Méranýchtos 3.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Na konci noci přilétá vždy na mé okno kos a ještě než se pořádně rozední, způsobně tam už zobá připravené dobrůtky. Možná slyší tlumeně i přes zavřené okno hudbu, kterou při spánku poslouchám. Rád bych věděl, jestli z ní má rozum; jestli dokáže ocenit jemné barokní melodie, a jsem zvědavý, jestli konečně na jaře, až rozezvučí svou flétnu ukrytou ve žlutém zobáčku, nezaslechnu v jeho zpěvu některý povědomý motiv. Možná bude zpívat přímo na parapetu za oknem. Nechám se překvapit.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Poklidnou hladinu smrdutého veřejného mínění rozvířil zajímavý případ: Otec malého dítěte je zřejmě pohlavně zneužíval, na což upozornila příslušné orgány horlivá sociální pracovnice, načež pachatel pod tíhou svědomí nebo hanby spáchal sebevraždu oběšením na větvi borovice. Případ je modelový: lid obecný se rozdělil v názoru na dva nesmiřitelné tábory, které si na internetu několik dní velice zábavným způsobem sdělovaly své hlupácké názory řečí hrubou a nepěstěnou, zapsanou kostrbatým slohem, komickým pravopisem a svéráznou mluvnicí. Obohacen jimi sice nejsem, zato pobaven jsem výtečně – což je u mne dost s podivem, protože v dřívějších obdobích bych u toho spíš zuřil vzteky, pokud bych se vůbec uvolil podobné nesouvislé blábolení sprostého lidu číst. Ale pravděpodobně jsem již dosáhl takové úrovně lhostejnosti a odtažitosti v poměru ke všemu hloupému a lidskému, že se těmi jejich blbinkami dokážu nyní velice dobře a nezávazně bavit. Jak jsem předeslal, případ je modelový: za prvé a za nejdůležitější, úřady se neměly co vměšovat do čistě rodinných záležitostí – v tom je jejich hlavní vina, jinak by se nic nebylo stalo. A dětí takzvaně zneužitých a zneužívaných je jistě víc, ba dalo by se rovnou tvrdit, dosti hodnověrně a správně, že vlastně každé dítě je zneužívané a každý rodič je tedy vinen zločinem spáchaným na nevinném dítěti. Zneužívání, nebo využívání – to je jedno – tato dvě různá, avšak tolik si blízká slova jsou příbuzná i významově a liší se, obávám se, pouze v těch odlišných předponách; významem jsou však skoro stejná. Neboť rodiče si pořizují děti především a právě proto, aby je nějak využívali, jinak by neměli žádný jiný důvod, proč je přivádět vůbec na svět. Ale kdo něčeho nebo někoho využívá, ten toho čeho také zneužívá, to se jaksi rozumí samo sebou. Věc využívaná je tím pádem i věcí zneužívanou. To je tak pochopitelné a samozřejmé, jako to, že dva milenci nebudou se spolu scházet při měsíčku jen tak, kvůli ničemu, nýbrž kvůli něčemu a vždy za určitým, zcela zřejmým úmyslem: za jakým, to ví přece každý a každá, mají k tomu ostatně mezi nohama svůj vlastní nepřehlédnutelný nástroj: totiž že jeden druhého bude chtít využít ke svým zcela nepoetickým účelům, každému dospělému, ale i dítěti známým. Už tady jsou pojmy „využívání“ a „zneužívání“ ve zcela zřejmé souslednosti. A pokračuje-li tato logická souslednost dále svou běžnou živočišnou cestou, přijde co nevidět na svět i dítě, plod těchto milenců, přičemž souslednost následků (či příčinná souvislost, chcete-li) se nezastavuje na tomto následku, ale pokračuje sousledně dál ze zneužívání milenců na zneužívání onoho nebohého dítěte, které se muselo narodit jenom proto, aby naplnilo zcela konkrétní rodičovské potřeby a účely – a znovu: pro co jiného, než pro jejich využití. Ale tím, že využíváme nějakou věc, neřkuli živou bytost, ke svým vlastním účelům, tím se dopouštíme jejího zneužití. To je konec konců údělem kdejaké věci, že bývá zneužívána i k jiným účelům, než pro které vznikla – potom můžeme vskutku takový poměr k věci nazvat jejím „zneužitím“, to jest libovolným jejím využitím k jinému účelu, jí samé nebo jiným věcem možná škodlivému, jak se děje často. Ale škodlivé je vposled každé využívání věci pro věc samu – tím se totiž opotřebovává, to přinejmenším, což jí ovšem škodí. Nesměla by tu být žádná věc, abychom jí nemohli užívat a tím ji také zneužívat! Nic se přece netvoří jenom proto, aby toho mohl někdo jiný využít. Kdyby se děti rodily z vlastní své podivné vůle jenom proto, aby mohly sloužit rodičům jakožto předmět využívání, pak by ovšem o žádné zneužití nešlo, poněvadž využívání by bylo dobrovolné. Ale děti se přece nerodí dobrovolně a z vlastní své jakési nepředstavitelné vůle! Děti do světa nevstupují – ony jsou do něj násilně a bez předchozího jejich souhlasu dovlečeny! Tudíž je každé dítě nevinnou obětí svých zploditelů a každé je tím pádem i jimi zneužívané – a je úplně jedno, zda pohlavně nebo nepohlavně, zda přišlo na svět z lásky nebo nehodou nebo náhodou nebo plánovaně. Z čistě filosofického hlediska je úplně jedno, jestli vychováváme dítě s láskou, nebo špatně, nebo jestli je dokonce týráme. Děti přicházejí na svět pro naši potřebu, abychom je využívali pro naše účely, nikoli pro účely jejich – a tímto využíváním se právě dopouštíme zneužívání. Lhostejno, zda to nazveme zločinem či hříchem či přestupkem či chybou – vinni jsme vždy, a ony, ty děti, se nám budou ve všem podobat.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
V časech předjarních oblev rozezvučí se náhle tiché zimní noci roztroušenými hlasy kosů. Nejsou to sice ještě jejich typické modulované zpěvy, jsou to zatím jenom takové nesměle odvážné výkřiky do tmy, jimiž se soused ohlašuje sousedu, ale jistý hlasový projev to přece jen je. Je to spíš takové nervózně vyrážené tíkání, které častokrát slýchávám i v ostatních ročních dobách a které mnohdy přechází až v celé delší jakési popudlivé hartusení nebo snad ve výstražný signál před blížícím se vetřelcem. Za oněch teplejších zimních nocí, o nichž hovořím, tím vetřelcem Já nebývám, a oni ti černí kosové to vědí a naopak mě jakoby pozdravují těmi přátelsky naladěnými krátkými, ale zvučnými tíky. A Já jim odpovídám! A co víc: oni odpovídají mně! Zřejmě se mi daří napodobit jejich kosí jazyk tak dokonale, že mě snad dokonce považují za jednoho z nich! Vždyť si to představte: tichá liduprázdná noc – a pod městskými lampami ozývá se jediný zvuk: kosí štěbet vyrážený několika ptáky – a jediným osamělým člověkem, jenž ani člověkem není!
ΜΕΡΟΣ, Den:
Docela jsem přišel na chuť těm legračním diskusím na internetu. To je švanda, když se tam lidé hádají, vyměňují si urážky a častují se nadávkami! „Ty vědátore!“ – „Ty pablbe!“ – A přitom mají všichni do jednoho tak komický pravopis, že jsem se už neudržel a vyhlásil jsem sám pro sebe takovou malou soukromou soutěž o největšího blba internetu. Tam se, panečku, najdou perly! Například za bronzového blba roku jsem vyhlásil slovo bůhyně, na druhém místě se umístili Řýmané, ale zlatou medaili získal bezkonkurenčně největší idiot, jakýsi pan doktor, který ve velmi podrobném a velmi učeném článku věnovaném štítné žláze psal vytrvale v každém z mnoha výskytů slova štítná nad -t- háček, takhle: šťítná – jejda, to musí být idiot! Dvacet let to pilně šprtá, ale za celou tu dobu až podnes si nevšiml, že -ti- je v češtině měkká slabika, která se neoznačuje háčkem. Takové chyby bych se nedopustil snad ani v mateřské školce, protože už v té době jako malé dítě jsem věděl, jak se co správně píše. Takovému idiotovi bych se bál svěřit se s nějakou chorobou a nechat se od něho léčit. Jestli je takových „odborníků“, jako je on, víc, jakože asi ano, pak se sám sobě nedivím, že ani trochu neoplývám důvěrou v lékařský stav. Jsou skutečnosti, které tuto důvěru vážně narušují.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Za únorových nocí krásně houkají roztoužené sovy. Ztichlým krajem nesou se v ozvěnách a do velikých dálek volání samotářů, kteří – nechtějíce umřít – nechtějí být sami. Je to jediný zvuk v této tiché zimní noci; a je to také jediný hlas nějakého živáčka, jinak je všechno mrtvé aneb spící. Jen Já – a rád bych se třeba poslepu vydal za tím hlasem mámivým, jsa jím okouzlen, třebaže necílil přímo na mne. Kdožpak ví, zda přilákal ten podmanivý hlas nějakou jinou sovu. Takovému tesknému lkání přetěžko je odolat tomu, kdo aspoň zbyteček má živé duše v těle cítícím. A snad zastavil v běhu – ač krokem jdoucího – leda mne, nočního tvora podobného lidské necitelné bestii, která by jej těžko dokázala vnímat, jako Já jej vnímám, jsa jím přitahován, doslova tažen k dobru, pryč od lidí a od jejich zla. Lidský hlas by mě zde polekal, rozčílil a snad i rozdurdil – leč za sovím hlasem osamělého kalouska
šel bych světa kraj,
pořád a pořád dál,
až došel bych tam,
kde bych byl jen sám;
kde nebydlí žádní lidé,
kde houkání sův je nyvé,
kde nehoukají klaksony,
ale jen noční ty sovy.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Slovo svoboda je v současnosti – a vlastně za všech dob, ale zdá se mi, že nejvíc v současnosti – asi nejprázdnějším slovem bez opravdové náplně, o to víc prázdnějším, čím víc je používáno. Jeho pravá náplň jaksi schází – a co zbývá, to je právě jen prázdné slovo. Svoboda je spíše něčím, co je vyslovováno, méně už tím, co je přímo myšleno, a ještě méně nebo vůbec ne tím, co je zažíváno. Stále nás jakési velké huby přesvědčují, že oproti minulosti, kdy byla takzvaná nesvoboda, máme nyní svobodu. Slova to jsou velkohubá a častá, ale zůstávají právě jen slovy, protože schází jim právě ta náplň, ta zažitá zkušenost s ní, s tou svobodou. Svobodu bychom možná dovedli slovy definovat – horší by bylo ji popsat ze své vlastní zkušenosti. Ano, svobodu lze snad definovat – ale odlišit ji od nesvobody bylo by pro nás tvrdým oříškem, na němž bychom si vylámali naše křehké intelektuální zuby, stejně křehké, jako jsou křehké naše takzvané svobody. Vždyť dnes je již tolik věcí povinných a zakázaných, že by bylo snazší vyjmenovat věci, které jsou zatím ještě povolené a dobrovolné! Seznam by byl v prvním případě velice dlouhý – v případě druhém žalostně krátký. Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi nesvobodou a svobodou, jež si berou do úst ty velké hlasité huby? – Žádný, stručně řečeno. Co je tedy svoboda v tomto pojetí? Je to jenom cukrová voda, nikoli med – třebaže lidé přilepí se na tuto falešnou náhražkovou vodu stejně, ba pevněji, jako na pravý přilnavý med. A známé rčení: není to žádný med – vystihuje plnohodnotně současný stav.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Březnové noci již bývají většinou bez sněhu a bez velkých mrazů, a když k tomu ještě vyjde zpoza mraků měsíček a osvětlí svým světlem liduprázdnou krajinu za městem a sova mě nehlučně doprovází stromořadím, nechce se mi vracet se zpátky, a tak si alespoň prodlužuji trasu zase o kousek dál. Jenomže tentokrát jsem to přehnal, zapomněl jsem se, zapomněl jsem na čas, takže jsem se vrátil příliš pozdě, až když první lidé vstávali a cestovali do práce, hemžíce se kolem mne nepříjemně. Já jsem se jim schovával ve tmách končící noci, abych je nemusel potkávat, ale někteří mě přesto viděli, takže jsem jim byl hned podezřelý, načež mě jedni dokonce paranoidně pronásledovali. Bylo to dobrodružné. Asi si mysleli, že chci někoho znásilnit nebo zabít, nebo že mám jiné nekalé úmysly. Záhadná postava osamělého cizince, skrývajícího se v nočním stínu tújí, tvář zahalenu až po oči rudočerným šálem, nehybný postoj a upřený pohled – to vzbuzuje v nich strach a nenávist. Byli by mě jistě chtěli lynčovat, jak znám lidi; vždyť lynč, hon, štvanice a lidé – to přece patří k sobě. Samotář, dav lidí a lynčování – tyto tři věci jsou neodlučitelné. Ale Já jim unikl a zase všechno dobře dopadlo.
ΜΕΡΟΣ, Den:
V Uherském Brodu vešel v poledne do tamní hospody tichý muž s pistolí v ruce a beze slov tam zastřelil osm právě obědvajících hostů. Pak namířil zbraň také proti sobě a ve stejné tichosti zesnul i on. Jeho oběti byly náhodné a „nevinné“. Tak se to říká vždycky – a vždycky to také není tak úplně pravda. Není přece náhodou, že si vybral právě lidi, z nichž každý je něčím vinen, protože to jsou lidé, a ne zvířata nebo jiný druh skutečně nevinných bytostí. Lidé byli přesto jeho činem zcela ohromeni, nechápajíce, proč to ten tichý muž vlastně udělal. Ale lidé se přece zabíjejí, není-liž pravda? Je to pro vás taková novinka? Pro mne není. Nuž tedy vězte, že je tomu opravdu tak; že je tomu tak odedávna, odnepaměti a že navždy to tak zůstane: lidé zabíjejí lidi a člověk zabíjí člověka. Začíná to už v malém, doma, od dětství, jako třeba u nás: jedno z prvních mých dětských setkání s touto všudypřítomnou vražednou hrůzou byly hádky a „zabíjení“ našich rodičů, při nichž jen náhodou nedošlo i k zabití skutečnému. K témuž docházelo i mezi mnou a sestrou, jakož mezi ostatními dětmi, což přešlo s věkem až do dospělosti, kde už ve velkém pokračuje celé to nevraživé vraždění lidí navzájem neustále, ať v té či oné podobě, ale je tu stále. Celý problém má obrovské rozměry, třebaže mnohdy mírnější. Vždyť často se nevraždí jedině proto, aby oběť mohla vrahu poskytnout větší užitek jako živá a vykořisťovaná. Nelze-li člověka člověkem dostatečně jinak vykořistit živého, pak teprve dochází i k opravdivému jeho zabití. Vražda je tedy poslední možnost, jak mít užitek z druhého člověka. Ano, začíná to vskutku zdánlivě nevinně: podívejme se jen, kolik je na světě různých otravů, kteří nemají nic jiného na práci, než že vymyslí nějakou lumpárnu a s ní jdou a otravují s ní celý svět. – A chlípný kněz Tvrdoň ze Svojanova dostal na tvrdo pět let kriminálu kvůli svému tvrdoni, jímž znásilnil pět pobožných žen a pohlavně zneužil jednu naivní nezletilou dívenku. Všechny tyto oběti doplatily na svou víru – ani ne tak na víru náboženskou, jako na víru v dobro člověka. A vy vězte, že nežalují němě jen oběti, nýbrž i vrazi; nesvědčí jen svědci, nýbrž i pachatelé; a souzeni nebývají vždy jen viníci, nýbrž i mstitelé. Vinno je však celé lidstvo.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ve svitu měsíce skví se na lesklé hladině polozamrzlého rybníka párek bělostných labutí. Já kráčím kolem nich coby stín vržený tou zářivou lunou. Noc je úchvatně krásná, lákající k zastavení a zůstání, avšak je také stále ještě příliš mrazivá, abych si mohl splnit touhu splynout s ní, tak jako splývají bílé labutí krky s ledem pokrytou vodní plochou. Mým přáním je jít a jít bez zastavení tím svitem bledší sestry slunce stále dál a dál, až bych se octl záhy v lese, kde klesl bych konečně sladkou únavou v měkký koberec prsti vonící houbami, jehličím a volností
a tam bych spal a spal a spal
a s návratem bych nespěchal.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Co si asi myslí šumavský rys Blondýn v informačním středisku v Kašperských horách, když se tak melancholicky dívá z okna ven, zatímco jej lidé hladí a obdivují? Kdo ví, ale možná si říká toto:
Místo lásky dejte mi svobodu
a volný rozběh dopřejte mi;
zpátky zaveďte mě ve přírodu,
u vás dobře, tam však nejlíp je mi.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ty dvě nerozlučné rybniční labutě, kolem nichž procházívám, jsou dojemně věrné druh druhu. Neopustí jedna druhou, aniž by k té věrnosti potřebovaly slova. Však kdyby měly ten vzácný i prokletý dar řeči jako lidé, jistě vypukaly by mezi nimi hádky a rozvinul se u nich vzájemný nepřekonatelný odpor. Labutě však slova nepotřebují, a proto jsou si věrné. „Problém je v komunikaci“ – jak ví dokonce i ten americký nekňuba Homer Simpson – „je jí mezi manželi zbytečně mnoho.“ Zbytečně mnoho je komunikace i povšechně mezi lidmi vůbec. Na jednu stranu sice můžeme díky řeči sdělovat si napříč staletími ušlechtilé a vznešené myšlenky, na stranu druhou, tu temnější, to téměř nikdo nikdy nedělá anebo jsou tyto myšlenky zavalovány nepodstatnými bláboly, všedními žvásty a hloupými plky. Důležité informace se nedozvíte, protože jsou zaplaveny těmi méně důležitými. Někdy je těch řečí, toho komunikování a toho žvanění už tolik, že nechceme slyšet vůbec nic a vůbec nikoho – v tu chvíli se zvedáme uprostřed noci a jdeme se potěšit tichým souzněním dvou věrných labutí, které vynalezly způsob, jak se dorozumět bez zbytečných slov.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Jeden ze sousedů má najednou jaksi zvláštně nateklou tvář, že vypadá, jako kdyby měl celý obličej nakřivo. Je to hnusné a legrační, ale zároveň i výstižné, protože ten člověk je zrovna takový odporně pokřivený charakter. Jeden náš příbuzný – rovněž takový křivák od přírody – měl kdysi také takový otok; to znám, to je od studeného průvanu, například od řízení při staženém okénku, a dá se to léčit. Tenhle křivák ze sousedství to má ale jistě proto, že se mu vyrazila na povrch ta jeho hnusná křivácká povaha, která se ovšem vyléčit nedá. Hle, konečně je něčí křivá nátura v souladu i s jeho vzezřením! Takhle by měli být poznamenáni všichni křiváci, všichni lidáci – a nevyléčitelně! Jenže pak by mělo hubu nakřivo celé lidstvo.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Temná noc za novoluní je opakem denní doby. Je proto zvána antidnem; je zvána nepřítelkyní dne; a je zvána zlodnem. Já ji však nazývám posvátnou. Právě proto je každé novoluní vždy světlem a přítelem a dobrem naopak mně. Novoluní je dobou, v níž se v polích prskají lesní kuny a při nočních lampičkách proti zlodějům se na zápražích mrouskají toulavé domácí kočky, které při tom vášnivém lásky škádlení vydávají hlasy ne nepodobné pláči pohozeného pancharta před prahem sirotčince. Posvátná noc novoluní patří jen mně – vyvrženému panchartovi lidstva, který se potuluje tmou kolem nenáviděných lidských prahů.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Jsem doma zalezlý jako Neviditelný muž ve svém kanálu, vyhlížející ven skrze mřížku poklopu. Jsem jako nějaký zrůdný Minotauros ve svém bludišti, zabíjející obrazně lidi a štítící se jakoby světla, zatímco se štítím pouze těch lidí, které ve své mysli neustávám zabíjet. Můžu Já snad za to, jací lidé jsou a že jsou právě takoví, že se jich musím stranit a denně je jakoby zabíjet, abych se jimi a mezi nimi nezalkl hnusem? Jim patří den – mým královstvím budiž tedy noc.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ach ty letní vlahé noci, za nichž se jak ve snách líbezných toulávám! Múza letní noci mě přímo svádí, bych básnil, rozněžněn její černou krásou!
Těch letních nocí Já milek jsem věrný,
že v jich lůně teplém tak dobře je mi...
anebo mohl bych rovnou zpívat s Janem Nerudou:
„Letní ty noci zářivá,
jakž tebou srdce okřívá –
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!“
Ano, teď tak volno, volno a dobře je mi, že vypovědět mi ten pocit slastný prostá všední próza zapovídá. V tuto čarokrásnou letní noc bych jen básnil, básnil a lkal štěstím až do svítání, vznášeje se na perutích tragické poezie, jak Aischylos řecký kdys:
„Kéž blahé jitro, jakož praví přísloví,
se ze šťastné nám matky noci narodí!“
ΜΕΡΟΣ, Den:
Zdravotní sestra zabila šest bezmocných pacientů jenom proto, aby si ulehčila práci. A ve stavu sebevražedné sklíčenosti využil kopilot německého dopravního letadla krátké nepřítomnosti odskočivšího si prvního pilota, aby se zamkl sám v kabině, načež bez velké okázalosti a křiku navedl stroj i se sto padesáti cestujícími střemhlavě přímo do skalnatých úbočí Alp, kde se o ně všichni roztříštili. – Bylo to bezohledné a sobecké? Ano, to jistě bylo. Ale který člověk by nebyl natolik sebestředný, aby si nepřál ani na okamžik zánik celého lidstva a smrt všeho tvorstva, umírá-li on sám? Člověk se přece ani nenají, aniž by někdo jiný nemusel kvůli jeho životu zemřít; jak by tedy po něm mohl někdo chtít, aby se smiloval nad živými kvůli své smrti? Jako kdyby žádný člověk nikdy nechtěl dobrovolně i nedobrovolně neodejít z tohoto světa sám a nemusel vždycky s sebou přibrat i nějaké jiné lidi. Vždyť každý, úplně každý člověk si myslí, že jeho vlastní smrt může ospravedlnit jen smrt někoho dalšího. A myslí si to častokrát po právu, totiž vlastně po svém vlastním individuálním právu, že je navýsost spravedlivé neodejít sám, ale vzít s sebou do nenávratné propasti ještě jiné lidi, vždyť to oni jsou vinni jeho depresemi a splíny. Proč jim tedy nedat náhradou a se zadostiučiněním také jejich zasloužený podíl? Ti lidé se svěřili do jeho rukou, vedených ochuravělou myslí. Ale kdo mu ji tak ochuravěl? Oni, třebaže ne titíž. Ale zoufalství se nenimrá v podrobnostech, hořká beznaděj vždy zevšeobecňuje. A jestliže se náhodou půl druhá stovka nějakých neznámých lidí bláhově svěřila do rukou jiného člověka, který je vždy nepředvídatelně omylný, nespolehlivý a náladový, bylo to nebezpečné riziko už samo o sobě. Takového riskování se dopouštíme denně, jinde, v jiné situaci, v jiných životních okolnostech, a domníváme se, že jsme v bezpečí, ale přesto riskujeme všichni, kdož se svěřujeme do rukou jiných lidí. Ten let, jako každý, byl risk, který zase jednou prostě nevyšel. Lidé riskují denně tím, že bezmezně věří ostatním lidem, spoléhajíce na ně ve všem a svěřujíce jim své statky, včetně majetku nejcennějšího. Ten risk občas zkrátka nevyjde. Bláhoví lidé. Musejí věřit tak dlouho a bezmezně v lidi, až nakonec uvěří i v člověka. Největší masakry v dějinách byly umožněny právě tou vnucenou důvěřivostí, která ve své naučené prostoduchosti pokládá snad ostatní lidi za nějaké své přátele, zatímco zkušenostmi získanou pravdou je opak: nemohou-li lidé lidi rovnou považovat za své nepřátele, jako Já je za ně pokládám, pak by bylo na místě považovat je přinejmenším za potenciálně nebezpečné, a tudíž by bylo rozumné pokud možno se jim vyhýbat a zvykat si být k nim nedůvěřiví a ostražití jako před jinými svými přirozenými nepřáteli, dejme tomu ze živočišné říše. Ale zatímco s jedovatými hady a dravými šelmami lze za určitých podmínek vcelku obstojně vyjít, s lidmi nelze vyjít nikdy. Důvěřovat člověku a věřit lidem – takových chyb se Já dopouštím čím dál méně a méně, až budu snad jednou, konečně, úplně bez chyb – a úplně bez lidí. Může být, že je to pesimismus – ale není to nepravda. Může být, že je to dokonce krajní protilidský názor, který ústí do osamění – ale ten není namířen proti mně, protože Já lidi nemám rád, nepotřebuji je, ani je nevyhledávám. Život uprostřed lidí podobá se plavbě mezi úskalími, kdežto osamění je jako klidná mořská zátoka s mělkou lagunou... Může také být, že je to příliš paranoidní postoj k lidem – ale jednu výhodu mi nemůžete upřít: až se bude příště zase někde odehrávat nějaký masakr, Já při něm s největší pravděpodobností budu právě díky těmto postojům chybět. Já budu v osamění žít, zatímco lidé budou mezi lidmi dál umírat.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
To je úžasné! Ve čtyři hodiny ráno jsem zaslechl mísit se do nočních tónů mé domácí barokní hudby venkovní melodické přizvukování kosa. Já to předvídal! Kos seděl na parapetu, díval se odtud dolů na nečekané čerstvé spousty jarního aprílového sněhu, očividně naslouchal tiché hudbě, linoucí se z mého pokoje, a zřejmě se snažil svým flétnovým hláskem napodobovat slyšené. Příliš se mu to sice nedařilo; žádnou známou skladbu jsem z jeho zpěvu nepoznal, pokud se právě o to vůbec snažil, nicméně tvořil spíše k melodiím jejich jakýsi druhý a třetí hlas, skládaje k nim jako pravý umělec i jejich ústrojné kontrapunkty a samostatné doprovodné party. To je k nevíře! Ten černý kos je zázračný poklad. Představte si divoké zvíře, které přilétá na moje okno skládat hudbu. Toť on. On je nepostradatelný. Lidstvo – postradatelné. Ten kos a ostatní ptáci – zcela a naprosto nepostradatelní.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Často si lidé pokládají otázku, jak může ten či onen společenský nešvar stát připouštět, dovolovat nebo i přehlížet. Dovolávají se však nesprávné instance: neboť právě stát je tím největším nešvarem; jak by tedy sám stát mohl cokoli nepřipustit, nepovolovat nebo na něco dohlížet, například na výkon spravedlnosti, na dodržování zákonů, na předcházení zločinům a podobně. Lidé, kteří si stěžují na různé nešvary, by si měli uvědomit, že největší nešvar – stát – je právě těmi drobnými nešvary silnější, ježto tak má vůbec proč být a trvat. Bez všelijakých těch malých podvodníčků a zlodějíčků a velkých lupičů a lumpů by se brzy každý stát sesypal svou vlastní vahou, pozbyv své hlavní opory. Koneckonců největším podvodníkem, zlodějem, lupičem a lumpem není nikdo jiný než právě ten stát. A po něm, po tomto velelumpovi, byste chtěli požadovat ochranu před tím, abyste nebyli podváděni, okrádáni a olupováni malými lumpíky, které zároveň vydírá ještě mnohem větší grázl? Vždyť by tím byl sám proti sobě! Bez ruky státu byste měli dokonce proti všelijakým lumpům více možností obrany, poněvadž jestliže by nikdo nechránil vás před nimi, nechránil by tudíž ani ty lumpy před vámi. Zákony jen zdánlivě chrání nevinné a poctivé nebo slabé a blbé; ve skutečnosti chrání nepoctivé zločince a násilnické lumpy. Kdo vymýšlí, schvaluje a prosazuje zákony? Lumpové největší, totiž politici; jejich moc odvisí od lumpů malých, před kterými vy prcháte tak naivně k těm velkým, to jest zpátky k politikům. Dále jsou tu lumpové, kteří jsou vychytralí, a ti vás podvedou a okradou zcela v souladu se zákonem. A neexistuje takový zákon, aby jej vychytralý lump nevyužil ve svůj vlastní prospěch právě proti vám. Vy pouze budete opět zkoprněle zírat, že jste vůči lumpovi i vůči zákonu naprosto bezmocní, takže se pro příště z toho poučíte a necháte se s pokornou zahanbeností dál okrádat od lumpa největšího, který je takovým velkým lumpem, že může i krádeži vpálit takový cejch zákonnosti, že z toho až zasyknete bolestí.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Je skvělý pocit vyplížit se v noci ven, ucítit tam pach teplé půdy, a zamířit proto dál potmě do lesů s odhodláním několik dní se nevrátit. A ačkoli mě tíží těžký ruksak, jde se přesto lehko, neboť vím, že tam v lesích budu svobodný. – Odcházím za dubnové noci jako duch; ale nejsem duchem ďábelských temnot, ani duchem božím: jsem pouze zlý, nepřívětivý a škodný duch nelidský. Jda temnotami mrákotnými, ve světle divočiny procitnu, aniž bych uzřel jediného blbého člověka a on mne, zpívám si rozjařile:
Hej ty blbý člověče,
ke krásám přidám pihu,
chybu přidám všem věcem
a škodím, kde jen mohu.
Hleď, ty blbý člověče,
nejsem ďábel ani bůh;
o jednom buď přesvědčen:
že jsem zlý nelidský duch.
Viz ty blbý člověče,
jak ti všecko pokazím;
nevím vážně o ničem,
co nemělo by kazy.
Slyš, ty blbý člověče,
a uši mi nastraž teď:
přede mnou neutečeš,
já tě budu popouzet.
Věz, ty blbý člověče,
že tě nenávidí kdos;
nemáš páru o ničem,
ale já tě mám už dost.
Piš si, blbý člověče,
že moje bude pomsta:
nenávistí rozhořčen,
Já zničím tě – a basta!
ΜΕΡΟΣ, Den:
Často si lidé stěžují, že se to či ono platí z jejich daní; že oni, lidé, platí poctivě daně a přesto za ně nemají to či ono. Ale ty stížnosti nemají žádný smysl. Ten by měly pouze v případě, kdyby lidé sami přímo určovali, co se s jejich daněmi děje a do čeho je vláda strká. Jenže lidé si právě nemohou určit, jak s jejich odvedenými penězi vláda nakládá – přinejmenším ne osobně, ne individuálně a ne hned – takže určovat nemohou nic ani tak, ani onak. Můžou jen bláhově volit a marně čekat, že jejich ojedinělý hlas něco podstatného změní či ovlivní. Jeden hlas však nezmění nikdy nic a neovlivní rovněž vůbec nic. I kdyby mohli jednotlivci něco změnit, pak je tu ještě ta rozhodující potíž, že lidé neplatí daně dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, z vlastní dobré vůle, ale násilím či pod různými pohrůžkami jsou okrádáni, čemuž se říká daně, ačkoli nejsou dávány, ale brány (správný název je tudíž berně). Jaký má tedy smysl stěžovat si, co všechno se financuje z peněz daňových poplatníků? Jestliže mě lupič okradl, jaký má smysl stěžovat si, že za moje peníze nakoupil si další jemu úslužné pochopy, další zbraně, popřípadě nové auto a nový dům? – Žádný. Jaký má smysl, když si především nestěžuji na to, že jsem byl vůbec oloupen? – Taky žádný. Zařídím se tedy jinak. A jaké že jsou tedy jiné možnosti v této totalitní diktatuře, v níž je jedinec takhle malinký a téměř ničím? Samozřejmě to budou drobné a významné činy podkopávání moci, zlehčování autorit, malé individuální sabotáže, nepozorované osobní rozkládání společnosti dílek po dílku, neúnavné nacházení a odstraňování letitých lidských chyb a zlozvyků, pátrání po tradičních omylech a jejich napravování, vysmívání se hlouposti ve všech jejích podobách, vytváření zeleného chaosu v opozici k zlořádu šedivého státního neřádu a jako čokl zaběhlého společenského nepořádku, šíření vražedné nevíry v cokoli pevného, podporování krajní skepse, anarchismu a smrtícího pesimismu, nespokojenosti, nedůvěry a nenávisti mezi lidmi, jejichž umělá jednota je právě nosným pilířem každé totality; a na druhé straně to bude prohlubování mých vlastních dobrých vlastností, což bude znamenat držet se za všech okolností neúhybně jen toho svého, zaměřit se v životě jen na sveřepé, vzdorné a trpělivé budování mé vlastní anarchie, mého vlastního osamocení; a za každou cenu vytrvat v odtažitosti od věcí veřejných, a nikoli pravý opak: tedy zadusit svou tvořivost v blátě angažovanosti a politikaření. Zabývat se věcmi vnějšími, politickými, společenskými všechny tyto věci leda posiluje, zatímco ty slábneš; kdežto budovat sama sebe, svou osamělou existenci, svůj svobodný azyl – to musí zákonitě vést ke svobodě, jež je však uskutečnitelná pouze v hermeticky těsném soukromí, kam nemá přístup nic státního, nic společenského – a nakonec ani nic lidského. Neboť jsou to lidé, lidstvo, každý i ten nejmenší člověk – a ten nejmenší zvláště – kdo prohlašuje: „Stát jsem já!“ A třeba nezničíš samotný stát – nevadí. Zničit totalitní společnost nikdy přece nebylo mým cílem, nýbrž mé vlastní osvobození bylo tím cílem. A třebaže to tak na první pohled nevypadá, osvobodit se od lidstva a jeho států může být mnohem snazší než zničit lidstvo či státy samotné, a to jen proto, abych Já mohl být konečně svobodný. Zničí-li se mým osvobozením též stát, tím líp, ale není to mým hlavním cílem. Zuří-li venku bouře, co je mi po ní, když jsem uvnitř sebe v suchu a bezpečí? Ta zuřící totalitní bouře má ostatně příliš mnoho příznivců a zastánců, kteří ji jednak sami vyvolávají, sami ji živí a vposledku jsou sami její součástí. A ty chceš, abych bojoval i s nimi, s jednotlivými kapkami deště, vyhýbaje se bleskům? Proč? Vždyť pakliže nevyjdu ven na déšť, nemohu zmoknout. Nevyjdu-li do bouře, blesk mě ušetří, ten bije jen do těch, kteří mu jdou vstříc. A Já jsem všechno jiné než ten, kdo jde lidské bouři a dešti vstříc. Jsem naopak ten, kdo se bouři vzdaluje; to Já sám se stávám bouří, v níž mnozí mohou promoknout, nastudit se na smrt a zemřít; avšak mnozí mohou se také v tom přívalu snadno utopit, budou-li mu bezhlavě vzdorovat, a jako cukr se rozpustit, budou-li příliš těžcí a sladcí. Ti nejsou jako Já; tito pomahači moci jsou mými nejhoršími nepřáteli – nepřáteli a odpůrci všeho lehkého a hořkého, co nemůže nikdo jen tak lehko přitisknout k zemi a bez trpkosti to sežrat. Ti nejmenší jsou horší než vysocí představitelé moci. Neboť ti nejvyšší a nejmocnější by proti mně nezmohli praničeho bez tisíců svých věrných malých nohsledů. Ano, všichni ti malí, bezvýznamní, nevědomí a zdánlivě nevinní jsou nejzavilejšími odpůrci mé svobodné samoty, a právě tito maličcí přetáhli už mnohé do svého chmurného společenství veselých a družných otroků. Nuže vězte, že mne nepřetáhnou. Mám svůj vlastní a lepší svět, do kterého nikoho nepouštím. Toť má nejúčinnější zbraň hromadného ničení proti nim. Vytvoříš-li si totiž svůj vlastní svět, ten jejich bude rázem menší. A čím zuřivější bude moje hromobití, tím více slábnout bude lidský liják, až ustane jednou navěky.
Prý děsně zuřím, díš?
Ach, co ty o tom víš.
Zuřivost je prázdný sud,
a Já nezuřil jsem doposud.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Se smrákáním zázračně jakoby ožívá a mohutní nelidský můj duch. V přírodě je doba večerní a noční časem rozjímavým, jenž zcela náleží nerušeným mým myšlenkám. Po půlnoci opouštím útulný svůj stan a vydávám se napojit živoucí mou podstatu k malé lesní studánce. Někdy, a to často, v sladkém zadumání prochodím celou noc, tu sametově hebkou noc, jež stvořena je k básnění.
Ó noci ty klidná, noci ty lákavá,
sladko je dumat si, když se smrákává;
sladko je dumat a v zamyšlení dlít,
s vyšnými ideami celou noc prochodit.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Jsem malý a sám proti celému lidstvu. Nejsem však slabý a bezbranný. Další mně názorově příbuzní nelidové sice kdes také bojují svůj osamělý zápas proti všem, ale bylo by bláhové a scestné podlehnout dojmu, že společně sjednoceni byli bychom snad silnější a pevnější a odhodlanější. Hloupost. Silní nepotřebují žádnou morální ani jinou oporu v ostatních. Jen slabí se spojují do stád a organizací, čímž pouze vytvářejí slabost. Není silou, zmnoží-li se slabost v hloučku slabých. A ti slabí nestanou se také zázračnými siláky vprostřed chumlu stejně slabých nebo naopak jakkoli silných. Co nemá nelida v sobě od prvopočátku, to mu žádný dav nemůže nikdy propůjčit. Spoléhání se na ostatní, nebo i jen pouhé družení se s nimi, byť by šlo o obyčejné dopisování, je jednak snižující, jednak zmarňující, ale hlavně neúčinné. Zde je vždy lepší roztříštěnost, určitá kladná nevědomost o tom druhém, ba i jistý druh odtažitosti, nebojím se říct i nepřátelství – idea i osoba jsou pak mnohem silnější a neporazitelnější, méně napadnutelnější, pokud vyvěrají z mnoha nezávislých zdrojů. Všimni si, že přesně takový je i život, který je právě proto tak silný a nezdolný. Chceš-li být i ty tak silný, buď sám a nespoléhej v ničem na jiné. Určitá idea se nestane silnější tím, čím víc jejích sympatizantů sloučí se v jeden celek. Ba právě naopak: taková shloučená myšlenka je v nejvyšší míře nejzranitelnější, snáze napadnutelnější a posléze i snáze zničitelná. Avšak i malé množství podobně uvažujících nelidů, kteří se nemusejí nutně ani vzájemně znát, dokáže rozvrátit mnohem větší a početnější společenství lidáků. Společnost je v takovém případě napadána zcela nekoordinovaně, tudíž s výhodou momentu překvapení, a to ne z jednoho, nýbrž z mnoha různých míst, v různou dobu, z různých hledisek, ať už je to pomocí teroristických útoků, drobných projevů občanské neposlušnosti, sabotáží, provokací, skandálů, umění, filosofie či celkového způsobu života vůbec. Je dokonce lepší, když jeden nelida neví o druhém: za prvé nemohou prozradit nebo zradit toho druhého; oba, nebo všichni, potom vytvářejí nebo ničí cosi svého vlastního, původního a systémem tudíž obtížně nejprve rozpoznatelného, posléz i stěží zaměřitelného. Za druhé vědomá odloučenost a uzavřenost individua posiluje vydatnou měrou jeho tolik potřebný duševní klid, soustředěnost, originalitu a neotřelou nápaditost, jsouc toto individuum nikým neovlivňováno – to vše jsou věci přímo nutné k zesílení mnohotvárnosti, která samosebou narušuje a ničí strohou jednotvárnost utlačovatelského systému. Systém je bit, vylučován nebo ignorován ze všech stran a pak neví, kde a proti komu se bránit dřív, protože na něj útočí mnoho samostatných jedinců nezávisle na sobě, různými zbraněmi, různými prostředky, z různých pozic, různou silou. Takové protilidové hnutí vzájemně se neznavších individuí je prakticky nezničitelné, protože systém neví, kdo k němu patří, kdo už ne a kdo ještě ne; systém neví, kdo je jen na okraji, kdo je v tom hnutí ponořen a kdo se v něm jen koketně namáčí. Toto hnutí vzájemně se neznavších nelidů nemůže mít tudíž ani žádné ústředí, žádný jednostranně orientovaný časopis, žádné tematizované internetové stránky, žádná pevná pravidla, žádná společná hesla, žádný společný postup, žádná jiná poznávací znamení, a proto systém bude tápat, zda je určitý kritický postoj vůči lidstvu už známkou nebezpečného, dejme tomu, misantropismu, proti kterému je nutno zasáhnout cenzorně nebo jinou zákonnou cestou, anebo zda se ještě jedná o pouhý dobromyslný morální šleh, mající za úkol naopak lidstvo pobavit, rozptýlit či posílit v jeho odvěkém boji proti divoké přírodě a všemu nelidskému. Systém tápe a je bezradný v množství útoků, často nenápadných a marginálních, napohled neškodných; nelidské hnutí naopak sílí, stává se běžnějším, normativnějším, a systém je musí chtě nechtě tolerovat nebo přehlížet, a tak jedinec – který ani nemusí mít vůbec tušení, že mnozí jiní názorově příbuzní jedinci vlastně svými rozmanitými nezávisle kritickými nelidskými postoji vytvářejí svobodu pro někoho úplně jim neznámého – tento jedinec bude nakonec také svobodný.