Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
V lese panuje chladný stín a sváteční ticho jako v kostelíčku. Pouze s tím rozdílem, že tady nevisí žádné choré výjevy křižování, smrti a utrpení. Odmyslíme-li si občasné odpadky, které však rychle uklízím za láteření „hovada!“, zdá se být vše v naprostém pořádku. Les má zdánlivě život věčný. Je to ale křehké zdání a křehký život.
Došel jsem k mé loňské lesní zahrádce. Moje cestičky beze mne zarůstají. Beze mne to tu neuvěřitelně spustlo. Moje tajné pěšinky v lesní trávě, moje důlky vyseděné – všecko je pryč, je zarovnáno, je pohlceno lesem, který zahladil mé stopy jako sněhová vánice zimní cestu.
Pod jedním stromem stojí opřeno čísi kolo. Někdo tu je! Asi houbař. Naštěstí už tady nemám stan. Naštěstí? Raději bych jej tu měl. Bylo to tak krásné...
Ale nic už není jako dřív. Letos se všecko zkazilo. Ani ty loňské plané višně a třešně letos nejsou. Neurodily se. Myslil jsem, že je snad někdo tak důkladně otrhal, že nezbyla ani jedna, ale nikde nic není nejen na zemi pod stromy a na nižších větvích, nýbrž ani nahoře, kam by nikdo nedosáhl ani nevyšplhal. Prostě se letos nic neurodilo. Ani lesní jahůdky letos nejsou.
Sedl jsem si zdrceně na pokosenou zem, zády opřen o kotouč sena a vybalil jsem z nouze dvě ovesné tyčinky k snídani. Všecko se letos nějak pokazilo – i doma – a nic už není jako dřív, jako vloni.
Odešel jsem si sednout na posed do jasanového háje. Seděl jsem tam dobře půl hodiny. Bylo tam hezky. Nechtělo se mi zpátky mezi lidi, mezi ta hovada s lidskými tvářemi. Stačilo, že jsem jejich povykování slyšel všude kolem. Dostihl mne uvnitř klidného hájku i smrad z výfukových spalin od motorky, která projela při okraji lesa. Fuj, to byl smrad! Hovado alespoň zasmradí, nemůže-li ublížit či otrávit jinak.
Vrcholem dne rozjívených lidských hovad se stalo závěrečné posezení na lavičce v Liboháji před pomníkem mistra Jana. Přišly dvě ženské, patrně nemístní, a čučely. Rád bych byl odešel, ale čekal jsem, až odejdou, protože bych byl musel projít kolem nich. Nechtěly se hnout. Bylo to už trapné. Nevěděl jsem, kam s očima, cítil jsem, že rudnu, a jejich přítomnost mi byla navýsost nepříjemná.
Já nevím, co je to za lidi, že jim samým to není trapné takhle někoho obtěžovat. Já když vidím, že někde někdo je, kdo chce být sám, když vidím, že někde někdo třeba rozjímá, tak se takovému člověku tím spíš ohleduplně vyhnu, nehledě na to, že se každému vyhýbám zcela samozřejmě kdykoli mohu. Ale tyhle tupé ženské? Liboháj je prostorný a liduprázdný, místa je tu pro tři lidi dost; ale ony musejí čučet zrovna tam, kde duchovně rozmlouvám s naším národním světcem právě já! Co je to za hovada, to mně řekněte! Vyhnout se druhému člověku, který o druhé očividně nestojí, je slušnost; v mém případě i poznaná nutnost. Proč jsou ta hovada s lidskými tvářemi tak tupá? Tohle mi řekněte!
Dnes jsem s tátou v nemocnici sám. Ono je to tak lepší. Pro oba. Táta se na víc než na jednoho člověka nesoustředí. Já také ne. Já nesnáším i sestry, které občas přijdou na pokoj něco udělat.
Popřál jsem tátovi žertem k mému svátku. Nevěděl sice, že mám jmeniny ani jak se jmenuji, ale svoje jméno si ještě pamatuje – tak to ještě není tak zlé. Má dobrou náladu. Je rád, že jsem tam s ním právě já a jenom já. Nikoho dalšího nepotřebujeme; další člověk už by byl přebytečný, rušící naše vzácné tiché souznění.
Při loučení, které přijal tentokrát klidněji, jsem se jej zeptal, co mám od něj vyřídit mámě. Nic. Nemám jí nic vyřídit. Mám zase zítra přijít.