Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 4.

27. 9. 2017

lesij.png

 

Neděle, 25. června 51

Svátek slaví Ivan a Rychvolod. Den državnosti (státnosti) slaví Slovinsko a Chorvatsko.

Den zahajuji ranní procházkou lesem. Jdu pro vodu. Je hezky a je takové ticho, jaké bývá jen o nedělích ráno v lese.

Z úzké cestičky vedoucí okolo vysokého pcháče, který je už o dvě hlavy vyšší než já, vidím po straně v divoké zelené spleti dvě stvoření: srnku s mládětem. Vzpomněl jsem si, jak jsem je tu nedávno potkal a nechtěně rozdělil. Srnčátko povyrostlo od té doby. I ten pcháč, i to srnče – i můj duch, doufám – všecko roste výš a mohutní.

Přicházím k hraniční silničce mezi mým lesem a lesem pokrývajícím Šibeniční vrch – ten už nemohu zvát svým, protože tu bývá příliš mnoho lidí – a už vidím z hloubi lesa jít po té silničce nějaké podivné lidské stvoření, ani muž, ani žena, ani chlapec, ani děvče, takové nějaké obojetné nebo spíš neobojetné nic. Ten podivný lidský tvor neurčitého pohlaví právě drží u ucha dalekohlas (telefon) a cosi do něj stručně řekl, neslyšel jsem, co, jen jsem čekal, až půjde dál.

To, co jsem viděl, byl běžný světoobčan nového světového řádu, bezpohlavní, vykořeněný, beze smyslu pro přírodu, která je tomu hlupákovi jen obrázkem na pozadí jeho chytrého dalekohlasu. Začíná to „pěkně“, hned zkraje.

Vzápětí za ním, ale z opačného směru, jedou dva podivní brouci na kolech a o čemsi spolu rozprávějí. Stojím už téměř na kraji lesa, a kdyby si ti brouci všímali něčeho kolem sebe, byli by mne museli snadno vidět. Ale oni nevidí nic než tu šedivou jednotvárnou silničku před sebou, jako by měli koňské klapky na očích. Takoví jsou teď všichni: šediví a jednotvární, s klapkami na očích i na uších – na uších ovšem nemají klapky, nýbrž dalekohlas. Ti mají přírodu také jen za pouhé pozadí pro své tělesné cvičení. Vsadil bych se, že kdyby tudy jel jen jeden z nich, že by za jízdy také věnoval víc pozornosti obrázkům na svém chytrém dalekohlasu anebo by volal tomu druhému – takových odcizených bytostí jsou teď všude k vidění celá mračna. Je vůbec div, že spolu ti dva ještě postaru hovořili zpříma, že spolu nemluvili skrz dalekohlas – i toho se určitě jednou dočkáme, půjde-li to se světem a s lidstvem takhle dál. Nu, začíná nám ta neděle „hezky“.

Pak jsem teprve vyšel z lesa já a pokračoval jsem v cestě za vodou. Tady jsem měl štěstí a cestu volnou. Z vršku sjezdovky je krásný výhled do daleka, až tam, kde se hory modrají – a také dolů pod ni, kde stojí dvě vozidla a jeden obytný přívěs.

Ale kousek od pramene nevěřím svým očím: zase tudy kráčí chůzí nemužnou neženskou totéž stvoření, které jsem viděl prve! Budu se musit asi v pramenité vodě omýt, protože se mi zdá, že dosud spím! To není možné, já se toho podivného tvora nezbavím – pořád mi někde leze do cesty; no, to mám „nejradši“...

Nabírám vodu. Rozpustný nápoj v prášku nemám, a tak mi bude musit zase jako dřív chutnat stará dobrá obyčejná, ale živá voda.

Teď, jako polit životodárnou vodou štěstí, mám dlouho od všech lidí pokoj. Na posedu v jasanovém háji je hezky, zpívá tu červenka a pozoruji ptáčky, jak se proplétají větvičkami keřového podrostu a vzlétají odtud ke stromům.

Opatrně vycházím z jasanového háje na obvodovou cestu. Ale sotva jsem z ní odbočil na pěšinku vedoucí lesem k tůňce, slyším zvuk blížícího se kola s pohonem (zvuk motorky). Rychle ustupuji z pěšinky do lesa. Jezdec na tom ďábelském stroji je téhož druhu jako všichni ostatní: ztracený bloudící netvor, který nic nevnímá a který je nejenže na světě úplně zbytečný, ale který tomu světu navíc i škodí, a to zcela úmyslně, i když nesmyslně. Ten také nevidí, neslyší, necítí, nemyslí... Doprovodil jsem jej alespoň nadávkami, když jsem nemohl kopanci nebo údery mého pádného kyje.

U tůňky ochutnal jsem trochu nově uzrálých lesních jahůdek a posadil jsem se na lavičku. Sluníčko pěkně svítí a hřeje, zažívám nerušené chvíle pohody.

Vtom mi napadla myšlenka, že jsem letos ještě nepotkal toho protivného strejdu, který mi tu vloni pravidelně křížil cestu na mých výpravách za vodou. Tušení. Jakmile se dostaví, dávám sluchu těmto mým předtuchám. I tentokrát jsem jich uposlechl a aniž bych si je jakkoli rozumově vysvětloval, zvedám se z lavičky a odcházím.

Tušení blížícího se člověka mne nezklamalo. Jdu si, jdu, také kolem nezbedné žabičky, která přede mnou znovu nepozorována skáče do kalné louže i se svými třemi soudružkami, povídám si tiše pro sebe, že v dálce na konci lesa se opět kmitla postava nějakého člověka, když tu se bezděky ohlédnu a několik kroků za mnou se přibližuje další člověk. Tady je ale o nedělích provoz, jen co je pravda! Výrazně jsem zvolnil krok, aby mne mohl ten muž rychle předejít a byl od něho co nejdřív pokoj. Muž mne dohonil, a když mne míjel, pohlédl mi do tváře a pozdravil. Odpověděl jsem ve vší slušnosti a dal jsem svému pozdravu zvučné a zpěvavé znění, abych nevzbudil podezření, že jsem nějaký divous. Ten muž však vzbudil podezření u mne, když se začal vyptávat, zda jsem místní. Ta nezvyklá otázka mne nevyvedla z míry a odpověděl jsem klidně a po pravdě, že jsem místní, z Políček. Zdálo se mi, že je to ten člověk, který mne nedávno viděl v mém lese a který potom rozštípal a schoval kus seříznutého pařezu, který jsem používal jako sedátko. Byl mi podezřelý i tím, jak úlisně a lstivě mluvil, tahaje ze mne rozumy: připadal mi jako nějaký vyšetřovatel Bezpečnosti. Mnoho jsem takových za život poznal, takže vím, že to byly otázky přesně toho druhu. Nedal jsem na sobě znát ani znepokojení, ani nevoli, a klidně jsem mu odpovídal. Nechtěl toho vědět zase až tak mnoho: spokojil se tím, co a jak jsem mu řekl, a dál mluvil jen o počasí a o houbách. Na sebe prozradil pouze to, že prý tudy vždycky chodí takové kolečko, načež jsem si honem pospíšil s přitakáním, že já rovněž – to proto, kdyby mne ještě, nedej Perun, někdy někde viděl, aby můj divouský vzhled nevzbudil v něm podezření, co tady dělám nebo odkud jsem přišel.

Nepříjemné setkání – jako každé setkání s člověkem. Měl jsem být chytřejší a jít pro vodu v noci. Vstával jsem asi o půl druhé, abych se najedl, mohl jsem jít. Loni jsem chodil výhradně v noci a měl jsem od lidí pokoj. Jenomže mne obtěžovalo přerušovat si kvůli tomu spánek.

Radši to, než nechat se rušit lidmi. O nedělích už nikam ve dne nejdu. Možná ani v ostatní dny. Je mi milejší dlouhá nerušená samota než chvilkové nepohodlí přerušeného spánku.

Muž došel k hraniční silničce a bral se po ní v dál. Já silničku překračuji a mířím do útrob mého domovského lesa. Tady ze mne všechno napětí padá, stejně jako veškerý oděv, který zanedlouho ze sebe shazuji.

Je hezky. Sluníčko hřeje a opaluje mé svobodné nahé tělo a má mysl se veselí. Tady je mi dobře. Zpívají lejsci a strnádek a já buď ležím na zemi mezi dvěma slovanskými břízkami, nebo se bosý a nahý toulám trávou po okolí a mezi stromy.

Odpoledne se kupí oblaka a postupně se jimi zatahuje celé nebe. Večer se dalo do deště. V noci procházím pustými ulicemi, jimiž se toulají jen osamělé kočky.
 

Pondělí, 26. června 51

Svátek slaví Zdivoj. Jméno prý znamená „zdělaný (učiněný) voják“. Mně se ten výklad nezdá. Na mne to jméno působí tak, jako by se jednalo nikoli o vojáka, nýbrž prostě o zdivočelého člověka. Neboť zdivočelý člověk – to je přece takový zdivoj.

Od rána je hezky. Po nákupech spěchám na kole k rybníku. Předpověď počasí je sice mírně nepříznivá – hlásí oblačno – ale teď ráno je ještě nebe čisté.

Je pondělní dopoledne, těším se na liduprázdnou přírodu a slunečné počasí, ale ani v jednom nemám štěstí. Tak za prvé na kolostezce překážejí početné houfy dětí a za druhé předpověď počasí vyšla úplně přesně, takže když jsem dojel k rybníku, bylo už nebe samý mrak.

Nevadí, shazuji veškeré oblečení a nořím se nahý do vody. Obával jsem se, že po dešti bude voda studená, ale vůbec nebyla, byla krásně teplounká. Vítr ovšem fouká silný a studený, ale vleže na pokrývce, skryt v porostu travin, jetelů, jitrocelů, vikví a hrachorů, není tak citelný a slunce svit se opírá do mé nahé pokožky neztenčenou letní silou.

Žel nastokrát Perunu,
pohoda trvá sotva hodinu

a pak se natrvalo zatahuje obloha.

Škoda, ale nelituji; konipásek se usadil blízko mne na výpusti a dělal to své jednotvárné čirik-čirik, občas přilétla na průzkum velká vážka a dravý pták pátral v rákosinách nad hlavami vodních ptáků po kořisti.

Na schůdcích do vody jsem objevil dvě pijavice. Ne, nemám na mysli ani představitele vládnoucí moci, ani žádné úředníky nebo lékaře, ale skutečné pijavky lékařské. Byly přisáty na kameni schodu a volně vzplývaly ve vodě, čekajíce na krevnatého živočicha, aby z něho sály výživu. Mohl jsem jím být i já. Důkladně jsem se celý prohlédl, když jsem vylézal z vody na suchou zem, zda se na mne nepřisály. Ještě mám v živé paměti zemské pijavice thajské. To byly hrozné příšery. Bylo až strašidelné, jak se ke mně plazily ze všech stran. Přisály se na mne a zakously, aniž jsem cokoli cítil. Až lidé mne upozornili, že mám nohu od krve. Pijavici jsem viděl naposledy přesně na den (!) před devíti lety také nedaleko odtud (viz můj Zápisník živého muže, kde o tom píši). Slovanské jazyky jsou v pojmenování pijavic – či správně pijavek – jednotné: nazývají je buď pijavka, nebo pijavica. Česky se snadno domluvíte ve všech slovanských zemích. Kéž bychom byli tak jednotni i v jiných věcech.

Za hodinu jsem se chystal na zpáteční cestu do města, když tu vidím odtud odjíždět také nějaké vozidlo. Málem jsem si ho ani nevšiml – kdybych ležel, tak určitě ne. Bylo to zase to zelené, dřevařské, a zase ve stejnou hodinu – asi odjíždí vždy v jedenáct na oběd. Tahle pravidelnost se mi ale nelíbí. Příště by mne mohl řidič buď ze zvědavosti, nebo z obyčejné lidské potřeby někomu něco zkazit, přijít obtěžovat nějakými pitomými řečmi. Příště to možná zkusím zase u jiného rybníka, je jich tu v okolí ostatně dost a dost.

Na zpáteční cestě jsem na mámině vypůjčeném dámském kole konečně objevil, vyzkoušel a využil jakési přidané zařízení na přehazování převodu, což činí z jejího poměrně obstarožního městského kola docela slušné novověké horské kolo. To jsem učinil objev! Dodnes jsem si já blázen nepomyslil, že to je vůbec k něčemu dobré a ani jsem to nijak nezkoumal. Do kopečků jsem s kola prostě slézal a šel jsem pěšky, když už jsem nemohl dál vysílením šlapat, aniž bych si uvědomil, že je kolo vybaveno takovým náramným vynálezem! Nejsem já blázen?

Tak to bývá často, že máme přímo na očích tu nejzřejmější skutečnost, a my ji přesto nevidíme, protože na ni nemyslíme. Neuchopili jsme ji myšlenkou. Teprve až něco promyslíme, pak to teprve také jaksi uchopíme. To je pravý význam slova pochopit. Právě tak mají lidé na očích, že s nimi vláda hraje nepěknou hru, že jim chystá úplné zotročení a v lepším případě nahrazení dováženými cizinci, v horším případě vyhlazení celého národa; lidé mají doslova na očích vládami vyvolávané náboženské a národnostní třenice, války a občanské střety, a přesto tyto očividné hrůzy současné a budoucí nevidí, protože je odmítají vidět, odmítají nad těmi jevy přemýšlet, uchopit je myšlenkou, a tím také pochopit a účinně se proti nim bránit.

Sloveso pochopit je v češtině dosti nešťastné: znamená doslova „chopit se myšlenky“, kdežto například ruština má mnohem vhodnější výraz ponimať – česky pojmout. Chceme-li mít myšlenku opravdu ve své moci, nestačí ji jen uchopit do rukou, nýbrž je daleko lepší, pojmeme-li ji do sebe a ona se tudíž stane námi samými, splyne s námi a už nám ji nikdo nemůže vzít z rukou, jimiž ji pouze uchopíme. Podobně jako čeština je na tom stejně špatně třebas běloruština: ta také nemá myšlenku plně ve své moci, ta pojímá myšlenku pouhým omylným a měnlivým rozumem, ona razuměje, zatímco bulharština razbira čili po česku rozebírá a chorvatština myšlenku dokonce přímo schvátí, ale tím ji také nemá zaručenu navždy. Pouze tedy ruština a s ní ještě polština, ze slovanských jazyků, mají takříkajíc myšlenku pevně pojatu v sobě, jako součást národní bytosti, a tedy neodnímatelnou.

Po kolostezce se nevracím, mohly by tam zavazet ještě ty děti, a navíc po silnici jde to pěkně s kopce a je tím pádem lepší jízda.

Hned za odbočkou na město se při krajnici u lesa povaluje mrtvola nějakého velkého ptáka. Hrabavé nohy mu trčí nehybně vzhůru jako němé varování živým. Je to sražená slepice. Ale kde by se tady vzala? Žádné lidské stavení se široko daleko nenalézá. Slepice ležela na druhé straně silnice, nechtělo se mi k ní přejíždět, abych si ji lépe prohlédl – navíc nesnáším pohled na mrtvá zvířata. Tělo vypadalo jako slepičí, ale klidně to mohla být také slepice bažantí. Vypadalo to dost hrůzně. Ale lidem to tak nepřijde. Kdyby tam tak ležel přejetý člověk, to by byla jiná – nebo možná ani to ne. Když o tom tak nakonec přemýšlím, tak si myslím, že by lidmi možná neotřásla ani mrtvola lidská a bez zájmu by dál jezdili okolo ní, uzavřeni před celým trpícím světem ve svých zaprášených vozech. „Co je nám po vás, my spěcháme!“
 

Úterý, 27. června 51

Svátek slaví Ladislav a Ladislava. Lidové rčení na dnešek předpovídá:

Pro déšť na den Ladislava
dlouhým mokrem bolí hlava.

Dnešní den je také významným dnem památky obětí komunismu. Jednou si budeme podobně připomínat nějaký Den památky obětí islámu nebo možná Den obětí liberálního kapitalismu či Den obětí demokracie anebo dost možná Den obětí nového světového řádu.

Po půlnoci se lehce oděn a těžce ospalý vydávám na zpáteční cestu prázdnými městskými ulicemi do lesa. Za celý den jsem se vůbec neprospal, tak tak jsem zamhouřil oka, a nyní jsem už tak ospalý, že jsem si zapomněl vzít s sebou svítilnu; naštěstí jsem si na ni zavčas vzpomenul ještě před domem a nemusil jsem se pro ni vracet tak daleko. Bez ní by se mi špatně proplétalo noční tmou hustým lesem tajnými chodníčky až k mému stanu a potom za dva dny stejnou cestou zpět.

Vrátil jsem se domů pro svítilnu a ospalý kráčím na druhý pokus temnými ulicemi, kde nikde nikdo, jen já a kočky toulavé, jež tiše střehou mé kroky.

Jdu předměstským Libohájem kolem lesní studánky. Po dnešku tu je znovu jakýsi nepořádek a odpadky lemují celou další cestu Šibeničním lesem. Tady musil být provoz! Kam člověk přijde, tam jako svou stopu obtiskne dílo své nepořádnosti a nevychovanosti. Jistě to byly opět nějaké děti na „naučném“ výletu před prázdninami – na „naučném“ výletu, který je beztak nic nenaučí. Kudy šly ty nezvedené děti, tudy se táhne nepřerušovaná stopa odhozených papírových kapesníčků a umělohmotných obalů od sušenek. To abych si vzal vreče za smeče (chorvatsky pytel na smetí), až to tu budu po nich uklízet a jako neviditelný duch lesa dávat les znovu do pořádku! Budu tedy dělat to, co lidé nazývají „samočistící schopností přírody“. Nevědí, hlupáci, že to já, Lešij, duch lesa, jej po nich vždy očistím.

Procházím dál lidmi znečistěným nočním lesem až ke kříži na Šibeničním vrchu. Kupí se tu do výše domů hromady klád. Až se sem půjdu někdy za světla podívat, možná to tu nepoznám pro množství vykácených stromů.

Čerstvé dřevo voní mlčky do noci. Často se ve tmě kolem mne ozývají neznámé hlasy, kroky, dupot a šelest. Poplašená lesní zvířata vstávají ze svých pelíšků a zdvořile se mi vyhýbají.

Ráno je hezky, snídám a spím dál. Nikam nejdu, vodu jsem si přinesl domácí, natočenou z vodovodu, nápoj namíchaný z prášku je také hotov.

V poledne je zataženo, obědvám, trochu se dosud nahý a bosý procházím v lesní trávě a pak spím dál.

Odpoledne hřmotně hřmí a krapet krápe, ležím stále nahý a zasněný dál.

Bouřka a déšť dlouho netrvaly, ale chladno už je nepříjemné, ač nahota je mně příjemnější než hřejivost oděvu.

Pouštím se zatím do psaní – snad lepšího, než jaké čítám běžně na české síti. Chtěl bych jím vyzvat každého správného Čecha a upřímného vlastence, aby nic nepsal, neovládá-li předem pravidla české mluvnice a pravopisu. Neboť svým nesprávným psaním nadělá víc škody české věci než užitku. Já vím, obhajují se pisatelé naléhavostí popisovaného předmětu, jeho vážností, důležitostí a potřebou svého sdělení; ale není nic naléhavějšího v dnešní době, nic vážnějšího, důležitějšího a potřebnějšího než zachování čistoty naší mateřské slovanské řeči, naší krásné češtiny. Neboť každé její znečištění nesprávným tvarem či dokonce cizím slovem je předstupněm vedoucím k jejímu narušení, pak i rozvrácení a nakonec zničení. Žádám tedy všechny pravé Čechy, aby nepsali a neříkali nic, co nemohou vyjádřit českým jazykem. Neboť záplava cizích slov usídlí se potom natrvalo v našem jazyce, až bude nakonec i naše mysl myslit cize, tak nějak nehezky nečesky, bez ducha pravého slovanství. Cizí slova, špatný pravopis a nesprávná mluvnice nahlodávají naši českou řeč, ničí ji a nás spolu s ní. Naše čistá čeština je proto mnohem důležitější než naše jakkoli závažné myšlenky. Neboť ztratíme-li postupně a nepozorovaně naši čistou mateřštinu, potratíme nakonec i čistý plod ducha našeho slovanského. Pravda, mnozí by musili zmlknout a mnohé by nebylo vyřčeno; ale raději ať jsme nevědomí, než abychom poztráceli jediný nástroj veškerého našeho národního bytí, jediný prostředek naší současné i budoucí národní obrody! Nemějme obavy – vždy se mezi Čechy najde někdo, kdo bude promlouvat jako Jan Hus: pravdivě a česky. A z jeho neposkvrněných úst a jeho neúhybného pera bude prýštit celé naše poznání. Jen zůstane-li zachována čistá čeština, zůstane zachována i možnost pro naše čisté myšlenky. Pro ty, kdo przní český jazyk, mám jen slova pohrdání. Ti nejsou pravými českými vlastenci. A těm, kteří prokládají své věty cizími slovy, vzkazuji jen toto slovanské rčení: „Klapej zobákem, ptáku jarabáku, jak ti zobák narostl!“

K večeru konám malou procházku po okolním lese. Po dlouhém půstu je jídlo vždy chutnější, říká se; stejně tak bych mohl teď říci, že po dlouhém spánku zdá se les ještě kouzelnější.

Najednou se zastavuji a dlouho pozoruji na zemi sedícího velkého dravého ptáka, jak cosi trhá a polyká. Jsem dobře a vhodně ukryt nedaleko v zeleni mladých stromků, kde svým krycím vojenským oděvem splývám s okolním prostředím, takže ani ostražitý dravčí zrak mne tam nedokáže odhalit. V poklidu a v nehybném postoji pozoruji ptákovo počínání.

Prozradilo mne snad až moje čtveré kýchnutí anebo se dravec prostě nažral a sám o své vůli vzlétl, zakroužil a pomalým letem odlétl kamsi mezi vysoké stromy. Nezbylo po jeho díle nic než hromádka trusu.

Já jdu dál směrem k mločí tůňce. Cestou jsem ochutnal jednu lesní jahůdku a také jsem zjistil, že i tady bych potřeboval na uklizení všech odpadků celý pytel – lesík se nachází v těsné blízkosti silnice, snadno přístupný několika vjezdy, takže není divu, protože, jak už jsem mnohokrát opakoval: kde jsou lidé, tam je nepořádek. Dokonce jsem tu nalezl i malé ohniště, zakryté navezenými sem starými cihlami a kamením, a vedle hromadu na sebe postavených dalších cihel a kamenů – to je rovněž obecně lidské: vršit na sebe věci a dělat z nich hory; hory nebetyčných hloupostí, řekl bych.

Nyní již přicházím k té tůni čolků. Dnes se nachází na jejím dně asi o polovinu méně larev a opět žádný dospělý. Pravděpodobné vysvětlení je takové, že končí jejich období rozmnožování a že po ukončení vývinu opouští dospělý čolek svou rodnou tůň a vydává se do světa hledat štěstí. Přejme mu je.

Já se naopak vracím ze „světa“ zpátky do stanu. Jednak jsem unavený, a vinou dotírání nespočetných komárů si nemohu nikde jinde v klidu pohovět, zadruhé se zase ozývá hřmení blížící se bouře a já nechci zmoknout.

Za chvíli nato začíná opravdu pršet a na můj stan se snáší krom deště též tma končícího dne.
 

Středa, 28. června 51

Svátek slaví Lubomír, Lubomíra a Svatomír. Dnešek je výročním dnem bitvy na Kosovu poli v roce 1389 mezi Srby a muslimy. Už tenkrát – a v budoucnu možná zas.

Jitro je jasné, slunečné, s příslibem hezkého dne. Trochu jsem si narovnal kostru, došel na záchod, poohlédl se po okolí, prošel se po mém háji. Les je však mokrý, po snídani spím dál.

O několik hodin později vstávám jen proto, abych se napil a položil ven do trávy na sluníčko mou sluneční nabíječku.

Před polednem už se budím z divokých snů velkým horkem, rozepínám spací pytel a svlékám se úplně donaha.

Vytahuji ven k vysušení spacák, pokrývku a další věci a obědvám.

Po obědě ležím nahý na sluníčku pod břízkami. Je krásné počasí, slunce pálí jako žár ohně, zpívají lejsci, budníček, černohlávka a drozd, na obloze burácejí stíhačky, mezi stromy se honí sojky, v travinách motýli.

Ležím nebo sedím a nemyslím na nic světoborného, prostě žiji jako spousta malých i větších živočichů okolo mne. Jim to stačí a mně v této svaté chvíli též.

Odpoledne se nebe pokrývá bílými oblaky, později i tmavými mraky a dokonce začíná bouřit.

Balím znovu veškeré usušené příslušenství a vracím je zpět do stanu.

Ač zataženo a ozývá se Perunovo hromování, stále je velké teplo. Aniž bych měl sebemenší potřebu pokrýt svou přirozenou nahotu jakýmkoli kouskem nepřirozeného oděvu, vklouzávám do stanu, píši a očekávám vlahý déšť.

Nebe potemnělo černými mračny a v lese se zšeřilo. Hromobití je silnější, zatím pouze po kapkách udílí nebe zemi vláhu.

Háj se topí v temnotě, jako kdyby byla již noc, déšť sílí, drozd zpívá dál.

Vtom temnotu háje prořízl ohnivý blesk a vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Donutilo mne to se posadit. Právě jsem si uvědomil pravý význam slova ohromující. Drozda nicméně hrom nijak znatelně neohromil a vesele si zpívá dál.

Trošičku se přece jen ochladilo, stále nahý leže přehazuji přes sebe napůl cípy spacího pytle.

Prší dlouho, prší vydatně. Podlaha stanu má dobrou výdrž a jen tak snadno vlhkost nepropouští, přesto se uprostřed vytvořila mokrá louže. Budu mít co sušit.

V lese je to stálý boj s vlhkostí. I když neprší a je sucho, stejně je nutno pořád sušit vnitřní vybavení stanu.

Neúnavný drozd stále zpívá.

Jak se bouře vzdaluje a déšť ustává, přibližuje se večer a noc nastává. Projdu se až o půlnoci, až půjdu do města, abych tam zítra ráno nakoupil další zásoby na příští dny prožité v mém posvátném slovanském háji.
 

Pátek, 30. června 51

Svátek slaví Šárka, Vlastimír a Vlastimíra. „Vlasti mír“ – to bychom si přáli, ale někdo stále bojechtivý, jako ona bájná Šárka z dívčí války, naší vlasti mír nepřeje. Zdá se, že vždy musí být zlo poraženo válkou, kterou samo začalo, aby nastal vytoužený mír Slovanů. „Každá válka nakonec končí mírovými dohodami,“ říká Vladimír Putin, „pojďme tentokrát, poprvé v dějinách, přeskočit ten válečný střet a dohodněme se již nyní na míru.“ – Velká slova velikého slovanského mírotvůrce.

Pro špatné počasí zůstávám doma. Stejně potřebuji více cvičit svá tělesná posilování a chladnější venkovní vzduch je pro ně vhodnější než obvyklá vedra potu, kterými nás polévají letní horka. Nicméně už se na ně zase těším.
 

Sobota, 1. července 51

Začal nejteplejší měsíc v roce. U nás jej nazýváme červenec, ale v Polsku mají lipiec, postaru lipieň, v Bělorusku též lipěň, na Ukrajině lipeň – vše podle kvetoucích slovanských lip v tomto období roku. V Chorvatsku mají srpaň, podobně jako náš srpen od srpu, nástroje žatvy – to je také velmi pěkné slovanské pojmenování – a na Dolní Lužici mají tamní Srbové žňojsky – rovněž podle žní. Staré slovanské jméno měsíce července bylo ovšem v Bulharsku červen, kde se v současnosti, žel, používá latinského názvu juli, tak jako v různých obměnách i na Slovensku, v Rusku, Srbsku, Bosně a tak dále. Chudáci. Časem a s prohlubujícím se slovanským uvědoměním, které v současnosti probíhá po celém Slovanstvu, se možná tito polatinštění chudáci vrátí ke svým starým slovanským názvům měsíců. Doufám v to.

Dnes je výroční den vstupu Chorvatska do Evropského svazu, toho nového žaláře národů; psal se rok 2013. Ach, ty nešťastné třináctky... Zajímalo by mne, které číslo lid chorvatský považuje za šťastné či za dějepisně významné, jako máme my, Češi, osmičku. Nejbližší osudová osmička vychází na příští rok 2018. Bude šťastný, či nešťastný? Budeme jako národ svobodni? Domůžeme se po stu letech znovu české samostatnosti? Kéž by!

Svátek slaví Jaroslava a Vesna. Jaro čili básnicky vesna, podle slovanské bohyně jara stejného jména, právě uplynulo, takže tento svátek není zrovna vhodně určen na počátek léta – bohyní léta je Živa – leč Vesna není jen bohyní jara, ale také bohyní mládí, života a lásky, což všechno se k létu tudíž tak trochu též hodí. Vesna je rovněž oblíbené ženské jméno v jihoslovanských zemích. A napadlo mi právě: že je-li slovanskou bohyní léta Živa, je bohem léta – sám Život?

Zamýšlel jsem na konci tohoto týdne raději zůstat doma, poněvadž předpověď počasí nebyla příznivá, ale protože včera bylo celý den hezky, nevěřím už žádným předpovědím, které se mění devětkrát za jediný den a pokaždé předpovídají jiné počasí, a věřím radši nebi nad hlavou a svým touhám.

A po dvou dnech pobytu v bytu mne má touha pudí jít zase do lesa, do mého posvátného slovanského háje, kde se tak dobře spí a ještě lépe rozjímá o věcech věčných i současných.

Obával jsem se obávané noci z pátku na sobotu; noci, která bývá příliš neklidná a nemálo rovněž zalidněná. Začaly též obávané dětské prázdniny, začal čas pracovních dovolených, všude je teď přes den více lidí a za nocí slyšet jsou lidské hlasy a zvuky hudební.

Tak i této noci, ač ulice se zdají zet prázdnotou, pustotou. Chodce jsem sice nepotkal žádného, ale přece jsem cestou viděl tři noční jezdce na kolech a několik vozidel, jež rušila můj klid, a to až u vstupu do Liboháje, kde město končí a sady a lesy začínají – právě tady, na samém konci města, na prahu vysvobození, kde bych, neznat to, čekal nejméně ruchu, dočkávám se naopak ruchu největšího.

Lidský netvor naposledy chňapl po mně svou tlamou jedovou; zde už jsem volný a kráčím temnými lesy k mému háji, veden světelným kuželem své svítilny a puzen svou stejně zářnou touhou.

Ráno je mi zima, musím se více obléci, zalézám zpátky do spacího pytle a spím dál.

Po jedné hodině po poledni procitám, dlouho ještě zasněn sedím ve stanu, dívám se z něj ven na datla, který jako zkušený lékař proklepává kůru stromů v mém háji a pak vycházím na krátkou procházku po nejbližším okolí.

Zkoumám možnosti dokonalejších úkrytů pro můj stan, aby nebyl tak na očích v nadcházejícím houbařském období.

Cožpak o to, pěkných úkrytů by tu bylo mnoho, ale žádný by mi nebyl vhod, než jakožto pouhé nouzové řešení. Já, jakmile se někde usadím a zabydlím se tam, těžko si zvykám na něco nového. Čtěte pozorně, vládcové a přisluhovači nového světového řádu: „Těžko si zvykám na nové!“ – Ale pakliže mne nouze donutí vzít za vděk novému, můj stav se nemění a postup se opakuje: zase jsem věren novému.

Slovan má svůj domov, lpí na něm a jen tak lehkovážně se jej nevzdává. Stejné je to u nás, u Slovanů, i s vírou: tu naši původní nás nouze kdysi donutila opustit a my teď na té nové, nám vnucené, znovu trváme jako na vlastní. V této veskrze slovanské vlastnosti spočívá naše největší síla i slabost.

Snad nás nová hrozná nouze donutí navrátit se znovu k naší prastaré původní víře dávných Slovanů. Je to téměř nutnost a je to téměř jisté; neboť v tomto strašném, nelidském, rozvráceném, bezduchém světě převrácených hodnot a zvrhlých novot zbývá již jen jediné řešení: návrat k slovanské víře a životu našich předků. Nic jiného nám už nezbylo, neboť to, co nabízí nový světový řád, je jen otroctví a smrt.

Jedině Slované nejsou dosud mrtvi; jedině Slované nejsou dosud otroci – ačkoli nás tak na Západě nazývají. Ale mýlí se (snad schválně): Slavané nejsou slaves (otroci), Slavané jsou ti, jimž patří sláva. Naučte se nejdřív pořádně slavansky, vy Zápaďané z říše zla a smrti, až o nás budete příště chtít mluvit! To vy jste otroci! My, Slované, jsme a budeme vždy svobodni! A Slované jsme nazýváni podle slov, jichž jsme znalí. Naučte se těm slovům! Jsou zvukomalebná a mnohému se z nich naučíte. Slované nazývají se u Chorvatů Slaveni, v Makedonii a Srbsku Sloveni, v Slovinsku Slovani, v Polsku Slovjanie, v Rusku a Bělorusku Slavjaně, na Slovensku Slovania, na Ukrajině Slovjani, v Bulharsku Slavjani, na Dolní Lužici a v polském Slezsku Slovjany, na Horní Lužici Slovjenjo. Je nás na čtyři sta miliónů. Takovou velkou rodinu jen tak nezotročíte.

Nový světový řád nakonec skončí postaru, tak jako všichni kazisvěti: lidé sami ho vyženou, zbraněmi i beze zbraní, holýma rukama jej budou hnát, odkud přišel, a on bude utíkat, zbaběle utíkat, až pozná, že se mu někdo staví na odpor.

Unavil jsem se tím hledáním a těmi potulkami a mám hlad. Po obědě jsem znovu usnul.

Zdál se mi hrozný sen: díval jsem se v něm vykloněn z okna mého pokoje ven a táta v sousední ložnici též. Koukáme na sebe, vykloněni z oken, a vesele na sebe máváme. Táta mává, mává, směje se a směje, až docela zapomněl na opatrnost a vyklonil se ze svého okna poněkud víc. Volám na něho, aby se tak nevykláněl, že vypadne. On ale neslyší a vyklání se ještě víc, aby natáhnutou rukou co nejvíc dopředu zkusil, zda neprší. A vtom se mé obavy naplnily: s hrůzou sleduji, jak táta ztrácí rovnováhu a padá střemhlav z okna v třetím poschodí, jak dole dopadá tváří na trávník a bez hnutí zůstává ležet! Křičím na mámu, aby zavolala záchranku, a vybíhám před dům. Táta leží tak, jak dopadl, beru jeho hlavu do dlaní a štkám: „Tati, tati...“ Táta se pohnul a zvedá ke mně oči. Žije! Ptám se ho, jestli ho něco nebolí. Prý nic, jenom prý trochu zuby, dodal po chvíli. Zkoumám vnitřek jeho úst: ani kapka krve, zuby má všecky a v pořádku (ve skutečnosti už žádné nemá). Znovu se ho nevěřícně ptám, zdali ho něco nebolí, a volám nahoru do oken, aby někdo konečně zavolal lékaře. Mezitím se setmělo, v oknech svítí světla. Někdo mi podává dalekohlas (telefon), abych mu pomoc přivolal sám. Vůbec se v tom přístroji nevyznám, tlačítka jsou označena jakýmisi neznámými obrazci. Utíkám po schodech nahoru do našeho bytu, abych použil můj vlastní dalekohlas. V bytě hraje nahlas rozhlas (ve skutečnosti by to byl spíš dalekozor (televizor). Vyčítám mámě plačtivým hlasem, proč dosud nezavolala záchranku. Neodpovídá a dál poslouchá ryk linoucí se ze zesíleného rozhlasu. Zavírám jej a vymačkávám na svém dalekohlasu známé pohotovostní číslo. Táta leží nadále dole na trávníku osvětleném okny sousedů a obklopen hloučky čumilů. Nikdo mu nepomáhá, nikdo se o něho nestará, ani cizí, ani máma. Je to celé na mně. Vytáčím číslo. Nikdo se dlouho neozývá, nakonec zvedá sluchátko hlas, který ale nepatří zdravotníku. Omyl. Pečlivě vytáčím stejné číslo určené pro záchrannou službu. Zvedla to nějaká rozhlasová stanice! Určitě mám špatné číslo. Rychle spouštím počítač, abych je našel pomocí něho. Vzápětí volám na nové číslo nalezené počítačem, ale je to číslo na jakéhosi poslance. A když si zoufám nejvíc, vtom se v bytě objeví táta, přišel sám, nic mu není, je svátečně oblečen, oholen, celý jakoby zázračně omládlý. Nevím proč, ale nezdá se mi to. Nedůvěřivě ohmatávám tátu... a najednou jsem se probudil.

Br, to byla můra! Jsem rád, že to byl jen zlý sen a že jsem vzhůru. Dlouho sedím a přemýšlím o tom snu. Já myslím, že jsem viděl tátovu smrt. Ty jeho sváteční šaty, které měl oblečeny... byly šaty do rakve. Ta jeho jakoby mladistvá podoba... to byla věčně živá vzpomínka na mého starého dobrého tátu. Copak asi dělá? Nic, jak je to teď u něj, žel, obvyklé. Jenom já se mu starám o nějakou tu zábavu. Myslím, že nebýt mne, dávno by zemřel nudou, bez touhy, bez těšení, až přijdu domů zdaleka, kam on se mnou nemůže. Musíme tam nakonec všichni: smrtelníci do návy, lesní duch do lesa.

Musím jít nyní ven, projít se lesem, jen to poskytuje útěchu. Vystrčil jsem hlavu ze stanu a co nevidím: na vedlejším vyvráceném stromu poposedává malý ptáček a zhluboka se přede mnou jakoby uklání. Po tom hrozném snu je to milé procitnutí do ještě milejší skutečnosti. Tak je to vždy. Příroda vám vždycky přinese před oči něco milého, co vám dá útěchu a povzbuzení.

Kráčím pomalu lesem po svých tajných chodníčcích, které jsem si sám vyšlapal. Ještě jednou zkoumám záložní úkryty pro můj stan. Ne, tady to nepůjde, zatím ne, Slovan je věrný, Slovan je palice dubová, která je příliš tvrdá na zbrklé novoty.

Nebe ztemnělo a spustila se prudká přeháňka, právě když jsem mlsal lesní jahůdky. Schoval jsem se pod strom a opřen zády o něj vyčkal jsem, až přestalo pršet.

Myslivci tady budují nový krmelec; minule jsem slyšel bouchání při jeho stavbě až v mém hájku. Krmelec je pěkný, dalo by se v něm i přespat. Je to jednoduchá stavba, nic složitého: podsada, krovy, nedodělaná střecha až k zemi. Stačí. Dřív lidé takhle jednoduše stavěli i obytné domy; nemusili mít na to žádné povolení, stačil na to člověk sám za pomoci ochotných sousedů, postavil se komín, domácí krb, chlévy a stáj, stodola; nebylo potřebí tahat elektrické rozvody, nebylo třeba vodovodních vedení ani odpadních trub, záchod a studna se vykopaly venku, voda se brala v potoce, v řece, z lesní studánky; okolo domu se zřídila zahrádka na květiny a zeleninu, založen byl ovocný sad, vyklučen les a oseto políčko, věrný muž si bral věrnou ženu, děd umřel, ale počat a zrozen byl syn, byla radost být na světě – prostý a krásný byl život našich předků. Dnešní život, svázaný všemožnými zákazy a nařízeními, život popírá. Žít se má prostě a jednoduše v souladu s přírodou a s lidmi svého kmene. Ale copak lze dnes takto žít? Nu, snad se takový život jednou vrátí. A až se v té šťastné době vrátím na svět, budu tak možná žít i já.

Nad stromy přeletěla volavka a hlasitě zakřičela. Došel jsem až na kraj lesa, který ozařuje oslepující zář zapadajícího slunce. Přilehlé rudomodré vojtěškové pole příjemně voní. Teď v něm běží vyplašený zajíček.

Pomalu se vracím lesem ku svému háji. Snáší se noc. Světlo mého zápisníčku ozařuje můj stan a plaší hartusícího srnce. Nad lesy opět zazněl křik volavčin. Neklidnou prázdninovou nocí zní vzdálené zvuky lidské pahudby.
 

Neděle, 2. července 51

Svátek slaví Božislava, v Polsku Božidar.

Probouzím se brzo ráno, kdy drobně prší. Nasnídal jsem se a spím dál.

V poledne obědvám a jdu se projít pod zataženou oblohou.

Jdu pomalu, pomaličku, často se v zamyšlení zastavuji, nemaje směr ani úmysl.

Odklízím z cestičky
napadané větvičky,

pohladím strom, jdu dál a sednu si na paty na kámen rozjímání. Pozoruji ptáčky prosmýkající se listovím, utrhnu jahůdku, přivoním k lesnímu květu.

S jasnou náladou
se jasní i nebe nad hlavou.

A když se letní slunce prodere mračny a zasvitne svými loučemi zlatými až na zem, cítím opět tu známou vůni teplé půdy.

Vtom slyším šramot a dupot. Z hlubin lesa se přímo proti mně řítí srnka, takže se k ní raději natáčím bokem, aby případný střet tolik nebolel. Srnka zpozorujíc mne na poslední chvíli ostře mění směr běhu a v těsné blízkosti se mi obratně vyhýbá a pádí dál, sledována dychtivými zraky parůžkatého srnce, který má oči jen pro svou vyvolenou a mne si vůbec nevšímá, jako bych byl pouhý nehybný strom. Štvanice lásky. Kolikrát už jsem jí byl svědkem! Ale vždy jsem jejím pozorováním nesmírně poctěn, okouzlen, dojat, vzrušen a obdarován. Nádherné bylo i to blízké setkání s plachými lesními bytostmi, které by se mne běžně bály, ale v době namlouvání jde všechen jejich strach stranou, jako cosi nedůležité a zbytečné.

Ze starověkých bájí víme, že podobné štvanice lásky probíhaly kdysi dávno v hlubokých evropských lesích i mezi dvěma mladými lidmi, mezi krásným jinochem a půvabnou pannou. Byla to přirozená zkouška síly a vytrvalosti, než došlo k jejich milostnému spojení. Byla to zkouška přírody, trvalejší a spolehlivější pro zajištění zdravého potomstva než všecky pouze slovní námluvy, uplácení penězi, prázdná lichocení, pusté lži, pokrytectví, podvody a úskoky, známé z novodobých dějin našich zústavněných sňatků. Bez požehnání kněze, bez razítka úředníka, bez peněz a bez zákonného dovolení brali se mladí Slované podle starých přírodních pravidel, divoce a nevázaně jako srnec se srnkou. Musily to být krásné časy, kdy naše slovanská rodina žila takto nespoutaně v pralesích dávnověké země.

Sluníčko se mezitím už zase pěkně letně směje na náš svět současný. Některé věci zůstávají na tomto světě stálé a neměnné, navzdory jeho šílenostem, zvrácenostem, znásilňování a úpadku přirozených mravů. Tady ano, tady o samotě v lesích ještě panuje a je vůbec možný zdravý rozvoj ducha a těla. A tyto poslední zbytky našich lesů stanou se jednou prvními našimi obrannými valy a pevnostmi, z nichž podnikat budeme vítězné výboje do světa zkaženého svými nepřirozenostmi,

abychom jednou dobyli zpět
a uzdravili celý náš svět.

Po večeři se jdu ještě naposledy projít po lese, než půjdu v noci do města. Je zataženo a už skoro šero. Ale jakmile jsem vylezl ze stanu, vyšlo nové slunce. Já sám si teď připadám jako nějaký sluneční bůh, který přináší světu světlo radosti a poznání. Kamkoli přijdu, tam se všecko rázem rozjasní.

Zvolna zapadající slunce osvětluje zelené vrcholky stromů a bílé obláčky plující nad nimi a odtud se odráží jeho jasná zář dolů na zem, kde tvoří světelná pole, ač okolní les tone již v šeru. Tento svět je prostě světem zázraků.

Procházím po všech mých chodníčcích, jen co noha nohu mine. V mločí tůňce je to pořád stejné, jen několik larev jako minule. To v sousední louži prorostlé zeleným okřehkem je poněkud více živo: vesele tam dovádějí broučci potápníčci, pohybují se hbitě sem a tam a rozpustile strkají jeden do druhého.

Dnes večer jsem se různě toulal až do tmy, kdy vysoko na jasném nebi září půlměsíc a kdy letos poprvé vidím ve větším množství mihotavá světélka světlušek. Já uprostřed jejich rejů rozsvěcuji také svou svítilnu a odcházím si do stanu ještě na dvě hodinky odpočinout, než mi bude jíti do města pro nové zásoby.

O půlnoci vstávám buzen budíkem a vydávám se na cestu do města. Nebe je celé černé, bez hvězd, bez měsíce.

Prázdniny začaly. Nepořádku je po cestě tolik, že jej nestačím ani pobrat. Někdy se válí odpadky třeba i jen kousíček od odpadkového koše, kam líná ruka zhýralcova už zřejmě nedosáhla. Pytlík od rýžových chlebíčků, od brambůrků, plechovky od různých nápojů, od piva značky Staročech, kterou zhyzdil český les jakýsi mladočech – jedním slovem sběř zkažená zatracená má prázdniny.

O hodinu později již kráčím neklidnými ulicemi nočního města, které se hemží životem – lidužel lidským. Mé obavy ze začátku prázdnin a dovolených se potvrzují a mne rozmrzují. Nocí táhnou tlupy uřvaných opilců, před domy postávají ve tmě tiší milenci a na dovršení vší mrzutosti zastavilo na křižovatce vozidlo, svítí mi nestoudně přímo do očí, zřejmě si mne uvnitř osádka vozu dlouho prohlíží, dlouho vyčkává, až budu přecházet, a pak mi drze vjede do cesty! Jsem rozčilen a sahám po noži, připraveném u mého pasu. Řidič to musí dobře vidět. To právě chci. Proto klidně, beze spěchu a sebevědomě přecházím přes ulici v záři světlometů. Jen ať vystoupí z vozu a něco proti mně jen cekne!

Mám dost. Mám dost všech lidí v tomhle městě, v téhle zemi, na celé zeměkouli. Nenávidím je, vždy jsem je nenáviděl a nenávidět budu. Nikdy to nebude jinak, protože lidé jsou zkrátka sběř, kterou lze jen nenávidět a co nejvíc se jí vyhýbat. Příště půjdu ještě o hodinu déle – to snad už budou všichni spát tak, jako kdyby byli mrtví. Kéž by se už neprobudili!
 

Úterý, 4. července 51

Svátek slaví Sendomír, podle Wlastenského kalendáře, původu zřejmě polského, ale významu pro mne neznámého. Pokud bych mohl hádat, řekl bych, že jméno označuje „toho, jenž sije (setbu) v míru“. Smutným výročím připadajícím na dnešek, je zánik třistapadesátileté Národní lípy v českých Libníkovicích, kterou v roce 1925 zničila vichřice. Dnes jsou hojně sázeny jiné národní lípy po celém slovanském světě, které snad přetrvají tyto zlé časy, pokud je domácí vlastizrádci nevytrhají, jak se leckde děje. Je to neuvěřitelné: vadí jim i nevinné stromy, i na nich si vylévají svou protinárodní zlobu. Ale slovanská lípa zapustí kořeny, vyroste a bude kvést – stejně jako národ slovanský, kterého je znakem.

Čekal jsem dlouho do noci, skoro až do dvou hodin, než jsem vyšel do předměstských ulic, abych se jimi vrátil do svého posvátného slovanského háje, nyní o těch hrozných prázdninách mně ještě dražšího.

Doma jsem si za mírný poplatek osmi a půl dolaru stáhl ze světové sítě soubor skladeb od ukrajinské hudební skupiny Kolo. Tuhle zajímavou a původní novodobou hudbu se slovanskými nápěvy znám a poslouchám delší dobu. Nyní jsem se tedy konečně odhodlal si ji i koupit. Nahrál jsem si ji ze svého stolního počítače též do svého kapesního počítače, který nosím pořád s sebou a do něhož mimo jiné zapisuji tento Lešijův deníček, takže se mohu těšit, že ve chvílích přílišného nočního ticha, kdy se nechce spát, budu poslouchat skvělou slovanskou hudbu charkovské skupiny Kolo.

Je zdánlivé pusto a klid. Zdá se, že to je ta pravá noční hodina, kdy všichni lidé již zmizeli z ulic. Má cesta začala dokonce šťastně: potkal jsem pod stromořadím ježka. Také on, chudák jako já, čeká do hluboké noci, než se odváží vystoupit z denního úkrytu a projít se pustými nočními ulicemi.

Ale i když většina lidí už spí, přece jsem zase viděl alespoň jednoho nespavého uličníka, který brázdil svým vozidlem prázdné město, na jehož konci vůz obrátil a jel zas zpátky! Tenhle lidský zmetek na mne aspoň schválně nenajížděl; ale možná jen díky tomu, že jsem šel právě stranou pod neosvětleným a neprůjezdným stromořadím. Příště půjdu ještě o něco déle.

Zmetci zatracení! Potíž s nimi spočívá stále v tom jednom: mají moc peněz a mnoho volného času. Člověk neduchovní podstaty, bez ušlechtilé duševní práce, jíž by svůj zájem a volný čas cele věnoval, neví, co si počít se svou svobodou, a tak vymýšlí jen samá uličnictví, jimiž otravuje život ostatním. Chybí mu hmotná nouze a těžká ubíjející tělesná práce, která by jej zaměstnala na celý den a na každý den – pak by možná v noci spal, aby nabral sil k další denní dřině, která by ho konečně unavila natolik, že by od něj byl svatý pokoj.

Nedivím se mocným nového světového řádu, že chtějí lidstvo úplně zotročit, uvrhnout je do bídy a snížit jeho počet až na zlatou půlmiliardu. Vždyť já chci totéž!

„Zlatá půlmiliarda“? Zlatý milión! Půl miliónu té otravné, zpovykané, ožralé, blbé, násilnické sběře by úplně stačilo na zajištění blahobytu pro hrstku opravdu duchovních lidí, kteří by tu sběř drželi jako zvěř v nějakých pracovních ohradách, aby zápach jejího potu a jejích výkalů nerušil náš jemný čich!

Záměry mocných představitelů nového světového řádu plně souzní s mými. Jen s tím rozdílem, že já k nim, k těm mocným, nepatřím. I oni jsou mými nepřáteli, poněvadž jejich bohulibé úmysly by stejně nepostihly nejvíc tu lidskou sběř, kterou společně tak nenávidíme, nýbrž znovu jen mne. Ta sběř své zotročení ani nevnímá, kdežto pro mne je svoboda vším. Mocní také sahají po mé zemi, po mé vlasti milované, chtějíce zničit můj slovanský národ a mou českou řeč. To neměli dělat. Sami ti mocní jsou koneckonců nemocní; to nejsou ti praví, kteří by měli vládnout nad sběří – oni sami jsou sběř. Nic duchovního není na mocných nového světového řádu: jsou lační hrabivci všeho hmotného, jsou duševně choří, jsou plni úchylek od přírody, jsou plni nechutných zvráceností. Sběř chce vládnout nad sběří – a pomocí sběře. Nový světový řád zavádějí staří neřádi. Ano, tak je to odnepaměti. Ale tak to také odnepaměti – neúčinkuje. Nikdo přece nemůže vládnout natrvalo pomocí služeb lidí špatných, pomocí udavačů, vlastizrádců, prodejných lidí bez svědomí a poctivosti, lidí mravně, duševně, citově a pohlavně zvrácených, pomocí ubohých slouhů moci, užitečných hlupáků, kteří nechápou, že napomáhajíce zhoubě, sami zhoubě neuniknou. Vládnout nelze též natrvalo pomocí lží a klamů. Oni nejsou ti praví, kdo má vládnout nad sběří a spravedlivě spravovat tento svět. Vládnoucím činitelem je vždy nějaký veliký duch – duch lesa, duch přírody, duch života, duch ušlechtilosti, duch slovanství. Ta sběř, kterou všude potkávám – to nejsou Slované prodchnuti přírodním duchem slovanství; to je sběř nového světového řádu. Kdysi to byli možná Slované, jejich předkové byli možná Slované – ale tohle, ta smíchaná sebranka pronárodů, hovořící jakousi podivnou směsicí cizích jazyků, bez kořenů, bez ducha, bez duše, bez pravé mírné slovanskosti, to nejsou Slované, ba ani ne lidé, to je zvěř. Až budou lidé zase pravověrnými Slovany, jako já jsem, pak se s nimi možná smířím; Slovan se Slovanem se snadno smíří. Pak možná vyjdu ze své lesní skrýše a se slzami dojetí v očích obejmu své bratry a sestry slovanské. Koho mohu objímat teď, za tohoto stavu společnosti? Jen stromy; jen slovanské břízy, lípy a duby.

Ráno se probouzím do neskonalého ticha mého posvátného slovanského háje. Konečně jsem zase tady; v bezpečí, v klidné pohodě ubíhají mé dny a noci.

Přemýšlím, co budu dělat, kam půjdu, která místa navštívím.

Nepůjdu nikam. Vzpomněl jsem si, že jsou prázdniny, a čelo se mi celé zkrabatilo tím pomyšlením. Venku jsou lidé, ta sběř, ta zvěř. Nepůjdu nikam. „Co mi tady chybí?“ přemýšlím. Lidé to nejsou. A tak už nepřemýšlím a

usazuji se pod bílou břízkou,
jedinou mou blízkou družkou.

Teprve navečer, když v čistém vzduchu necítím už člověčinu, plížím se jako duch neslyšně lesem a konám obchůzku.

Myslivci rozebírají starý nahnutý krmelec. Přistupuji k němu, abych si jej prohlédnul... A lekl jsem se lesní myšice, která se mihla těsně před mým zvědavým obličejem. Ona se mne asi lekla také. Je teď schována někde v růžku za kůlem. Je tu jistě ráda ubytována, poněvadž všude je rozsypána pšenice, kterou se může snadno živit.

Nechávám myšici myšicí a prohlížím si dál vnitřek rozebíraného krmelce. Na stropě je přilepeno vosí hnízdo a dvě menší. Vosy tu ale nejsou. Občas mrknu okem po úkrytu myšice, zdali ji neuvidím.

Mou pozornost poutají prkna a desky a také žebřík uvolněný ze stavby a opřený o větev sousedního stromu. Ten by se mně báječně hodil: mohl bych se po něm dostat nahoru na jednu vodorovně trčící větev jednoho ze stromů v mém háji, kam nedoskočím a kde bych mohl jako na hrazdě cvičit shyby. Rozmýšlím se, zda si mám ten žebřík odnést. Ne, radši ještě počkám, až jestli tady zbude jako nepotřebný. Mou zásadou je jednak nebrat, co není moje, a za druhé nedat ničím znát mou přítomnost ve zdejším polesí.

Plížím se ještě jednou tiše a pomalu k úkrytu myšice... A znovu jsem ji spatřil! Bojí se. Zaškrabala tlapičkami, schována v rohu za kůlem. Odcházím, aby měla klid. Kdyby o mně nevěděla, tak bych ji mohl sledovat ještě dlouho; ale že už o mně ví a není jí má přítomnost vhod, tak radši půjdu. Já tuhle neomalenou dotěrnost také nesnáším.

Za chvíli jsem došel až na kraj lesa. Dál jsou louky a pole a silnice. Louka je posečena, kousek se po ní projdu při okraji lesa. Někdo v něm šramotí. Je to zvíře, nebo nějaký houbař? Radši se otáčím, stejně jsem u konce, a jdu zpátky do skrytu lesa. Všiml jsem si teď také, že u silnice okouní nějaký kolař. Je to daleko, takže nevidím, co tam dělá, ale mám nedobrý pocit, že odtud čumí přímo na mne. Mám dost tohoto kraťoučkého výletu mimo nejhlubší les. Stačí někde vidět nebo jen tušit člověka – a mám po náladě a mizím v lese. Tou jejich rozlezlostí a všudybylstvím zošklivil jsem si všecky lidi. Stará jizva se rozjitřila a těžko se kdy zacelí.

Ptáci už nepějí své večerní písně. Občas nějaký pípne, ale už to není ten radostný halas jako na jaře. I oni cítí, že slunce se s létem den co den níží a vzdaluje a že života ubývá.

Dál se procházím ztichlým večerním lesem, až dokud slunce nezapadne a já půjdu do stanu také spát.
 

Středa, 5. července 51

Svátek slaví slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. O jejich sporném „dobrodiní“, které s křesťanstvím přinesli slovanské Moravě, jsem pojednal jinde. Pro mne má svátek Vratislava – ta, která slaví návrat k původní slovanské víře v přírodu – žádní „svatí“, kteří přišli, aby zničili tuto naši víru a nahradili ji křesťanstvím. V současné době přicházejí do naší země jiní věrozvěstové, byť v podstatě stále stejní – věrozvěstové islámu, kteří také chtějí zničit zárodky našeho obnovujícího se slovanství. Je to pořád stejné, dějiny se neustále opakují. Hanba všem nezvaným věrozvěstům nepravé cizácké víry!

Dvě hodiny před polednem mne budí nárazy ptáčků o střechu stanu, jak tam posedávají. Je mi horko. Rozepínám spací pytel. Venku svítí sluníčko, máme naději na hezký den a po delší době se rýsuje možnost slunění.

Dál je mi horko v těch šatech, v kterých jsem strávil chladnou noc. Svlékám se proto úplně donaha a jdu se opalovat pod břízky.

Před polednem bylo slyšet hlášení obecního rozhlasu oznamující zkoušku výstražné znělky (sirény) a myslivci stloukali nový krmelec nebo rozbíjeli ten starý. Jinak je víceméně ticho. Nebe je sice plné bílých oblaků, za nimiž se hřejivé sluníčko co chvíli skrývá a pak je trochu chladno, ale vydržel jsem, protože jsem rád úplně nahý pod širým nebem a protože doufám v postupné zlepšení.

Být nahý v přírodě, to ve mně budí nevýslovně libé pocity. Připodobnil bych je citu milostnému, ale bez té pohlavní dráždivosti, která provází společnou nahotu zamilované dvojice. Já jsem nahý, ale sám, bez tělesné ženy, s kterou bych mohl spojit naše dvě nahá těla v okamžiku nejvyšší důvěrnosti. Mám jen přírodu, zemi, s níž se lze ovšem spojit pouze v duchovním smyslu, nikoli smyslně jako s obyčejnou ženou z masa a kostí. Takové spojení se zemí a s přírodou je nejdokonalejší právě v úplné nahotě, která, ač tělesná, přece je současně hluboce duchovní. Pranepatrný kousek ošacení by toto spojení surově přerval a kouzlo by se vytratilo.

Nahota v přírodě ale rovněž vzbuzuje neobyčejně vznešený pocit naprosté volnosti a divokosti. Mám pocit, že nejsem člověkem, nýbrž zvířetem, volným, nezávislým, nezkrotitelným. Ba mám pocit, že nejsem ani člověk, ani zvíře, nýbrž duch, netělesná bytost, která se vznáší nad těžkostmi všech tělesných osudů, zbaven tíže, zbaven jha, bez starosti, bez nutnosti – a bez oděvu. Jediný proužek cizorodé látky na těle by mne svrhl s výšin ducha. Je vysoce povznášející být úplně nahý v přírodě.

Vydržel jsem takhle neoblečen nakonec až do pozdního odpoledne. Neboť sluníčko během dne rozehřálo můj háj natolik, že jsem byl ještě rád za ten kousek chladivého polostínu pod břízkami.

Motýli sáli neodbytně můj pot, ptáčci si hráli na větvích stromů a mně se na konci dne vůbec nechtělo oblékat a stěhovat se zpod jasného slunečného nebe zpátky pod střechu stanu. Jak ten den rychle utíká, je-li krásné počasí! Zítra snad bude pokračovat.

Navečer se přihnala bouře s deštěm. Po několika zahřměních a krátké přepršce nás však obešla jaksi z jihu. Nebe se pročistilo a je zase hezky. Někde blízko pouze cosi ruplo a spadlo – asi malý stromek nebo silnější větev.

Obvyklou večerní procházku přesto vynechávám, protože voda došla a po setmění chci jít tudíž ke studánce – za světla by to byla vražda, to vím – a pak v noci navíc do města pro zásoby, tak šetřím síly. Chtěl jsem jít k prameni už minulou noc, ale právě po té večerní procházce jsem usnul, jako by mne do vody hodil, a nikam pro vodu se mi jít stejně nechtělo.

V jedenáct v noci tedy vstávám, ač jsem už spal, a odcházím k lesní studánce pro vodu. Noc je teplá, měsíčná a bouřlivá. Na severu se blýská a hromy bijú. Ve spojení s měsíčním svitem je to úchvatná podívaná. Jdu svobodně a klidně, bez rozčílení a bez stísnění, maje jedinou úzkost, a to tu, zda mne nestihne po cestě nějaký liják nebo průtrž mračen. Bouře je však daleko. Mohl by to být také letecký úder nebo dělostřelba, napadlo mi. Nejvíc jsem se k té bouři přiblížil právě u té studánky. Ale i tato bouře se nám vyhýbá směrem tentokráte severním.

Dole ve městě je živo a hraje tam hudba. Dnes v noci tam nebudu pospíchat. Půjdu do města třebas až po druhé hodině noční či ranní, prostě co nejdéle, ale zase ne tak pozdě, abych pak potkával první pejskaře, kteří od božího jitra znečišťují ulice a obtěžují náhodné chodce, jako jsem třeba já.

Po naplnění dvou lahví vodou a namíchání nápoje se vracím do mého háje. Zastavuji se na sjezdovce, odkud je dobrý výhled, a chvilku pozoruji vzdalující se bouři. Je to velkolepé přírodní divadlo střídajících se světel, tmy a září. Naši slovanští předkové za tím nebeským dějstvím viděli boha bouří a dešťů. „Perun to spral,“ říkali si, když tak, jako teď já, sledovali z nějaké posvátné hory, třeba z Řípu, nějakou podobnou bouři.

Ano, dnešní noc patří Perunovu hněvu, dnešní noc patří bouřím. Jedna ještě neodezněla a další se blíží znovu ze severu – nebo že by ze západu? Inu, ze Západu se nepochybně blíží vždy všecky bouře, ale jiné, například bouře válek a zlých společenských převratů. V současnosti opět hledí Slované s obavami k Západu. Nikdy nic dobrého nepřinášejí západní bouře pro Slovanstvo.

Ve svitu měsíce vidím na louce podél cesty dvě tři srnky. Jsou blízko, ale utíkají se přede mnou schovat do lesa. Les je les, tam je bezpečněji. To je také moje řeč.

Šťastně jsem došel do svého posvátného slovanského háje a chvíli nato začíná pršet. Skvěle načasováno. Teď už jen počkat, až se vyprší a vybouří, a mohu jít do města pro nové zásoby na další šťastné dny v lese. Kéž by bylo tak snadné přečkat i tu zlou bouři, kterou na nás nesesílá dobrotivý slovanský bůh Perun, ale západní bůh zmatku, bůh Neřád, bůh Kazisvět, bůh nového světového řádu! Ale obávám se, že to tak snadné nebude.

Po druhé hodině s půlnoci se konečně vydávám na cestu do města. Obloha je zatažená, stále kdesi bouří a voda po dešti skapává s listí. Mokro je ráj pro národ žab, žabiček a ropuch. Musím jít opatrně, abych nějakou nezašlápl. Potkal jsem dvě žabičky sedící ospale na lesních cestičkách.

Dole na předměstích je pusto a prázdno, až na myšku, kterou jsem vyrušil na chodníku před samoobsluhou. Ale začíná lít jako z konve. Tak jsem tomu přece neunikl. I jedno vozidlo na mne znenadání vyjelo, až jsem se lekl. Já už vážně nevím, kdy a kudy mám chodit, abych měl od nich pokoj. I kdybych létal, stejně by létali okolo mne a nedali by pokoj ani ve tři hodiny v noci. Inu, sběř. Je to sběř.
 

Sobota, 8. července 51

Svátek slaví Milorád.

V noci na včerejšek jsem doma až do rána poslouchal pořád dokola tu ukrajinskou skupinu Kolo. Poslouchal jsem ji před usnutím, během spánku i po procitnutí – prostě pořád. Dlouho jsem neslyšel něco tak hudebně dokonalého, prodchnutého navíc tou pravou slovanskou zpěvností a citem, který je nám všem Slovanům tak vlastní. Nikde jinde se neprojevuje čistý duch slovanství tak zřejmě, jako právě v hudbě.

A aniž bych chtěl v tomto směru nějak vyzdvihovat svůj vlastní národ český, přece musím právě Čechům a české hudbě přiznat cenu největšího citu pro umění hudby. Vezměme si jen, jak čeští hudebníci dokážou provést skladby třeba německých barokních skladatelů, jejichž hudebnost je též proslavená nade vše, co, řekněme, najdeme v Evropě potažmo v Novém světě americkém. To netvrdím je tak z ničeho, nýbrž mluví ze mne letitá zkušenost v tomto směru, potvrzená i nejnovějším mým hudebním přírůstkem do mé sbírky: smyčcovými skladbami Georga Philippa Telemanna, nahrané českým hudebním souborem, jež jsem si koupil z našeho českého vydavatelství Supraphon za pouhé dvě stovky korun. Ani sami Němci nedovedou s takovým hudebním citem zahrát skladby svého barokního krajana, jako to dovede náš ryze český soubor! Natož nějací plačtiví Italové, těžkopádní Britové či břinkaví Francouzi anebo zdaleka nejhorší břídilové, jako jsou Američané – žádný jiný národ nemá takový hudební cit, jako my, Češi, malý slovanský nárůdek, ale hudebně nejnadanější a bytostně nejhouževnatější. My Češi přežijeme všechny cizí vpády, všechny hrůzovlády, všecka neštěstí, kterými nás drtí naši nepřátelé – a ještě při tom budeme hrát na hudební nástroje a zpívat si naší rodnou mateřštinou, která je základem naší slovanské zpěvnosti.

Ze západních národů se velikou hudebností vyznačují jedině naši sousedé Němci. Dříve jsem se domníval, že my, Češi, jsme byli tím velikým německým citem pro hudbu ovlivněni, jakožto nejbližší sousedé Němců a s dějinnými vazbami na národy německé; ale už si to nemyslím. Nyní jsem naopak přesvědčen, že nikoli Němci, nýbrž my, slovanští Čechové, jsme ovlivnili svou hudebností své západní sousedy! To oni se učili rozumět hudbě od nás, nikoli my od nich! Koneckonců celé východní Německo bylo kdysi slovanské; od posvátného ostrova Rujany a Roztok na severu, po Postupim a Berlín ve středu, až po Chemnici (Chmelnici), Lipsko a Drážďany na jihu, všecko to dnes německé území bývalo kdysi obydleno slovanskými kmeny – i ta místní jména jsou ryze slovanská. Od nich, od zpěvných kmenů slovanských, zdědili Němci svou hudebnost anebo jí byli ovlivněni natolik, že ji prostě převzali jako vlastní.

Ze slovanských národů oplývají hned po Češích (a zvlášť Moravanech) velikou hudebností též Slováci a Rusové. Soudím tak podle nahrávek vážné hudby, které mi doma zbyly ještě z doby starého dobrého socialismu, kdy byly k nám hojně dovážené a ve velkém množství u nás vydávané slovenské a ruské soubory. Dodnes to jsou nepřekonatelné hudební skvosty, které stále poslouchám; v současných našich obchodech už nic podobného nenajdete.

Ale abych se vrátil k té charkovské skupině Kolo: máloco mne v poslední době dokázalo tak nadchnout pro novou hudbu, třebaže založenou na starých slovanských lidových písních, jako právě tento úžasný objev z Ukrajiny. Soubor skladeb s názvem, který překládám jako Rodovzduší (Etnosféra) začíná nejprve bezeslovnou Písní lesa. Tento úvod nás uvede tudíž do lesní tišiny, zřejmě zimní či předjarní, v níž se ještě nic tak zvláštního neděje, nicméně ovzduší je již plno očekávání. Po tomto krátkém úvodu začíná druhá skladba v pořadí, která působí stejnou radost na duši, jako příchod jara. Neobyčejně malebně a mile zabarvený dívčí, jakoby dětský hlásek nám hned v první sloce oznamuje, samozřejmě v rodné ukrajinštině, které však každý Slovan snadno rozumí, že

přišla vesna,
vstala ze sna.

Od tohoto okamžiku jsem nadšen a mé nadšení trvá až do konce. Celé přírodní kolo roku je zde vyzpíváno s tak neobyčejnou hravostí, něhou a láskou, že to nemá obdoby mimo náš slovanský svět. V této hudbě se opravdu naplno ozývá nejvlastnější duch slovanství, který snad ani není lidský, nýbrž božský. My Slované nejsme lidé – lidé jsou sběř – my jsme děti bohů. Poslechněte si tuto nadvelehudbu a uvěříte. Jen Slované, děti světlých bohů, dovedou tak zpěvem velebit božskou přírodu. Jediné slabé, hluché či nudné místo nemá tato naprosto úchvatná hudba. Říkám: poslouchal jsem ji celou noc i ráno pořád dokola, aniž bych jí měl dost, a vypínal jsem ji až násilím, když jsem odcházel na nákup.

Jaký nebetyčný rozdíl je mezi staronovou hudbou slovanskou a pahudbou západní, o tom jsem měl možnost se přesvědčit na vlastní uši i oči hned následující den a noc, aniž bych byl o to žádal. Na městském hřišti se totiž konala jakási mně blíže neznámá hudební slavnost. Hlukem a řevem z ní bylo celé město celý den i noc doslova zahlceno, ani okna se nemohla nechat otevřena, aby ten ruch nepronikal do domácností – pronikal i tak. Strašné. Divím se, že městský úřad něco takového dovoluje. Ale když jde o prachy, jde stranou všecko: ticho, poklidná letní pohoda i třebas budoucnost země a štěstí národa. Však to známe. Nepomohlo mi ani to, že jsem čekal dlouho do noci, až jsem zaspal, a po půl třetí ráno, kdy už jitřenka nad světlajícím se obzorem zářila, odcházel jsem mrzut a rozespalý do svého háje.

Moje cesta vedla, lidužel, právě okolo toho hřiště, místa konání hudební slavnosti, jejíž pokračování dnes slyším i tady v lese, daleko od města, ale zřejmě ještě ne dost daleko. Bylo to tam hrozné. Hluk a řev byly nesnesitelné. Měl jsem pocit, že kráčím tmou nikoli do posvátného slovanského háje, nýbrž do ďábelského západního podsvětí. Zpěvák zrovna cosi oznamoval hlasem hrubým a jazykem sprostým. Za okamžik nato se spustila „hudba“. Hrozná pahudba. Lidé řvali s ní. Spěchal jsem, abych už byl pryč z toho pekla. Míjely mne potácivé postavy, jakoby bez duše a bez tváří.

Teprve nahoře na Šibeničním vrchu se rozhostilo kolem ticho – ale jen proto, že „slavnost“ pro dnešek končí.

Jsem ospalý a hladový, v uších zní dosud ozvěna toho hrozného rámusu. Vůbec nemá smysl čekat dlouho do noci, než se lidé uklidní a do domovů uklidí. Jenom se leda nevyspím a ztratím spoustu času, ale lidem se tím stejně nevyhnu.

Po příchodu ke stanu zjišťuji, že jsem měl uvnitř návštěvu. Ale nebyl to žádný takový host, jehož bych se musil obávat, to znamená, že to nebyl člověk; byl to jen nějaký malý ptáček, který vnikl do předsíňky a na památku zanechal na stěně bílý trus. Není to pro mne nic překvapivého nebo nového; mnohokrát jsem byl svědkem toho, že zvídavý a chytrý ptáček vnikne dovnitř stanu, aby vyzkoumal, co tam najde k snědku. On ví moc dobře, že se tam skrývá mnoho chutného hmyzu.

Ráno spím dlouho a špatně. Můj posvátný slovanský háj prozařuje zlaté slunéčko, ale

já nejsem schopen vstát,
ježto chce se mi stále spát.

V jednu hodinu konečně opouštím stan a stelu si lůžko pod nebem. Je teplo, střídavě oblačno. Odkládám veškeré šatstvo a v úplné nahotě spájím se duchovním poutem se zemí a přírodou. Dívám se do korun stromů, jak jimi provívá vítr, na ptáky a motýly, kteří poletují okolo. Objevil jsem náhodou dál v trávě mezi řídce rozestavenými stromy zvířecí chodníček, který tam asi vyšlapaly a používají srnky. Pustil jsem se po něm. Vede až k průsekové cestičce, po které často chodívám lesem i já.

Zatím je ticho, ale zanedlouho již mé citlivé hudební ucho zaznamenává první ohlasy té jejich západní útočné a sprosté pahudby tam dole v podsvětí. Naše národní obrození se bude musit jednou vypořádat i s tímto cizáckým dovozem, který ničí a narušuje naši slovanskou duši a tím pádem (doslova pádem) i naši zpěvnost. Budeme musit odvrhnout nejen vše západní, nám cizí a škodlivé, ale i nahradit je něčím jiným, slovanským, nám blízkým a prospěšným. Pakliže se bude naše hudba ubírat směrem, který vytyčuje příkladně ukrajinská skupina Kolo, nemám o úspěšnost takového nahrazení obavy. Taková nádherná hudba v slovanském duchu hravě převálcuje pahudbu západní, že si na ni už nikdy nikdo ani nevzpomene, leda jako na záporný příklad ohavnosti.

Je večer, slunce se kloní k západu, v lese se stmívá. Vše se stmívá, kloní-li se co k Západu. Den končí, jak začal: otřesnými hlasitými pazvuky linoucími se z města. Od zvířecího chodníčku se ozývá bekot srnce. Možná je i on zneklidněn tou strašnou pahudbou. Na jedné české mýtině uprostřed lesa se prý dnes koná staroslovanská oslava svátku Kupaly. Tam teď musí být veselo. Radši bych šel tam, mezi střízlivé, bíle oděné roduvěrné Slovany s květinovými věnci na hlavách, než mezi ožralou řvoucí sběř, opásanou řetězy a povykující při jakési západní pahudbě, která přesně dokládá rozvrat a smrt Západu, zatímco slovanský Východ se pozvedá ke světlu a životu věčnému. Spi sladce, Západe, a sleduj, jak na Východě vychází slunce! Je ve tvaru slovanské svastiky.

5. část >>>

<<< 3. část