Misantropovy stránky

Úterý, 16. května léta Misantropova 51

Máj – vyženeme nohy v háj. Tímto upraveným lidovým pořekadlem bych zahájil svůj deníček popisující slovanský rok v mém soukromém posvátném háji. Jméno máj sice není původu slovanského, nýbrž latinského, neboť Chorvaté tento měsíc nazývají svibaň (podle rostliny svídy krvavé), Bulhaři treven, Rusové, Bělorusové a Ukrajinci traveň (všichni shodně podle trávy), ale říkánka je to hezká, milá – taková zkrátka slovanská. A když se poví Máj, samozřejmě se nám vybaví vzpomínka na Karla Hynka Máchu. Ale Mácha psal jednak německy, a za druhé by se mu květen jaksi nehodil pro tu jednu slabiku navíc. Mácha měl v oblibě jednoslabičné rýmy.

Svátek dnes k tomu slaví Přemysl, což je pro nás Čechy opět velevýznamné jméno, znamenité již svým pradávným nositelem Přemyslem Oráčem.

Jméno Přemysl se mi vždycky líbilo, a kromě jmen, jako jsou Kazimír Nelida nebo Soběslav Svoboda, která jsem kdysi používal jako svobodného jména, to jest neúředního, tak právě toto staročeské jméno Přemysl, znamenající „ten, který přemýšlí“, by se mi právě líbilo i jako úřední, úřady přidělené, tak zvané nevolnické. Kromě jiného bychom s tátou tvořili doplňující se dvojici Přemysl-Otakar, což je jméno opět se úzce vížící k českým dějinám a k českým králům.

Dnes je prostě první významný slovanský den mého pobývání v přírodě – a krásný den, slunečný, teplý, rozkvetlý jako celý měsíc květen! – nejen v těchto všech významových znacích.

Podle jakéhosi výpočtu píší letos všichni Slované rok 7525. Ale víte, ty letopočty, to je věru pochybná věc. Dobře, uznám jim účel ten, že sjednocují lidi určitých okruhů, aby věděli, kde vůbec časově jsou a kdo vůbec společensky jsou, připomínajíce jim prastaré jejich kořeny; ale pro jednotlivce, pro samotáře, pro nelidu, pro zlého lesního ducha Lešije, který se řídí ve vztahu k lidem průpovídkou: „Tam někdo jde, tam Já nejdu,“ nemají žádné jejich letopočty význam. Pro mne má význam jen můj vlastní letopočet, to jest počet vlastních mých odžitých let, a ještě i ten velmi pramalý a částečný. Proto se budu i nadále přidržovat v označeních roků (pro pořádek) mého obvyklého značení, tedy podle mého skutečného věku, nikoli podle věku někoho nebo něčeho jiného. Je mi jednapadesát let, pro mne je tedy rok 51.

Den je dnes tedy na úvod mého pobytu v lese (v háji – a to posvátném, alespoň pro mne) přímo nádherný a jarý.

Dorazil jsem na místo ovšem ještě za tmy, brzo ráno. Měl jsem ukrutánský hlad, byl jsem unavený dlouhým pochodem s naloženou plnou polní a chtělo se mi příšerně spát.

V lese je tma, hvězdičky na nebi ještě září, ptáci dosud na půl oka spí. Rozprostřel jsem pod sebe lněnou přikrývku, sedl si na ni, oblékl jsem kabát a v šeru jsem se pustil hltavě do jídla. S plným bříškem se potom hlásí ospalost o to důrazněji.

Na stavění přístřešku je stále ještě příliš tma, neviděl bych na práci, ačkoli ptáci již zpívají. Nezbývá než vytáhnout spací pytel, vlézt si do něj a prospat se poprvé v háji pod širými korunami lesních stromů. Jarní lesní půda je vlhká, podložka mokvá tou vlhkostí jako čerstvá krvavá rána pod obvazem, ale nedá se nic dělat. Ach, jaké sladké usínání! Jaké sladké usínání, když dobrodružství začíná!

Zdálo se mi cosi, co připomínalo zoufalé hledání vysněného ráje; vtom procitl jsem nikoliv do ráje, ale do háje. Co víc si přát? Sluníčko již svítí a jeho léčivé paprsky se prodírají tímto rajským hájem ku mým doposud zavřeným očím, ač probuzený jsem.

Vstávám jako polit živou vodou, dávám sušit plátěnou podložku i spací pytel a rozhlížím se po okolí. A hned „za humny“ tak říkajíc, už si mne z dálky, skryt za stromy, prohlíží první srnec. Zdravíme se jeho řečí na uvítanou, a je to vždy velice milé uvítání po dlouhé zimě. Lze si jen přát, aby i on měl ze mne právě takovou radost, jako já z něj.

Konečně stavím stan – na témž místě, co v loňském roce. Když je stan dostavěn, kloužu dovnitř, nafukuji lehátko a ještě znovu usínám.

Po probuzení je již slunce vysoko nad obzorem a láká mne k procházce. První mé kroky míří vždy z jara jediným směrem: vzhůru k obzorům, vzhůru ke kopcům, kochat se jarní přírodou a otevřenou krajinou. Kolem se žlutí sluníčka pampelišek, bělají se vonné květy planých višní a divokých šeříků, všude poletují motýli (na příklad bělásek řeřichový – toho jsem už dlouho neviděl!) a na pozadí všeho zelená se měkká travička, lákající ke spočinutí a třebas i k vyválení se, v níž se pasou hojné srnky, ještě neuvyklé zcela být ostražité před lidskými vetřelci.

Konečně vycházím z lesa do otevřené krajiny. Širý, volný, jakoby do nekonečna se táhnoucí rozhled se nabízí dychtivému zraku. To je má vlast! Tyto zvlněné kopce, tyto lesy, tyto louky s dobrotivými kravičkami a ovečkami, toť má vlast! Chtěl bych ji obejmout, přitisknout k sobě jako otec ochranitel a vzít ji pod ochranu! To je můj domov a já jej nikomu nedám bez boje! Jak náhle je vám drahá tato domovina, když jestvují na světě i doma jistí zvrácenci, kteří vás chtějí o vaši zemi připravit a za mrzký peníz dát ji v plen cizáckým tlumům! Jak vás to naučí náhle milovat tuto slovanskou zem! Myslím, že právě ten pocit ohrožení teprv naučí skutečného vlastence tomu pravému vlastenectví. Vždyť od dob druhé světové války nebyl snad český národ a česká země ve větším ohrožení než právě v této převrácené době! Čeština rychle mizí a vytrácí se, jsouc nahrazována tou hroznou angličtinou či hůř: podivnou zmatlaninou a zmotaninou jazyků obou, nesprávnou navíc v obou případech... Nenávidím západní jazyky! Nenávidím Západ! A nemohu poslouchat žádného vlastizrádce, který nemluví, jak mu zobák narostl! Někteří zvrhlíci dokonce prohlašují, že nesnášejí naše roztomilé slovanské zdrobněliny, tedy to, co je na češtině právě to nejlíbeznější! Inu, to je opravdu už zvrhlost. Stydíte se za svou mateřskou řeč? Mluvíte a píšete odpornou směsí špatné češtiny a špatné cizozemštiny, nehledíce na pravopis a mluvnická pravidla? Dobrá, tím víc já budu proti vám hovořit a psát svou rodnou řečí, neposkvrněnou cizáckostí, a tím víc se budu dokonce učit i jiným krásným slovanským jazykům! Jsme všichni bratři Slované a zdědili jsme všichni krásné a měkké jazyky po našich kdysi společných předcích. Važme si jich, važme si a věrně předávejme to úžasné dědictví! Je to odkaz malebný jako malovaná slovanská kraslice, odkaz něžný až srdéčko bolí... Měli bychom se spojit a vytvořit jednu velkou a slavnou Slávii – nebo alespoň nenechávat stále Západ poštvávat jeden slovanský národ proti druhému. Sláva Rodu!

Zlé časy však udeřily. To jsme se dočkali časů! Zlatí komunisti! To byli sice také zrádci, ale aspoň se nesnažili uvrhnout zemi do středověku a nepředhazovali odzbrojený svůj národ dobyvačným vetřelcům. Tihle „soudruzi“ by prodali i svoji vlastní matku, kdyby jim za to dost nebo něco málo zaplatili; však matku také zaprodávají do slova a do písmene, vždyť naše země je také matička, matička zem, slovanská Živa! Kdo by si byl před lety pomyslil, že jednou bude národ znovu bojovat o holé bytí a nebytí na tomto světě – a právě vinou takových zrádců národa a zaprodanců cizí moci a cizí víry. Vždycky jsem věděl, že naši vůdčí lidé jsou špatní lidé, nedobrých povah a zločinných záměrů, kteří jednoho dne dají průchod své špatnosti již naprosto neskrývané. To jsme se dočkali časů!

Na druhou stranu je tato doba nesmírně zajímavá a vzrušující. Číňané prý něco takového považují za kletbu, za prokletí, totiž zažít zajímavou dobu. Budiž, já nejsem Číňan, třeba to tak je; nicméně mně se na této těžké době líbí hlavně to, jakým zkouškám jsou zde vystaveny povahové vlastnosti lidí, které se začínají naplno projevovat. Miluji, když se odhalí povaha vlastizrádců a zaprodanců, kteří v dřívějších mírových časech (neboť nyní jsme nepochybně ve vyhlazovací válce proti všem bílým národům) mohli dlouho úspěšně předstírat svou mravnost a rovnou páteř. V této kalící žhavé peci událostí jim ta páteř náhle měkne a stává se ohebnou až do zhnusení – to je nesmírně zábavné. Konečně se tak říkajíc „něco zajímavého děje“. A líbí se mi na této době také opak: tedy ten vzmáhající se národní odpor proti této době a jejím činitelům. Kdybych jej neviděl, musil bych si zoufat – nebo se vystěhovat sám a dobrovolně, jak si „někdo mocný“ zřejmě přeje. Ale tím spíš tady zůstanu a budu svou vlast bránit! To jste si, holenkové, našli ve mně urputného nepřítele! A já mám pro vás tuto špatnou zprávu: Zůstávám!

Ano, zůstávám a pokračuji v široké okružní cestě kolem mého posvátného háje. Panuje nádherné počasí, je teploučko, nikde nikdo, všichni zřejmě táhnou jako voli v nadnárodním jařmu anebo si hrbí svá zkřivená záda a zkřivené tváře u počítačů. Kdejaký kopeček zlézám, na každém návrší se zastavím. V staré zálesácké osadě usedám. Kolem mne běhá v trávě zajíček a už je na šest loktů ode mne! Ale já se nehýbám, dělám křoví, dělám strom.

Za pět hodin se vracím, mám velkou žízeň a malý hlad. Je už skoro večer, bolí mne nohy, jsem příjemně vyčerpán. První květnový den v lese je vždycky tak nádherný, nemohu se jej nabažit. Usínám dřív, než padá tma, a spím až do rána.
 

Středa, 17. května 51

Svátek má Aneta a Všeslav. Jméno Všeslav se mi líbí, ale jméno Aneta ne. To není jméno slovanské, a jako takové vůbec nic nevyjadřuje, nic neříká. To je jen prázdný zvuk pro prázdné lidi bez duše, bez té široké slovanské duše, která obsáhne celý svět, veškeren mir, čili vesmír; Aneta je jméno vhodné leda tak pro západní kurvy v nevěstincích, jak jsem se kdesi na ruské síti dozvěděl. Rusi mají pravdu, cizí jména se pro Slovany nehodí, máme hezčí a vždy něco vyjadřují na rozdíl od cizích.

Ruské stránky navštěvuji rád a často, s ruštinou potíže nemaje, neboť už od čtvrté třídy základního vzdělání se jí neustále učím. Učím se jí nyní znovu a rád. Připadá mi, že na ruských stránkách se neobráží ten dnes už nepřehlédnutelný mravní i duchovní úpadek Západu. Návrat ke slovanství je tam patrný z každého obrázku. A vlastenectví tam znamená jednoznačně slovanské vlastenectví. S pohnutím v srdci sleduji, že Rusové cítí s ostatními Slovany sounáležitost, vědí o nás a nepovažují nás za nepřátele, protože důležitá není nějaká pouze dočasná zahraniční politika, nýbrž pradávné dlouhotrvající pouto duchovní, jež spojuje všechny Slovany, ať mají vládu sebenepovedenější, sebehloupější, sebezrádnější a sebezločinnější. Naše slovanská duchovní pouta jsou nepřetržitelná. Lidé se teď vracejí k nošení národních krojů, muži, ženy, dívky, děti nosí bílé plátěné řízy s červenými vyšívanými vzory, nosí květinové věnce na hlavách, pěstují starodávné lidové zvyky, pějí lidové písně... Je to pěkné. Rusové v zápalu vlastenectví dokonce přestali pít, to jest opíjet se, poněvadž pochopili, že holdování nemírnému pití je naučili jejich největší nepřátelé z řad cizích národů, aby je tím pitím lépe ovládali, krotili a poddávali robotě. Slované jsou nejlepší. Se Západem jsem skončil. Se Západem bychom se měli rozloučit, nebo nás stáhne s sebou do propasti, do níž se propadá. Navíc teď ti muslimové tam... Západ je země smrti, světlo přichází od Východu, na Západě světlo zhasíná. Jen slovanské země nejsou tou nákazou dosud zasaženy. Doufám, že to tak i zůstane.

Dobré jsou také polské nebo i ukrajinské stránky. Rozumím dostatečně. Slovan Slovanu porozumí i bez učení. Bratr Slovan je bratru Slovanu vždy blíž než západní zrádci a zvrhlíci. Rod nikdy nezklame, dobrý rod se vždycky projeví a odolá nákaze. Tomu věřím. Jedině přimknutí se ke slovanství nás může zachránit před celosvětovým šílenstvím.

Dnes je opět krásně. Hned po snídani vyrážím na pravidelný každoroční výlet do rodné matčiny vsi, k rodnému jejímu domu, který mohl být i mým domovem. Ale není. A nebude. Strašné pomyšlení. Vzpomínky na moudrého dědu, na hodného strýčka a na věrného jejich psíčka, očekávajícího nás na zápraží, zůstávají, neblednou, bolest ze ztráty nenahraditelného trvá dál. Zbyly již jen hroby našich předků, nad nimiž v tichu postávám s hlavou skloněnou v úctě. Žádný mohamedán nepokálí, nerozvrátí tyto hroby. Jeden domov jsem již ztratil, nechtěl bych ztratit celou zem. Bolí to, bolí pořád... Celou zemi si už vzít nenechám.

Vesnice je prázdná. Je zde tak krásně! Stoupám do strmého svahu za vesnicí. Dříve zde stála jen skupina borovic, nyní malý lesík. Zde se vždycky tak zadýchám námahou... Říkám si, až tenhle svah jednou nevyjdu, bude to znamení, že jsem už starý. Zatím to ujde.

Nahoře je krásný rozhled. Ach ta širá zem, zvlněná kopci a chlumy, s poli a loukami, jak ji miluji! Jak miluji každé zvíře v této zemi české, jak miluji skřivánka, jak miluji tu osamělou starou hrušku, jejíž dužnaté plody na jeseň ochutnávám!

I ta stará lesní studánka stále trvá, zapomenuta a nepovšimnuta – nikoli však mnou, nikoli však mnou... Její štěstí, moje štěstí. I ta skála stále trvá a ční – a já na ní... a já na ní. Jen jedle, pod níž jsem sedával a shlížel odtud do tichého údolí a v dál, jen ta jedle už tu není. Zbyl po ní smutný pařez. Tiše láteřím.

Vtom dole šramot jakýsi. Asi poplašená srnka, říkám si. Ale ne: je to prasnice s devíti malými prasátky, prodírající se houštinami v mlází pode mnou. Bachyně vykoukla z okraje lesa na paseku a opatrně se rozhlíží, větříc nebezpečí. Nevidí mne, ačkoli stojím, ovšem bez hnutí, kousek opodál právě na tom pařezu. Krása. Konečně se mi poštěstilo také jednou vidět za bílého dne divoká prasátka. Utíkají všecka v řadě za sebou mýtinou nahoru k lesu na opačné straně. Jsem potěšen. Tady je opravdu ostrov klidu; ani žádné vnější rušivé zvuky už sem nedoznívají.

Procházím dál celým údolím a zpátky. Všecka oblíbená zákoutí jsem tady prošel, všude jsem se zastavil, zavzpomínal, popřemýšlel. Po dvou dnech nedočkavého chození po kraji jsem už celý uondaný.

Večer ještě obvyklé rozloučení s tichnoucím a tmícím se obzorem, pozorování netopýra, a když pak padla konečně noc, putuji pod hvězdami dolů do města. Kolem ve tmě šustí lesní zvěř a dupou ježci. První dva jarní dny v přírodě byly nádherné.
 

Pátek, 19. května 51

Svátek slaví Milan, podle Wlastenského kalendáře vydaného na přestupný rok 1852 ještě švabachem. Byla to doba národního obrození, doba, na jejímž prahu, doufám, stojíme dnes opět. Okolnosti jsou podobné. I tehdy jazyk český málem zanikal a s ním umíral i národ český. Ale vždy se na poslední chvíli najdou nadšení vlastenci, kteří nedají národní myšlénce zahynouti. Vstanou noví obrozenci, protože musí vstáti! Já je již vidím, neboť jsem, troufám si říci, jeden z nich – a vždy jsem byl! Žiji slovanstvím celou duší. Dokonce jsem složil i trochu té vlastní nápodoby slovanských přírodních písní.

Po půlnoci se tajně a nepozorovaně vracím s novými zásobami do mého posvátného slovanského háje. Po cestě míjím pouze statného ježka, který se před světlem mé svítilny otáčí zády a choulí se do klubíčka. Ráno je opět krásné teplé počasí. Vstávám sytě vyspán a chutě se pouštím do snídaně. Žvýkám zbylý tmavý chléb s brokolicovou pomazánkou a zapíjím douškem starého dobrého vitacitu.

Poté beru do ruky hůl a odcházím ke studánce pro další živou vodu. Procházka je to pěkná, po cestě potkávám několik překvapených srn, což je milé, milejší by bylo, kdyby se nebály, ale to není jejich vina, nýbrž vina lidí. Těch je zatím v přírodě málo, což je dobré pro všechny – pro mne i pro přírodu. Dnes je příliš horko na dlouhé výlety, ona ta cesta ke studánce je sama o sobě dost dlouhá, zabere tři čtvrti hodiny tam a zpátky, celkem tedy půl druhé hodiny, navíc ještě odbočuji ke starému posedu zapomenutému uprostřed lesa, kde se tak krásně po slovansku rozjímá. Vždyť vysoká mravnost a hluboká duchovnost v sounáležitosti s přírodou vždy byly a jsou hlavní všeslovanské ctnosti.

Dnes je příliš horko na nějaké delší procházky. Kráčím ještě mezi fialkami po vlastních stopách mých bývalých ležení. Tak třebas starý můj dub: ten je už opravdu starý a sešlý. Už bych se na něj nevyšplhal. Všechny dolní větve má docela uschlé, vlastně většinu větví, nahoře a dole; jen uprostřed se znovu vesele zelenají mladé dubové ratolístky. Ale jinak je na dub celkově smutný pohled: seschnul, popraskal, kora se mu sloupává... Připomíná mi tátu, který poslední dobou už také tolik sešel; tolik, že už ani ven nikam nechodí, plouží se jen doma po bytě, nedbá o sebe, přestal úplně číst, nic si nepamatuje, na nic si nevzpomíná a mluví stále dokola jen samé nesmysly. Smutná doba nastala, jak doma, tak i ve světě. Jen roční doby se vracejí nezměněny stále znovu a znovu, nanovo vždy po krutých zimách přichází jará vesna s rozhazovačnou plnou náručí nových vonných květů a s nadějí v podobě zelených mladých lístečků hebkých na dotek. Příroda je velká utěšitelka. Slované jí říkají Lada, podle ladné krásy, kterou kouzlí před našimi okouzlenými zraky, v nichž se zračí modré nebe bez mráčku, právě takové, jaké je dnes.

Je horko; jdu zpět do mého háje, svlékám se úplně do naha a sluním se leže na pokrývce mezi dvěma slovanskými břízkami. Procházím se rovněž stále nahý po svém rozlehlém háji nebo šplhám po padlých kmenech dvou vyvrácených, leč dosud živých jív. Pro Slovany byla nahota součástí veřejných i osobních obřadů, než utlumila ji přísnost křesťanská. Není to nic neslušného, nic ponižujícího na úroveň zvířeckosti, pakliže je ovšem zvířeckost vůbec něco ponižujícího; nahota je prostě přirozená, a nic přirozeného nebylo dávným Slovanům neslušné. Nazí se z jara obřadně koupávali, o letním slunovratu se obřadně nazí koupávali, nazí z jara obřadně i seli. Nazí se ostatně rodíme i plodíme. Nahota je zkrátka vždy plná kouzel.

Když se slunce chýlí k západu a nahé tělo nestačí už ohřívat, oblékám se a jdu se toulat po lese, jen tak, odnikud nikam, pomalu, cestou čistím své vyšlapané chodníčky od spadaných větviček, posedávám tu i onde, všude rozhoštěn večerní je klid.

Kukačka kuká, krásný je zde život. Zapadá slunce. Na západním obzoru černají se stínové obrysy stromů na rudočerveném pozadí. Začíná pravidelné letecké představení v podobě tří netopýrů, kteří svými neskutečnými vzdušnými vývrtkami loví obtížný hmyz. „Jen blíž, sem, ke mně!“ říkám jim polohlasně, a opravdu: létají teď tak blízko, že mohu slyšet plácání jejich hbitých kožnatých křídel. Netopýři nikdy nespadnou, nikdy do ničeho nevrazí, nikdy se vzájemně nesrazí, člověka pod nimi si nevšímají; nejsou to ptáci, ale savci jako já, a přesto jsou lepšími letci než ptáci samotní. Je úžasné je pozorovat.

Jaký asi měli Slované vztah k netopýrům? Vážili si jich, obdivovali je tak jako já, jenž jsem přece také Slovanem a potomkem dávných Slovanů? Nebo se jich naopak báli jako upírů a morousů? Nevíme. Potíž je v tom, že nevíme, co nám vtloukli do hlav křesťané a co je naším původním slovanským dědictvím. Komu zde věřit, čemu se svěřit? Já jsem Slovan, já strach z přírody nemám, křesťané Slovany nebyli, nebyly to ani židle, byli to však Židé. Židům já nevěřím, věřím jen sobě; sobě a dědictví uchovávanému v mé rudé slovanské krvi.
 

Sobota, 20. května 51

Svátek slaví Zbyšek, Hvězdoslav, Hvězdoslava.

Po dlouhém spánku, trvajícím skoro až do poledne, jsem se probral hlady týrán a ve snu obrazy pekařských výrobků pokoušen do velmi studeného dne. Je zataženo, chladno. Po vydatném jídle jdu opět ke studánce pro vodu. Je zajímavé, že se mi nezdálo o čerstvé zelenině, kterou mám tak rád, nebo o ovoci, které tak rád mlsám. Ale to jsou všecko spíše doplňky hlavní stravy Slovanů, sice chutné, zdraví prospěšné, plné důležitých životabudičů i nerostných látek, ale přece jen sloužící spíše jako předkrm či domlsávka po hlavním jídle. A tím hlavním jídlem byly vždy u Slovanů především obiloviny z klasů zlatých jako jsou jejich vlasy, čili výrobky z obilí, jako je chléb náš vezdejší, různé obilné kaše a kulaté koláče slavnostnějšího rázu. Ty kulaté tvary, které dávali Slované svým moučným plackám, chlebům a koláčům, včetně vrývaných do nich křížů a svastik, mající znázorňovat samo životodárné slunce, jsou nejvíce vlastní snad právě jen naší velké jazykové (a nejen jazykové, jak vidno!) rodině Indoevropanů. Ku příkladu chléb se řekne v Indii rótí, což je viditelně příbuzné s latinským rotovat, točit se v kruhu, a rovněž jihoslovansky se říká chlebu kruh. Je to jasné: ony dozlatova upečené chleby a koláče jsou naším zlatým sluníčkem, jež denně pojídáme. Jaký div, že právě my, Slované, máme tolik slunce v duši, když se jím v zástupné podobě a díky němu vlastně pořád krmíme! Tím milým sluníčkem, které je však dnes schováno pod tmavým příkrovem těžkých mračen.

Cesta ke studánce ubíhá nicméně příjemně, neboť vede celá lesem, a ač je sobota a volný den, nepotkal jsem ani jednoho človíčka.

Podle nápisu jsem zjistil, že zdejší lesní studánka je zde zbudována už od devatenáctého století, společně s přilehlou kapličkou.

V souvislosti s lesními studánkami a v souvislosti s národní slovanskou obrodou bych viděl někdy rád i obnovení slovanského obřadu jarního otvírání studánek, jak jej zbásnili a zhudebnili mí dva slavní spolurodáci Miloslav Bureš a Bohuslav Martinů (všimněte si těch krásných slovanských jmen!). Jenže zrovna tady by nebylo co „otvírat“, poněvadž pramen je zcela uzavřen pod zemí a voda vytéká na povrch skrz jakousi umělohmotnou trubku. Taky v jistém smyslu svědek doby.

Po nabrání vody z umělohmotné roury do umělohmotné láhve pokračuji nahoru lesem přes porost devětsilů k starému posedu. Překřikují se tu na dálku dva srnci, jednoho z nich mohu z mého vyvýšeného bodu vidět. Je mi chladno a těším se už do vyhřátého spacího pytle, ale přesto se ještě necítím unaven a prodlužuji si cestu k mému posvátnému háji dál kolem tůňky. Nevím proč, ale zde mne náhle všecka ta krása a odloučenost dojímá a vhání mi slzy dojetí do očí. Nebo je to tou zimou, že mi tak slzí oči a z nosu mi teče? Nevím. Každopádně mám pocit jakési něhy, vznešenosti a hrdosti na svůj slovanský původ.

Po návratu do stanu se zachumlávám do přikrývek a usínám až do večera. Zdálo se mi cosi podivného o nějaké krásné milé dívce, která se mnou zapřádala rozhovor. Vyptávala se mne na spoustu otázek a já jí v důvěře na ně po pravdě odpovídal. Nemám tušení, kdo ta dívka byla. Snad to bylo zjevení samotné bohyně Lady.

Před setměním je ještě čas na malou procházku po okolí. Dnes je to přesně osm let, kdy jsem byl naposled v práci. Ta otrokárna mi rozhodně nechybí. Peníze taky ne. Pobírám teď nějaké dávky za to, že se starám o nemohoucího tátu. Byl jsem nejdřív zásadně proti tomu, abych za službu svému vlastnímu tátovi dostával peníze od celého národa, ale máma i moje sestra je také dostávají, a tak jsem je nechal, aby je na mne též nechali připsat – já sám jsem v tomto směru nic nepodnikl. I tady v lese pořád musím myslit na nemocného tátu a na to, jak bych jej mohl zabavit, rozveselit, dostat ho ven a vrátit jej k plnohodnotnému životu. Ale nic mne nenapadá takového, abych tím netrpěl zase já. Ta nemoc je totiž stáří... Nevyléčitelná únava ze života. A umírání. Čeká nás to všecky. Jen příroda je věčná. A my spolu s ní.

Červenka dnes večer zase tak krásně smutně zpívá. Na louce se pasou dva srnci. Nebudu je rušit, a odcházím proto oklikou zpátky do lesa, abych je zbytečně neplašil. Posedím si ještě zády opřen o strom a budu poslouchat večerní ptačí písně na dobrou noc, na lehkou noc, jak říkají bratři Jihoslované.
 

Neděle, 21. května 51

Svátek slaví Hostimil, Hostimila, Hostimír, Hostimíra, Hostislav, Hostislava.

Ráno je ještě chladněji než včera, stále zataženo. Nechce se mi ani vylézat ze zahřátého spacího pytle, snídám a spím dál.

Později dopoledne se přece občas usměje sluníčko. Vyndavám sluneční sběrač na světlo, ať sbírá sílu k pohonu mého zápisníku, a stále ještě navlečen v zimní kabát odcházím konečně na procházku. Dnes mám namířeno kolem tůňky na přehradu, kde jsem dlouho nebyl.

Procházím kolem tůňky, kde se na chvilku zastavuji k příjemnému posezení. Pak pokračuji dál přes silnici, kde je podél ní budována zřejmě stezka pro kola, a přicházím ke kravínu. Za brlením stojí smutné stádečko kraviček, které mne přitahuje svými pohledy. Neodolám a přicházím až k nim. Chuděrky jsou tam zavřené jen o suché slámě, když všude kolem venku zelenají se šťavnaté jarní louky! Chtěl bych volat na toho, kdo s nimi nemá strpení: „Pusťte krávy domů, pusťte krávy domů!“ – Ano, ale kde mají krávy ten domov? Tam na loukách zelených, kde je bude hlídat pasáček s píšťalkou; v čistém a bezpečném chlévě, kde se o jejich blaho bude starat dobrotivý hospodář. Tam všude by měl být jejich útulný domov. Ale zatím jsou v tomhle hrozném vězení.

Přistupuji až k brlení, tiše ke kravičkám hovořím jejich řečí, to jest bučením, zdá se, že mi rozumějí, a důvěrně přicházejí také blíže. Natahuji k nim své holé ruce, abych je pohladil, položil na jejich čela a čumáky své chlácholivé dlaně, ale ony blíž nemohou, bojí se nataženého ohradníku pod proudem, proklatý ohradník, proklatý vynález, který zlí lidé postavili mezi nás! Jak je nenávidím! Trhám kravičkám okolo aspoň trochu těch pampeliškových lístků, ale ony o ně nemají zájem, chtějí jen donekonečna naslouchat mému broukavému bučení a dívat se na svobodného tvora tam za mřížemi jejich vězení, chtějí se dívat na tvora, který se jim snaží něco povědět, na tvora, který se jim snaží předat cosi, co v životě ještě snad nikdy nezažily: lásku, porozumění a pocit sounáležitosti všech živých tvorů na této zemi.

Je velká otázka, jaký měli dávní Slované vztah ke kravám. V této otázce nesmíme podléhat dětsky prostoduchým představám o vzájemné lásce a úctě. Lidé jsou nesnesitelně krutí ke zvířatům i sami k sobě v každém rodu, slovanský nevyjímaje. Nicméně snad bychom se mohli dopustit myšlenky, že právě dávní Slované (společně s Indy) se duchovním vývinem dopracovali k asi tak nejlepšímu chování vůči jim podléhajícím kravám. Rozhodně alespoň nepili jejich krev, jako černoši ve východní Africe, nekoupali se úchylně v krvi z jejich ještě živých prořízlých hrdel, jako židé a muslimové na Blízkém východě, ani je neobětovali bohům, jako to činili ti „úžasně vzdělaní“ Řekové. Podobnými otázkami se zabýval též Heinrich Himmler po velkém německém národním převratu ve 30.-40. letech minulého století a dospěl k podobným výsledkům, co se týče dávných Germánů. Snad pouze popisoval zvyky Lužických Srbů žijících v Sasku, snad mluvil povšechně o Indoevropanech, kdož ví? Nicméně je pravdou, že Slované s kravami žili pod jednou střechou, což mělo mnoho výhod. Maminka mi vyprávěla, že její maminka, když jí bylo ve světnici zima a nechtěla z nějakého důvodu zatápět v kamnech, vzala si šití ke krávě do chléva a šila tam, protože u krávy bylo teplo. Babička byla ráda v teple, které šlo od krávy, a kravička byla ráda, že není sama. Všichni byli spokojení. Kráva byla majetek, který se cenil živý. O svátcích na kravičku (a vůbec na veškerý dobytek) lidé mysleli též a přinášívali jí drobné pamlsky od svého svátečního stolu. V Indii je kráva posvátná a těší se zacházení jako s druhou matkou rodu. Nejinak tomu bylo jistě i u našich předků, dávných Slovanů. I současní Čechové dospěli k určitému „duchovnímu“ vývinu ve vztahu ke krávě-živitelce. Ale k jakému!

Násilím se odvracím od kraviček a pokračuji dál směrem k přehradě. Oblačnost se mezitím trhá, vysvitá zlaté slunéčko a dělá se pěkné horko. Kabát musí ovšem dolů. Zavěšuji ho na nejbližší větvi; až půjdu tudy zpátky, vyzvednu si jej.

Chtěl jsem si zde vyšlapat cestičku, ale zjistil jsem, že to asi nepůjde tak lehko, navíc se tu stále pracuje, vyhýbám se lesníkům i mnoha lidem shluknuvším se o nedělním poledni kolem vody. Ty rybáře prostě nesnáším, považuji je za nejsprostší druh lidí. Však víte, kvůli tomu jejich zabíjení nebohých ryb, s nimiž nikdo nemá soucit. Jsem už zhnusen lidmi, jejichž jediná touha je ničit a ničit a ničit...

Došel jsem teď na místo, kde si mne kdysi spletl srnec se srnkou, díky mému hnědému oblečení. Krásně se tady sedí na kraji pěstovaného smrkového lesa a lesa lužního, naprosto divokého a nepěstěného. Zpívá tady pěnkava, je pěkně vidět, jak dokořán při tom zpěvu otvírá zobáček.

Tím luhem se vine podél zátočin potoka velmi pěkně zbudovaná naučná stezka. Nápisy s vědomostmi jsou plny ostudných chyb; ale kdopak už dnes dokáže ještě něco napsat, aby tam nebyla aspoň jedna chyba? Já jsem už dlouho nic takového neviděl, a myslím, že ani neuvidím. Oni se ovšem nestydí. Nevědí, za co se mají stydět. Nedávno jsem viděl na jednom lidovém shromáždění proti vládě natisknutý papír i s příslušnou chybou, ale majiteli nijak nevadilo, že tam má chybu, dál pyšně vystavoval svůj papír i s tou chybou, protože o ní nevěděl a protože ostatní, kteří ten jeho nápis četli, tu chybu také nerozeznali a nepověděli mu o ní. Vládní představitel, jemuž byl ten nápis určen, si musil pomyslit něco o blbcích, kteří chtějí tímto způsobem něco požadovat a něčeho se na něm domáhat – pokud ovšem sám tu chybu dokáže rozeznat. Nejspíš taky ne.

Ta naučná zdejší stezka je nicméně krásná. Hlavní je ten klid a krása přírody. Žáby dole v rybníce kuňkají a skřehotají a skuhrají jako o závod, a mně je tady dobře. Je zajímavé, že žába se řekne ve všech slovanských jazycích stejně, jenom v ruštině jinak, ale přitom nejpůvabněji: ljáguška. Z té žaby dýchá jistý štítivý odpor, ale ljáguška zní jako cosi milého, což žába také je.

Sluníčko svítí, svlékám si další díl šatstva. Dochází mi pití a začínám pociťovat svíravý hlad.

Ale když už jsem po dlouhé době zase tady, chci se zde podívat ještě trochu dál, až k velké lesní tůni. Býval tu k vidění černý čáp, ale dnes jsem tady zahlédl něco jiného černého. Mihlo se to ve dvou kusech podrostem. Upřel jsem v ta místa soustředěný pohled, ale už jsem nic neuviděl. Vím jenom, že to byla černá zvěř, tedy nic jiného než prasata divoká. Je to tu od nich celé rozryté! Vypadá to, že mám letos štěstí na výskyt prasátek za bílého dne. Tolik let nic a letos najednou už dvakrát! Úžasné.

Musím jít zpátky. Hlad se ozývá. Už se ani nikde nezastavuji a jdu rovnou do háje, do mého háje.

Večer ještě malá večerní procházka a v noci mohu jít zase do města pro nové zásoby.
 

Úterý, 23. května 51

Svátek slaví Vladimír, Vladimíra, Vladěna, dále Ždan, Ždana, také Želibor, Želimír, Želimíra. Vladimír se jmenoval na příklad můj strýček, mámin bratr, žel, již mrtvý. Vzpomínám a nezapomenu. Nedávno jsem byl ostatně u jeho hrobu.

Moji prarodiče z matčiny strany vůbec dávali svým dětem samá pěkná slovanská jména, dříve mnohem častější než dnes. Asi to byli větší vlastenci. Dceři dali krásné jméno Milada a synáčkovi Vladimír. Tímto vzorem by se měli řídit zejména dnešní rodiče, kteří častují své děti nehezkými jmény spíše psími než lidskými, a spíše původu židovského a západního než slovanského. Je přitom na výběr tolik nevšedních krásných jmen slovanských, která zároveň něco vyjadřují, oproti jménům cizáckým, která jsou jen prázdnými zvuky bez významu, a zřejmě takové mají být i ty děti, které takové hloupé „názvy“ nosí. Vlastenectví se může projevovat i při výběru jmen pro naše slovanské děti.

Též nesnáším, když Slovan dorozumívá se s jiným Slovanem anglicky nebo jiným neslovanským jazykem. Pro mne je to stejná směšná nesmyslnost, jako kdybych mluvil anglicky ku příkladu se Slovákem v obavě, že nebude mé češtině rozumět. Bylo by bláznivé si takto počínat. Budiž, čeština a slovenština jsou velmi podobné jazyky, ba jsou téměř jen nářečím jednoho z nich, ale stejně: Slovan má se Slovanem mluvit slovansky – a nemají pro vlastní dorozumění používat jazyk tak odlišný, jako je angličtina. Z vlastní zkušenosti vím, že je to nejen ostudné, ale i zbytečné. Stačí několik všeslovanských výrazů, trochu znalosti jazyka mluvčího, trochu ruštiny – tu ovládá trochu každý – a hned si Polák rozumí s Čechem, Chorvat s Ukrajincem, Bulhar se Slovákem. Také mnohá sousloví či rčení máme společná, na příklad od slunka do slunka, chcete-li říci Jihoslovanovi celý den (Polák by ovšem rozuměl skvěle!); změří si vás zkoumavým pohledem a s podezřením, že si z něj děláte srandu předstíráním, že jste Čech, ale že ve skutečnosti vůbec žádný Čech nejste, nýbrž Jugoslávec jako on! On vám v tu chvíli totiž velice dobře rozumí, neboť jste promluvil i jeho řečí! Dorozumívat se tedy s ostatními Slovany pomocí neslovanských jazyků může být pro druhou stranu často i urážlivé, a proto z toho germánské či latinské jazyky raději vynechejme. Máme svoji krásnou řeč, nač používat tu hnusnou, tupě neohebnou angličtinu, která je navíc i jazykem našich nepřátel. Vyvinuto je dokonce i jakési slovanské esperanto, velice srozumitelné! Tuším, že se mu říká všeslověnština nebo tak nějak.

Některá anglická slova se dnes už vůbec ani nepřekládají, což mě mrzí, protože čeština je dost bohatá na to, aby měla na každý cizí výraz svá vlastní slova, jen nebýt líný je hledat a ostýchavý je používat. Náš jazyk je v tomto směru dokonce mnohem bohatší než angličtina, ale pro duševní lenost, prázdnotu a krátkozrakost používáme hnusné a bezduché cizácké skřeky namísto malebných českých slovíček, a může být, že snad právě ta huhlavá škaredost, bezduchost, jednoduchost a bezvýraznost láká na cizáckých jazycích nejvíc k nápodobě, čímž rodná čeština dále chudne. Vždyť mladí lidé dnes už ani neznají význam některých méně častých českých slov! Ale proč jsou „méně častá“? Poněvadž se nepoužívají! Tak nepozorovaně chudne česká slovní zásoba. Nejhrozivější zlozvyk je ovšem přímé nahrazování ryze českých slov za ryze cizí. To je potom ostuda – a současně varování pro pravověrné vlastence.

Když to dobře dopadne a český národ nezanikne – první podmínkou je zachování jazyka českého – možná stávající pohroma, jež se valí na slovanský svět (na mír!), probudí dosud spící zapadlé vlastence k novému národnímu sebeuvědomění a posléze i k národní obrodě. Bylo by na čase.

U nás na sídlišti lze pozorovat víc ptáků než v lese! Od té doby, co táta odmítá vycházet ven, ale rád sedává se mnou alespoň na lodžii (česky v loubí), trávíme spolu mnoho času právě tam. Koukat je věru na co. Vidět jsou odtud kavky, kvíčaly, konipasové, zvonohlíci, rehci, vrabci, rorýsi, pěnkavy, kosi, drozdi, hrdličky; někteří jsou víc slyšet než vidět, jiní zase naopak. Všichni poskytují nikdy neokoukané divadlo. Ptáci poletují sem a tam, posedávají na anténách (česky na tykadlech) a na větvích stromů a keřů, honí se, pronásledují, sdružují, zalézají do domovních děr a škvír a zase odtud vylétají, budují si hnízdečka, zobou cosi z chodníků, prohledávají trávníky. Stále je co zajímavého pozorovat. Včera jsem ku příkladu viděl, jak kvíčala krmí odrostlého výrostka, zatímco před jiným žadonícím mládětem stále ustupuje, až nakonec jím zřejmě příliš rušena ulétá.

Po půlnoci, když odcházím nazpět do svého háje, je v liduprázdných zšeřelých ulicích také co k vidění. Dnes v noci jsem se už skoro domníval, že snad tady běhá městem nějaký klokan! Ale ne, byl to jen nějaký zbloudivší přerostlý zajíc, jehož dlouhé zadní běhy vskutku připomínaly ty klokaní. Zcela pravidelně pak potkávám některou kočku. Dnes byla černá a krásná jako celá tato noc.

Kočka je mimochodem celoevropské slovo, pouze různě pozměněné, leč stejného základu: našemu názvu je nejbližší lužickosrbský kóčka a ruský koška, anglicky je to the cat, německy die Katze, francouzsky le chat, ukrajinsky kit, polsky a bělorusky kot, bulharsky kotka, srbochorvatsky a slovensky mačka, řecky gáta; jen v latině je to feles, možná odvozeno od felix, to jest šťastný. Kočky jsou vskutku šťastní tvorové.

Ráno v háji je hezky, počasí slibné. Po jídle odcházím na delší, asi sedmihodinový výlet k jednomu vzdálenějšímu lesnímu jezírku a po jeho okolí.

Celá příroda krásně kvete a voní, jen pampelišky začaly odkvétat, ale barevné jsou pořád, jen svítivě žlutou mění na prachově bílou. Nejvíc ovšem nyní voní a do daleka svítí sytě žluté lány řepkové. Těch vůní a barev vůkol! Věru dobře je pojmenován měsíc květen; měsíc květů a vůní. Květen mám z celého kola roku nejraději.

Můj pohled upoutávají čtyři hrající si zajíci na holém poli, posléz koníčci; je jich devatenáct. Je radost se na ně dívat, ale jeden z nich je asi nemocný, protože má na sobě přikrývku, a druhý dokonce leží bez hnutí na zemi! To není dobré.

Cestou po zdejších kopečcích se odkrývají nádherné výhledy a já si znovu říkám: „Doma je doma.“

Náš domov je vždy nejlepší, tady jsme se narodili, tady jsme zvyklí, tady máme své slovanské kořeny, tady se domlouváme všichni stejnou rodnou řečí, velice krásnou, pokud je bez cizích příměsí, tady v té zemi zůstáváme, ale také zde zůstaneme a budeme ji bránit před každým přivandrovalcem, který by nám ji chtěl vzít, jakož i před každým vlastizrádcem, který by mu ji chtěl předat či prodat. My jsme tady doma. Když bude nejhůř – a já se obávám a zároveň se těším, že určitě bude nejhůř – nějaké ohnisko odporu vždycky někde vznikne, nějaká uspořádaná nebo neuspořádaná domobrana se vždycky někde utvoří, a potom si zase silou, mocí dobudeme svou zemi nazpět, osvobodíme svou vlast nakonec. Česká země bude zase patřit nám, slovanským Čechům.

Zvláště dnešní mládež potřebuje zřejmě zažít novou zlou válku a nový zlý útlak, aby si vážila starého dobrého míru a staré dobré svobody. A aby poznala, kdo je skutečným nepřítelem této svaté české země. Dnes to ještě mladí nevědí, ale až bude poslední český svobodný rozhlas zase jednou volat do Ruska, tentokrát trochu jinak: „Prága, Prága gavarit! Voláme na pomoc Rudou armádu! Muslimové tady vraždí české lidi!“ – potom dnešní mládež pozná, kdo je náš odvěký věrný přítel a kdo jsou nepřátelé, škůdci a zrádci naší překrásné vlasti.

Jak je má vlast překrásná, jak blízko je ona mému srdci a jak bije srdce mé pro tuto zem, to v tuto chvíli jasně opět poznávám, hledě na stále nové obzory, jež se otvírají při putování po vlastech českých. Doma je doma. Kam se hrabou se svou pohlednicovou krásou třeba ostrovy jižních moří. Před rokem na Tahiti, kde jsem byl a kam jsem vlastně utekl, kde stále pršelo, kde jsem se nastydl, kde jsem pro naprostou přelidněnost nenalezl klidný osamělý koutek jenom sám pro sebe, kde jsem si odřel nohy pro samý ostrý kámen a pro samou tvrdou skálu a kde už ani ti domorodci nebyli tak přátelští a pohostinní jako dřív – tam jsem konečně pochopil, kde jsem skutečně doma: tady, v té malebné krajině zvlněných kopců, kde se pěstěné lesy, obývané mnoha různými zvířaty a zpěvavými ptáky, střídají s pestrými lukami a úrodnými poli; tady jsem doma, v zemi, kterou důvěrně znám a kde je ještě tolik volného místa pro toulky přírodou, tou přírodou, která se libě mění podle střídy ročních dob. Jsem doma. Jedině tady v Čechách jsem opravdu doma.

Konečně přicházím k jezírku. Krátce prší jemný jarní deštík. Pod rozložitým stromem na břehu je sucho, kapky deště sem nedopadají, ačkoli na hladině vody roztáčí tisíce malých kroužků.

Pouštím se s chutí do lehkého oběda, déšť mezitím ustává a vodní hláď se zprůzračňuje. Dobře jsou teď díky tomu vidět v jezírku ryby. Jsou velké, malé i úplně nejmenší potěr. Velké plovou pomalu a dál od břehu, drobné se hemží i přímo dole pode mnou. Hážu jim drobty zbylého chleba. Ryby já totiž zásadně nejím, nýbrž naopak velmi rád krmím a dívám se, jak ty menší rybičky ožďubávají bezzubými tlamičkami malé kousíčky chleba. Je to zábavné. Velké ryby také zaznamenaly, že se v jezírku cosi nezvyklého děje, připlouvají se nejdříve rozvážně podívat blíž, co se děje s tím potěrem, ale drobtů si kupodivu nevšímají a baví se místo jejich polykání rozháněním zpovykaných hejn neposedného drobného rybího potěru.

Hladina se kalí, když vítr přináší k mému zastíněnému místu povrchové nečistoty a kal. Opona padá. Je čas vydat se na zpáteční cestu.

Má cesta teď vede do míst, kde jsem kdysi ležel pod stanem. Lesníci zde pokáceli mnoho stromů, mnoho nových také hned zasázeli, celý les se tu změnil natolik, že už jsem to tu málem ani nepoznal. Všecko, všecičko se tak strašně rychle mění... Ale tak jako mizí to staré a dřívější, objevuje se zároveň nové a jařejší, které skýtá opět nové a ještě lepší možnosti. Mým úkolem je využít jich k plné spokojenosti. Nic hrozného se neděje. Když zmizí staré místo k stanování, objeví se jinde zase nové a svěžejší. Mne by ani nebavilo být a žít rok co rok stále na jednom a témž stanovišti.

Na zpáteční cestě jsem viděl – ale opravdu velmi zblízka – lišku! Šel jsem už trošku unaveně, pomaličku a tiše do vršku po prašné a kamenité polní cestě, když vtom vyšla přímo přede mnou, kousek ode mne, z poměrně vysokého obilného pole. Ta se vylekala! Proti svému zvyku jsem radostně vykřikl: „Jé, liška!“ Liška se celá přikrčila, přeběhla jako Perunův blesk přes cestu a pelášila co jí běhy stačily přes louku k blízkému pohádkovému lesu plnému skal, převisů a polojeskyň, kde jsem lišky pozoroval několikrát a kde mají zjevně doupata. Liška pádila jako s pytlem zázvoru k Táboru! Krásná lištička.

Pak procházím ještě okolo stádečka krav. Kráva se řekne ve všech slovanských jazycích podobně, kdežto v hindštině je kráva gáj a jméno řecké bohyně země bylo Gája. Významné společné znaky. Krávy jsou božské. Jsou to děti bohů úplně stejně jako my, Slované. Jsou mezi nimi i malá telátka. Kravičky jsou najedené, spokojené, odpočívají, přežvykují nebo vyměšují. Jedna či dvě mne upřeně pozorují. Dvě či tři stojí u napajedla a pijí. Jeden býk vstal, aby se k nim přidal – ale co to? Aj, aj! Nějak kulhá, chudák býček, levou přední nohu má nějakou pochroumanou, chrání se na ni došlapovat a s námahou se vzpíná jen na třech ztěžklých nohou. Ach, ach. Ta bolest. Ta je věčná. Jako život. Co teď s ním bude? Na to radši ani nemyslit. Kukačka kuká, předpovídá mi sto let života. Kolik, žežuličko, kolik let zakukáš tomu zraněnému býčku?

Přicházím do mého posvátného slovanského háje, kde domov můj, kde můj stan a byt a ležení. Den končí. Tak tedy na sto let, žežuličko, na sto let! A lehkou noc, býčku, jenž jsi ranou krutou stižen byl.

Středa, 24. května 51

Svátek slaví Lubumíra, podle Wlastenského kalendáře z roku 1852, v Polsku Milena.

V noci prší, déšť bubnuje do střechy a nedá mi spát. Stále v polospánku myslím na to, že bych měl zavřít předsíňku, aby mi do ní nenapršelo. Ale než jsem se k tomu konečně odhodlal, noc se již blížila ke konci a déšť, ostatně jen velmi slabý, zvolna již ustával.

Ráno už sice neprší, ale je vlhko, chladno, šedivá obloha a fouká silný studený vítr.

Dnes jdu jenom pro vodu a pak chci jen odpočívat nebo jen tak bezúčelně popocházet po nejbližším okolí mého háje.

Vzal jsem si pod kalhoty tepláky a držím se pokud možno v závětří. Lesní zvířátka se také drží raději v závětří uvnitř lesa, jako na příklad zajíček, kterého uvidím i cestou zpátky, nebo mihnoucí se srnka.

Napouštěje vodu do dvou lahví, projel kolem pramene vůz dopravní policie (česky bezpečnosti), z něhož opodál vystoupili dva příslušníci v zelenkavých vestách. Už jsem myslil, zdali mne třeba nepřijeli „odzbrojit“, když teď z Evropského svazu pořád zaznívají slova o odzbrojování (obyvatelstva, ne vládních sil). Myslil jsem, zdali mi nepřijeli zabavit mou hůl proti psům (a proti lidem též), můj ostrý švédský nůž v pouzdře za pasem a můj hranatý kámen, který nosím v kapse vesty kvůli případnému odražení či vedení prvního útoku. Ale ne, nevšímali si mne. Ale co tam u všech všudy prováděli, to jsem neviděl ani nezkoumal.

Stoupám raději do příkrého vršku k starému posedu. Vítr mraky rozhání a vysvitává sluníčko. Fouká však studeně dál. V zátiší na posedu je teď příjemně.

Asi po čtvrthodince jsem z něho náhle spatřil srnku skrytou v podrostu, které jen zvídavá hlava s napjatými slechy odtud čouhala. Stále se dívala kolem sebe, zřejmě větříc můj pach, ale mne nevidíc. Opatrně jsem slezl dolů, aby mne neviděla a nevyplašila se, a jdu dál.

Na úzké lesní cestičce vedoucí k tůňce jsem objevil jednu nevysvětlitelnou záhadu: několik stop bosých lidských nohou, podle velikosti mužských! Byly zřetelně obtisklé v měkké, téměř blátivé půdě. Podle výzoru stop bosý muž neběžel, nýbrž došlapoval zlehka patami, obtiskl do bláta celé chodidlo a při odrazu zabořil všech pět prstů výrazně do země. Má to snad znamenat, že tu někdo právě chodil naboso – a v téhle zimě? Byl to snad nějaký sněžný muž? To je záhada. Jsou sice různí pošukové, to jest hledači sebe sama, různí obřadníci a jurodivci a podobní podivíni, kteří zkoušejí sami na sobě sepětí s živou matičkou zemí a jiné, náhradní způsoby života, což by nebylo nesprávné, ale naopak pochopitelné, vždyť já také

kde jen mohu,
nastavuji zemi
bosou nohu,
a dobře je mi

– ale naboso, opakuji, a v téhle zimě? Zajímavý úkaz.

U mne v háji jsem si sedl pod slovanskou břízku na slunce a rozjímal o dalších nepochopitelných záhadách života a světa. Vtom se snesl s nebe jako posel bohů obrovitý dravý pták – asi káně – prolétl hbitě uličkou mezi stromy, patrně s úmyslem dosednout na jednu vodorovnou větev blízkého jeřábu, k jehož květům jsem před chvilkou přivoňoval, ale pták mne zřejmě zavčas zpozoroval svým „orlím“ zrakem, udělal ve vzduchu ostrou zákrutu vzhůru a vznesl se odtud na perutích znovu do nebeských výšin. Mocný pták, mocný zážitek! Nechám si o něm zdát.
 

Pátek, 26. května 51

Svátek slaví na Slovensku Dušan, v Polsku Więcemił (Vícemil).

Doma jsem se včera dozvěděl, že v Manchestru se na hudebním představení odpálil sebevražedný muslim a svou pumou nabitou hřebíky povraždil víc jak dvacet přítomných dospívajících dětí. Hrozné zprávy. Já to předpovídal, že v budoucnu zaniknou divadla a veřejná shromáždění; ze strachu bude se člověk vyhýbat člověku. Vládní představitelé, kteří k tomuto stavu společnost úmyslně dovádějí, sice stále tvrdí, že nás to nesmí vystrašit, ale naopak ještě více stmelit v jednolitou nemyslící hmotu, s kterou si mohou dělat co libo, a že máme zahodit strach a zvykat si na to, ale já bych tedy už vystrašen raději byl. A připravoval se. A především si na to nezvykal.

Co to s tím zvykáním teď všichni mají? Stále slyšíme odevšad, že si máme zvykat na to či ono. Ale na něco si zvyknout nelze. Hlavně já si hned tak na něco nezvyknu. A zvykat si nehodlám. Zvykněte si na to!

Napětí ve společnosti vzrůstá, odpor obyvatel roste. A bude se to řezat a bude se to mydlit. Nikdy nebude mír. Lidstvo se přes míru rozmnožilo, zkaženost lidská dosahuje vrcholu, úchylné zvrácenosti nabývají na síle, válečné přípravy sílí, vojska sil zla obkličují poslední svobodné a vzdorující slovanské Rusko. Všechno je připraveno k další velké světové válce. Jen ji spustit prvním výstřelem. Potíže hospodářské a společenské narostly již do takové míry, že je může vyřešit již jen další velká válka. Žádné volby, žádné všelidové hlasování nikdy nic podstatného nezměnily. Lid je buď příliš hloupý, anebo je vládnoucí vrstva příliš mocná a změnu k lepšímu nepřipustí. Svobodné volby ošidí, odpůrce pozabíjí. Jen celosvětová válka může svrhnout celosvětového krutovládce.

Z další ze zpráv jsem se též dozvěděl, že prezident republiky (česky předseda věci obecné) udělil milost dlouholetému vězni Kajínkovi (také jsem o něm psával, v Poustevníkově lesní moudrosti, v oddíle O vrahovi). Sdělovací prostředky jsou ve varu, všichni potrhlíci jsou nadšeni, některé ženy a dívky snad tomu zločinci posílají i své kalhotky. Mám pocit, že se svět už úplně pomátl na rozumu. Celý svět je znásilňován, ale lidé nekřičí hrůzou a bolestí, nýbrž rozkoší a blahem.

Večer jsme sledovali s tátou starou českou pohádku Pyšná princezna. Je to krásná slovanská pohádka o králi Miroslavovi („slavný mírem“) a princezně Krasomile („milující krásu“) a o tom, že láska a prostota vítězí nad pýchou a zpupností. Stará dobrá pohádka natočená v době, kdy svět krátce po jedné takové velké válce znovu doufal ve věčný mír, v době, kdy svět byl už zase jakž takž v pořádku. Dnes je až dojemné vidět, že je ještě vůbec něco v pořádku; je dojemné uvědomit si, že ten pohádkový svět kdysi skutečně byl, ale je hrozivé pomyšlení, že už dávno skončil. Náš starý dobrý svět – rusky mír – skončil. Skončil i ten mír.

Svět se nyní podobá onomu pohádkovému Půlnočnímu království: slabošský a nerozhodný král je jen bezvládná loutka v rukou vládnoucích rádců, který chce-li dát někomu svobodu, přinese mu místo ní pilník na přepilování mříží a který, podobně jako předseda naší vlády Sobotka, který podává demisi (česky opuštění) a pak ji odvolává, slibuje, co odvolává, a odvolává, co slíbil, království, kde vládnoucí utiskují lid vydřidušskými daněmi (král Miroslav: „Pěkné má váš král úředníky. Výběrčí daní! Já myslel, že to jsou lupiči!“) a v celé zemi je zakázáno zpívat, aby zpěv nezdržoval lidi od práce (zpěv je to jediné, co u nás zatím zakázané není; ale jen proto není zakázán, poněvadž dnes už nikomu ani do zpěvu není a nikdo si beztoho už vůbec nezpívá, ježto místo zpívání poslouchá každý tupě rozhlas; a ten nezakážou, poněvadž by přišli o možnost vymývat jím lidem hlavy, vymazávat jim mozky a cpát jim do nich obchodní sdělení a vládní lži, kterým hloupí lidé věří a chytří je neposlouchají).

Naše „království“ je daleko horší než to pohádkové Půlnoční: u nás je mimo jiného zakázáno kouřit, hlučet na zahradě, je přikázáno připoutávat se v samohybných vozech (autech), nosit po setmění světloodrážející nášivky na oděvu, zdaněný je dvakrát, třikrát každý pšouk, zdaněno je nakonec i samo placení daní. Těžce vládnoucí tisknou lid této slovanské země.

Někdo velice mocný na tomto světě přeje si úplnou porobu a vyvraždění většiny obyvatelstva, hlavně bílého, slovanského. Slované jsou totiž příliš dobrosrdečný a mírumilovný duchovní národ, příliš mravný, příliš rodově nezkažený, příliš ještě vyznávající prastaré úctyhodné hodnoty, jako je vlastenectví, statečnost a neuplatitelný smysl pro čest, příliš jsme ještě přírodní a přirození, s láskou k přírodě, příliš jsme vposled v dobrém smyslu zaostalí, abychom se mohli hodit mocným k jejich načrtnuté pokrokové světovládě. Proto nás chtějí zotročit, poštvat jeden slovanský národ proti druhému, zničit nás, vyhladit z povrchu zemského. Slované se totiž nevyžívají v žádných nepřirozenostech, v žádných pohlavních úchylkách, v zabíjení, v prznění malých dětí, v pití jejich nevinné krve, v užívání omamných látek, jako to činí vysoce postavení představitelé vládnoucí moci.

Představitelé moci chtějí zavést nový světový řád, nové středověké temno; proto hodlají neposlušné bílé národy zničit přívalem poslušných islámských nájezdníků, kteří nás mají na příkaz vyvraždit a nahradit.

Představitelé Evropského svazu nyní vyhrožují bratrským Polákům za to, že odmítají muslimské vetřelce vpustit do polské země. Polská předsedkyně vlády paní Šidlová (šídlo je mimochodem docela mírné náčiní na šití obuvi, ale lze je použít i jako dýky – takže pozor!) na oplátku pohrozila, že v tom případě bude Polsko zvažovat vystoupení z Evropského svazu. To je i naše příležitost: opustit potápějící se západoevropský vrak a vytvořit společné všeslovanské souručenství, volný svazek bratrských slovanských zemí.

Vidím říši velikou, jež prostírá se od Vladivostoku na ruském Dálném východě až po český Aš a slovinskou Ljubljanu. Vidím říši, jejíž sláva dotýká se hvězd. Vidím říši míru, která zachrání celý svět před válkou a zkázou rodu. Slované jsou – a vždy byli – spásou všehomíra. My Slované jsme na jedné lodi; je to poslední loďka naděje v rozbouřeném moři, v okolním moři beznaděje.

Takové jsou mé myšlenky, když v nové obuvi (v nových garmiškách) obcházím o dnešním dopoledni a poledni vrch Jelínek. Tady je krásně. Ano, tady ano. Neboť doma je doma.

V několika předchozích letech jsem to dělal špatně: ráno po snídani místo procházky věnoval jsem se nějaké četbě a pak jsem střídavě podřimoval a znovu četl třeba až do pozdního odpoledne, a pak jsem se divil a nadával, co je kolem lidí.

A lidi kolem sebe já nemám rád. I když mně nic výjimečně neprovedou, stejně jsem z nich nejistý a celý nesvůj. Oddaluji se od nich, protože musím – každý musí – před nimi hrát divadýlko, nasadit vážnou tvář váženého spoluobčana a hlídat ledové vzezření, abych se třeba omylem nezatvářil jako nějaký usměvavý hlupák a nedodal jim tak pocit, že mně mohou snadno něco zlého provést. A to oni chtějí vždycky a neustále – a každému. Kdepak – já a lidé, to nejde dohromady.

Dopoledne je přitom kraj zcela liduprázdný.

Je hezky. Mně je hezky. Užívám si nikým nerušené procházky v krásné květnové přírodě a nemohu pochopit, co za štěstí jsem hledal v cizině. Utratil jsem na všechny ty výlety kupu peněz (když to odhadem sečtu, tak nejméně pět set tisíc korun!), a k čemu to bylo? Štěstí jsem v cizině nenašel, zato jsem se nakonec vždycky nejvíc těšil domů. Doma je doma. Své kořeny jsem tu zapustil hloub, než jsem kdy tušil. A s ohrožením své vlasti si ty kořeny uvědomuji čím dál zřetelněji.

Doma je doma. Já jsem tady doma. Tento kout země nikdy nebude muslimský, nikdy nebude nečeský–nehezký. Nikdo z něj nikdy neudělá poušť a zkaženou neduchovní pustinu bludu a násilí; ochranná zář této hezké české zemičky ji ochrání před všemi nepřáteli; slovanský bůh ji nikdy neopustí, nepřenechá ji cizákům. Slovanský duch lesa, zvaný Lešij, bude stát na stráži. Já jsem ten Lešij! Založím ohnisko odporu proti všem zrovna tady. Osobně vyženu každého, kdo sáhne rukou kradmou po mé zemi! Po mém domově. Protože tady jsem doma. A doma je doma.

Část stáda oveček dnes sešla s vršku dolů, blíž k polní cestě, po níž se ubírám. Ovečky si člověka nevšímají, věnují mu leda letmý pohled. Jsou mezi nimi i malá roztomilá jehňátka. Avšak dívaje se na ně, vyvstává mně před duševním zrakem nikoli veselé bečení, nýbrž nářek porážených. A lidé, kteří jim podřezávají kvílivá hrdla, mají černé brady, na hlavách bílé čepičky a v rukou dlouhé obřadní nože, celé rudé od krve. Ale ti lidé ve skutečnosti nejsou lidmi, jsou to jakési necitelné samohyby bez schopnosti základního soucitu s ostatními živými tvory.

Když jsem se probral z těchto denních můr, zíraly na mne pro změnu zase kravičky. Hledám mezi nimi toho starého býka, poraněného škaredě na noze. Není tu. Možná už jeho maso žere některý z těch necitelných samohybů, o kterých se mi právě zdálo. Možná už z jeho kůže vyrábějí jiné samohyby právě takovou obuv, kterou dnes poprvé prošlapávám já.

Příště si koupím raději obuv plátěnou. Asi by mne mělo tížit svědomí. Ale výčitky svědomí potlačuji. Co se dá dělat? Ta kůže je jen vedlejší odpad výroby masa. Krávy se pro kůži přece nezabíjejí. Moje nové garmišky ani nemusejí být zhotoveny z pravé kůže, ta není špatná, teď se kdeco nahrazuje levnými umělými náhražkami. Špatné je však maso, to je přímo odporné. Naproti tomu kůži neboli useň není dlužno vkládat si do úst, žvýkat ji, cítit její odpornou chuť na patře; nosíme ji pouze na nohou, nemusíme ji požívat, aby z její tkáně vyživována byla tkáň naše. Požívat maso je něco zcela odlišného, poněvadž tím požitím a následným zažitím se stává naší bytostí, přechází do nás spolu s masem i hřích za zabití neškodného zvířete. Maso vzácné není, život vzácný je. Nebo je to naopak? A není to vlastně všechno jedno? Jak u koho. Lidé přece nechodí v obuvi proto, aby mohli zabíjet; ale ani nezabíjejí, aby mohli žít; nezabíjejí dokonce ani kvůli slasti ze zabíjení, ani kvůli slavnostem, jež zabíjení doprovázejí. Ani pro useň, ani pro maso. Lidé zabíjejí proto, poněvadž jsou to lidé, protože neumějí nic jiného tak dobře, jako právě zabíjet. Zabíjení je nejlidštější činnost. Nezáleží, proč tomu tak je. „Proč?“ Na jednoduchou otázku patří jednoduchá odpověď: „Protože jsme lidé, proto.“

Po příchodu do mého posvátného slovanského háje mám ohromný hlad, jsem mírně unaven.

Po obědě se svlékám do naha a sluním se v trávě. Jde na mne dřímota, ale neusnu vinou lechtání drobného hmyzu. Okolo poletuje žluťásek, zpívají ptáčci. Je tady hezky. Ano, tady ano.

Večer až sem, do mého háje, doléhá vzdálená hudba provozovaná pod širým nebem tam dole na předměstském koupališti. Zase to začalo, ty hlučné letní noci na koncích týdnů s jejich tak zvanou „hudbou“. Nemám to rád. Dřív jsem tam také chodíval dívat se a poslouchat hudební skupiny, křepčit jako blázen, opíjet se jako šílený a seznamovat se nerozumně s děvčaty, ale dnes už mne nic takového nebaví ani nezajímá. Není to hudba. Je to jen rušivý lomoz. Nemohu to neposlouchat, ale během chvilky naštěstí rychle usínám.
 

Sobota, 27. května 51

Svátek slaví v Čechách Svatoboj a Svatobor, v Polsku Radovít a Ruslana.

Dnes jsem šel zase kolem Jelínku, ale raději jsem měl zůstat v háji. Vůbec se mi ta procházka nelíbila, a to hned z tří příčin: za prvé jsem udělal tu nepříjemnou zkušenost, že v sobotu, v den nepracovní, i dopoledne bývá v přírodě příliš mnoho lidí (potkal jsem tři, další dva zbloudilí poutníci na mne z dálky mávali, ale předstíral jsem, že je nevidím, dalšímu jsem se vyhnul změnou směru); hrůza, příště zůstanu radši v háji. Za druhé bylo příliš horko na takový dlouhý pochod, a za třetí mne bolely nohy po všech těch pochodech z posledních dnů.

Ale když jsem šel z cesty stranou těm zabloudivším poutníkům, vklouzl jsem do jednoho kamenitého hájku uprostřed polí, kde jsem objevil báječné odpočívadlo na jednom z těch kamenů pod šestikmennou (!) lípou. Šestikmenná lípa! Vlastně skoro sedmikmenná, ten sedmý kmen sice nepřirůstá k ostatním, ale je jim tak blízký, že se jich téměř dotýká. To je vzácnost a velká neobvyklost! Výhled je odsud dolů po poli a na cestu, až se pohled zastaví u lesa. Je to tu pěkné, sem musím chodívat častěji.

V tom lese, o který se zastavil můj výhled z hájku a který je pohádkový, spatřil jsem pak dvě víly. Ale nebyly to víly, byla to štíhlá srnka i s maličkým mláďátkem, které utíkalo honem těsně za ní.

Je horko. V mém posvátném háji se nahý sluním na podložce pod břízami. Přiletěl brouček písařík, a když jsem jej chytil, hrál na mé dlani mrtvého brouka s nožičkama nahoru, po chvíli pohnul jedním tykadélkem, pak druhým, narovnal nožičky, převrátil se umně z černých krovek na všech šest nožiček, vyšplhal po mém prstu co nejvýš, roztáhl křídla a uletěl.

Celý den a celou noc je od koupaliště slyšet až sem to nesnesitelné řvaní, jemuž říkají „hudba“. Já mám taky rád hudbu, ale v poslední době vyhledávám po celém slovanském světě místo té nejtvrdší nebo barokní spíše hudbu slovanskou. Jaké netušené skvosty tam přitom nacházím! Ať to jsou prostě staré dobré lidové písně (sám jsem také několik napsal, viz mé Slovanské přírodní písně), nebo ať je to novější tvorba, dokonce i v tvrdém slohu – všechno má to zvláštní slovanské kouzlo, které již dlouho uchvacuje mou mysl a duši. Zde je území, kde je stále co nového objevovat, kdežto hudba anglosaská a anglofonní je už pro mne značně vyčerpána a nic nového zajímavého nevzniká. Zbývá návrat ke kořenům. Vůbec je mému slovanskému srdci mnohem bližší, slyším-li v hudbě známý či srozumitelný jazyk, příbuzný jazyku mému, a nápěvy, jež plně souzní s mou širokou slovanskou duší.

Večer jsem si najednou uvědomil, že nastalo nápadné ticho. Na koupališti už nehraje hudba. Je mi to divné, vždyť vždycky ta slavnost trvala tři dny. Ale samozřejmě to ticho vítám, protože mne ten hluk rušil.

Zato v noci, když se mi ještě nechtělo spát, s velikou chutí jsem si přehrál soubor skladeb americké černěkovové skupiny Chorý posel boží (Morbid Angel) a věru jsem si poslech její výtečné hudby vychutnal. Dlouhovlasí hudebníci, vyznávající pána pekel, jsou tryskajícím pramenem hudebních nápadů.
 

Neděle, 28. května 51

Svátek slaví v Čechách Ruslav (podle Wlastenského kalendáře z roku 1852), v Polsku Jaromír.

Ráno je krásně, ostražitě se dnes pohybuji pouze při okraji mého lesa, abych mohl při sebemenším podezřelém pohybu prchnout zpátky do jeho bezpečných útrob. Ten včerejší zážitek s přemírou lidí mi stačil a dnes očekávám totéž, ne-li horší.

Mé tušení se vyplnilo, sotva jsem vytáhl paty z lesa. V dálce naproti mně jsem zaznamenal protivný pohyb (v obou významech toho slova „protivný“, to jest mně proti mysli a proti mně jdoucí) a už jsem pospíchal zpátky do domovského lesa. Já věděl, že to dnes nepůjde.

Stejně bude za chvíli veliké horko a ve stínu stromů bude nejlépe. Už teď dopoledne je veliké horko. Procházím se po mých tajných cestičkách a usedám nakonec pod strom v mém oblíbeném lesním koutku, které je takovým přirozeným zátiším tvořeným malým paloučkem porostlým jen několika malinkými semenáčky a ohraničeným téměř neprostupným lesíkem a hustým březovým hájem. Je zde krásně. Ptáčci zde zpívají a jeden z nich dokonce přelétl nízko nad zemí těsně vedle mne. Sem žádný člověk nepřijde. Sem žádná válka hned tak brzy nedojde. V tomto zastrčeném kraji se nikdy žádné bitvy nesváděly, boje vždy byly vzdáleny; potrvá ještě mnoho let, než postupné zislámšťování postoupí až sem, a do té doby bude nepřítel dávno poražen.

Ale i kdyby nás islám nakonec přece jen ovládl, tak jako nás kdysi ovládlo křesťanství, nikdy se mu nepodaří zcela zničit naše kořeny, naši rodovou paměť – a v příhodné době opět ožije naše slovanství, jako ožije pařez, je-li zaléván živou vodou vzpomínek, a znova z něho vyraší nové zelené výhonky naděje a ty časem zase dorostou v mohutnou slovanskou lípu.

Je zde krásně. Vždycky bylo a vždycky bude. Lešij tento les ochrání, Lešij tento kraj ubrání.

Dnes je horko. Zase se úplně nahý a úplně svobodný opaluji v trávě. I těch klíšťat už je míň. Byl jsem od nich plný svědících pupínků, ale teď už je to lepší. Máma mne varuje před hroznými chorobami, které mají klíšťata přenášet či snad způsobovat, ale já vím, že to nemluví ona, to mluví dalekozor (televize); tak pokud je tak hloupá a důvěřivá, že věří těm lžím šířeným lékařsko-lékárenským darebáckým spolčením a nerozezná podvod ve srovnání s mou živou životní zkušeností, její věc. Já jsem nikdy žádnou klíšťovou nemoc neviděl ani o ní neslyšel. Kdyby taková nemoc byla, já bych musil být první, kdo by jí ochořel a zemřel na ni, ale zatím jsem zdravý jako rybička, jsem kluk silný jako buk a nesmrtelný jsem jako slovanský bůh. Někdy mám pocit, že ti darebové lékaři si ty nemoci sami vymýšlejí, aby měli co léčit a hrabat a hrabat prachy a prachy a prachy.

Je krásně. Ležím si na slunci nahý v lesní trávě, větve okolních stromů se zlehka kolébají, já se na ně dívám a ony mne ukolébávají k spánku. Je to tak příjemné.

Být nahý v přírodě je něco zcela odlišného než být nahý v domě. V přírodě máš bez šatů nejen větší pocit svobody, který nahota těla propůjčuje duši, ale zároveň máš pocit dokonalého sepětí s přírodou, máš pocit, že jsi její nedělitelnou součástí. Procházíš se úplně nahý po lese a máš pocit, že jsi zvíře, svobodné, divoké, nezávislé na každém utlačovateli, který se kdy bláhově domníval, že je vládcem světa. Chodíš si nahý po lese a víš jenom jedno: jsem svobodný; a dokud se neobleču, svobodným zůstávám.

K večeru je čas na malou procházku jen tak krok-sun-krok-sed po mém lese.

V stromových dutinách, vyhloubených datly, rojí se mravenci. Narostly jim křídla pro zásnubní let. Pak už se budou jen pinožit po zemi.

Tohle rojení mravenců a jejich zásnuby jsou opravdová záhada. Jak se dokážou smluvit a vůbec časově shodnout? Kdyby se to týkalo jen jedné jediné mravenčí osady, dala by se ta shoda ještě nějak vysvětlit; ale ty datlí dutiny jsou nejméně tři, které jsem objevil, každá v úplně jiné části lesa, a přece, ač od sebe vzdáleny a ničím a nijak nespojeny, probíhají v každé té dutině, v každé té osadě stejné přípravy, stejné projevy a stejné události ve stejném čase. To je tajemství, které možná není jasné ani těm mravencům, natož mně, úplně od nich odlišnému tvoru. Zdá se, že můj rozum nebude tím správným klíčem k této komnatě přírodních záhad. A to je právě na tom to nejvzrušivější.

Mno nic, jdeme dál.

Po předjarních výbuších v nedaleké zbrojovce jsem tu nalezl ještě dva zbytky policejní pásky, která zřejmě uzavírala vstup pro návštěvníky přilehlých lesů. Ještě že jim to nevybuchlo teď, když jsem tady. Brr! Když si představím rojnici bezpečnostních sil pročesávající můj les a hledající nevybuchlé střelivo rozmetané do okolí strašným výbuchem, nestačím odsud utíkat i v duchu, natož ve skutečnosti. Ale přece se mi nezdá možné, že by Bezpečnost uzavřela i tuto dosti vzdálenou oblast a že by čára uzávěry vedla právě tudy, kde nejhustší je les. Spíš ty kousky pásky někdo ukořistil jinde a tady je jenom pohodil.

Kdyby výbuch nastal nyní, musil bych se asi odstěhovat. Když jsem viděl tenkrát v dalekozoru (v televizi) ty davy vojska a Bezpečnosti a navíc ještě zpravodajské štáby, byl jsem rád, že je ještě zima a já tu dosud nejsem.

Pásky jsem sebral, jednak proto, že nesnáším v lese nepořádek, a za další si je možná ponechám jako upomínkové předměty anebo se s nimi prostě jen pochlubím doma a pak je vyhodím.

Jdu dál. Na mém paloučku v zátiší jsem krátce pozoroval hraboše, který chvilku běhal kolem. Samozřejmě jsem si zase vzpomněl na to, jak jsem krmil svoje „myšičky“ tehdy v Reinlebensbornu – v čistém zdroji žití. To bylo pěkné, to se mi líbilo. Krmit zvířata – a zvlášť ta divoká – je nezapomenutelný zážitek.

Žerou mne komáři a mám hlad. Jdu do stanu.

Dnes bylo ale hezky. Červenka se svým smutným zpěvem loučí s dalším dnem, který končí, aby se už nikdy nezopakoval.

2. část >>>