Misantropovy stránky

2. dubna 43

Noční šichty jsou lepší. Mám i o trochu víc času na čtení Nietzscheova Antikrista, ale zase se to vleče. Dvakrát jsem šel na šatnu se najíst a pokaždé mi tam vlezl bachař. To nebude jen smůla. Asi ze své kukaně vidí světlo a hned jde, blbec, zhasnout. Zřejmě ho nenapadne, že kdo rozsvítil, ten také zhasne. Blbci.

Kontrolorka mě nechala celkem v míru, jen jednou se přihnala, že něco potřebuje; něco, čemu jsem nerozuměl, naštěstí jsem už na tom lise nepracoval, a tak z toho sešlo. To byla zase jedna ukázka těch jejích zmatků. Strašná ženská. Radši si jí vůbec nevšímám a vyhýbám se jí, jak jen to jde; potřebuji-li pro změnu Já něco od ní, nechám jí vzkaz na stole, abych na ni nemusel ani slova promluvit a s ní se na něčem domlouvat. Absolutně ji ignoruji. Myslím, že si toho všimla. Nenutím se teď do hovoru vůbec s nikým. Jako bych tam už nebyl. Jen mé tělo je tam ještě přítomno, duchem jsem však již nepřítomný.

Píchačky šly o několik minut pozdě, takže jsem musel minutu čekat, než na nich konečně odbila šestá. Ještě jsem nezažil – a už asi nezažiju –, že by šly někdy napřed. Leda tak při příchodu. Přestávky máme za dvanáct hodin ubohé dvě patnáctiminutovky, což stačí akorát tak na nekulturní naházení jídla do žaludku a na rychlé odskočení na záchod; přestávky, které jsou navíc jen "papírové", protože stroje po tu dobu běží dál. Dvanáct hodin v kuse bez přestávky a ještě je to někomu málo a schválně nás tam pozdržuje alespoň takto o pár minut déle; na dílně přitom musíme být za pět minut šest a kontrolorka z druhé směny dokonce jednou v rozčilení tvrdila, že za deset minut. "Někdo" by nás tam nejradši držel pořád. A pak že nemáme otrokářský systém! Jisté náběhy k němu jsou více než zřetelné. A až "někdo" zjistí, že určití vyvolení jedinci používají peněz místo na nesmyslné nákupy na financování své svobody, svého volného času, v podstatě však jen svého vlastního výkupného, můžeme si být jisti, že nám potom dají k výplatě jen tolik peněz, abychom z nich zaplatili sotva jídlo, byt a daně a abychom se pak už nikdy z žádné fabriky co živi nedostali svobodní. Teprve potom se z nás stanou nefalšovaní otroci. Někteří už jimi jsou.

Zmítal jsem se v příšerných snech: zdálo se mi o práci.
 

3. dubna 43

V noci jsem se díval na rakouský dokument s eufemistickým názvem "Náš denní chléb". Bylo to tak depresivní, že jsem to musel přetočit na film o ptácích z Vánočního ostrova. To byla pak úleva!

"Náš denní chléb" totiž tvořily nekomentované záběry z "výroby" potravin. Nejenže valnou část zabíraly hrůzostrašné sekvence z jatek, inseminačních stanic a drůbežáren, ale dokonce i pohled na mechanizovanou sklizeň zeleniny, ovoce a obilí mi nedělal dobře. Samá práce, většinou u nějakého toho nelítostného pásu. Svět jako jedna velká fabrika, jako jeden velký koncentrák. Uvědomil jsem si, že to je realita; že už se jim to povedlo. A měl jsem z toho, jak říkám, akorát tak hrozné deprese.

A ráno totéž čekalo na mne.

Alespoň se šichta tentokrát obešla bez větších extempore – i když i tak to bylo dlouhé a únavné. Venku se navíc udělalo konečně pravé teplé a slunečné jaro, takže i tím se mé trápení znásobilo; totiž vědomím, že kdybych nemusel být zavřený ve fabrice, užíval bych krás života někde o samotě po lesích.

Svěřil jsem se kontrolorce – ani nevím proč –, že mi předchozí směna nechala moc práce.

"Tak jste jí měl za to vynadat."

"To není můj styl. Myslím, že nevraživosti je v podniku beztoho dost a dost."

Harangová Olga – tak se jmenuje ta píča kontrolorská – mi připomíná jednoho z Páskovic psíků. Doráží na vás furt, ale když se naštvete a chcete ho nakopnout, utíká a kličkuje, že ho nemůžete dohonit. Pak zdálky štěká ještě víc. To je celá ona.

Vedoucí se mě znovu optal, zda jsem si to s tou výpovědí nerozmyslel.

"Není co rozmýšlet; výpověď platí."

"Jó, Pavel, ten se bude mít nejlíp; bude pít v noci v pivovaru pivo..."

Kdyby tak věděli...

Pak mě napadlo přeptat se ho na tu moji dovolenou, ale už byl pryč.

Zeptal jsem se proto nenápadně Mariky – koho jiného; s nikým jiným mi není tolik proti srsti hovořit – a začal jsem oklikou, neví-li náhodou, jestli bude volné velikonoční pondělí.

Prý bude; což je dobře, poněvadž tím pádem budou rázem čtyři dni volna a příští týden zas. O májových státních svátcích má být také volno a dovolené bych měl prý též dostat alespoň polovic.

Udělalo mi to radost a utekl jsem hned na šatnu, aby na mně ta radost nebyla vidět a "někdo" nepřejícný mi ji nezáviděl a nezkazil. Tam jsem si četl Antikrista.

Přesto to bude ještě dlouhé, nudné a hektické, než budu vysvobozen. Nezbývá než obrnit se svatou trpělivostí a nějak ty dva poslední měsíce přečkat. Myslím jako na vzor na duševní klid buddhistických mnichů. Ale moc to nefunguje. Oni nemusejí pracovat v žádné fabrice, v žádném otravném "bhópálu"; jen meditují v tichu a samotě kláštera, vyžebrají si svou denní misku rýže u vesničanů, kteří jim za to ještě poděkují, že od nich almužnu přijali, a mají klid. Za takových podmínek by byla moje mysl také tak neporovnatelně nehybná jako hladina rybníka za bezvětří. Práce je hrob veškerého duchovna.
 

6. dubna 43

Už jenom vstát nad ránem do tmy a jít do práce je mi zatěžko. I když bych měl být podle počtu prospaných hodin vyspalý dost, přece bych spal dál nebo umřel. Ptáčci si vesele pískají a Já kráčím položit život za civilizaci, která mě ničí a v níž jsem ničím. V parku jsem krátce zauvažoval, že neodbočím tentokrát hradební uličkou do města jako vždy, nýbrž že půjdu dál rovně za nosem až do Sádku, do místa mého loňského tábora. To by byl poprask! Myslím, že by na mne snad poštvali policajty se psy, aby mě našli a odvlekli zpátky do fabriky robotovat pro stát. Kdybych se řídil srdcem, tak bych to udělal, bez ohledu na následky. Ale rozumnější bude odkroutit si své nevolnictví až do poslední šichty.

Sotva jsem přišel na dílnu, už jsem to zase slízl: že prý jsem minule špatně uklidil. Zase po mně "někdo" našel někde nějaké malé smítko. Kontrolorka si vychutnává tyto jobovky. Ráda tlumočí tyto "vzkazy" druhých směn. To je ta nevraživost, o níž jsem mluvil. Naoko jsou všichni slušní, jak hloupost a zákon ordinérnosti káže, ale za zády vás pomluví, pohaní, požalují; a nejen za zády; ovšem že také nikdo nevynechá jedinou příležitost, aby druhého za nějakou malichernost nevytrestal či nepotrápil.

Jarka to vtipně a trefně okomentovala:

"Jdou po tobě."

Ano, jdou po mně od samého začátku. Dokud jsem tam byl nováčkem, bral jsem to drobné trýznění jako běžnou a možná i nutnou součást zaučování, jako svého druhu pomocný dril; ale nyní již jasně vidím, že to tam je normální verbežovitý manýr, a také že mnoho lidí má se mnou problém. Jsem tam v podstatě jediný muž mezi samými ženskými, a tak si zřejmě všichni o mně myslí, že musím být nějaký debil, který jinou než ženskou práci nesežene. Podle toho se mnou všichni jednají. Uznávám, že hraje roli i to, že jsem holubí muž, jenž na všechno sere, což mé nezáviděníhodné postavení otloukánka jistě ještě víc zhoršuje, ale... – ale jaképak "ale"; jdu prostě pryč a končím s tou verbeží.

Nenávidím ten přísný kontrolorčin pohled jejích bledých pichlavých oček za skly brýlí. Naštěstí dala celou směnu pokoj, ale klid jsem stejně neměl. Tancoval jsem šest hodin mazurku u pásového lisu na výrobu kancelářských boxů, to jest jedna krabice po deseti kusech za čtyři minuty. Jsem úplně vyčerpaný, nohy mě bolí, kolena a dokonce i prsty na pravé ruce mám oteklé. Nejradši bych si hmoždil ruce víkem od popelnic jako můj kamarád pankáč Fifi. Nebo bych si usekl prst, abych nemusel do práce, jako tátův kamarád, který se tak chtěl vyhnout totálnímu nasazení. Nacisti mu za to sekání prstů nakonec usekli hlavu. Bodejť, sabotáž ve válečné době není žádná sranda, ale proč Já; proč chtějí současní fašisté moji hlavu? Venku je krásně, a Já otročím na nucených pracech. Copak to nikdy neskončí? Že jsem nedal výpověď hned v lednu, když mě to poprvé napadlo! Byl bych už venku!
 

8. dubna 43

S prací bych teď praštil, i kdybych měl tu nejlepší práci na světě. Je utrpení nechat se někam zavřít na půl dne, když je venku tak nádherné počasí. A když je pak práce mnoho, je to zlé, ale když jí je málo, je to zlé taky, protože se zas nudím a čas se vleče.

Kontrolorka si mě nevšímá, a když už potřebuje něco říct, je nezvykle zdvořilá. Asi jsem si u ní udělal oko tím, jak jsem včera tak nezvířecky makal na těch kancelářských boxech: všem ženským musejí při této práci chodit ostatní pomáhat lepit kartony, Já jsem si v tomto ohledu vystačil sám. No co, teď už si mohu dovolit zlepšovat (respektive zhoršovat) normy – mám to "za pár".

Po šichtě spím opět spánkem neklidným, zdáloť se mi o práci. Sním strašný sen o tom, kterak sice spím, ale práce padá ze strojů dál a Já to pak po probuzení budu muset stihnout a dodělat.

Končím s prací právě včas: ještě půlrok navíc a byl bych z ní zešílel.
 

9. dubna 43

Ráno – vlastně ještě v noci – jsem myslel, že snad nevstanu, jak se mi chtělo spát a nejít do práce.

Na práci je to věčné každodenní přetržené spaní jedna z nejhorších věcí; to především a na prvním místě – bráno chronologicky a po pořádku. Pak otřesné zážitky následují tím, že se venku, na takzvaném "vzduchu", plném výfukových zplodin, musí "člověk" zapojit do chodící a jezdící masy spolunevolníků svěšených hlav a kvaltujících nohou – to je druhá hrozná věc. Třetí "nenáladotvornost" se zmocní misantropa při příchodu do fabriky při opětovném setkání s nenáviděnými tlamami spoluotroků, kteří však – a to je na tom ještě depresívnější – si ten celý svízel zřejmě náramně užívají a baví se jím. Čtvrtá potíž ohledně práce je pak práce sama – co dím "práce": krysí dostihy! A konečně nadělení páté, stejně nadbytečné a deviantní jako ono páté kolo u vozu, je délka pobytu v tom nezvířecím kriminále.

Dnes byl výplatní den. Peněžitá "odměna" za tu nesmyslnou dřinu soustavně již od listopadu klesá, stejně jako křivka mé ochoty nechat se v těch galejích dál "zaměstnávat". A vedoucí Zezula ještě k tomu blbě poznamenává:

"Tady's měl ale práci zajištěnou..."

"Feuerteufel! Pěkně děkuju!"
 

15. dubna 43

Po čtyřech dnech volna v ráji sádeckém jsem opět ráno mašíroval do fabriky. Je to tam čím dál horší. Svačím rychle při práci a z Váchala jsem za celých dvanáct hodin přečetl jen dvě stránky, a to ještě na záchodě. Pak jsem byl zase na šest hodin "zřetězen" a svázán s pásovou linkou na výrobu kancelářských boxů. Na dílně panoval obvyklý zmatek: přelepovalo se tisíc kusů boxů, poněvadž se zjistilo, že jsou popraskané. Blázinec a shon jako obvykle. Od toho přešlapování na jednom místě mě šíleně bolí nohy. Venku na ulici se pode mnou dokonce tak znenadání únavou podlomila kolena, že jsem se málem svalil.

Na odchodu u píchaček byla opět fronta. Hodiny šly pozdě a třebaže ukazovaly minutu po šesté, holky čekaly dál. Já říkám:

"Už je minuta po šesté, píchejte."

"Ne, máme prý píchat aspoň dvě minuty po šesté. Děláme do šesti a minuta na převlečení je prý málo."

Neřekl jsem na to nic a čekal jsem tedy jako vůl s nimi. Co se budu rozčilovat kvůli jedné minutce navíc, když se již brzy budu těšit z celých šesti roků prázdnin. Já tak malicherný nejsem, Já ne. Neřekl jsem sice nic, ale pomyslel jsem si:

"Čím dál lepší v téhle fabrice pitomé. Přestávky už prakticky zrušili, ani pořádně v klidu se člověk nemůže najíst nebo vysrat, a ještě si ty neexistující pauzy podnik nestydatě a automaticky odečítá z pracovní doby i z platu, a nakonec tě budou ještě takhle trapně po minutkách zdržovat a ubírat ti ty poslední vzácné chvíle volna před a po další šichtě. Zanedlouho to dopadne tak, že zřídí ve fabrice společnou ložnici a domů a ven nás už vůbec nepustí. To bude teprv ten správný koncentrák!"

Může být. Ale beze mne!
 

17. dubna 43

V práci se mi povedla výtečná sabotáž. Jsem z ní ale venku, poněvadž se mi to podařilo navléci tak, aby to vypadalo jako nehoda, za kterou vlastně ani nemohu. Dva a půl hodiny mašina mizerná pracovala, pořád se zastavovala a dělala samé zmetky, které jsem musel drhnout jako kokot o stůl, abych z nich setřel přestřiky, až jsem ji nechal takzvaně "zastříknout", když se zase jednou zastavila – a bylo po ní. Seřizovač se tvářil naštvaně, ale v podstatě jsem jen splnil jeho příkaz, takže mi nemohl nic vyčítat. Kontrolorka se na mne tvářila také podezřívavě, ale nikdo mi to nemůže dávat za vinu.

Práce pitomá, nenávidím ji.

Pak mi zbyl jen jeden lis a ten byl natolik pomalý a vůbec nezmetkoval, že jsem měl až do konce pohodu a mohl jsem si nerušeně číst Váchala. Takhle se to dělá!

Též jsme dostali za úkol vyplnit zase jeden z otravných testů, jimiž nás kromě práce ještě sužují. Byla to tentokrát každoroční bodovací anketa na téma "jak se vám u nás v podniku líbí". Anketa to není anonymní, takže podle toho také dopadla: nikdo neodpovídal úplně podle pravdy. Já jsem ve výpovědi a tudíž jsem si nechal záležet na tom, aby moje hodnocení vyznělo záporně. Nijak jsem to nepřeháněl – to abych nevzbudil takovou nelibou pozornost, že by o tom chtěl se mnou někdo diskutovat.

21. dubna 43

Přišel jsem do práce – a nebylo co dělat! Dvě hodiny jsem čučel doblba a čekal, než pro mne někdo spustí nějakou blbou mašinu. Chodil jsem si sice na šatnu číst rozečtenou Globe Revue a na snídani, ale furt mi tam někdo lezl – neměl jsem klid. Práce však dnes svou pohodovostí připomínala staré zlaté časy z druhé poloviny loňského roku, dobu takzvané "krize", kdy také nebylo mnoho co na práci. Aspoň někdy (a skoro na závěr!) trochu oddych od těch věčných krysích dostihů. Jenomže, i když není co dělat, práci stejně musíš předstírat – to je ten nesmysl největší! Slyšel jsem od kolegyň, že prý za čtení časopisu se tu dává dvoutisícová pokuta. Nevím, co je na tom pravdy (možná že nic) a za kolik se trestá četba knihy, zvláště hodnotné knihy, ale rozhodně to možné je. Tady ano. Tady v tom temnu bych tomu věřil. Bavit se může každý s každým podle libosti, na to nikdo nikomu nic neřekne, nenapomene ho, ani když telefonuje – ale běda, když se chceš ve volné chvilce pobavit s přítelem nejlepším, to jest s dobrou knihou! To je pak hned zle, hned nastupují samozvaní koniášové temna fabrik, aby ti zakázali číst a moudrým být.

Práce mě nicméně nebaví, ani když jí je málo a nejsem po ní uhoněný jako čokl s jazykem na vestě a s nohama jako konvemi. Asi nejvíc mi na ní vadí, že není vůbec efektivní. Stále se něco předělává, vyhazuje, přerovnává, třídí, ořezává... – zkrátka na každém druhu práce je vidět a poznat, že náš vklad, naše pracovní síla je lehce nahraditelná a nemá cenu ani význam; že tam jsme prostě proto, poněvadž musíme někde být a nějak si zasloužit (trpěním) své bídné živobytí. Je to jako trest za to, že jsme se narodili přebyteční do již beztak dávno přelidněného světa. A tak nevím, zdali se nacházím v kriminále nebo ve vetešnictví pro nepotřebné harampádí, kam jsem byl lidskou společností z vyšší nižší vůle odložen.

Ostatní spoluotroci si tu práci ovšem náležitě užívají, každý podle svého hrubého necitu. Všichni jsou tu zabydleni jako v druhém domově a šťastni ve svém zotročeném stavu, takže současnému fašistickému režimu již jen zbývá odstranit z jejich nanicovatých životů jejich poslední vratké rodinné vazby, aby se neměli po práci kam vracet a na co se těšit, a mají stádo těch nejposlušnějších otroků, neznajících již více soukromí ani oddech.

Jedna nádenice nepoužívá při lepení kartónů skalpelu, nýbrž rve lepicí pásku svými zubisky jako zvíře, až mi z toho pohledu trnou moje zuby; jiná pracuje se sluchátky v uších, majíc své odporné popové šlágry puštěné na tu nejsilnější hlasitost, aby tím přeřvala řev strojů; mnoho dalších takových obhroublých nádenic, jež mají daleko do něžného pohlaví i do žen, poslouchá při práci rádio (to také není zakázané, na rozdíl od knih), i s těmi všemi pitomými plky a nesmyslnými cancy, zpravodajstvím o nepodstatných a bezvýznamných "světových" událostech, s bombastickými klamavými reklamami na "báječný nový svět" a otravnými, již dvacet let a více vyčpělými odrhovačkami, které mi šly na nervy už tenkrát, prezentovanými jako "hudba". Nikdy jsem lépe nechvalořečil rachotu strojů, protože díky nim nejsou ta jejich rádia aspoň slyšet – tedy, někdy právě že lidužel slyšet jsou. A na každém kroku, v každém koutě fabriky vás někdo sleduje. Zda je to onen "Velký bratr", to nevím, ale čím víc má fabrika zaměstnanců, tím víc vás sleduje pozorných očí. Jim, ostatním, to ovšem nikterak nevadí; jim ne, oni jsou stále ve své špatné dobré společnosti.

Dneska mě vyslýchal seřizovač Péťa. Chtěl vědět, kdy nastupuji do pivovaru, jak jsem jim nalhal, abych nemusel složitě vysvětlovat své vysoce intimní pohnutky k mému rozhodnutí udělat si šestileté prázdniny a žít na volné noze – věc, kterou by stejně jejich tupé mozky lidských soumarů obtížně chápaly. Pod jeho křížovým výslechem jsem poznal obtíže všech špatných lhářů. Docela mě svými všetečnými otázkami dostal do úzkých. Ale takové situace zvládám dobře, protože jsem dobrý lhář, nepředstavitelně nadlidsky chytřejší než normální člověk, a vykroutil jsem se z toho tak lišácky, že jsem na jeho obličeji krásně poznal, že vlastně neví, co jsem mu řekl, avšak že to je přitom tak samozřejmé jako u mne vysoká inteligence a u něj přirozená tupost. Odpověděl jsem mu, že do pivovaru nastupuji v létě, všechno už je domluvené, ale nic není ještě vyřízeno. Koukal na to jako blbec a bylo vidět, že z té mé dvojsmyslné odpovědi není ani trochu moudrý; ale dělal, že rozuměl a spokojil se tím. Měl jsem jim to říct po pravdě, ať se s tím jejich dušičky a mozečky vyrovnají, jak chtějí a umějí. Ale co: pro mne je to dobrá hra. Musím si připravit lepší výmluvu: nalžu jim třeba, že nastupuji v pivovaře od června; však si to zjišťovat nebudou – a i kdyby... Musím se potají smát, když si teď kdekdo plánuje, jak budou za mnou chodit na vrátnici pro pivo. Možná to tak někdy v budoucnu i bude, kdoví, ale budoucnost je v tomto ohledu značně nejistá.

23. dubna 43

Blíží se to, blíží! Blíží se konec toho nesmyslu mezi mnou a fabrikou.

Kontrolorka sice chtěla na mne zase něco svést, neboť se prý něco muselo zase přebalovat, ale toho už si nevšímám a ani na to nereaguju. Mám to "za pár".

Práce byla jinak pohodová; ani moc, ani málo, takže noční šichta rychle uběhla.

Pokračoval jsem v četbě té debility, časopisu Globe Revue. Čím déle jej čtu, tím víc začíná urážet mou inteligenci. To je opravdu sračka pro normální lidi! Články stejně pitomé jako v kterýchkoliv novinách. Dnes mě dokonce napadlo srovnání s Haškovým Světem zvířat, protože například ústřední článek o homosexuálních nebo bisexuálních zvířatech může být jenom vtip, to nemůže nikdo myslet vážně.

Je pravda, že býci, držení lidáky ve stádě bez krav, na sebe občas zkoušejí lézt, nebo že z jara roztoužený žabák skočí i člověku na špičku gumových holínek, když se splete; ale to jsou výjimečné omyly a rozhodně nelze považovat pouhé sdružování se a přátelení již za projev homosexuality, jak se nám snaží nalhat Globe Revue. K tomu je potřeba jistá explicitní "akce", abychom ji mohli označit za projev homosexuality, k tomu nestačí pouhé spolčování ve skupinách, jež se mimoto děje za úplně jinými účely než je kopulace.

Zvířata jako buzeranti?! Měl jsem chuť ten časopis nedočíst a zahodit. Taková laciná senzacechtivost se sice možná dobře prodává, ale jinak je úplně bezcenná a hloupá.

Co se týče těch sexuálních omylů, nevyhnuly se ani mně, když jsem si spletl obyčejného lidáka či lidačku se zvířetem mého druhu. Stává se to každému. Podobně bych mohl tvrdit, že to malé stádečko koz, jež tvoří holky na dílně, je také homosexuální, když chodí společně na záchod a na šatnu. Takto by v podstatě byla homosexuální celá ta jejich "slavná" civilizace, drží-li pohlaví důsledně oddělena – což je vlastně druh sexuálního apartheidu! Neboť máme jen šatny a záchody buď pánské nebo dámské, a nikdy společné. A představte si, že bych měl vyzvat nějakého chlapa, ať jde se mnou na záchod, když se mně chce, jako to dělají holky! Přesto to z nich ještě nedělá lesby! Ten časopis je prostě urážkou inteligence, darmo mluvit. A takových debilit je tam spousta.

poslední část >>>

<<< předchozí část