámém průšvihu. Úplně mi to sevře úzkostí srdce, jako kdyby někdo zařval: „Herr Bauer, kommen Sie mit uns!“. Když slyším své příjmení, skoro se až leknu, jako kdyby na mě někdo náhle namířil a zvolal: „Halt! Hände hoch!“ - Neopodstatněné úzkostné stavy? Stihomam? No nevím. Však víme, kde to končívá. Nejdřív vám přidělí jméno, příjmení a číslo, pak se na vás přijde poptat cizí pán s aktovkou a nakonec vám uprostřed noci vyrazí dveře po zuby ozbrojené komando! - Josef II. je také brán jako někdo, čím nebyl, tedy za osvícence, a ne jako ten, kým byl ve skutečnosti, tedy okleštitelem, kastrátorem anonymního svobodného života, kastrátorem svobod - to je neuvěřitelné! Buržoasní revoluce, „ten pokrok, který zbavil svět zaostalosti“, zbavil lidi také jejich políček, poslední nemovité záruky jejich samostatnosti, aby je natěsnal do dělnických baráků, kde vůbec poprvé v dějinách zakusili „vymoženosti“ hladu, bídy, dřiny do úmoru a alkoholismu! Francouzská revoluce, vítězka nad „přežilým“ feudalismem, nepřežila sama sebe, požrala svá vlastní dítka, zavedla diktaturu lůzy, gilotinu - a vůbec poprvé v dějinách povinnou vojenskou službu! To je u nich pokrok! Pak přišla průmyslová revoluce, která celé to pokrokové ujařmování dále urychlila, takže vzápětí přišel fašismus, nacismus a komunismus – kolektivní zrůdnosti, jejichž dědictví už nic nevymaže. Naopak jsme se vzrůstajícím technickým pokrokem svědky dalšího a dokonalejšího zlepšování nástrojů moci. Každý nový reformátor a revolucionář, každý nastupující osvoboditel a pokrokář, každý spasitel a protektor jen volně pokračuje v díle svého tyranského předchůdce, využívaje lstivě již zavedených otrockých návyků lidu, jež neničí a neodstraňuje, nýbrž dále prohlubuje. Je to čím dál horší, ale všem se to líbí. Nikdo z nich by to už nechtěl vrátit zpět. Dopředu to jde snadno. Ale když se spletete a dáte se nesprávnou cestou, vrátit se již nelze. Musíte jít dál, i když víte, že jdete špatně. Nejvíc svobody tak mohlo být paradoxně jen v archaických časech největších nejistot, v anarchických časech tzv. „mocenského vakua“, v temných stoletích nekulturnosti, surovosti a nestability, kdy vázla organizovaná pomoc, výpomoc – ale i moc. A tak se dnes sice mohou opájet „vrcholnými výtvory svobodného lidského ducha“, ale oni sami nežijí na svobodě, ale pouze v jakémsi fešáckém kriminálu.

Někdy si jen tak pro radost sednu na zahradě na lavičku a pozoruji a poslouchám sousedy. Komedie jako ze známého českého filmu o rodině Homolkových. Jenže lepší. Tohle je skutečnost. Nic hraného. Jen to nesmí trvat moc dlouho. To pak rychle odcházím do lesa, když už mám pocit, že by nebylo od věci hodit jim tam přes živý plot nějaký pěkný funkční granát, aby už konečně přestalo to jejich nekončící řvaní. Ten kravál, který vypukne jen při obyčejné jejich večeři, nenadělají snad ani cikáni po výplatě sociálních dávek! I vyhladovělá lví smečka je spořádanější a klidnější při své líté hostině než tenhle hnus! Já bych se u takového nemožného přiožralého řvaní rozhodně pořádně nenajedl. Ani bych nevěděl, co vlastně jím, jestli chutný, voňavý, barevný a lehký zeleninový pokrm, nebo prasečí pomeje a lidskou žluč. K dobrému jídlu patří ticho nebo nanejvýš komorní koncert, a ne hulákání lidského pahnusu či skřehotání a duc-ducání SuperStar.

Je dobré se občas ujistit, že nejsem jako oni. Pozoruji je a bavím se tichým pronášením vtipných glos na jejich adresu a komentováním jejich činnosti a výroků. Když se jim něco nepovede, řeknu třeba: „Jo, zabij se a uteč, vole!“ Nebo když žvaní nějaké banální nesmysly, řeknu: „Ty vole, ty seš chytrej! Vyřkni ještě nějakou další sentenci, ó můj Mistře Zlatoústý! Nemohu se nabažit tvé moudrosti!“ Apod. Nebo když okřikují parchanty: „Filipe, Dominiku, nelítejte!“, složím rýmovaný dovětek: „Jágre, Dominátore, nestřílejte!“ Atd. - Takhle zdálky je to švanda, ale patřit do tohoto všelidského souručenství, do této bandy debilů, která chvilku nevydrží v klidu, potichu a bez vzájemného osočování a peskování, to bych samozřejmě nechtěl. Však ani takhle zdálky to nevydržím moc dlouho a brzo rozmrzele natahuji střídavě nohy směrem od nich tak, aby se vzdálenost mezi mnou a jimi prodlužovala. Zkrátka jdu pryč. Je totiž víkend, nedělní odpůldne, a tak se tu hemží a plazí plno lidského hmyzu, který vleze všude a všechno prošťourá. Na delší vyjížďku autem už je pozdě, obchody jsou zavřené, v hospodě byli včera večer a dnes už se to nehodí, protože časně ráno musejí vstávat... – takže se jdou flákat ven do přírody. A to se hned nastartují motóóóry travních sekaček a motóóórových pil a z tranzistóóóráků skřehotají odpudivé songy superstááár!

Zajímavé, že když jsem kdysi v mladších letech poslouchal s kamarádem na zahradě polskou skupinu Dezerter, okřikovala nás sousedka, abychom „si to pustili tak, aby to bylo slyšet jen u nás“. Přesně tak to řekla, pamatuji si to jakoby to bylo včera, na takové urážky se nezapomíná! Že se tímto absurdním požadavkem neřídí sami! Holt někdo si může dovolit víc než jiný. Ten neřád nevyřeší žádný politický systém. Je to prostě v lidech. Pamatuji si dokonce přesně, jaká písnička ji to tenkrát tak rušila z klidu vzorné sousedky. A proč ji to rušilo! Bylo to víc než příznačné, že zpěvák s přezdívkou „Skandal“ zrovna vyřvával na celý svět: „Ja urodziłem się 20 lat po wojnie, nie zastałem tu pokoju, nie ma radości, nie ma nadziei, nie ma wolności!“ Netřeba překládat. To věřím, že se to neposlouchá dobře! Mně se zase neposlouchají dobře ty jejich věčně rozesmáté songy o mrdu – či o „lásce“, jak mrd přezdívají oni! Něco se nezmění nikdy. Nic nesmí rušit jejich optimistickou posranou „pohodu“, jejich „klid na zkurvenou práci“. Některé povstalecké výkřiky do tmy jsou pro ně prostě vždycky rušivé. Nemusí být ani kdovíjak nahlas. Stačí jen zaslechnout. Toto se nepovoluje. Ale když si nějaká popová hvězda někde na veřejnosti zuje boty, hned se o tom píše na prvních stranách s titulkem „To je ale rebel!“ Stačí se nechat potetovat, vpíchnout si do ucha náušnici, dovolit si pronést protichůdný názor – a už je to „rebel“.Může být něco směšnějšího? Co to je za rebelantství, když minimálně neuvede v chod represivní složky jejich tzv. „svobodné společnosti“? Když se tu rebélii ani nepokusí upozadit, odklidit z centra dění, pomluvit a očernit. A pak: co má co dělat nějaká rebélie v „demokratickém svobodném státu“, kde by nemělo být proti čemu rebelovat? Potom se taková skutečná rebelie označí jako „podivínství“. Když byla před dvěma lety (r. 2003) ještě povinná vojna, odmítal jakýsi mladík z Krnova nastoupit a zcela správně a logicky přestal komunikovat s okolím. Mám ten článek z novin pořád ještě schovaný, kde o této „kauze“ psali! „POLICIE STÍHÁ PODIVÍNA, KTERÝ NECHCE NA VOJNU“, tak zněl titulek. Ne tedy už žádný sympatický a mediálně vděčný „rebel“, nýbrž „podivín“, který by měl být zkoumán psychiatry a stíhán policií! Jestli je za dnešních časů ještě možná nějaká „rebelie“, tak jedině takováto, a ne ty jejich tolerované recesistické „super-“ a „pohoda-“ vylomeninky! Ani nevím, jak ten případ dopadl. Už o tom víc nepsali. Zavřela se voda. Jako vždycky v podobných záležitostech.

Ostatně případ CzechTek-masakr letošního léta názorně ukazuje nejen represívní povahu každého státu, ale i naše postavení v něm. Pěkný průser to zase vyrobila tahle bolševická vláda v čele s diktátorem Paroubkem a bývalým disidentem Bublanem! To je vidět, o co jim šlo a jde! Však to popsal dobře už Orwell. To jsou divy, vážení přátelé! Zase došlo na moje slova. Já věděl, že se to jednou provalí jako spodní proud. Všechno musí být pod kontrolou, nic se nesmí dít spontánně a živelně. Nejsme bráni jako svobodné bytosti v jejich mafiánském útvaru, jsme bráni jako poddaní jejich zločinecké organizace. Policie, prolezlá estébáky, nás nejenže nechrání před běžnou kriminalitou, ale sama se beztrestně dopouští těch nejbrutálnějších zločinů! I ten nejsprostší vrah se od justičních orgánů dočká lepšího zacházení než „divná“ mládež, která se jen „divně“ baví kdesi venku na louce. Je tohle vůbec možné? Nestačí jim jen platit výpalné, musíme se i bavit podle nich, vypadat podle nich a myslet jako oni! Tentokrát to však socialistická vláda, která kupí jeden kopanec za druhým a vytváří permanentní krizi, opravdu přehnala! To je jak někde v Rusku! Jak v občanské válce! Exekuce bez soudů! Takové masakry! Já věděl, že jednoho dne spadne škraboška i tomuto režimu! Konečně se zase něco děje! Zase je potřeba vyrazit do ulic! Už jim zase otrnulo! To jim budeme muset donekonečna připomínat, jak se mají chovat? To snad není pravda, co se to děje v této prokleté, nešťastné a zaostalé zemičce! Tato vláda nicméně upoutala mou pozornost již dříve: od prostořekého alkoholika z Vysočiny, přes eurostrašidlo se šprťáckými brejličkami, přes okatého bytového podvodníčka, až po prasečího diktátora typu Saddám Husajn. Jestli je tohle nesmete jednou provždy z povrchu Země, tak už nic. Tak už na světě není žádná spravedlnost. Tohle si nebudou dovolovat, to vám povídám! Srdce mi samou zlostí skáče v hrudi. Na mou duši, kdyby mě teď nějaký policajt perlustroval, roztrhal bych snad před ním svoje doklady, jako jsem to měl udělat už dávno, a vhodil bych mu ty cucky papíru rovnou do ksichtu! Označkovali si nás a vybavili průkazkami, aby nás měli pěkně pod kontrolou, a ještě je jim to málo! Když někdo netancuje podle nich, tak je hned zle. Vidíte? I v tomto se projevuje tzv. „stárnutí populace“: Vláda zlých starců. Vždyť přece víme moc dobře, jak normální starší lidé nesouhlasně reagují na každou zábavu mladých, při níž hraje hudba, tancuje se a pije! Jenže s tím nemohou nic udělat, pokud je např. hudební festival finančně výhodný pro pořádající obec. Nebýt jejich chamtivosti po penězích, nejradši by zakázali veškerou hudební produkci „neusedlé“ mládeže. A pokud je ta akce zadarmo, bez armády pořadatelů a není dobročinná, pak bodrý a zaostalý lid této země ztrácí veškeré zábrany! „Feťáci, dělají bordel, zakázat, rozprášit, zmlátit, zcenzurovat!“ Tato společnost je vážně a chronicky nemocná. Žel není to Čapkova bílá nemoc. Tu bychom asi potřebovali ze všeho nejvíc.

Diktatura nepřejících gerontů. Když se oni někde slezou, chlastají a pouštějí do tlampačů dechovku, komunistickou internacionálu, sovětskou hymnu a jiné hity jejich zašlého mládí, tak to nikomu nevadí, resp. vadí, ale nic naplat: „Svět patří jim“, jak se zpívá v jedné jejich budovatelské písni, a nikdo s tím nic nenadělá. Já si málem nemohu poslechnout hudbu ani se sluchátky, aby se necítili dotčení.

Policejní stát. Na komanda vládních robocopů se prostředky nešetří. Ti samí lidé, kteří v minulosti přispívali svým polínkem na hořící hranice kacířů, donášeli později gestapu a posléze se stali konfidenty StB, dnes stále vládnou. Jsou to stále titíž lidé. Nezničitelní. Zakonzervovaní po všechny časy. V každé době jako doma. Špiclující závist. Podezřívající dohlížitelé. Když jsem odcházel sám s batůžkem každý den pryč od nich do lesa, podezřívali mě, že tam užívám a pěstuji drogy, nebo co!

Pendrekový stát. Pořádek, který stojí za pendrek. Přelidněný svět. Svět, kde každý někomu překáží; kde každý někoho ruší a obtěžuje; kde lze jen těžko nalézt skutečné soukromí a samotu a ticho; kde nikomu nic doopravdy nepatří, ale tím víc si na to „nic“ činí nároky. Svět jako příměstský park, kde je zakázáno vstupovat na trávník, posetý psími lejny. Svět jako muzeum, kde je zakázáno dotýkat se vystavených exponátů, jinak se rozpadnou v prach. Svět jako perpetuum mobile, poháněný svými vlastními zplodinami. Svět, jejž oživuje již jen žár zápalných obětin a křik mučených čarodějnic. Svět falešný jako zuby starců.

Cenzura je sice podle ústavy nepřípustná, ale co na tom, vždyť je to jen cár hajzlpapíru, a s tím se dá dělat ledacos. Věci se mohou vynechat, vypustit, zmírnit, označit hvězdičkou. Příklad? Nedávno vysílala televize záznam koncertu skupiny Slipknot. Pořad byl nejen ocejchován onou známou hvězdičkou, značící „nevhodné pro děti“, ale hlasatel se na začátku navíc ještě omlouval (!), že „zařazení tohoto programu nebylo myšleno nijak zle, ale spíše jako sociologická sonda“! Něco je prostě třeba vytěsnit – z vysílání, z mozku, z vědomí, z reality, aby to snad proboha někoho nevyvedlo z míry a ze spánku. Celkem nevinné divošské rejdy skupiny Slipknot, jejíž jméno ani ten hlasatel nedovedl správně vyslovit (viz moje úvahy o vrozeném lidském kreténismu výše) s jejím hardcorovým furiosem a v maskách masových vrahů, to se bojí, aby tím někoho nešokovali, ale že v předcházejícím nijak zvlášť označeném a uváděném dokumentu z druhé světové války byly vidět hromady mrtvol, to je asi normální, to už nikoho neohromí. Vraždění samo o sobě nevadí na obrazovkách, ale královna umění Hudba, jen v trochu brutálním hávu, ta vadí vždycky... - Ale Slipknot byli dobří. Nejvíc se mi líbila jejich píseň People = Shit. Ta sedí.

Nenávidím ty jejich odporné pazvuky motórů a SuperStar právě tak, jako miluji hudbu. Avšak jakou hudbu! Až uslyším, že je někdo, dejme tomu, „punk rocková SuperStar“, přestanu to poslouchat. Už i naprosto popové a pitomé zpěvačky bývají leckdy označované za „punkové“, když omylem udeří víc do strun elektrické kytary! A je jen logickým vyústěním jejich nemožného „vkusu“, že hitparády vedou různá vyzvánění do mobilů a znělky zábavných show a reklam. Až se to stane, až se to dovrší, až bude v čele prodávanosti zvuk nějakého uřvaného „sexy“ motóru z italského sporťáku nebo travní sekačky od Mountfieldu, budu od všeho toho rámusu zase o kousek dál. A budu rád. Visí to na vlásku. „Jo, jasně že to jsou debilní odrhovačky – ale super!“

A vůbec: Jak může někdo v přírodě poslouchat rádio! V přírodě, kde je tolik jiných úchvatných zvuků a zpěv ptáků! Muziku poslouchám v bytě, mezi čtyřmi stěnami, abych přehlušil hluk vydávaný lidmi nebo bezpodnětné noční ticho. Ale venku, kde zaznívá tolik přírodních melodií? To je jako pustit si walkmana na koncertě, dívat se na televizi v kině! To je vidět, co to je za hovada! Otevřou si pííívo (furt ten zdegenerovaný zlozvyk neustále chlemtat tu hořkou hnusnou močůvku!) a jdou na věc. Mně k zlosti! „Pusť si motór, vole, ať tady není takové ticho, hovado, a jdi se bodnout!“ Po více než dvě stě let už neexistuje bezmotorové ticho! Už aby konečně na něco vychcípali, protože jinak se to blažené ticho nikdy nevrátí! Už aby táhli do práce, aby byl od nich pokoj! Od té doby, co nedělám, jsou pro mne víkendy nejvypjatější částí týdne. Zase kvůli nim, samozřejmě! Budiž pochváleny pracovní dny! Já mám od nich svatý pokoj, oni mají co dělat, jejich ekonomika roste a moje tím pádem taky, aniž bych hnul prstem a musel s nimi být v partě. Dokonalé. Jsou to vlastně takoví mí otroci. A Já jsem jejich svobodný pán z Čachtic.

Jaký Já bych byl panečku pán! Nesměli by mně na oči. Do lesa by měli zakázáno vstoupit. Kdybych tam někoho potkal, střílel bych je bez varování jako škodnou, jíž taky jsou. Lidi se nedovedou jen tak procházet, aniž by něco nervali a nedělali nepořádek trousením odpadků. Zakázal bych jim žrát maso, s výjimkou masa lidského. Ať se pobijou sami mezi sebou, až je přepadnou chutě na kus flákoty! Zabití člověka by proto nebylo trestné. Vražda zvířete by se však krutě trestala zavěšením za krk na řeznické háky pomocí struny od klavíru. Rovněž by nesměli chovat žádné domácí zvířectvo. Zvíře do péče člověka totiž vůbec nepatří. Stejně by ho jenom trápili. A nakonec sprostě zamordovali! Však dobře víme, co jsou zač! Ani malá skotačivá telátka a kůzlátka a prasátka neušetří. Ani těch nevinných mláďátek jim není líto! Takoví jsou lidé! Hnusi! Ani kravičku, jako mléčnou dojnici, nepotřebují. Ženské přece také mohou mít mléko, ne? Tak ať si podojí nějakou kojnou! Žádné rozmazlování! Lidé jsou hnusná verbež, a podle toho se s nimi musí zacházet. Po dobrém s nimi nic nesvedete, a co mohou ošulit, to spolehlivě ošulí. Jako nejvyšší zákonodárce a ochránce nadlidské kultury musíte být vždy o krok před nimi a nespoléhat na jejich „svědomí“ – žádné totiž nemají. Vyhladovět je, tu pakáž šerednou! Stejně jsou tlustí a vyžraní a pořád chtějí hubnout. Já bych jim to umožnil, to se můžete spolehnout! Za pár týdnů by byli kost a kůže – jako modelky! A museli by pořád pracovat. Člověk, který nemá co na práci, neví roupama co by a vymýšlí jen samé zlotřilosti, neboť na poklidnou intelektuální zábavu je příliš hloupý. Upracovat je k smrti! Stejně je to jejich nejtajnější krédo, tak co! „Já teda nic nevím. Já akorát vím, že je potřeba dělat!...“ Kolikrát jsem už tohle krédo slyšel! Blbá otrocká holota. Už aby táhli do práce!

Pondělí. Konečně jich tu už není tolik. Dnes jsem zpovzdálí pozoroval dalekohledem partu lesních dělníků. Od pohledu zpustlí prohulení alkoholici v modrých maoistických mundúrech. Žrouti vepřového. Věrní diváci televize Nova. Pravidelní „čtenáři“ deníku Blesk. (To slovo „čtenáři“ je ovšem nutno brát s rezervou, protože oni si ten plátek nekupují kvůli čtení – to je pro ně příliš namáhavé -, ale protože je tam mnoho barevných obrázků celebrit a nahotinek. Četbu si tak nanejvýš ukládají za trest. Slyšel jsem jisté rodiče na sousední zahradě: „Tak a za trest přečteš tenhle článek! A celej! Já ti dám!“) Škoda těch peněz a té námahy vynaložené na jejich vzdělávání. Jim by úplně stačilo poznat rozdíl mezi hráběmi a vidlemi a umět si koupit v nálevně kořalku. Jenže jim do hlavy vtloukli „vzdělání“, a tak mají dojem, že jsou si všichni rovní a že mohou do všeho kafrat. Vzdělání mělo zůstat uměním zasvěcenců, esoterickou naukou. Jak praví Karel Čapek: „Jedna z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.“

Lidí se nebojím, i když by rozhodně bylo proč. Ne, to není strach v pravém slova smyslu. Je to spíš, kromě nesmiřitelného hněvu, hlubokého pohrdání a neskrývané nenávisti, touha vyhnout se jim a nevidět je. Tygr je mocné zvíře a i on se člověku raději obloukem vyhne, ba ani nechodí do míst, kde lze potkat člověka – pokud ovšem takové požehnané místo existuje v dnešním přelidněném světě. I tygr se lidem raději vyhýbá. Přitom by mu v přímém souboji s člověkem stačilo jen se ohnat svou vražednou tlapou a bylo by rázem po boji – a po člověku. Ale i ta lítá šelma moc dobře ví, že by na sebe strhla nežádoucí pozornost a pomstu toho nebezpečného lidského hnusu. A pokud je to opravdu strach, co pociťuji v blízkosti člověka, pak to není strach z lidí, nýbrž strach sám ze sebe a z toho, k čemu by mne mohli dohnat. Kdybych neměl svůj nedostupný kousek lesního úkrytu, kde bych si mohl uklidnit nervy a očistit duši, určitě bych skončil buď ve vězení, nebo v blázinci. To vím s jistotou. I takhle je to těžké. A musím se hodně přemáhat, abych se nenechal vyprovokovat k nějaké klukovině. Lidem se raději vyhýbám. Bojím se, že bych jen bezmocně sledoval, jak se mé ruce samy od sebe pozvedají k hrdlu toho odporného tvora, jehož tak k smrti nenávidím. To je přesně ta moje zpropadená rozumnost. Nikdy neudělám nic nerozumného, nic zvířeckého, nic impulzivního, nikdy se nedopustím žádného afektu, nikdy nespáchám žádný zločin. Ale hluboko v mé mysli dlí Orwellův crimethink; je zaseto sémě strašlivého brachiálního běsu, jenž si jednoho dne zatančí svůj vítězný tanec v tratolišti krve. Strach? Nemám strach z nikoho. Ani vlastní smrti se nebojím. To už se víc bojím smrti těch, kdož mají tu čest být mými rodiči, protože pak budu muset jít dělat. Tak se to má s mým strachem.

Nicméně jistá ostražitost je na místě vždy. Vím moc dobře, že takové, jako jsem Já, bez milosti likvidují. Nikdy nezapomínám, kdo je mým nepřítelem. Je to kdo z koho. Já si to nevybral. A když se v podvečerním šeřícím se lese začne střílet z mysliveckých kazatelen a všude se rozléhá postrašené varovné štěkání srnců, uvědomuji si o to lépe, na které straně kulovnice to vlastně stojím – a klidím se do úkrytu společně s mými zvířecími bratry a sestrami. Asi bych si měl pořídit také nějakou pušku, abych mohl tu palbu opětovat.

Jednou jsem dostal takový šílený nápad: Pořídit si karnevalový kostým medvěda a v tom chodit po lese. To bych dopadl! I v masce člověka jsem nápadný a podezřelý, natož v huňatém kožichu zvířete! Sice by mě nemusel nikdo vidět, ale všude se potlouká spousta ožralých bouchalů, kteří si spletou i malé dítě na sáňkách s divokým prasetem, natož takové sousto na myslivecký guláš na divoko, jako jsem Já! Ne, vím moc dobře, kde je moje místo: co nejdál od nich!

Nesmějí mě ani zahlédnout, lepší se moc neukazovat. I když nemusejí vždy nutně usilovat přímo o můj holý život, alespoň mi zkazí náladu nebo poruší posvátnou intimitu mé vznešené samoty. Nesmějí objevit moje lesní doupě. Jakmile se to stane, balím se a jdu jinam, na ještě odlehlejší stranu hory. Vím, že by se vrátili. Chodili by se na mě koukat jako na atrakci a ještě by tady nějaký místní Trautenberk začal vybírat vstupné. Lidská přítomnost to místo navíc poskvrní na mnoho let. Zovu to „lidskou radiací“.

Maličcí ptáčkové usedají s důvěrou na mé rámě, kde se probírají svým peřím. Nehybně sedím na prostém, mechem porostlém kameni, pohroužen v hlubokou meditaci jako sám Buddha pod posvátným fíkovníkem, ba víc, podoben spíše tomu stromu než světci z masa a kostí! Je to tak oblažující! – A vtom sem vtrhnou oni, lidé, ta nepravá ražba, před níž vše mírné, nevinné a běloskvoucí prchá. A jak bych i Já neprchal společně se zajíci a srnami, šlehaje po narušitelích svými nenávistnými invektivami a ďábelskými kletbami?

Každý rok musím takhle vystřídat až pět úkrytů, pokaždé vždy dál a dál. Ale i kdybych šel světa kraj, alespoň jejich lomoz mě vždycky dostihne, před ním není, zdá se, úniku v dnešním světě. Zvedl jsem ze země ptačí pírko, písařský to brk bezmála. Tak tímhle psávali slavní géniové ducha! Co měli také dělat po večerech, že? Televize nebyla, filmy žádné, ani elektřina. To se to psalo! Žádná rušná doprava. Všude ticho a klid. To se to pak píše a přemýšlí! Jen to vyzvánění zvonic by mi asi vadilo. To bych se v záchvatech zoufalství chytal za hlavu jako Quasimodo a řval: „Ach ty zvony, ach ty zvony! Utište ty zvony v mé hlavě!“

Zjistil jsem, že se stále víc přibližuji divoké zvěři. Čím víc se blížím ke svému úkrytu, zpozorním a zlehka a pomalu a rozvážně a tiše našlapuji jako chameleon. Soustředím se na každý krůček, ani větvička pod mýma nohama nesmí zapraskat, sleduji každičkou stopu jako ohař, každou ohnutou travičku, každé zlomené stéblo, každou utrhnutou bobuli či houbu; hledám, zda tu po sobě nezanechali vajgla nebo papírek od bonbónu, každičkou změnu registruji. Smysly napnuté k prasknutí. V maskáčích neviditelný jako obživlá džungle.

Jednou jsem takhle došel až těsně k číhajícímu myslivci na hranici lesa a přilehlé louky. Neviděl mě. Mohl jsem se na něho vrhnout jako šelma na svou kořist, moment překvapení by mě zvýhodnil. Mohl jsem ho utlouct holýma rukama, puška by mu nebyla nic platná. Mohl jsem ho zařadit do potravního řetězce z pro něj neobvyklého konce. To všechno jsem mohl. Pokud si toto aspoň na okamžik uvědomil, a Já bych se vsadil, že mu to muselo blesknout hlavou, pak jsem pro tentokrát zvítězil. Vyšel jsem majestátně ze stínu a dal se poznat. Nejistě mě pozdravil. Letmo jsem po něm hodil pohledem a nevzrušeně jsem kráčel dál. S cizími lidmi se nebavím. A s takovými vrahy zvlášť. Možná jsem se právě stal mýtickou postavou z myslivecké latiny, kdo ví?

Nikdo mě nesmí vidět. Nikdo mě nesmí znát. Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nevěděl, kde bydlím a že vůbec existuji. Neviditelný muž. Kolik svobody by to skýtalo! Nejlepší by bylo vloupat se do záznamů o mé osobě a zničit je. To by bylo osvobození! Osvobození od nich. S nikým nemluvím, s nikým se nedávám do řeči, na vtíravé otázky dávám jen stručné odpovědi. Nerozvětvuji zbytečně ten hovorný strom, v jehož košaté koruně bych jako v tenatech mohl uvíznout. Však vím, co se skrývá na konci každého družného mluvkaření! Když se nechám příliš dobře a zblízka poznat, odkryji jim i své slabiny. A nikdo nemá takový čich na slabá místa jako právě oni! Nikdy nesmím zapomenout, kdo je mým nepřítelem. Myslíš si ješitně, že se pochlubíš svými přednostmi v přátelském rozhovoru, ale je tvoje klady nezajímají. Pasou jen po tvých záporech. A že je umí využít proti tobě, to si zapiš za uši! V tom jsou mistry světa. Zvířata to dělají dobře. Zmizí, pokud můžou, hned jakmile je člověk v dohledu. Však známe ty jejich dalekonosné střely a pohledy, jež umějí zabíjet! Mluvím několika jazyky, přesto s nimi nenacházím společnou řeč. Jen strohá slůvka všedních banalit jim trousím k nohám. Jen ultimativní fráze mi odskočí od úst, bez naděje na pokračování. Jsem podivín, s nímž se nedá normálně mluvit. Oni říkají, že na počátku bylo slovo. Dost možná, i když nevím, jak by to bylo možné. Teď tedy však slyšte ještě i toto, neboť tím jsem si naprosto jist: Také na konci bude slovo – moje poslední! Měním trasy, doby svých vycházek, převleky a účesy. Proklouzávám potají kolem nich – rychle a bezhlučně. Nasazuji si sto různých tváří, sto různých jmen, navždy záhadným cizincem, neboť za chvíli by si jinak mysleli, že když jdu, jdu k nim a že když někde jsem, že tam jen vlastně čekám na ně. Mysleli by si, že když mě vidí, tak jim a k nim tím pádem také patřím. Jako bych je už slyšel: „Tak co, mladej, jdeš mezi nás? Jdeš dělat?“ Ach, můj bože nesmiřitelného hněvu, jen oni to dovedou říct tím hrůzu nahánějícím způsobem a s držkou rozšklebenou od ucha k uchu! Fuj! Jaký hnus!