Misantropovy stránky

Komunismus je proto tak oblíbený a v podstatě neporazitelný a nevykořenitelný lidský světonázor, ježto plně vyhovuje stádní, unitářské a lůzokratické povaze lidí. Ta komunistická zásada „Každému podle jeho potřeb“ umožňuje přežít i úplným budižkničemům, kteří jsou schopni propít svoji výplatu. Umožňuje takovému člověku, aby měl rodinu a děti a aby tak rozmnožoval svoje nekvalitní geny. Dostávat něco zadarmo, to se těm hovadům líbí! Propils, holoubku, celou výplatu? Nevadí, sebereme na daních někomu, komu zbylo! Sekáš jednoho parchanta za druhým, takže je nejsi schopen uživit? Nevadí, zatížíme daněmi někoho, kdo žádné děti nemá! Zdraví a holý život i naprostého imbecila jsou nárokovány zcela samozřejmě. Nemoc a smrt jsou považovány až za cosi nenormálního, za selhání medicíny! I král zvířat, lev, tak jako všechno živé na této planetě, podléhá nějakým nutným regulačním mechanismům. Jen lidé by se z nich chtěli vyvléci. Výsledek je všude okolo nás nepřehlédnutelný. Přelidnění, nepořádek, kriminalita. Lidská společnost je tak nebezpečné prostředí, že nebýt stádného instinktu lidí, který je nutká se spolčovat, i když je to mnohdy značně riskantní a někdy i přímo život ohrožující, nikdo by společenství lidí nejenže nevyhledával, ale dokonce by se jich aktivně stranil, jako Já. Ale lidé jsou si ve své špatnosti a zhýralosti tak rovni, že toto riziko vždy rádi podstoupí. Život v jejich zavšiveném davu jim skýtá tolik výhod! „Kopřivu mráz nespálí“, jak se říká. Každý ten vyčuraný chytrolínek, byť by se ani neuměl bez pravopisné chyby podepsat, přece ví, že čím větší hajzl, tím se má mezi svými bližními lépe! Sprostá lidská závist typu „když nemám já, ať nemá ani on“ neútočí v mnoha možných i zdánlivě nemožných formách, v tolika nestydatě otevřených či lstivě skrytých podobách jen na bohatství hmotné, ale není jí po chuti ani bohatství ducha. To druhé ještě víc, neboť majetek boháče lze „znárodnit“, ukrást, zatížit ohromnými daněmi, ale dosud ti duchovně a intelektuálně hendikepovaní nemají jiný způsob vyrovnání naší obrovské duševní převahy, než že nás svým idiotským halekáním překřičí, svým množstvím upozadí a svou vládou hlouposti poníží na jejich úroveň. Většina lidí by mimo lidskou společnost nepřežila ani týden. Příroda z nich udělala outsidery, ale oni se jí vzepřeli a „s úsměvem idiota“ (Witkiewicz) vládnou rukou hrubou a neohrabanou, duchem mdlým a hloupostí, neznající hranic. To je i v dnešním demokratickém státě stále živá podstata komunismu. Nejde jen o rudé prapory, o srpy a kladiva a trička s Che Guevarou. Komunismus jako názor a nákaza je vždy přítomen již v „učení“ asi nejznámějšího podvodného iluzionisty všech dob, Ježíše Nazaretského, s tím svým „poslední budou mezi prvními“, a je součástí každého typu státu. Nezáleží, jestli tomuto jevu říkáme „křesťanství“, „bolševismus“, „stalinismus“, „socialismus“, „sociální demokracie“, „sociální stát“, „levičáctví“, „anarchismus“ nebo prostě a jednoduše „humanismus“ – názvů pro jeden jediný zarytý názor si můžou vymyslet kolik chtějí. Můj pohled na celou problematiku se tím ani trochu nerozostří!

Punk byl mrtvý nedlouho po svém zrodu a málem už se začíná podobat melancholickým lidovým písním ze žebráckého flašinetu nebo hospodské kutálce. Na počátku to byla příjemná změna, geniálně jednoduchý styl, hotové zjevení na tehdejší toporné hudební scéně! Ale postupem času jeho revoluční odkaz zevšedněl a vyšuměl. Pro nás, kteří jsme kvůli punku opustili mnoho svých vlasů, desek a životních hodnot, je toto poznání o to nemilosrdnější, leč platné. Punk rock patří v hudbě spíše mezi plebs, je více demokratický. To takový death metal ho ve všech směrech předstihuje. Nejenže je to tvrdší, rychlejší a brutálnější muzika. O tom není pochyb. Metal pluje více v umělečtějších proudech hudby. Má blízko k vážné hudbě. Punk je oproti metalu ještě příliš skotačivý, rozverný, „veselý“. Takové metalové kapely, jako např. Solefald, Cradle Of Filth, Lacrimosa, Neurosis, Dimmu Borgir a další, jsou nefalšovanými uměleckými díly, pravými aristokratickými hudebními opusy! Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova. Hlavním plusem metalu je jeho provokativnost. Ta spočívá v užívání hromad lidských lebek a jiných krvavých hororových propriet. Kdo uzří poprvé toto divoké, monumentální a strašidelné divadlo se všemi těmi planoucími pochodněmi a cákanci tělesných tekutin, bývá začasté šokován tak neobvyklou a syrovou archaickou podívanou. Uslyší-li pak tu hlasitou zvukovou stěnu s kulometnou palbou bicích a záhrobním chrčením zpěváka, nabude brzo dojmu, že se z té hudby musí zbláznit. Časté satanistické symboly, rituály a temné elegické myšlenky by se mohly jevit jako cosi „mimo mísu“, cosi odtrženého od reality, ale pořád je to lepší než nějaké levičácké plky. Co už také má člověk opěvat ve svém umění, že? Misantropismus? K tomu nemají dost dobrou výbavu. Realitu každodenní nudné všednosti života stěsnaného mezi prací a čuměním do piva? Od toho je to umění – tedy cosi „umělého“. Však co: na člověka, s jeho vyhlášeným komplementárním kreténismem, je to vcelku obdivuhodný výkon!

Vždyť stopy jejich kreténismu jsou patrné všude. Příklad: Po dálnici si vykračuje jakýsi zfetovaný chlap a mává na všechny strany nabitou kulovnicí. Policie ho má na mušce, může ho z bezpečné vzdálenosti zneškodnit, střelit ho do ruky nebo do nohy. Ale poštvou na něj radši policejního psa, sotva odrostlé štěně, které celou situaci považuje za hru. A když ten cvok nebohého psa zastřelí, jak by se bývalo dalo čekat, kdyby to nebyli naprostí kreténi, pak se všichni dojímají, brečí jako baby, psovi uspořádají státní pohřeb se všemi poctami atd. Mohli toho ozbrojeného šílence lehce sestřelit hned, ale radši nejdřív obětují „méněcenné“, „podřadné“ zvíře. To by udělal jen kretén.

To byl příklad kreténismu a neúcty k ušlechtilému životu z policejní praxe. Také armáda má své kretény, kteří vyrábějí z přátelských a hravých delfínů živá torpéda na jedno použití. Kosmonautika postavila pro změnu pomník fence Lajce. Vyslala ji na romantický výlet na oběžnou dráhu. Bez zpáteční jízdenky. Jistou krávu zase zabily padající trosky Saljutu 7. Takže až se příště budou ti kreténi zbavovat dejme tomu Hubblova teleskopu, nevycházejte raději ven! Automobilka General Motors prováděla bezpečnostní „crash-testy“ s živými prasaty jako pasažéry místo figurín. „Řach! Bum! Prásk! – Další objekt!“ A co laboratorní myšky zkusí! Atd.

Další příklad z jejich ranku: Mrzne, až praští, ale netopí se pořádně, ani v noci, aby se ušetřilo. Pak se blíží konec topné sezóny, otepluje se, neboť se blíží jaro, zjistí se, že se nespálilo normativní množství plynu, a topení jede na plné pecky, až se musejí otvírat okna. Nepřipravenost a kreténismus postihuje podobným způsobem jakýkoli lidský obor, příkladů by bylo na tisíc, například rok co rok se opakující potíže s údržbou silnic v zimním období.

Přijdete na úřad, kamkoli, kde něco chcete nebo potřebujete, i do pitomé knihovny, všude několik rozsvícených nejmodernějších počítačů, ale vždycky musíte vyplňovat sáhodlouhé registrační dotazníky, i když jste to už kdysi udělali nejméně milionkrát. Byrokrati si vás přehazují z jednoho úřadu na druhý jako horkou bramboru – a namnoze i stejným neurvalým způsobem – a stejně nic nevyřídíte. Stojí vás to neúměrně mnoho času, peněz a nervů – a k hovnu! Mám si snad myslet, že nedovedou udržet jednoduchá data ani v paměti supermoderního computeru? To, že ti kreténi očividně trpí jakousi cerebrální dyzentérií, to už vím dávno, ale že i jejich křemíkoví levobočci? Já teda nevím, ale kdyby byli kravami, tak by možná zapomněli i to, že mají seno přežvykovat! Stejně si myslím, že mi to dělají naschvál. I když jsou tak blbí. Což je ovšem ani v nejmenším neomlouvá.

Lahodnou hroznovou šťávu nechají zkazit, čemuž říkají „ušlechtilé kvašení“ a výslednému patoku „víno“, piplají si je, znalecky ohodnocují, degustují atd. Ale kdyby víno neobsahovalo alkohol, nikdo by takovou odpornou břečku nepil. Mně když se zkazí ovocný džus, musím ho vylít. Oni ho pijí. A ještě přičiňují takové kreténské poznámky, jako: „Hm, dobré. Letošní ročník se obzvláště vydařil...“ a podobné hovadiny. Já bych řekl, že je to poněkud jinak: „Hlavně, že se po tom opile motáme a kecáme chvastounské nesmysly. Vzhůru do bezvědomí!“

Když nedávno kdesi vykopali ze starého zdiva sto let starou kořalku, mohli se radostí pominout nad tím nálezem, „pokladem“, jak říkali. Ještě týden se o tom všude psalo! Ale že archeologové na Moravě odkryli zbytky pradávného osídlení, kde se našly důkazy o tom, že naši předkové byli kanibalové, na to jim už stačila jen kratičká noticka. Takový objev už u nich nevyvolává takové potřeštěné nadšení! To není nic, co by si dali za rámeček! Nevím přitom, proč. Proč najednou taková upejpavá zdrženlivost. Mrtvoly oni přece žerou naprosto běžně, tak o co jde? V přírodě je to normální, že zabíjím, abych se nažral. Nenormální je spíš to, co vidíme v jejich válkách a genocidách. Tolik enormního zabíjení, leč mrtvoly nikdo nepožírá! Takové plýtvání!

Projevů lidského kreténismu je na tisíc. Vyjmenovat je všechny by byla dlouhá a nudná katalogizační práce. O to se pokusil již Gustave Flaubert, a narazil. Napsal: „Hloupost je cosi neochvějného. Kdokoli na ni zaútočil, na ní ztroskotá.“ To není mým záměrem. Postačí mi omezit se jen na ty nejkřiklavější příklady, které mluví samy za sebe a není nutné je dopodrobna vysvětlovat zabedněncům. Však „zabedněnci“ jistě nedošli v četbě až sem!

Všímám si i věcí, jimž snad nikdo nevěnuje dostatečnou pozornost. Je to vlastně prkotina, ale když ve filmu jakoby „prší“, okolí bývá často doslova prozářeno sluncem a lidé a předměty vrhají ostré stíny. Když prší ve skutečnosti, bývá přece černými mraky zatažená obloha, ne? Je to jen film, o nic nejde, ale přesto mne to rozčiluje; považuji to za urážku mé inteligence. Snad je to tím, že stejné průhledné triky používají ti kreténi i v reálném životě, když „o něco jde.“

Jejich marketingové triky jdou často až za hranice vkusu i hnusu. Francouzský film se původně jmenuje „Baise-moi“, tedy „Líbej mě“, ale do distribuce jde pod názvem „Fuck Me!“, tedy „Omrdej mě!“ No to je hnus! Jako by se „výrobce“ těchto „vzrušujících poutačů“ domníval, že úspěšně něco prodat ostatním spolukreténům lze jen tak, že ze sebe, z nich a z tvůrců dotyčného filmu udělám úplné pitomce a kretény! Všechno je „vražedné“, „smrtící“, „nebezpečné“, i kdyby šlo o kšandy. Obyčejné léto je tak najednou „smrtelné“, triviální historka „vražedná“ a i idylický stav bezvětří a bezčasí se pojednou změní na „krvavý“. Jen ty známosti jsou vždy a za všech okolností „nebezpečné“, to je fakt.

Totéž se týká reklam a teleshoppingů s těmi jejich nezaokrouhlenými cenami, falešnými slevami, nákupy na dluh a dárky zdarma. Totéž politici a politické partaje s těmi jejich vládními programy a předvolebními sliby. Všechno sprostá, nestydatá zlodějna a podvod! Policejně tolerovaná urážka inteligence!

S projevy jejich kreténismu se setkávám dnes a denně i tam, kde by vlastně být nemusely: v písemných sděleních. Ať otevřete jakoukoli knihu, tištěné periodikum, vědecké pojednání, zkrátka cokoli, kde je nějaký psaný text, vždycky tam najdete spoustu pravopisných i logických chyb, nepočítaně překlepů a špatných překladů cizojazyčných výrazů! Když se člověk přebreptne v mluvené řeči, dá se to omluvit nervozitou nebo roztržitostí, ale nechápu, jak může člověk nasekat tolik chyb v písemné práci, kterou si může v klidu rozmyslet, přečíst si ji po sobě a případné chyby a nedostatky opravit! Nemám pro to jiné vhodnější vysvětlení, než že se jedná o produkt vrozeného kreténismu.

Toho si všimnul taktéž Jan Werich: „Člověk vymyslí slogan na ceduli, napíše si ho někam, aby ho, propánakrále, snad ještě nezapomněl, rozvrhne si ho, předkreslí si ho obyčejnou tužkou nanečisto, pomaloučku ho s vyplazeným jazykem namaluje, obtáhne ho, aby se pěkně vyjímal, kouká se spokojeně, jak nápis schne, ukáže ceduli kolegům, aby se pochlubil... – a v žádné fázi tohoto lopotného procesu si on ani nikdo jiný nevšimne, že napsal NEZAMNĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN!“

Pokud udělá nevzdělaný blbec chybu v dopise, není to nic tak hrozného, dalo se to čekat. Ale v oficiálních tiskovinách, za jejichž vydáním stojí určitý mozkový trust intelektuálů a tým odpovědných redaktorů a editorů, znehodnocuje každá chybička výsledné dílo jako plíseň na právě zakoupené zelenině! A těch „chybiček“ není málo. Je jich hodně. Dokonce jsem slyšel na vlastní uši názor, že vyrobit knihu bez chyb patří do oblasti sci-fi! Ještě teď mně brní moje nebohá stará ušiska z té nestoudnosti! Já si je snad uřežu! Cože! Takže naťukat text na klávesnici a poctivěsi to po sobě přečíst – to je sci-fi? Anebo najmout schopného korektora, který opraví všechny chyby ještě předtím než jde materiál do tisku – to je také sci-fi? To je vážně blázinec!

Chyb se dopouštějí i herci při dabingu. Jeden herec vyslovuje osobní jméno Heather správně jako „Hedr“, zatímco druhý v téže sekvenci nesprávně jako „Hídr“. A nikomu není nic divné, nikdo si ničeho nevšimne, ačkoli celý projekt má svého režiséra, zvukaře, dramaturga a další lidi okolo! To už nelze brát s chápavým nadhledem jako nějaké mimořádné nedopatření! Těch chyb je tolik, že musí jít zákonitě o nějaké pevně dané pravidlo všeobecného lidského kreténismu! Tak ať mě ti blbečci nerozčilují, nebo se z nich dočista zblázním! Pak mi nejspíš pošlou tuto předvolánku do cvokhauzu: „BIL STE PŘÍJMUT NA NAŠÍ PSICHYJATRYCKOU KLYNYKU.“

Jen jednu malou poznámku bych ještě přičinil k satanismu a už toho nechám: Satan neboli ďábel je zase jen prachobyčejným výplodem církve! Ta jej dokonce potřebuje, jako každá vláda potřebuje svou opozici, ale přitom jsou v zákulisí, mimo všetečných zraků veřejnosti, jedna ruka. Svůj k svému. Já na bráchu, brácha na mě. Ruka ruku myje. Vrána k vráně sedá, oči jí nevyklove. Všechno jedna pakáž! Kreacionistická boží pohádka potřebuje mít svého zlého démona. Jak by jinak vysvětlili přítomnost „zla“ na Zemi? Přiznali by se k němu? To nikdy! Nikdy ne přímo a vždycky za to může někdo jiný: zlí bohové, zlá sudba, všelijací zloduchové, různé pronárody a nezkrotné bestie, jež je nutno vyhladit a pak už bude všechno fajn, zlotřilá klika oligarchů atd., atd. Stále naříkají, že jim někdo jiný kazí jejich pozemský ráj. Neustále musejí proto dozírat jeden na druhého a připomínat mu, aby „se choval jako člověk“, a ne jako zvíře (případně jako prase, hyena apod.), aby nezapomněl projevovat svou „lidskost“; Řekové mají dokonce přísloví: „Jak krásný je člověk, je-li člověkem“! Toto zjevné rozdvojení vlastní identity, tato do očí bijící schizofrenie lidského druhu, je mi nepochopitelná. Jako by ostatní zvířata měla někdy podobné potíže se svojí totožností! Kočka je prostě kočka. Chová se vždy jako kočka, projevuje se jako kočka. Nenapadne ji chovat se jinak. Nikdy nezapochybuje o svých kočičích způsobech a cokoli udělá, je to kočičí, není to lidské nebo nelidské, není to krávovina ani volovina! Žádná prasečina nebo psina! Vždy je to „kočičina“! Ale člověk má stálé a nekončící pochybnosti o sobě a nedovede se rozhodnout, čím vlastně je. Všichni lidé jsou prostě lidmi. Poznáš jednoho, a jako bys poznal všechny. Rozdíly jsou bezvýznamné. Přesto jedni osočují druhé, navzájem se týrají a trestají, obviňují z egoismu a nesvědomitosti, jako by právě tyto vlastnosti, a ne jiné, stály v cestě do rajské zahrady. Nedovedou si vymyslet, jako Já, něco mezi dobrem a zlem? Nějakou obdobu mého syna Misantropa? Na to zřejmě jejich inteligence nestačí.

Člověk přišel na tento svět s určitou výbavou, která je neměnná. Odsuzujeme vrahy, násilníky a zloděje. Ale vrah, násilník a zloděj je v podstatě každý člověk. I příroda je taková. Jeden požírá druhého, aby přežil. To je zákon džungle, vzpomínáte? Důsledně pojaté přikázání „Nezabiješ!“ z Mojžíšova desatera, které bychom vztáhli na všechno živé, by mělo pravděpodobně katastrofální dopad na život jako takový. Život, tak jak ho známe, jak ho milujeme nebo jím opovrhujeme a na jaký jsme zvyklí, v jeho pestrosti a kráse, by patrně přestal existovat. Stali bychom se nepochybně svědky nové, podstatně zredukované dimenze života, který tu již na samém počátku byl a jistě bude i na konci. Ale valná část lidstva by se nenajedla! Ta by musela zmizet z povrchu zemského i s dalšími predátory. Takové konce netřeba domýšlet, protože k nim stejně nikdy nedojde. I když si lidstvo mylně přičítá takřka neomezenou moc na této zemi, ve skutečnosti neexistuje žádná taková mravní síla, která by tohoto bláhového cíle dosáhla. Jen vis naturae, síla přírody je natolik mocná, že by to dokázala, jenže ta je na rozdíl od lidí nerozumně rozumná, takže tato možnost také padá. Lidé si stále myslí, že musí být všechno podle nich, a cokoliv si vymyslí, že to tak i bude. Jenže chyba lávky. Neustále nad něčím žehrají a vztekají se jako malé děti nad věcmi, které prostě patří ke kosmogonickému řádu světa. Měli by mít trochu pokory a přijmout tuto holou skutečnost. Přece víme, kde končí jejich marné pokusy o nápravu světa: v ještě větších hrůzách! Je s podivem, co všechno si už dovolil Člověk, tento drzý skřet s mesiášským komplexem! Místo „Boha“ by měli přijmout Přírodu, schoulit se pokorně v jejím laskavém objetí! Já když vejdu do lesa, úplně s ním splynu, stanu se jeho součástí, jeho ochranným Duchem, Bohem nesmiřitelného hněvu!

Násilník přepadává starce a ženy. Snadná kořist. Šelmy přece také loví nejraději slabé a přestárlé jedince. V přírodě to tak funguje, u lidí také. Je to přirozené. Přesto je to zdrojem kolektivních zásahů a zákonných či moralistních ran. Silní udělují rány fyzické, slabí si udržují nadvládu morálními šlehy. Jedno od druhého se však příliš neliší. „Svědomí je jen strach, že budeš bit,“ jak si povídají dva psi v jedné Haškově povídce. Není žádný Bůh, není žádný Ďábel, který by lidem kazil jejich šťastný život. Žádná legenda ani žádný mýtus nevyvrátí jednoduchý fakt, že člověk nemůže nikdy překročit svůj vlastní stín a být někdy lepší než ve skutečnosti je. Nenajdete v přírodě takové zvíře, jehož ideálem by, jako u člověka, bylo systematické vyvražďování, průmyslová smrt, zdokonalování mučících nástrojů a globální dominance a kontrola v takovém měřítku, jehož jsme bohužel nyní svědky.

Zinstitucionalizovali všechno, na co kdy dosáhli: pohlavní lásku a rozplodňovací pud spoutali manželstvím a rodinou, vše pod bedlivým vševidoucím okem státu se všemi jeho manželskými poradnami, kojeneckými ústavy, spermobankami a klinikami umělého oplodnění. Všechny tyto navýsost přirozené instinkty zpotvořili a zesměšnili svými zákony a ustaveními. Přikovali k nim přírodě naprosto cizí olověné přívažky v podobě odpovědnosti, zletilosti a uměle vytvořených společenských konvencí, takže je tím prakticky odtrhli od nás, kdož si za všech okolností a za všech dob hrdě stojíme za svým. Prakticky nás tím vykastrovali a sterilizovali! Znemožnili nám těmi svými zlotřilými lidskými institucemi podílet se na našich přirozených právech! Postavili nás před nelehká dilemata. Často nemáme jinou volbu než volit svobodu a čest, zatímco ti méně hrdí svou bezectnost a nedůstojnost prodávají za prchavé okamžiky nízkého chlévského štěstí.

V dřívějších dobách bylo přílišné zdůrazňování sexu považováno za nemravné. Nyní již není předmanželský sex, prostituce, pornografie, ipsace a homosexualita v takové míře hříšná ani trestná, jako tomu bylo dříve, ale to neznamená, že nastaly svobodnější časy. Tak daleko to nechtějí nechat dojít. To si nemohou dovolit, chtějí-li i nadále fungovat jako jednolitá společnost uprostřed své globální koncentrační vesnice. Lidstvo je jen poučenější a chytřejší. Lidé vědí moc dobře, že závislost na sexu a milostných vztazích zotročuje jejich aktéry spolehlivěji než pokrytecké morální příkazy a zákazy. Daleko účinnější metodou, jak někoho ujařmit, je neúměrně jitřit jeho erotickou fantazii, než ho nutit k umrtvování přirozených sexuálních pudů. Je to geniální nápad. Člověk vyhazuje peníze za své okovy nejpevnější a ještě má pocit, že je to zábava! Nikdo jim neunikne! Předmanželský sex? Co na tom, když se mají mladí rádi. Všechno se dá výhodně zpeněžit. Zavedeme jim „svátek zamilovaných“ a prodej dárkového zboží vzrůstá. I z lásky se dá vytřískat kapitál. Stala se z ní významná burzovní komodita. Obchod s „bílým masem“? Proč ne. Zatížíme ho daněmi a zase na tom všichni vydělají. Teploušové už jim taky tolik nevadí. Může se jim i vystrojit pěkná svatba. Vyděláme na tom a ještě budou pod kontrolou úřední evidence. Vidíte? Zase objevili další oblast pro svou expanzi. Těžko jim uniknout.

A tak se to má se vším: s různými omamnými drogami, alkohol v to počítaje, které umožňují krátké, avšak extatické odpoutání od jejich šedivého světa, ale jejichž distribuce je tak výnosným obchodem, že jsou lidé s to se pozabíjet, jen aby mohli s touto cennou surovinou obchodovat bez nežádoucí konkurence; s technickými vynálezy, jež slibují lživě usnadnění života a přitom znamenají jen další a pevnější ujařmení; s „láskou“, pomocí níž se nazývá všechno možné i nemožné: od špinavého sprostého prcání, přes chronicky chorobnou mysl, až po trestající zášť a zákeřnou past.

Láska! Ano, skutečně je to tak! Řadím lásku společně s drogami a moderními technologiemi mezi rafinované nástroje zotročení! „Nemohu bez tebe žít.“ Po této větě každý člověk zpozorní. Kořist se zasekla na háček. Konečně! Největší lidskou vášní totiž není jejich takzvaná „láska“, nýbrž mít svého vlastního otroka, sluhu, který je tu pro vás a k vašim službám zcela zadarmo, bez platu, jen tak „z lásky“.

Láska! Ovidius ji chápal jako nemoc. Jeho „Buď zdráv!“ má význam „Osvoboď se od lásky!“ Nikdo s rozumným mozkem v hlavě a se ctí v těle by na ni nevěřil, kdyby si nebyl hluboko ve svém žlučovitém srdci jist tím, že ji jednou, až přijde jeho čas, náležitě využije a zneužije proti svému nejbližšímu nepříteli. Nejen chlebem a masem utýraných zvířat živ je člověk. Zapít tu krutou melanži musí hořkými slzami svých obětin. Láska! Je zde přitom tolik limitujících společenských pravidel! Předmět vašeho milostného zájmu musí být přiměřeného pohlaví, věku, zájmů. Musí být dostatečně reprezentativní, bydlet ve vašem dosahu, mít na vás čas a náladu atd., apod. Je toho tolik! Totéž musíte splňovat i vy z jeho (jejího) pohledu. Musíte se vzorně a poslušně chovat, zahrnovat ho (ji) pozorností a dárky. Mít práci a být užitečný. Nenávidět svou samotu víc než sebe sama. A nesmíte udělat žádnou chybu! To se pak stává z lásky přesně to, čím je ve skutečnosti: prázdným slovem. Když se dva lidé rozcházejí, bývá zvykem, že si nabízejí přátelství. Tím je zcela nepokrytě a jasně řečeno, že láska není rovnocenný vztah jako mezi opravdovými přáteli, ale jen jakýmsi podmínečným kvaziobchodním partnerstvím, kde platí pevná zásada „něco za něco“. Důsledně pojatá láska ke všemu lidstvu by ostatně dopadla podobně jako v Buñuelově Viridianě: rabováním lůzy a destrukcí posledních zbytků kulturních hodnot! Pustit si kdejakou pakáž příliš k tělu, od toho nás zrazuje jak prostý selský rozum, tak i zcela obyčejná zkušenost.

„Máme se vrátit na stromy a do jeskyní? Máme snad dopustit vládu anarchie a chaosu? Máme se zříci svého nejvlastnějšího lidství a žít v osamocení a v nepřátelství jako divá zvířata? Vrátit půdu bezzemkům a jedním mocným tahem pera škrtnout všechny naše instituce? Kolik lidí by jen přišlo o práci! Kolik úředníků, politiků, kněží a na ně návazných oborů by si musilo najít jiné ‚povolání‘. Zrušit naše pracně nabyté civilizační výdobytky? Vrátit se k barbarství? Jak? Proč? Kvůli komu? Co je to za ztřeštěné nápady!“

„Co je mi po tom, co s vámi bude, vy paka vylízaný! Vím, že pro vás není cesty zpět. Ale pro mne ano! Já, jakožto individuum, se ještě mohu vrátit. Vlastně už na té cestě jsem. Jen kdybyste mě nechali být! Jenže vy nenecháte nic na pokoji! Nic vám nesmí uniknout. Ale mne už nemáte! Nejsem žádnej posranej mukl ve vašem světovém kriminále! Seru na vás! Vyserte se i vy na mne! Nezajímáte mě. Pro mne nejste nic jiného než klacek pod nohama! Nic než otravná, mrzácká pakáž!“

Jaký život to stvořili! Jakou Konzentrationdorf to vystavěli! Jakou svěrací kazajku mají pro mne přichystánu! Jakého neřestného přestupku proti Zákonům Chaosu se to dopustili! Jejich průkazy, rodná čísla, vysílačky na obojcích, podkožní čipy, nesrozumitelné předpisy, složité a nepřehledné formuláře, návody ke čtení návodů, papír na každou hloupost, nutnost se zaregistrovat a obstarat si úřední povolení ke každému prdu! Jen rodit další a další parchanty, aby jich na mne bylo víc, je dovoleno neustále a nekontrolovaně, komukoli s kýmkoli, jakkoli a kdekoli. Den ode dne jsou v tom lepší a lepší. Jestli to tak půjde dál, brzo již nebude důstojné žít. Vyčmuchají každou svobodnou skulinku a hned tam pošlou svého emisaře! Nenechají nic bez dozoru volně růst a hned k tomu dosadí svého hospodáře. Každý meandr řeky narovnají, každý rovný charakter pokřiví. S nimi svoboda neexistuje, a ještě se mi opovažují nalhávat, že je to pro moje dobro! Neboť, jak říkají: „Osobní svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná osobní svoboda někoho jiného“. Takže svobodný není nikdo. Pravá svoboda totiž vždycky zasahuje do svobody někoho jiného! Proto ji lze nalézt jen v osamění a hlavně mimo nich! Jen kdyby mě nechali jít! Pronásledovali by mne třebas až do žhnoucího středu Země, na dno nejhlubšího oceánu, do nejmrazivější polární končiny, do nejpustšího kouta písečné pouště, na nebetyčné štíty hor! Ani na božích výsostech bych od nich neměl pokoj! Stačilo by, kdyby za mnou furt nelezli; kdybych je neměl furt u zadku; kdyby mě furt nešpehovali! Aspoň to! Ale ani to málo mi neodpustí, protože „co kdyby to udělal každý?“ To se sice nestane, neboť „samota tíží“ a společenské vazby jsou pro ně „vysvobozením ze zajetí samoty“, ale přesto to nemohou dopustit. Jen jako nenápadný, bezvýznamný „bezdomovec“ mám šanci jim uniknout z jejich společenské mašinérie! Sám a osamocený proti celému světu! Jeden proti všem! Poslední mohykán, stojící hrdě proti převaze bílých dobyvatelů! Poslední pohanský bůžek vyvrácený jejich nenechavou rukou!

Jako Bůh nesmiřitelného hněvu jsem stár přes tisíc let. Vy víte, nebo aspoň tušíte, že tam někde venku jsem; že existuji a vždy existovat budu vám navzdory, ale nevidíte nic než džungli. Svobodný tvor je věčně na útěku, věčný štvanec, věčně v pozici mrtvého brouka, znehybnělý a ztichlý, aby jediný neopatrný pohyb, jediný neuvážený zvuk neprozradil můj úkryt, věčně zakamuflován do tisíce převleků a vrostlý a srostlý s velikou Přírodou! Poslední z rodu Homo, jenž je ještě svobodný! Poslední divé zvíře, věčně vrčící a cenící zuby s výhrůžně naježenou srstí, se slechy napjatými a nozdrami široce rozevřenými, čmuchajícími a větřícími každé nebezpečenství. Poslední suverén mezi otroky. Poslední divoce žijící zvíře mezi samým dobytkem. Plivám jed jako kobra, abych je od sebe zahnal. Uchyluji se ke lstem jako had z ráje, aby bylo lidské plémě vypuzeno z mého království. Nižádný muž a nižádná žena nesmí víc za mé hořící kruhy! Ssss...! Ssssvině, nesssserte mě...! Ssss...!

Jednou je tu zkrátka tvor, podobný mně, a pak už se v těch místech „neuklízí“, nezametá a nevysává. Jen člověk je všude nevítaný vetřelec. Kdyby ho šlo tak lehce vysát a vytřít jako každou jinou hnusnou špínu – to by byla úleva! Mít tak nějaký obrovský vysavač na lidi, to by byla věc! Odsát je všechny z této těžce zkoušené planety pomocí gigantického vzdušného víru! SuperTornádo značky LUX! Obdoba středověkého krysaře, dnešního deratizéra – DEHUMANIZÁTOR! Ανθρωποφοντές - vrah lidí! Bůh nesmiřitelného hněvu!

Každé jaro, když roztaje v lese sněhová přikrývka, je hnedle krásně vidět ten bordel, který tam po sobě ta hnusná lidská pakáž zanechává. Těch PET lahví a ostatního plastového odpadu co tam pokaždé přibude, to je hrozné! Z těch odpadků jednou jistě vznikne celá geologická vrstva a příští archeologové budou moci označit tuto nepovedenou dobu nejen za dobu úpadkovou, ale i odpadkovou! Nebo těch vložek co tam je! To si tam ty baby chodí s kundami na převaz, nebo co si o tom mám myslet? To je hnus! Napadlo mně několikrát, že bych třeba mohl jít a sesbírat ten bordel, abych si doma poklidil a abych měl doma v lese čisto a útulno, a ten jejich bordel jim případně pod pláštíkem noci vysypat někam na náměstí nebo za plot jejich zahrádek – to by bylo překvapení! – Ale pak si říkám, že to nemá cenu; byla by to jen další zbytečná námaha, další nesmyslná cyklická facha, další práce za trest – a zanedlouho bych mohl začít s úklidem nanovo. To zrovna! Rok od roku je to horší. Ekologové stále varují, že půjde-li to takhle dál, do deseti let se biosférický systém Země musí zhroutit, ale napřed civilizace. Ponechám-li stranou, že toto varování vysílají již alespoň třicet let, musím zvolat: „No už aby to bylo!“ A pořád nic. Ale kolaps nepřijde náhle jako úder hromu, ten konec je právě v chodu. Degeneráti lidského rodu již dospěli dávno do stadia, odkud není návratu. Celková degenerace. Čítám o dětech, které „si šlapou na jazyk“, mají malou slovní zásobu, špatně komunikují s okolím, nejsou schopné se naučit psát a číst; nerozumějí psanému textu, např. běžným návodům k použití a jednoduchým příručkám; trpí různými alergiemi, jsou obézní... O úrovni vzdělanosti a o mrzačení jazyka jsem se již také několikrát zmínil. Vývoj jako by směřoval zpět. Hlavně v oblasti řeči je toto směřování více než patrné. V p@kárně byly k nalezení exempláře, které se dorozumívaly jen pomocí několika vyjmenovaných sprostých slov a zbytek tvořily neartikulované skřeky, různé syčení a pískání, které mohlo znamenat cokoliv. I šimpanzi mají širší škálu výrazových prostředků – bez přehánění!

I takzvaní „vzdělaní“ lidé se „demokratizují“ a přibližují se svou mluvou, ale i písemným projevem nevzdělanému plebejskému dobytku, jehož intelekt nepřesahuje první signální soustavu. Jak se situace zhoršuje lze vidět na generačních rozdílech. Je velký rozdíl mezi celkovým projevem starého a mladého intelektuála. Starší intelektuál se projevuje vytříbeněji a uhlazeněji. Jeho ústní projev je v dikci až „divadelně“ zvučný; slova a věty, které volí, mají pevný řád, ujasněnost a stylistickou správnost. Kdežto když mluví mladý, tak huhňá, protože neotvírá pořádně pusu, za každým slovem řekne „jako“, slova jaksi ledabyle žmoulá a líně převaluje na patře - což bude zřejmě důsledek a symptom marihuanové generace - a chybí mu jakákoli intonace! Jako kdyby mluvil zfetovaný robot nebo počítačový program. Je to hnus a je to čím dál horší.

Vůbec tvorba vět rozvitých bývá dost často problémem. Češtino, braň se! Kolikrát něco čtu nebo slyším – i od vysokoškolsky vzdělaných lidí – a to, co čtu a slyším, vůbec nedává smysl. Někdy se ani neumí udržet správný nebo alespoň navyklý slovosled! A to jsou redaktoři z novin, kteří někdy spáchají i hrubou pravopisnou chybu! To mám pak sto chutí ono místo červeně podtrhnout, oznámkovat jako učitel ve škole, článek vystřihnout a poslat jim ho. Nebo televizní sportovní komentátoři (fotbalista s indickými rodičemi)! Nebo politici – ti mají hrozný jazyk s těmi jejich „úspornými balíčky“ a co všechno „si dovedou představit“! To je, pane, parlamentština! Rozhlasoví spíkři! Strašné! Stačí mi chvilku se zaposlouchat do veřejnoprávní mluvy, abych zachytil nějaký kiks. Dále špatná výslovnost cizích slov: Mezi nejčastější minely patří nesprávná pronunciace anglického znělého –th-, jež má znít jako jakési zašišlání, a ne jako hláska –s-! Jednou jsem ani zprvu nepoznal, že je řeč o Thoreauovi, když hlasatelka vyslovila jeho jméno jako „[sorou]“. Myslel jsem, že dotyčný se jmenuje pan Smutný, anglicky Sorrow! Dost často se chybuje ve španělském poděkování ¡gracias!, jež se správně vyslovuje [grasias], ne po italsku s –c- jako [gracias]! Španělština s italštinou se vůbec zaměňují nejčastěji, ačkoli je mezi nimi značný rozdíl. Holt, některé věci jsou zřejmě pod jejich rozlišovacími schopnostmi. Toto je tedy jazykové niveau našich vysokoškoláků! U nevzdělaných a polovzdělaných pablbů je jejich mluva ještě horší. To už se nedá vůbec poslouchat, natož se po nich pokoušet vůbec něco přečíst. Mimoto jsou jejich infantilní škrábanice plné kontextuálních nesmyslů a logických nesrovnalostí. S texty nevzdělaných nedouků pracuji většinou (pokud vůbec) jako s běžným cizojazyčným materiálem: Musím si je přeložit do mého vlastního jazyka.

Nemůžu poslouchat rádio, nemůžu se dívat na televizi, aniž bych reálně netrpěl tím, co slyším. Nemluvě o psaném slově v novinách, časopisech, knihách a internetu – tam je to nejhorší. To je prznění jazyka; onoho kultivovaného jazyka, jakým se mluví naposledy ještě třeba na divadle Járy Cimrmana nebo ve starých českých filmech z 60. a 70. let minulého století. I tam jsou vulgarismy a lidové výrazy, ale ne jako pravidlo, nýbrž jako parodie a vtipný kontrapunkt, aby ještě více vynikl slovní humor, inteligentní nadsázka a krása kultivovanosti slovního projevu - a jako výsměch „moderním“ jazykovým zlozvykům a neřestem. Krása češtiny je věcí minulosti. Čím starší čeština, tím se mi víc líbí tato tisíciletá dáma! Dnešní esemeskový blivajz, který se řine mnohdy proudy strhujícími a neurvalými z ústních otvorů škvírami mezi nepřestajně šťastným a výhružným ceněním zubů, není nic jiného než odpad – a to netříděný. To samé „české“ webové domény: Já kdybych nemohl někde užívat diakritická znaménka, připadal bych si jako NEJVETSI A NEJNESTASTNEJSI CESKY BLBECEK.CZ! Tato doba nemá již žádné obrozence, žádné puristy, jen turisty světoobčany, kteří hovoří mnoha jazyky, ale žádným pořádně. To je pravé zmatení jazyků, ba již to ani žádný jazyk není. Jen úsečné skřeky, jen symboly řeči, jen náznaky toho, co mělo být kdysi na jejich místě a dnes tam chybí. Uzavírám se před tímto světem sám do sebe, neboť trpím. Mé oko se již nepotěší tím, co zří. Raději bych byl slepý a hluchý ke všemu takovému blátivému jazykobraní. Věru, pěkný blín tu vzešel z břehů podemletých, jež se bortí vahou svou! Naštěstí mám mnoho starých dobrých knih a hlavně svoji velkou knihu misantropismu, neboť jsem nikde nenašel žádné vzácné svitky, jež bych mohl bez kompromisu pokládat za drahocenné, a proto jsem si napsal svou vlastní Knihu všech knih. Navíc mám také velkou sbírku filmů na videokazetách a discích, čímž ještě mohu obšťastnit mé stárnoucí, již notně krátkozraké zřítelnice. Opouštím-li tento ráj srdce a vydám-li se v labyrint světa, stačí mi k zhnusení kolikrát jen úvodní sousloví s nějakým lingvistickým nešvarem, jako např. když v odpověď na kladnou otázku zazní pouhé úsečné „Určitě. Stoprocentně.“, jako by ani neexistovala věta rozvitá; když za každým druhým slovem se řekne „jako“; když je „něco o něčem“ a „super“; když se zaměňuje párek v rohlíku za „rohlík v párku“; dobová posedlost slovem „energie“ – to je téměř posvátné slovo, věčná škoda, že ne též tabuizované, druh meditační čtyřslabiky, jako bylo dřív slovo „bůh“ nebo slovo „elektřina“ či „magnetismus“ – vyprázdněná hlušina, dutina „óm“, prázdný vinný sud bez svého Diogena, zato s chrápajícím ožralou uvnitř; vatová výplň, vložka na zadržení příliš intenzívní orální čmýry!; „prosakování“ vlivů do uměleckého díla, do umělecké „práce“; když je něco pro někoho „drogou“; desítky vykřičníků a otazníků na koncích vět atd. atd. – hereš, jaký hnus! Toto mi stačí – a mám po četbě, mám po poslechu. Už mohu jít zase o dům dál, neboť vím, že tato studna bude také otrávená. Pro mne už málem pozbylo smyslu vydávat se ven na průzkum. Ze starých zdrojů jsem se již napil a opil – a nové stáčené minerálky páchnou po plastu.

Čtvrtina mladých párů je neplodná, počet spermií v ejakulátu rapidně ubývá, téměř každé těhotenství je rizikové, polovina skončí samovolným potratem. Atd. O všemožných projevech a známkách právě probíhajícího rozkladu se není třeba sáhodlouze rozepisovat, to by bylo nadbytečné a nudné, neboť to vidí každý všude okolo sebe. A není způsob, jak celý proces zpomalit nebo zastavit. Jedině tím, že vymřou! Jsem šťasten, že jsem se dožil tak nádherné věci, jako je zkáza lidstva na Zemi! Chce se mi zvolat společně s Josephem Goebbelsem (alias Koňonohá Lorelei), když pálil knihy „kulturních bolševiků“: „Ó století, ó vědy, je krásné žít!“ Jsem skutečně potěšen, i když tady pořád ještě jsou, což mě nevýslovně rozčiluje. Bože, to bude ticho! Ne takové to zlověstné ticho jako před bouří, těžko si to představit v tom dnešním randálu, co nadělají! Představte si svět, v němž jednoho krásného dne umlknou všechna auta a letadla a nízko letící stíhačky a stroje a továrny a pouliční ampliony se sváteční produkcí dechovky! Představte si svět, kde se ozývají nejnápadněji jen božské ptačí variace na Mozartův Chléb s máslem! Představte si svět, jejž opěvají jen tito zbožnělí mistři pěvci opeřenci! Jak rád bych jej také opěval! Ale copak se to s Nimi dá?

„Vymíráme“! Prdlajz! Do tohoto kýženého stavu chybí ještě ubrat hodně lidských decibelů. Ještě není to správné „ticho“. Ještě neutichl poslední dětský pláč na této těžce zkoušené Zemi! Ach, kéž bych byl jednou poctěn tím úkolem zardousit vlastníma rukama poslední lidské dítě na Zemi! Ten žár v mé duši nikdy neuhasne! Ještě jsem neřekl „dost“! Ten vztek, ta averze a ta nesmiřitelná nenávist, jakou pociťuji k lidstvu, ta se nikdy nezmění. Tady není na místě žádná smířlivost, žádná politika appeasementu; zastánci takových mírových nálad jsou také mými nepřáteli! Jen nesmiřitelný hněv je na místě! Nevím, co by se musilo stát, aby to jednou bylo jinak. Museli by mi udělat lobotomii, zdrogovat mě, opít! Však už jsem několikrát zmínil, že jedině pod vlivem alkoholu se ze mne stává člověk. Alkohol na mne působí asi jako na ostatní zvířata vzteklina: přestávám být plachý, ztrácím ostražitost a odstup. Vše to jsou pro mne absolutní nutnosti. Jinak to nejsem Já. Pod vlivem alkoholu klesám na jejich úroveň stavu vědomí.

Oni mají vědomí, na rozdíl ode mne, jaksi zastřenější, rozhodně ne tak čiré a vědomé jako mám Já. Mám bezesporu jakési vyšší vědomé vědomí. Snad jsem z nich ještě nadobro nezešílel, abych viděl jasně, co se děje a co jsem. Jedině ožralý bych byl schopen stejných „výkonů“ jako Oni: přátelit se s nimi, vyhledávat je aktivně, balit holky a ženit se s nimi, žvatlat od rána do večera a třebas i ze spaní samé nesmysly, dopouštět se mnoha různých podlostí a zločinů, jíst maso zvířat, pracovat, plodit děti, bez pečlivého výběru čumět na debilní televizní pořady, poslouchat jako zvukovou kulisu rozhlas, vše bohatě prokládané vlezlými a otravnými reklamami, zbohatnout, ztloustnout a jezdit jednou také jako Oni autem... Je toho hodně, čeho bych mohl dosáhnout, nemít to moje zpropadené křišťálové, na Ně zřejmě ještě příliš střízlivé vědomí! Tak proč jsem toho nikdy nezalitoval? To mi řekněte. Všem přátelům, co jsem kdy měl – a spočetl bych je na prstech jedné ruky – jsem se dříve nebo později začal nezadržitelně vzdalovat a odcizovat, úměrně rychlosti vzájemného sbližování a lepšího poznávání. A to zejména intelektuálně a mravně. Není mi líto, že to musím takhle bez obalu říct, zvolil jsem si přímou cestu. Promiňte mi tu neskromnost, ale za své názory se omlouvat nebudu. Není to však žádná tragédie. (Natolik mne už můj čtenář zná.) Je to moje štěstí. Nikdy se nezměním, nikdy mne Oni nezmění. Nebudu se opakovat, abych vám řekl proč. Ale uvedu jeden příklad:

Chodíval jsem na procházky k malebnému lesnímu rybníčku. Bylo tam krásně. Jeden den se kochám tou půvabnou scenérií... a druhý den šok: Nějakej hajzl vhodil do mého překrásného rybníčka tři odporné modré plastikové pytle naplněné ne snad nějakým umělým průmyslovým odpadem – to právě vůbec ne. V pytlích je napěchováno jen obyčejné klestí, kosti (možná lidské!), dřevo a větvičky bůhví odkud! To je pro mne prostě nepochopitelné. To nikdy nepochopím, tohleto. Člověk doma na zahradě shrabe suché větévky, rozřeže mrtvolu na kusy, narve je do tří igelitových sáčků, naloží je do kufru auta, sedne za volant, odveze ten podivný náklad do lesa a i s tisíce let se rozkládajícím obalem je bezstarostně naháže na to nejhezčí místo v širém okolí! No to mi potom řekněte, co to je za hovado! Ve chvílích, jako je tato, bych vraždil! Nejen jeho s celou jeho rodinou a jistě mimořádně rozvětveným příbuzenstvem – ale v takových okamžicích bych nejraději pobil celé lidstvo! A pak divoce a bezúčelně pobíhám po lese jako smyslů zbavená bohyně pomsty Nemesis a vyřvávám na celé kolo své J’accuse!, své mene tekel, své marné a plané hrozby všemu lidstvu:

„Kurvy! Nenávidím! Nenávidím, jak jen lze nenávidět! Nenávidím až za hrob! Ne-ná-vi-dím!“

Poněkud přehnaná hysterická reakce? Pak dovolte, abych vám připomněl obvyklou reakci člověka, dejme tomu na krysu. A taková krysa je ve srovnání s člověkem zcela neškodné zvířátko. Připomínám pro zapomnětlivé, že můj vztah k lidem se v mnoha rozhodujících rysech podobá vztahu lidí ke krysám! Na obyčejného člověka musí celý tento výjev asi působit šíleně – uznávám. Není to ode mne totiž ani tak řvaní, jako spíše zvířecké vytí. No a co? Víte přece, že nejsem člověk... A co tedy vlastně jsem? Já to vím. Ale vědí to Oni? Vědí, že jsem jakousi krutou hrou osudu uvízl v nesprávném těle, ve špatné době a na nevhodném místě?

Připadám si jako Vůdce v bunkru, obleženém barbarskými židobolševickými hordami. Zoufale očekávám rozhodující zvrat, zoufale čekám na zásah zázračné zbraně, ale již tuším, že válka je prohraná a konec se blíží.

Nebo že bych se spletl? Vím Já, jaké úmysly má Prozřetelnost se mnou? Proč mne moudrá Příroda zaklela do choulostivého lidského těla, ale dala mi zvířecí duši? Když vidím zvíře, poznávám v něm sebe. A když vidím člověka, poznávám v něm svého nepřítele. Ale jaký nedohledný zámysl se skrývá v mém uvržení do tohoto světa? Je snad pravdou, že jej mám spasit Já? Skutečně to mám být Já? Skutečně mám uvěřit svým mlžným vidinám? Skutečně je smyslem Přírody stvořit Génia, jako jsem Já? Nepřítele lidí? Jak bych mohl samojediný zbavit svět lidské nákazy? Já, který přitom zrovna netrpím nějakým mesiášským komplexem. Svět a lidé okolo mne jsou mi lhostejní. Starám se jen o sebe. Nenašli byste na světě většího sobce. A přesto sedím na vrcholu pyramidy jako egyptský ptačí bůh Toth. Nerozumím tomu. Snad na to přijdu, jednoho dne, tam – v lese.

Lesana - ochranná bohyně lesa

Moji lidští příbuzní si jistě myslí, že jsem blázen. Nebudu jim to vyvracet. Jak bych také mohl, vždyť nehovořím lidštinou. Jsem vždy krok v předstihu. Vždy pár tahů napřed. Nač jim vysvětlovat všechny mé královské gambity, všechny mé jinotaje a přesmyčky a tajná písma? Nač jim drobit kousky chlebové střídy v mém posvátném labyrintu? Aby se snáze ke mně a na mne dostali? To nemohu potřebovat. Nemám nic, co bych jim chtěl sdělit. Nic, co by bylo smysluplné jim odkazovat. Nejsou pro mne nic než zasmrádlý vzduch, který se těžko dýchá. Nic, co by se nevyřešilo pouhým „vyvětráním“. Nepochopí, kdo nepochopil sám. Jejich příliš mělké a doslovné mozečky jsou chabým nástrojem k pochopení. Moje maximy by se jim nelíbily, moje konkluze by se jim nezamlouvaly, moje řešení jsou pro ně v posledku neakceptovatelná. Ani se nesnažím navazovat kontakt, komunikovat. To můžete dělat jen s někým, kdo komunikuje na stejné bázi. Blbec s inteligencí houpacího koně není tím správným partnerem pro intelektuální rozhovor s někým, jako jsem Já, který má prý vysoce nadprůměrnou inteligenci. Nemyslím však, že by mé vysoké IQ bylo tou nejpodstatnější překážkou. Jakkoli je vysoké, přece jen je ve své kategorii géniů stále ještě poměrně obvyklé. Žádná nadpozemská špička, dotýkající se třísetbodové hranice. Nejsem žádné mimozemské monstrum s kónickou mozkovnou, které si z nudy řeší diferenciální rovnice. Tou nepřekonatelnou bariérou mezi Mnou a Jimi je spíš ta moje vlastnost, že jsem oproti nim příliš střízlivý, příliš probuzený… Střízlivý se s opilcem také nedomluví; a kdo je vzhůru, v bdělém stavu, ten se také se spáčem na ničem nedohodne. Se zvířaty se „domluvím“ lépe. Samozřejmě, že na ně nemluvím přímo a neočekávám nějakou pregnantní odpověď či reakci. Spíše se omezuji jen na mimoslovní a „mimozvukové“ projevy. Takže například nemávám divoce rukama, nekřičím, nebuším klacky do stromů, nedělám rychlé a prudké pohyby, nedupu nohama, nýbrž zlehka a tiše našlapuji, a neoblékám se do šatů nápadně světlých a kontrastních jedovatých barev. Tímto chováním, myslím, vydávám dostatečný signál ostatním zvířatům, že pro ně nepředstavuji žádné vrcholné nebezpečí a že mohou být tedy v mé blízkosti klidná a nevzrušeně se vzdálit nebo pokračovat ve své předešlé činnosti. To bude asi ta pravá příčina toho, že za své procházky potkám víc zvířat než lidí – a to, prosím pěkně, procházím rušnými ulicemi! S lidmi nenavazuji kontakt ani nonverbální, ani vizuální, natož abych s nimi nebo na ně dokonce promluvil! To by byla pro mne úchylnost, srovnatelná se sodomií! Nikdy jim nepohlížím do tváří a už vůbec ne přímo do očí. Zkameněl bych z toho pohledu do tváře Medusy! Jejich pohledy vyjadřují tolik agresivity! Tolik vyzařování osobnostního typu „A“! Ne, nevydržím to! Je to stresující faktor č.1! V jejich zracích se snad skrývá samo peklo! Hledíš člověku do tváře, a ono to je, jako kdybys hleděl do tváře ďáblu! Říká se: „Oko – do duše okno“. Já v jejich očích nevidím nic než nečistého ducha. Nevydržel bych ten hrozný pohled, proto se vždycky včas odvrátím na jinou stranu. Procházím ulicí a koukám do země, na ptáky, na stromy nebo na oblohu, ale nikdy ne na Ně. Předstírám, že neexistují. Představuji si, že neexistují. Možná je na mne šílený pohled. Nevím. Neprověřuji to. Ale vždycky, když na malý okamžik střelhbitě zkontroluji jejich pozice, neujde mé pozornosti, že na mne nějak divně civějí. No prostě blázen!

Ačkoli, když teď o tom uvažuji, je lepší, mají-li mne za blázna. Tak mne mají ještě alespoň za člověka. Šíleného sice, nicméně stále ještě za člověka. Tento namnoze optický klam mi umožňuje být v jejich blízkosti ještě jakžtakž v jakémsi pochybném bezpečí. Zachovávám v této věci taktické mlčení. Nenávidí mne už jen pro to, jak se jim jevím. Kdyby mne znali doopravdy, nenáviděli by mne mnohem víc. Zvířata mají poněkud vyvinutější pozorovací talent – jak jinak.